Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Kultivace charakteru, Vzory a Etalony

V první části v kapitole „Změna charakteru“ jsme se bavili o tom, že charakter lze měnit.

Zde bych rád zdůraznil, že kultivace je změna charakteru k lepšímu.

Kultivace obecně, je proces, kdy se něco rozvíjí a zlepšuje za poskytnutí vhodných podmínek.

Lidé se snaží již po dlouhou dobu šlechtit rostliny, aby tyto rostliny byly užitečnější, aby měly větší úrodu nebo více účinných látek. Člověk má nesrovnatelně větší potenciál, než jakákoli plodina. Kolik z nás pečuje o svůj charakter s cílem zušlechtit ho a s cílem přinést drahocenné plody jak sobě, tak lidem kolem sebe ?

Pamatuji si, jak jsme s mojí ženou jednou byli v cizině na jedné duchovní události. Šli jsme po schodech a potkali jsme se tam s jiným manželským párem, který šel proti nám. Neznali jsme se. Měli jsme tendenci se jen běžně pozdravit a jít dál, ale najednou jsme měli určitý pocit, že nemůžeme pokračovat, že se máme zastavit a pozdravit se s těmi lidmi více a zeptat se, jak se mají. Byli starší než my, usmívali se. Ne strojeně, ne uměle. Usmívali se vřele, srdečně. Ten úsměv vycházel někde hluboko z nich. Vyměnili jsme si jen několik krátkých přátelských vět, rozloučili jsme se a pokračovali dál. O pár metrů dál jsme se s manželkou zastavili a oba se podívali jeden druhému do očí trochu zalitými slzami a ptali jsme se navzájem „co tohle bylo ???“. Oba jsme cítili to samé, něco nádherného, hlubokého, čistého. Byl to okamžik trvající několik vteřin, ale vryl se do mé duše tak hluboko, že i po několika letech je tento zážitek stále velmi „živý“. Později jsme se dozvěděli, že jsme se potkali s manželi, kteří jsou známí svým láskyplným projevem. Byl to projev kultivovanosti, zušlechtění. Nebyla to slova něco popisující, byl to zážitek stavu ducha. Kdyby mě to někdo jenom vyprávěl, dosadil bych si do jeho vyprávění to, co jsem dosud zažil nejpodobnějšího. Ale já jsem to zažil a moje „vize“ o lásce a laskavosti byla posunuta dál. Tam, kde před tím nebyla. Ten prožitek byl nesrovnatelně hlubší, než všechny předchozí prožitky. Lze v takových prožitcích jít ještě dál ? Existuje ještě něco více, o čem nevíme, protože jsme to zatím neprožili ? Nezapomínejme, že nevíme, co ještě nevíme.

„Etalon“ je pojem užívaný v metrologii (obor zabývající se měřidly). Etalon slouží jako vzor pro nějakou veličinu, třeba jednotku délky 1 metr. Etalon je to nejpřesnější a nejvěrnější ztvárnění veličiny. Je to vzor, vůči kterému se vztahují (porovnávají) všechna ostatní měřidla. Měřidla se porovnávají s etalonem a vyhodnocuje u nich se míra jejich shody.

Máme kolem sebe vzory pozitivních charakterů ?

Je jich v naší společnosti dostatek ?

Jak se k lidem s pozitivně rozvinutým charakterem naše společnost typicky staví ?

Když si uvědomíme jednotlivé charakterové vlastnosti, můžeme přemýšlet ve dvou úrovních:

  • vyskytují se tyto negativní nebo pozitivní vlastnosti u mne ?
    1. pokud mám negativní vlastnosti, jak se jich mohu zbavit ?
    2. pokud nemám pozitivní vlastnosti, jak je mohu získat ?

V této úrovni se bavíme o „mám / nemám“ a „zbavit se/ získat“.

  • Do jaké míry jsou moje vlastnosti rozvinuty ?

V této úrovni se bavíme o „míře“ rozvinutí.

Už jste někdy zkoušeli měřit míru vaší trpělivosti, lásky, píle … ? Jde to špatně :-). Na druhou stranu, naše děti měří naši trpělivost rádi a často :-).

Tak teď zase vážně: je to dle mého názoru v podstatě nezměřitelné. Ale na druhou stranu běžně v životě říkáme „vím, že bych měl být laskavější“ a podobně. V této větě je vyjádřeno, že by něčeho mělo být „více“, větší míra. V našich životech se často bavíme o míře našich vlastností a přejeme si něčeho více a něčeho zase méně.

„Lidé se prý nemění. Já se snažím nebýt stejný. Naopak být každý den lepší.“ herec Jan Tříska

Je důležité si uvědomit, že v rámci jednotlivých charakterových rysů se můžeme bavit o míře jejich rozvoje, i když je ve skutečnosti měřit moc neumíme. Pokud se ale bavíme o „míře“, dává to smysl pouze, pokud máme s čím porovnávat. Pokud máme nějaký etalon. Může jakýkoli člověk o sobě prohlásit, že je etalonem lásky ? Nebo etalonem jakékoli jiné vlastnosti ? (Ve smyslu, že tuto vlastnost má plně rozvinutou). Osobně si myslím, že to není možné. Ale můžeme, tak jako například herec Jan Tříska, si říci, že každý den můžeme být lepší. Jak se to pozná? Jak se to projeví ?

Když se příští den zase vyskytne nějaká další situace, kde se může projevit naše (pozitivní i negativní) vlastnost, můžeme se na tu situaci soustředit a zkusit ji zvládnout lépe než včera.

V pohádce „Pyšná princezna“ jednoho rána květinka přeci jenom neuvadla - a zůstala hrající melodii. To byl pokrok. Ale nepřišel hned a nepřišel sám. Předcházelo mnoho neúspěšných pokusů, kdy sice jakási touha byla, ale staré návyky byly ještě dost silné na to, aby zahubily vzrůstající touhou po něčem lepším, než po sebestřednosti.

Do jisté míry můžeme změnu měřit tím, že vidíme četnost (častotu) naší úspěšnosti, neboli jestli častěji vidíme, že se nám něco daří naplňovat, nebo častěji nedaří.

To, co ke změně nejvíce potřebujeme, je naše vnitřní motivace. Jak moc silná je naše vnitřní touha. Jak moc chceme, -ale pozor, ne jak chceme rozumem, ale jak moc chceme našim srdcem. Jak moc to vyvěrá ze samého středu nás, z našeho opravdového nitra. Věřím, že přirozeností člověka je, že touží po dobru. Otázkou je, jak tato naše touha je velká a jak moc se nechá nebo nenechá zadusit vlivy kolem nás.

Je tu ale ještě jeden problém. Růst v jednotlivých vlastnostech můžeme jenom do té míry, jakou o nich máme naši vizi, naši představu.

Když se zeptáte lidí kolem sebe, aby vám popsali největší možnou míru lásky, budou mít každý asi jiný názor, což je v pořádku. Kde ten názor vzali ? Na základě svých vlastních zkušeností a prožitků. Pokud vám někdo popíše svůj prožitek, budete ho prožívat stejně ? Nebudete. Budete ho prožívat jinak - po svém. I kdyby vypravěč použil ta nejvýstižnější a nejnádhernější slova, která v daném jazyku existují, budete to stejně naprosto nedostatečné vůči tomu, co mohl cítit. A navíc, i pod těmi nejkrásnějšími slovy si my osobně nakonec budeme schopni představit jenom to, co jsme zažili my sami. Nic víc. Osobní zkušenosti a prožitky jsou nepřenosné.

Ať jsem zkoumal sebevíce, pátral po etalonech kolem sebe, ač ve svém okolí mám mnoho různých silných vzorů, které motivují a povzbuzují, vždy jsem nakonec skončil u jednoho - u osoby Ježíše Krista. Jeho život byl výjimečný v mnoha směrech. Jeden rozměr, který za sebou zanechal, byl etalon charakteru a z toho vyplývajících charakterových vlastností. V každém okamžiku projevoval plnou míru všech ctnostných rysů. Pokud nerozumíte tomu, co zde zmiňuji, čtěte záznamy o jeho životě s otázkami „Jaké vlastnosti se na něm projevovaly ?“ a „V jaké míře ?“. Projevoval soucit ? Ano. Pomáhal v utrpení prostých lidí ? Ano. Byl trpělivý ve svých trápeních ? Ano. Byl Pokorný ? Ano. Odpouštěl ? Ano. U všeho je odpověď „ano“. A vždy, ne jenom někdy, na rozdíl od nás. Pro mne osobně je etalonem.

Pokud člověk alespoň na zlomek sekundy pocítí alespoň malou část lásky Ježíše Krista, změní ho to. Zažije sladkost a štěstí, které se jinde najít nedá. Vize se rozšíří daleko za všechny předpokládané obzory a člověk v údivu a pokoře zůstává sám se sebou, aby začal tušit, že není ničím, ale zároveň, že může být naplněn vším.