Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Z pohledu evangelia Ježíše Krista

Pokud se jako evropský stát hlásíme ke křesťansko-židovským hodnotám, pojďme se tedy taky trochu podívat na toto téma v souvislosti s charakterem člověka.

Všimněte si, že jsem nenazval kapitolu „Z pohledu náboženství“, ale „Z pohledu evangelia Ježíše Krista“. Je to záměrně. Zkusme oddělit termíny „křesťanské náboženství“ a „evangelium“. „Náboženství“ je způsob, jak lidé praktikují svůj vztah k Bohu. Chtěl bych zde tedy spíše ukázat, co a jak Ježíš Kristus učil v rámci svého evangelia ohledně charakteru člověka, alespoň tak, jak tomu rozumím já. Předem se omlouvám, ať již věřícím, nebo nevěřícím, pokud si některé věci vykládají jinak. Cílem zde (ani v jiné části těchto stránek) není se s někým přít, bojovat, hanobit, nýbrž vzájemně si vysvětlovat.  

Pokud začneme více poznávat a chápat, jakým způsobem Ježíš na zemi žil, zjistíme, že vlastně ukazoval, jak může vypadat potenciál nás běžných lidí, rozvinutý do dokonalosti. Jeho charakter (srdce, nitro) vykazovalo stav dokonalého rozvoje - neměl v sobě žádné negativní rysy a všechny pozitivní rysy měl rozvinuty do maximální možné míry. Byl dokonale čestný a vše co dělal, bylo motivováno dokonalou láskou. Charakterové vlastnosti Ježíše Krista tudíž jsou „etalonem“ pro každou charakterovou vlastnost. Jsou ukázkou naplnění míry, jsou pro nás vzorem. My lidé máme dva základní problémy. Máme jednak slabosti, které nám znemožňují naplnit náš potenciál do plné míry, jednak nemáme hlubší vizi, jak by dokonalé naplnění mělo vypadat.

Teď se možná zdá, že popírám předchozí tvrzení: Ježíš Kristus nám ukazoval vzor, ale zároveň tvrdím, že nemáme vizi.

Zkusím vysvětlit. Když půjdeme například na návštěvu do nějaké keramické dílny a nebudeme mít zkušenosti s výrobou keramiky, budeme sice vidět kolem sebe mnoho zajímavých věcí, budeme vidět výrobky i technologii, budeme vidět přímo výrobu, ale přitom, pokud by nás posadili k hrnčířskému kruhu, přesto přese všechno, žádnou hezkou keramickou nádobu hned napoprvé asi nevyrobíme. Bude nám chybět „vize“, jak se to dělá, bude nám chybět znalost „technologie“, hlubší pochopení.

Jak se můžeme více seznámit s vizí ? Opustit pozici pozorovatele v keramické dílně a začít zkoušet vyrábět vlastní nádoby. A protože to není tak úplně snadné a nepůjde nám to asi hned (protože nám budou chybět zkušenosti, znalosti dovednosti), budeme k tomu samozřejmě i nadále potřebovat někoho, kdo už tuto technologii dobře zvládl.

Právě od Ježíše Krista se můžeme učit větší trpělivosti, větší lásce, větší čistotě a svatosti, větší obětavosti. On žil jako náš dokonalý vzor. Jeho charakter, jeho nitro bylo a je vytříbeno. Proto nás zve k sobě, abychom šli za ním, následovali ho a učili se od něho. Nevíme, co ještě nevíme, ale jeho následováním se budeme dozvídat další důležité věci. Jeho jedinou touhou je nám pomoci, pozdvihnout nás, pomoc nám naplnit náš potenciál, abychom se mohli radovat tak, jak se raduje on. Jeho láska k nám je nepředstavitelná.

Držet se dobrých hodnot a rozvíjet svoje dobré vlastnosti bez Boha je jako stáhnout si do mobilu celkem dobrou aplikaci, ale ve verzi „zdarma“, což znamená, že některé funkce nejsou aktivní. Pokulhávání tohoto příměru však spočívá v tom, že zatímco někteří lidé by plnou verzi chtěli, ale nemají na to peníze, tak v případě evangelia na to mají všichni - nejde o peníze, ale o naší ochotu, touhu a snahu. To je cena za plně funkční aplikaci.

Všechny případy, kdy se následování Boha zvrhlo v něco nedobrého, neznamená, že cesta není správná, ale znamená to, že my lidé nejsme po té cestě ochotní jít a držet se předložených principů.

Na toto téma napsal Lev Tolstoj příběh o knězi, kterého jeden z jeho farníků kritizoval za to, že nežije tak oddaně, jak má, a z toho vyvodil závěr, že zásady, jimž chybující kazatel učí, musí být rovněž chybné.

V odpověď na tuto kritiku kněz říká: „Podívej se na můj život nyní a porovnej ho s mým životem předchozím. Uvidíš, že se snažím žít podle pravdy, kterou hlásám.“ Tento kněz, neschopen žít podle vysokých ideálů, kterým učí, přiznává, že selhává. Avšak zvolává:„Útoč na mě, [chceš-li,] já sám to tak dělám, ale [neútoč] … na cestu, po níž kráčím. … Pokud znám cestu domů[, ale] kráčím po ní jako opilec, je snad tato cesta o něco méně správná jen proto, že vrávorám z jednoho okraje na druhý? … Nevolej vesele: ‚Podívejte na něj! … Jak se plazí v blátě!‘ Nikoli, neměj škodolibou radost, ale … pomoz [komukoli, kdo se snaží kráčet po cestě vedoucí zpět k Bohu].“

Čas od času slyším výzvy, abychom zůstali u tradičních křesťanských hodnot, na kterých je založena naše kultura. Pakliže si to mnozí myslí, kde je pak aplikace křesťanství, na jehož hodnoty se odvolávají ? Příjde mi to jako opěvovat velmi užitečnou rostlinu, mluvit o ní, jak je vzácná a užitečná, ale po plamenném proslovu její seménka schovat do nejzadnější police temné komory, místo co bychom je zasadili a vypěstovali.

Tyto „dobré hodnoty“ křesťanství spočívají v aplikování a v realizaci evangelia, které učil Ježíš Kristus. Přes všechny lidské zločiny, přes všechno zneužívání náboženství a přes všechny pohromy a hrůzy, které přišly ve jménu křesťanství a Boha, zůstává evangeliu evangeliem. To, že s ním my lidé neumíme pracovat správně, ještě neznamená, že evangelium je chybné nebo nepoužitelné. Návod je funkční, ale musí se podle něj postupovat. Osobní spravedlnost je rozvinutí pozitivních charakterových vlastností, stabilizace trvalých věčných hodnot. Kam až tyto ideály sahají ? My lidé nemáme  představu, protože se k nim můžeme sice nějak přiblížit, ale plně si je osvojit nemůžeme - alespoň ne zde na zemi. Proto také (kromě jiného) přišel Ježíš Kristus na zem, který měl a stále má tyto schopnosti rozvinuty do maximální možné míry. My se můžeme rozhodnout ho následovat a učit se od něho.

To, co je opravdu důležité je, abychom svoje možnosti nenechali ladem. Aby tam, kde můžeme, jsme možnosti využili. Abychom využili naši zodpovědnost za svobodu volby a rozhodli se, že budeme lepšími. To přináší větší skutečnou sebeúctu a radost ze sebe sama. To pak přináší růst naší úcty vůči druhým lidem kolem nás, takže i oni budou mít příležitost zažívat více radosti. Přináší to zároveň vyšší úroveň celé společnosti.