Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Zodpovědnost nebo lhostejnost ?

O zodpovědnosti se v poslední době stále více mluví. Většinou se jí domáháme a dovoláváme, a často nějak nefunguje tam, kde bychom očekávali, že by fungovat měla.

Zodpovědnost je forma vztahu k něčemu. Na zodpovědnost je možné se dívat podle času. Jednak se potřebujeme učit být zodpovědní za to, co jsme udělali, včetně příslušných následků, ať již pozitivních nebo negativních. Zároveň potřebujeme převzít zodpovědnost i za to, jestli a jak se rozhodneme nyní a zodpovědnost za to, co naše současné rozhodnutí přinese do budoucna (samozřejmě v rámci našich možností a schopností vědět nebo předvídat). Každý máme zodpovědnost za sebe sama, za svůj život, za to jak působíme na druhé lidi, na své okolí.

Je vhodné se vyvarovat přílišné péče o sebe, ale nějakou pozornost a péči sami o sobě poskytnout musíme, abychom mohli rozumně existovat. Pokud ale zaměřujeme pozornost na sebe nadměrným způsobem (to, co již není nutné, co je zbytné pro naši slušnou existenci), můžeme začít být lhostejní ke svému okolí. Z toho vyplývá například i nezájem o věci veřejné.

Přílišné zaměření na své tělo může způsobit lhostejnost k našemu duchu. Nicméně přílišná zaměřenost na našeho ducha je jen a pouze opět egocentrismus a případná lhostejnost k okolí. „Mě to nezajímá, pro mě to není důležité. Ať si tohle řeší jiní, když je to baví. Mě se to netýká.

Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“ Václav Havel

Tragédie moderního světa není v tom, že člověk toho ví vlastně stále míň o smyslu vlastního života, ale že mu to stále míň vadí.“ Václav Havel

Svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na ně dívají, aniž by něco udělali. Albert Einstein

Svoboda nicméně není posledním slovem. Svoboda je jen částí příběhu a polovinou pravdy. Je pouze negativním aspektem celého fenoménu, jehož pozitivním aspektem je odpovědnost. Svoboda je ve skutečnosti ohrožena tím, že zdegeneruje do pouhé libovůle, pokud není prožívána zodpovědně. A proto doporučuji, aby socha Svobody na východním pobřeží byla doplněna sochou Zodpovědnosti na pobřeží západním.“  Viktor E. Frankl

K zodpovědnosti můžeme být vychováváni v rodině, nebo také ne. Nicméně si myslím, že přes jakkoli velké úsilí rodičů vychovávat (předávat hodnoty - pokud možno nejlépe vlastním příkladem), dříve nebo později přijdou jednak okolní vlivy a tlaky, jednak se začne projevovat svobodná vůle jedince a sklony, které si neseme sami ve svém duchu. Pro zodpovědnost se pak musíme v konečném důsledku rozhodnout sami. Musíme použít naši svobodu volby a rozhodnout se, že budeme zodpovědní.

Zatímco možnost volby u někoho možná evokuje hlavně postoj „až budu potřebovat, tak se rozhodnu“, je tu ještě jedna rovina - rozhodovat se proaktivně, ne až mě životní situace donutí.

Vzdání se zodpovědnosti v běžném životě se projevuje například v postoji člověka, který, když přicházejí zdravotní potíže, očekává „pilulky“, kterého uzdraví, ale přitom základem jeho problémů je nesprávná životospráva. Takový člověk se snaží přenášet zodpovědnost za sebe na druhé očekáváním: „doktore uzdrav mne !“. „Cože ? Pilulky nefungují ? Tak to jsi špatný doktor a medicína a výzkum nestojí za nic !“  „Proč tedy platím zdravotní pojištění a daně, když se mnou nic nejste schopni udělat ???

Zodpovědnost znamená převzít aktivitu za sebe sama na sebe, samozřejmě v mezích, které jsou reálné.

Jak často někdo kolem nás nebo my sami se vzdáváme zodpovědnosti mávnutím ruky „nech to být, však oni si s tím nějak poradí“.

Samozřejmě, že naše zodpovědnost někde začíná a někde končí. Pohybovat se mimo tyto rámce je pro nás přímo nežádoucí. Kolik lidí pociťuje zdrcující zodpovědnost v situacích, kterou sami nemají a nemohou mít pod kontrolou ! Takovéto pocity přinášejí frustraci. Potřebujeme si ujasnit, kde začínají a kde končí sféry našeho vlivu. Abychom toto dokázali určit, potřebujeme pracovat s naším svědomím a respektovat pravdu, protože jinak je velmi snadné si vymýšlet různé alibi a výmluvy, proč už za něco zodpovědní nejsme.

Potřebujeme převzít zodpovědnost též za stav našeho charakteru.

Václav Havel vzpomínal na atmosféru Pražského Jara v roce 1968 tímto způsobem:

Bylo to náhlé propuknutí dobrých vlastností v lidech i v celé společnosti. To byla fascinující doba naprosto univerzální solidarity a pocitu sounáležitosti. Doba, kdy i zloději ve věznicích psali manifesty, že už nebudou krást. Něco takového se u nás stane jednou za dvacet let a to jenom na chvíli.

Několik poznámek k tomu citátu:

  • Národ měl motivaci. Semkl se proti jasnému zlu. Naneštěstí všichni podléháme různým tlakům, a pokud se vůbec kdy vzedmeme a semkneme, je to většinou jenom na chvíli. Když se situace uklidní, máme tendenci se vracet se do stavu konzumismu a letargie.
  • Na druhou stranu, tento citát nepopisuje trvalou změnu charakteru, spíše jakousi dočasnou aktivaci. V dnešní době ale potřebujeme změnit náš charakter trvale, zušlechtit ho, posunout o několik úrovní výše, abychom si vytvořili dostatečně bezpečný prostor pro další život
  • Něco podobného jsem zažil i na konci roku 1989 a několik málo měsíců potom. Pak to poměrně rychle vyprchalo.
  • Je jasné, že celý život nemůžeme běžet sprint, ale měli bychom alespoň zachovat chůzi. Úplné zastavení naší vlastní aktivity v oblasti našeho charakteru znamená jednak cestu po šroubovici směrem dolů, jednak předání našeho osudu vnějším okolnostem - tedy někomu jinému.

Je jednodušší plout po proudu, spolu s davem. Ale co když ten proud směřuje nedobrým směrem ? Co když většina lidí směřuje nesprávným směrem, k nesprávným hodnotám ? Máme se i tak prostě odevzdat osudu ?

Toto je křižovatka, na které se musíme rozhodnout, kterou cestou chceme pokračovat. Je na čase na sebe vzít zodpovědnost za to, co se stane, když se rozhodneme tak, jak se rozhodneme. Bude to mít své následky. Není ani tak důležité vědět, která cesta se jeví jako pohodlnější, ale hlavně vědět, kam mne dovede. Rozhodujeme se opravdu v našem životě my sami, kam chceme dojít, nebo to spíše necháváme na „osudu“, tedy správněji na okolních podmínkách, které pak definují náš život ?

Je to podobné tomu, jako když kapitán plachetnice prohlásí, že vzhledem k tomu, že vane protivítr (proti směru, kam chceme doplout), tak nezbývá, než přijmout tento fakt, a tudíž, že skončíme zcela někde jinde, než jsme původně zamýšleli (pokud jsme ovšem vůbec něco zamýšleli). Nebo se tento kapitán nevzdá svého cíle a začne plánovat trasu křižováním proti větru. Vezme na sebe zodpovědnost, aby se věci staly správně, i když budeme muset něco obětovat ? I když to bude vyžadovat větší úsilí ? Máme možnost se chopit svého života a zkoumat životní hodnoty, plánovat cestu a také se rozhodnout vzít na sebe svůj podíl zodpovědnosti za celek - za společnost, ve které se nalézáme.