Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Odpuštění

Odpuštění, nebo chcete-li odpouštění je jeden ze zásadních principů.

Někdy to vysvětluji pomocí následujícího příkladu. Představme si, že každý z nás je umístěn na takovou malou lodičku, právě tak pro jednoho, a plaveme po veliké vodní ploše. Možná že máme svůj cíl, kam bychom chtěli doplavat. Dále si představme, že kolem nás plavou další lodičky se svými pasažéry, s některými nekomunikujeme a jen se mineme, s jinými ano. Pokud komunikujeme, může se stát situace, že nám ten druhý udělá něco (ať již záměrně nebo ne), co se v našich očích bude jevit jako nespravedlivé, špatné, budeme pociťovat křivdu a podobně. Některé věci se mohou stát řekněme náhodně a nebudou ani navázány na jiného člověka a nebudeme schopni pochopit, proč se vůbec staly. Jenom budeme pociťovat křivdu a nespravedlivost. Pokud si tyto pocity a postoje necháme v sobě, vytvoříme si vůči tomu člověku nebo události, nějaké emotivní pouto. Budeme-li se často k této křivdě vracet v naší mysli, může se stát, že tyto pocity budeme dokonce vyživovat a mohou narůstat. Může se v nás hromadit zášť, nenávist, pocit ukřivdění a nespravedlnosti, plánování pomsty, odvetného boje atd. Všimněte si, co se ve skutečnosti děje: pokud necháme tyto negativní myšlenky rozvíjet, naše mysl tím bude naplněna. Kudy chodíme, tudy to řešíme - „Syčák, Darebák, …!“. Ve skutečnosti jsme jakoby vyhodili z naší lodičky silné lano s mohutnou kotvou, která spadla do člunu našeho „nepřítele“, případně na ostrov nežádané události. Zastavili jsme se v naší plavbě ! Upoutali jsme se ! Zapomněli jsme na náš cíl a místo co bychom pokračovali v plavbě původním směrem, stojíme a věnujeme se „novému objektu“. O to více je pak situace bizarní, pokud náš domnělý „nepřítel“ nám uškodit nechtěl a prostě jenom shodou náhod se stalo něco, co si my interpretujeme jako jeho plán a útok. Ten člověk už na to mohl dávno zapomenout, ale v nás mohou po dlouhá léta zůstávat hluboké stopy pocitů křivd a naše mysl je stále na ukotveném laně.

Jak by to bylo hrozné, a pro některé to může být i realita, pokud takových křivd se hromadí více, pokud přichází jedna za druhou. Co se děje s naší lodičkou ? Je plně uvězněna kotevními lany. Nemůže dál, nemůže se ani pohnout. Mysl je plně zaměstnaná křivdami všeho druhu. Ztratili jsme naši svobodu. Stali jsme se otroky přivázanými silnými lany. Paradoxně, ta lana jsme si vytvořili my sami.

Občas jsem slyšel od některých lidí ohledně odpuštění něco jako: „Já už jsem mu dávno odpustila. Ale nikdy mu to nezapomenu !“ Jak hluboká iluze, jak hluboký omyl. Skutečné odpuštění znamená přeseknout kotevní lano. Existuje-li více lan, tak přeseknout všechna, každé z nich individuálně. Skutečné odpouštění znamená, že si i po mnoha letech sice můžeme ledacos pamatovat, ale při vzpomínce na tu událost to v nás již nevyvolává jakékoli negativní pocity. V naší mysli zůstává klid. To je ten stav, kdy naše lodička má opět svoji svobodu a pokračuje za svým cílem.

Je neodpouštění nebezpečné ? Ano, velmi. Kromě toho, že ohrožuje dosažení našeho vlastního cíle, bere nám navíc kapacitu dělat dobré věci okolo nás a ještě se můžeme snadno stát zdrojem dalšího zla v podobě odplat, naschválů, bojů, ... .

Co potřebujeme k odpuštění ? Stalo se mi několikrát, že jsem opravdu pociťoval křivdu. Zápasil jsem sám se sebou, snažil jsem se tomu člověku odpustit, ale pocit úlevy nepřicházel, emoce se vracely s příslušnými postoji: „Proč tomu člověku vůbec chci odpustit ? Vždyť je to padouch ?“. Při jednom takovém rozjímání ke mně přišla myšlenka: „Musíš na něm najít nejprve něco dobrého.“ Moje první reakce byla, že na něm se nic dobrého rozhodně najít nedá … Moje mysl dále vřela. Uklidnění nepřicházelo. Nakonec jsem se ale pokořil, vzdal jsem se všech výkřiků mé duše, aby nastalo ticho a až pak, v tom tichu, jsem si toho člověka začal být schopen představovat v jedné dobré situaci. Snažil jsem se pokračovat a představovat si další situace, kde on dělá dobré věci. Byl jsem překvapený. Začal jsem ho vidět jinak, začal jsem připouštět, že kromě toho, že udělal něco špatného, má potenciál dělat i něco dobrého. Uvědomil jsem si „Je to dobrý člověk !“ Začal jsem k němu pociťovat pravou lásku, přání dobra. A právě teprve v tu chvíli spadly otěže z mé hlavy a z mého srdce, mohutné kotevní lano zmizelo a já se vrátil na svobodu, přišel klid a mír a já mohl pokračovat dál ve své plavbě a pociťovat opět v sobě radost a svobodu.

Je nanejvýš politování hodné, pokud se veřejně prohlašuje v našich sdělovacích prostředcích, že msta jednoho politika druhému je pochopitelná a že je to přijatelné. Není ! Msta vždy vytváří další problém. Zažehuje další oheň, místo co by ohně byly hašeny, jsou pomstou rozšiřovány. Jak chce politik sloužit národu realizací svých osobních pomst ??? Touha mstít se je velmi sebestředná záležitost. Je to kompenzace svého nízkého sebevědomí.

Je třeba zmínit, že kromě řekněme „běžných konfliktů“ naneštěstí existují skutečně tragické situace, kdy jde o znásilnění, násilí jakéhokoli druhu, dlouhodobé vydírání, týrání. Toto musí být nesmírně těžké a nelze to jakkoli zlehčovat ! Jsou to situace, které nás mentálně doslova drtí a možná bychom raději ani neexistovali. Ale cesta na řešení je jenom jedna. Odpustit.

Četl jsem příběh o jedné věřící ženě, která prožila hrůzy a útrapy koncentračního tábora, ale přežila a povedlo se jí z těchto hrůz mentálně vymanit a tak cestovala a veřejně vyprávěla o svých zážitcích uzdravování mysli a odpuštění. Na konci jedné takové přednášky za ní přišel jeden muž - její bývalý nacistický dozorce, děkoval jí za její přednášku o odpuštění a podával jí ruku … Ta žena popisovala, co se v ní začalo odehrávat.

„Natáhl se a chtěl mi potřást rukou,“ vzpomíná Corrie. „A já, která jsem tak často kázala … o tom, jak je potřeba odpouštět, jsem držela ruku u těla.

Jak se ve mně bouřily zlostné a pomstychtivé pocity, ihned jsem si byla vědoma jejich hříšnosti. … Pane Ježíši, modlila jsem se, odpusť mi a pomoz mi, abych odpustila jemu.

Snažila jsem se usmát a pokoušela jsem se natáhnout ruku. Ale nešlo to. Nic jsem necítila, ani sebemenší záchvěv vřelosti či lásky. A tak jsem se znovu v duchu pomodlila. Ježíši, nedokážu mu odpustit. Dej mi své odpuštění.

Jakmile se naše ruce setkaly, stalo se něco neuvěřitelného. Bylo to, jako by mi paží od ramene až po zápěstí projel proud, zatímco z mého srdce vyvěrala vůči tomuto cizímu člověku láska, která mě téměř celou přemohla.

A tak jsem zjistila, že uzdravení světa nezávisí na našem odpuštění ani na naší dobrotě, ale na Jeho odpuštění a dobrotě. Když nám říká, abychom milovali své nepřátele, dává nám spolu s tímto přikázáním i onu samotnou lásku.“

(Corrie ten Boom, The Hiding Place (1971), 215.)