Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Omezené obzory a let balónem

Když se budeme vznášet v koši balónu nad zvlněným terénem, obzor, který budeme vidět, bude záležet kromě jiného i na naší aktuální výšce. Budeme-li s balónem klesat, budeme vidět jenom věci v našem nejbližším okolí a přes vysoké kopce kolem nás neuvidíme. Pokud budeme v našem pomyslném balónu naopak stoupat, budou se naše obzory zvětšovat, začneme vidět více souvislostí, začneme vidět za naše současné horizonty. Zajímavé je si uvědomit, že pokud stoupáme, kopce, které jsme původně považovali za nejvyšší možné, se mohou „zmenšit“ ve chvíli, když se za nimi objeví další kopce a hory, které jsou ještě vyšší, což jsme ovšem před tím nevěděli. Malé kopce je zastiňovaly, protože jsme byli ještě příliš nízko.

Tento příměr můžeme použít i na to, jestli spíše přijímáme morální hodnoty a osvojujeme si je, a tím stoupáme a zvětšuje se náš obzor, nebo spíše hodnoty opouštíme a naše obzory se zmenšují díky klesající výšce.

Z toho plyne, že čím více se budeme charakterově rozvíjet, tím více budeme vidět - vidět to, co ostatní nevidí a ani neuvidí, pokud nenastoupají do potřebné výšky. Naše volání z našeho balónu, že je od nás lepší výhled, nemusí přijmout, nemusí tomu věřit. Mohou si říct, že to jsou jenom bláboly. Pokud se ale sami rozhodnou a vzlétnou výše, dají nám za pravdu - i oni začnou vidět to, co jsme jim před tím popisovali.

Naopak, pokud například nejsme čestní, pohybujeme se s balónem v nižších hladinách, s nižším rozhledem. Jeden z důsledků této nižší hladiny je „přivyknutí“ si, že už nám to vlastně ani nevadí (princip „Syndromu uvařené žáby“, princip snížené citlivosti „svědomí“), což ovšem v praxi také znamená, že se budeme divit, o co ostatním vlastně jde, že přeci na nepřiznání všeho ke zdanění a na finančních manipulacích nic není, že to dnes dělá každý, a když to dělají i politici, takže to je normální, to k tomu patří, hlavně, že mají tvrdé lokty ...

Pokud někdo nevěří v to, že pozitivní hodnoty jsou dobré, potřebuje použít svoji svobodu volby, svoji zodpovědnost a svoji víru a vydat se na výlet balónem a dobré hodnoty vyzkoušet. Začít je upřímně přijímat do svého života a sám uvidí, co se bude dít.

Jen jsem ještě zapomněl, že k tomu bude potřebovat asi i trpělivost, protože tyto lety balónem bývají výlety na roky, a v podstatě výlety na celý život. Na druhou stranu, po celou dobu našeho života se tak mohou objevovat před námi nové a nové horizonty a naše chápání se bude prohlubovat, i spolu s tím i naše vnitřní radost.

Po cestě k vyšším obzorům budeme potřebovat být schopni také něco obětovat - postupně odřezávat naše pytle písku, zavěšené na našem koši. Jinak příliš vysoko nevzlétneme. Potřebujeme se zbavovat takových věcí, jako je lstivost, lež, manipulace, sebestřednost a podobně. Zkrátka něco za něco.

V poslední době často kolem sebe slýchám otázky typu „Jak to, že tolika lidem v našem národě nevadí, že politici na vysoké úrovni zjevně a prokazatelně lžou ? Jak to, že jim nevadí, že na nepříjemné usvědčující otázky prostě neodpovídají a odcházejí pryč ?“.

Proč jim to nevadí ? Nesouvisí to náhodou s naším stavem otupělosti (utlumené svědomí a pomalá a postupná adaptace na negativní jevy - viz Syndrom uvařené žáby) ? Nesouvisí neschopnost „vidět“ a „jasně zareagovat“ na zjevně nečestné a nebezpečné jednání některých jedinců také s naším zaměřením na sebe ?

Reakce (tedy vlastně ne-reakce) takových lidí mě připomíná výjev z dávné vesničky, kde byly malé dřevěné chaloupky relativně blízko sebe a kde by jednomu chalupníkovi začala hořet chalupa a druhý by se na to chvíli díval a pak by odešel dělat si svoji práci a vduchu by si říkal: „Hoří jeho chalupa, ne moje“. A jaksi by ignoroval fakt, že chaloupky stojí tak blízko sebe, že pokud jedna chaloupka začne hořet celá, bez pochyby chytne i chalupa jeho, protože při žáru, který vydá jedna hořící chalupa, není možné, aby ta druhá nechytla také.

Když ignorujeme nečestné jednání našich představitelů, jsme stejně naivní, jako ten pošetilý chalupník, jehož chaloupka zatím ještě nehoří …