Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Svědomí

Svědomí jsou pocity, které k nám přicházejí a pomáhají nám rozpoznávat, jestli to, co jsme udělali, děláme nebo se chytáme udělat, je dobré nebo nedobré, správné nebo nesprávné. Svědomí má každý člověk. Děláme-li to, co je dobré, máme klid svědomí. Děláme-li to, co není dobré, hlas svědomí se v nás začne ozývat. Zrovna jako naše tělo pociťuje bolest ve stavu narušení nebo ohrožení, náš duch registruje tento hlas v případě ohrožení nebo narušení našeho ducha, varování před špatnou volbou.

Steve R. Covey ve své knize „8. návyk“ píše o svědomí toto: „Protože pracuji v různých částech světa s odlišnými kulturami a náboženstvími, měl jsem možnost vidět, jak se toto univerzální svědomí znovu a znovu projevuje. Určité hodnoty, smysl pro to, co je férové, čestné, respekt a přispění, jsou nadčasové, přesahující jednotlivé kultury a věky, a jsou evidentní - stejně jako skutečnost, že nemůžeme vytvořit vztahy naplněné důvěrou, nejsme-li důvěryhodní.

Záleží ovšem na tom, jak s touto schopností zacházíme. Svědomí lze jak na jednu stranu zjemňovat (zvyšovat citlivost) tak i na druhu stranu otupovat (snižovat citlivost). Rostoucí znalostí se navíc rozšiřuje rozsah, kde svědomí působí.

Otupování hlasu svědomí

Pokud se dostaneme do situace, kdy se hlas našeho svědomí ozve a varuje nebo nabádá, ale my ho neposlechneme, začínáme si vytvářet určitou imunitu, určitou formu hluchoty vůči tomuto hlasu. Hlas svědomí s každým dalším odmítnutím slábne. Proto jsou někteří jedinci značně otrlí a odolní a lidé, kteří naopak svědomí následují, se často diví, jak to, že s dotyčnými lidmi svědomí „nepohne“.

Můžeme se rozhodnout, že nadále nebudeme respektovat hlas svého svědomí - cílevědomě, abychom ho v sobě potlačili, s úmyslem později se odvolávat na to, že žádné špatné svědomí necítíme a tudíž se necítíme vinní. Jenže byl okamžik, kdy hlas našeho svědomí ještě slyšet byl, ale my jsme se rozhodli jednat proti němu. To byl okamžik, kdy jsme ještě věděli, že svědomí máme, ale rozhodli jsme se ho nerespektovat.

Nerespektování svědomí je forma lži sama sobě - nerespektujeme pravdu, se všemi důsledky, které na to jsou navázané (viz kapitola „Respektování pravdy a Iluze“).

Přehlušování hlasu svědomí

Protože hlas svědomí neodchází zase tak rychle a po určitou dobu ještě pokračuje ve varování (máme špatné pocity), může to být pro toho, kdo je předem odhodlán neslyšet a neuposlechnout, doba poměrně nepříjemná. Pokud „hlas“ slyšet nechceme, můžeme se snažit si od něho odpomoci přehlušením něčím hlučnějším. Někdo se neustále obklopuje hudbou, někdo hlučnou společností a zábavou, někdo alkoholem nebo těžkou dřinou, někdo adrenalinem. Možností je mnoho.

Zjemňování hlasu svědomí

Kromě běžného respektování svědomí (ve smyslu někdy více, někdy méně = „zlatý český střed - nic se nesmí přehánět !“), se můžeme snažit své svědomí opravdu respektovat a řídit se jím. Pokud se snažíme respektovat své svědomí, respektujeme sami sebe. Můžeme být na sebe upřímně hrdí (ne pyšní). Pomáhá nám to udržovat zdravé sebevědomí, nebo naše poškozené sebevědomí léčit. Máme ze sebe radost. Můžeme se zpříma dívat druhým lidem do očí, i do svých vlastních očí v zrcadle. Nemáme se za co stydět. Mezi lidmi s čistým svědomím roste důvěra, spolupráce a harmonie.

Zjemňování citlivosti vůči hlasu svědomí vede k rostoucímu poznání.

Každý z nás máme zodpovědnost, jak se svým hlasem svědomí budeme nakládat.

Prosím, dobře zvažme následující:

Slib prezidenta republiky zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Kde je nadefinováno, co to znamená „na svou čest“ ? Jak tomu kdo rozumí ? (takový závazek je schopen plnit jednotlivec jen podle míry svého pochopení).

Proč tam vůbec takový požadavek je ? Pokud se všeobecně svědomím a ctí již dávno nezaobíráme, neměl by být z tohoto slibu takový požadavek vyjmut ?

Jakou míru čestnosti má konkrétní prezident ?

Jakou měrou funguje svědomí konkrétního prezidenta ?

Změřit se asi moc nedá, ale lze ho alespoň trochu odhadnout z chování, výroků, reakcí atd. Co když hlas svědomí je u daného kandidáta nebo přímo úřadujícího prezidenta utlumen a otupen, místo co by byl zjemňován a zcitlivován ?

Senátorský a parlamentní slib

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Jak jsou na tom ohledně dodržování tohoto slibu naši poslanci a senátoři ?

Kolik z nich je takových, kteří naplňují svůj slib ?

Věda může lidi přivést k objevu atomové energie, nemůže ale už zaručit, že se lidé navzájem nevyhubí atomovou bombou. Nemohu si pomoci: bez účasti mocností tak málo vědeckých, jako jsou zdravý lidský rozmysl a lidské svědomí, se zřejmě neobejde nic.“ Václav Havel (Letní přemítání).

Není dost dobře možné řídit zemi ku prospěchu všech občanů a přitom nerespektovat svoje svědomí. Pokud prezident, předseda vlády, ministři, poslanci a senátoři se nebudou soustavně řídit svým svědomím, nebudou řídit záležitosti země pro blaho lidu. Jak chtějí při tak složitém světě nalézt pravdu, nalézt optimální řešení pro všechny, ohledně školství, zdravotnictví, vědy, průmyslu, zemědělství, atd., pokud nebudou respektovat hlas svého svědomí ?

Ale pokud my, řadoví občasné, se nebudeme řídit naším svědomím, nebudeme schopni vygenerovat dobré politiky ze svých řad, případně nebudeme je schopni rozpoznat skrze naše brýle zamlžené iluzemi.

Jak mohou dobře řídit rodiče svoje rodiny, pokud nebudou respektovat hlas svého svědomí ?

Z dlouhodobého hlediska všechno, co není řízeno svědomím, skončí špatně. To je princip. Svědomí vede k dobrému. Respektováním svědomí dobro sílí a rozrůstá se. Nerespektování svědomí nutně vede k realizaci nedobrých věcí, k jejich rozšiřování, růstu a posilování.

Politik, který na veřejnosti očividně lže a popírá pravdu, porušuje svůj slib a nemá oprávnění ve svém úřadu pokračovat.

Pokud to jako společnost tolerujeme, nebo dokonce oslavujeme, je to ukazatelem toho, že ani naše svědomí není v pořádku, že sami jsme nemocní, že náš charakter je v rozkladu.

Svědomí je úžasný nástroj, který pomáhá člověku, aby se choval pokud možno co nejlépe, ale aby to přitom bylo úměrně jeho vlastním možnostem. Svědomí je jako plováček, který se udržuje na své vlastní individuální hladině. Nikoho s nikým nesrovnává, nikomu neubližuje. Pokud srovnává, tak jen současný stav daného člověka s jeho potenciálem, s jeho možnostmi, kde by právě mohl být. Funguje tak trochu jako rehabilitace na obnovu hybnosti končetiny třeba po úraze. Fyzioterapeut se snaží po určitých malých krůčcích zvyšovat hybnost (ale tak, aby nás to nebolelo a aby nám to neuškodilo), ale na druhou stranu s určitým tlakem nebo tahem se nám snaží pomáhat tak, aby naše schopnost pohybu se zvětšovala, a nakonec, pokud možno, aby se obnovila do původní (maximální možné) míry. Aby se i náš život obnovoval a byl co nejlepší, o to pečuje svědomí, dáme-li mu ovšem prostor.

Pokud těmto principům nebudeme dobře rozumět a nebudeme je respektovat, přijde čas, kdy je prohlásíme za zastaralé a zbytečné a vyhodíme je z okna. Bude to stejně tristní a naivní rozhodnutí, jako si odsouhlasit, že gravitace neexistuje a že se jí řídit nebudeme ...  Jsme nepoučitelní a stále si ve své nabubřelosti řežeme větev pod sebou samými a přitom křičíme, že se bez nějaké hloupé větve samozřejmě hravě obejdeme ...