Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Vliv charakteru na společnost

Předpokládám, že jste sami již určitě někde, někdy zažili, že do kolektivu, kde už se všichni dobře znali, a byl zaběhnutý určitý řád, byť nepsaný, přišel někdo nový, s dominantními negativními charakterovými rysy. Pokud kolektiv nebyl dostatečně silný na to, aby ho „zabrzdil“ nebo „vyvrhl“ ven, začal se nepsaný řád měnit a spolu s tím i návyky, hodnoty a postoje.

Zažil jsem situaci, jak několik nových lidí, kteří přišli do výrobního týmu, tento tým značně ovlivnili. Původně byl pracovní tým dobrý, klidný, ale nebyl pevně zakotvený ve svých hodnotách. Po několika měsících se chování pracovníků výroby nejen v tomto kolektivu, ale i v sousedních kolektivech začalo razantně měnit. Alespoň „trochu upřímnost“ z minulé doby byla při problémech nahrazena lhaním a mlžením. Místo upřímných vztahů najednou vládlo frajerství a povýšenost. Jeden z těch nových pracovníků byl opravdu dominantní a probudil podobné sklony ještě u několika dalších. V té době bylo velmi obtížné, spíše nemožné, výrobní skupinu metodicky řídit a řešit výrobní problémy. Když se nemůžete chytit pravdivých faktů, když neexistuje ani trocha důvěry, problém řešit nelze. Hodnocení typu „Vedoucí jsou debilové, co ničemu nerozumí“ a podobně, naočkovalo ostatní a mnozí tomu začali nějak věřit, i když jejich předchozí zkušenosti takové nebyly … Protože problémů narůstalo a situace se vyhrocovala, tito dominantní pracovníci opustili firmu. Dalo hodně námahy, úsilí a trpělivosti po řadu dalších dlouhých roků kolektiv zase „uzdravit“ a vrátit ho minimálně tam, kde byl původně. Jeden člověk měl vliv na desítky dalších. Následky dlouhodobé a zásadní. To samé můžeme pozorovat v politice. Viz dále.

Toto je vliv hodnot a vliv našeho charakteru na naše okolí.

Podobně jsem zažil několikrát, když do kolektivu (ať již výrobního nebo administrativního) přišel jedinec s jasně definovanými pozitivními hodnotami. Viděl jsem, jak se mnohým rozjasnily tváře a začali pracovat radostněji, s vyšší motivací, aniž by je k tomu někdo vybízel.

Stejně závažné dopady charakteru vidíme na úrovni zaměstnanec - zaměstnavatel. Pokud je zaměstnavatel (šéf, vedoucí …) necitlivý nebo arogantní, může to zaměstnanec vnímat jak příkoří, něco nesprávného. Takový zaměstnanec na to může začít reagovat způsobem „tak když ty se mnou jednáš tak, tak já takhle“ a začne vytvářet odvetu. Ale též opačně. Pokud se zaměstnanci nechovají dle očekávání svého zaměstnavatele (předstírají práci, nevyužívají svůj časový fond, nejsou zodpovědní a spolehliví, kradou majetek firmy …), zaměstnavatel na ně začne tlačit zpřísňováním pravidel a norem. Všimněme si, že se nebavíme o jejich mentálních schopnostech, ale o jejich postojích, o jejich hodnotách, o stavu jejich srdce. Mohli by pracovat lépe (nic jim v tom objektivně nebrání), ale nechtějí, protože nemají v sobě rozvinuté hodnoty, že by měli pracovat poctivě a myslí si, že jejich forma podvádění a ledabylosti je v pořádku, že je odpovídající, nebo že na to mají právo a podobně.

Pro zajímavost, ještě jedna moje zkušenost z mých služebních cest do USA kolem roku 2000. Samozřejmě, že záleží, o kterém státu se budeme bavit a o které společenské nebo sociální skupině. Když jsem pobýval v mé mateřské firmě v jednom výrobním závodě, jak to bývá, proberou se kromě práce i různé jiné záležitosti. Jednou jsem se těch místních zaměstnanců zeptal, jak reagují na své kolegy, kteří lžou. Nechápali moji otázku. Několikrát jsme si to ještě ujasňovali, abychom odstranili pochyby z jazykové bariéry. Byli vyvedeni z míry. Ten fenomén tam asi moc neznali. Jak by někdo mohl lhát ve své firmě ? Tak jsem přeformuloval otázku, jak by reagovali, kdyby někdo lhal. Byli ticho a přemýšleli, zjevně zaskočeni další otázkou, snad ještě horší, než byla ta předchozí. „No prostě bychom ho asi časem izolovali.“, zněla po chvíli odpověď. „Takový člověk by naši firmu asi opustil. Nechtěli bychom s ním spolupracovat“. Tuto moji zkušenost uvádím proto, abych ukázal těm, kteří žijí v české kotlině, a zatím se jim moc nepovedlo vycestovat, že existují jiné národy s jinou mentalitou a jinými hodnotami, kde „normální“ tam znamená něco velmi jiného, než „normální“ tady.