Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Úvod

Morálka národa i charakter lidí se podobají zubům. Čím jsou zkaženější, tím víc bolí, když se jich někdo dotkne.“ George Bernard Shaw

(Tyto stránky jsou elektronickou verzí knihy Charakter člověka. V levém sloupci jsou kapitoly knihy, uprostřed je text zvolené kapitoly, v pravém sloupci můžete psát vaše názory a připomínky.)

Přišla doba, kdy jako národ si musíme ujasnit, jaké hodnoty chceme volit a proč. Mluví se nyní hojně o rozdělené společnosti. Podstata rozdělenosti spočívá ve zmatku, v neznalosti a v nepochopení základních životních hodnot. Vznášíme se v tomto prostoru velké a nebezpečné zmatenosti z několika důvodů:

  • mnozí neví, proč by si vůbec nějaké hodnoty měli určovat a preferovat
  • když už připustí, že něco by si měli zvolit, tak vlastně neví co a proč
  • velká část populace není schopna tyto záležitosti ani pojmenovat a definovat, natož si zvolit
  • někteří naopak cíleně nemají zájem něco pojmenovávat (alespoň ne pravými jmény), protože by tím vyšlo najevo, co vlastně dělají. Lidem kolem nich by pak došlo, že to, co dělají, není dobré pro většinu, ale jenom pro ně samé a několik málo vyvolených kolem nich … (proto se začalo raději nálepkovat)

Máme-li se jako společnost sjednotit (místo rozdělování), potřebujeme nejprve mezi sebou hodně mluvit, mluvit upřímně a čestně, vysvětlovat si vzájemně, jak co vidíme, abychom se vzájemně mohli pochopit (pochopit toho druhého), a na základě toho se možná mohli sjednotit.

Doba je velmi vážná, času málo a práce mnoho.

Když byste si měli vybrat mezi:

  • životním partnerem laskavým a věrným nebo nezodpovědným a sobeckým
  • sousedem přátelským nebo pomlouvačným
  • zaměstnavatelem ohleduplným nebo arogantním
  • zaměstnancem poctivým nebo nepoctivým
  • politikem, který slouží národu nebo který se hlavně stará o svůj osobní prospěch …

Koho byste si vybrali a proč ? Čím se od sebe tyto osoby liší ?

Pokud jste si zvolili raději ty pozitivní vlastnosti, je to pochopitelné. Život s takovými lidmi je nesrovnatelně příjemnější a krásnější a celá společnost funguje daleko více efektivně a tudíž, více prosperuje.

Tito naši fiktivní spolubližní (zmínění výše) mají různě rozvinuty svoje charakterové vlastnosti. Charakterové vlastnosti jsou projevem našeho charakteru a náš charakter se vyvíjí na základě zvolených osobních hodnot.

Každý z nás jsme jedinečným souborem charakterových vlastností a tyto vlastnosti zásadním způsobem určují, jak smýšlíme, jak se rozhodujeme a jak jednáme.

Tyto stránky jsou úvodem do oblasti charakteru člověka. Popisují, co vlastně charakter člověka je, jak se může utvářet a rozvíjet a jaký má dopad na jednotlivce, na společnost a potažmo na celý svět.

Jsme zvyklí poslouchat slova jako láska, trpělivost, závist, píle, spravedlnost, pýcha, ale když jsme požádáni o bližší vysvětlení, neřkuli obhájení jednotlivých pojmů a hodnot, často váháme a ne vždy jsme schopni pohotově uvést vysvětlení podstaty, protože s těmito pojmy v běžném denním životě vědomě možná nepracujeme.

V současné době naše společnost čelí krizi našich charakterů. Nejde jenom o naše politiky, kterým je často vyčítána například nečestnost a další negativní projevy, ale jde i o všechny nás ostatní, kteří je volíme.

Chytli jsme se do své vlastní pasti. Ústava a další zákony byly psány tak, že se automaticky očekávalo „slušné chování“. Je to termín, pod kterým si naneštěstí každý představí něco jiného, a někdo si tento termín dokonce i cíleně „ohýbá“ tak, aby to vyhovovalo jeho záměrům. Toto je skutečné rozdělení společnosti - roztříštěnost v základních životních hodnotách. Dlouhé období komunismu zasadilo našim charakterům těžkou ránu - do velké míry je rozložilo. Po skončení komunismu sice nastala svoboda, ale spolu se svobodou jsme nebyli schopni a ochotni naše charaktery obnovit a neujasnili jsme si nejdůležitější životní hodnoty. Dokonce se od těch nejzákladnějších hodnot stále více vzdalujeme. Od určité části společnosti se tyto základní hodnoty a principy dokonce vzdálili natolik, že již ztratili schopnost vidět jejich potřebu, jejich důležitost a nezbytnost. Jsme ve zmatku, kdy ohledně hodnot každý říká něco jiného a síla relativismu roste závratnou rychlostí. Díky tomu je významná část společnosti ochotná tolerovat, dokonce aktivně podporovat politiky, kteří otevřeně a prokazatelně lžou, podvádějí, zneužívají své pravomoci, jsou arogantní, cyničtí, úskoční a sobečtí. Mravní rozměr je v politice nezbytný, stejně jako v našem běžném každodenním životě, ale mnozí si toto již nemyslí.

Naneštěstí, když už nám něco ve společnosti vadí, zaměřujeme se hlavně na potlačování negativních společenských jevů (pokud se o nich vůbec mluví) pomocí nových a nových zákonů, pravidel, kontrol a dalších restriktivních nástrojů. Nicméně důmyslná povaha člověka je schopná vymýšlet další a další boční cesty, jak něco obejít, vyřešit nečekaně jinak a podobně. Proč máme tuto touhu něco obcházet ? Odpovídá to stavu našich hodnot a stavu našeho charakteru.

Na druhou stranu se ale velmi málo diskutuje o tom, jak základní společenské problémy opravdu vyřešit - vyřešit jejich příčiny, ne jen odstraňovat nebo potlačovat jejich následky. Skutečná léčba naší společnosti nespočívá v dalších a dalších kontrolních orgánech, komisích, auditech, prověrkách a ještě složitějších zákonech, ale v cílevědomém pochopování a rozvoji pozitivních hodnot v každém z nás. Na základě těchto hodnot pak potřebujeme rozvíjet náš charakter, a z toho se potom odvíjí naše jednotlivé charakterové vlastnosti.

Za výběr hodnot i za vlastnosti jsme zodpovědný každý sám a nikdo jiný toto za nás vyřešit nemůže. Ale kdo v naší společnosti jasně vysvětluje hodnoty ? Kdo zajišťuje vzdělávání společnosti v tomto směru ? Je to tak paradoxní ! Staráme se o všechno možné, ale to nejdůležitější nám uniká - to, na čem společnost buď žije, nebo umírá.

Většina z nás by asi uvítala mít kolem sebe bližní s dobrými vlastnostmi: spolehlivé, čestné a laskavé. Máme možná sklon podvědomě myslet: „To jsou ti druzí, co mají problém - ti ať se změní, ti ať jsou čestní a nekradou, ale po mě žádné změny nechtějte - já jsem spokojený tak, jak jsem. Mně to vyhovuje. Já nechci žádné komplikace do mého života … Já se měnit nebudu. Ono to ani nejde.“. Jenže takto uvažující my (=já) jsme zároveň oni. Jsme zároveň těmi, od kterých druzí očekávají, že na ně bude spolehnutí a že budou zodpovědní. Karta se vrací velmi rychle zpátky ke každému z nás.

Rok od roku vidím, jak roste potřeba více a více si vzájemně vysvětlovat, naslouchat, radit se - všichni navzájem. Naše společnost se propadá do stále většího zmatku. Někdo tvrdí, že pravda je důležitá, někdo se tomu vysmívá a říká, že na pravdě nezáleží. Někdo ještě je schopen obdivu k pokornému člověku, jiný prohlašuje, že pokorný člověk je hlupák. Pokud je ještě slyšet něco o lásce, jde často o posměch. Někdo vnímá, že společností je masivně manipulováno, ale někdo to odmítá a označuje druhé za paranoiky. Hodnoty jsou relativní, ale paradoxně, největší obhájci relativizmu a subjektivizmu jsou ti, kteří nejvíce omezují druhé a ohrožují společnost jako takovou, protože společnost se musí sjednocovat na základních hodnotách funkčních, aby vůbec mohla existovat, být tvůrčí a prosperující. Individualizmus zanášený do definice základních společných hodnot, na kterých se společnost potřebuje sjednocovat (aby mohla existovat), tuto společnost místo sjednocování rozkládá.

Přibližně od roku 2005 studuji tuto problematiku a sbírám postřehy. Původním záměrem bylo sepsat vše do knihy. Před několika lety se mě můj přítel zeptal, jestli neuvažuji o zveřejnění těchto myšlenek také na internetu. Dal jsem mu za pravdu a tady jsou ty stránky.

Stránky nepředkládám jako něco dokončeného. Naopak. Texty níže pokládám za „startovní body“ k otevření diskusí a dalšímu vyjasňování. Navíc mám ještě další dosud nezpracované podněty, ale již nechci dále odkládat zprovoznění těchto stránek. Jsem si vědom, že kdokoli si toto bude číst, bude si na to utvářet svůj vlastní názor. S něčím možná souhlasit bude, s něčím ne, někdo možná bude cítit radost, někdo spíše pohoršení. Jsem si toho vědom. Nechci zde nikomu nic vnucovat, jen se chci rozdělit o to, k čemu jsem za ten nějaký rok přemýšlení a experimentování došel a co mnozí v mém okolí kladně přijímají. Pro někoho to může být nuda, protože všechno už zná, dokonce bude mnohem dále, ale pro někoho jiného to možná může být zdrojem inspirace, což by naplnilo záměr těchto stránek.

Proto jsou tyto stránky navržené tak, že každé malé téma je uváděno odděleně jako samostatná kapitola a ke každé z nich lze diskutovat (přidávat komentáře). Prosím o shovívavost s mými myšlenkami. Nelpím na nich. Nabízím jen to, k čemu jsem dospěl. Nejde mi o sebe. Jde mi o naši společnost, ke které cítím někde uvnitř sebe hluboký pozitivní vztah. Česká republika a národ mi je drahý. Pociťuji úctu a určitý závazek k těm všem výjimečným jedincům, kteří nás předešli a něco dokázali, co pozvedli náš národ a něčím přispěli. Ne jen ti významní a známí, ale i ti obyčejní a neznámí, kteří prostě jen pokorně a čestně, v rámci svých možností, žili svůj život, snažili se, a díky nim tady máme nejen sebe, ale i to, co nám tu po sobě zanechali. Díky nim jsme nyní tady my.

Budu vděčný, pokud přidáte vaše názory, přesvědčení nebo korekce mých omylů. Jde o společné hledání pravdy. Založme celospolečenské diskuzní fórum specializované na charakter člověka a životní hodnoty. Bez vyjasnění těchto věcí v co nejširší společnosti nemáme šanci odolávat extrémistům, manipulátorům a psychopatům, kteří se stále více dostávají do nejvyšších politických funkcí a ohrožují naši budoucnost.

Pokud vás odrazuje delší text a chtěli byste jen tak něco „otestovat“, přejděte do  
Část 2., Charakter člověka - principy kde si můžete přečíst například kapitoly: 

Respektování pravdy a Iluze  

nebo  Svědomí  

Případně pokračovat v Část 1. kapitolami:

Hodnoty

Dva světy, sebestřednost a radost

Syndrom uvařené žáby

Zákon Entropie

nebo  Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání .

Poslední část knihy Část 5., Charakterové vlastnosti má sloužit jako otevřená encyklopedie jednotlivých charakterových vlastností.

Komentáře

Autor

1
26.03.2018
Sem můžete psát vaše komentáře ...

Vojtěch Novotný

2
14.04.2018
Souhlasím, že bez toho, abychom si nejprve v životě zvolili své hodnoty a těch se drželi, nebudeme schopni stát na pevné půdě, protože lidé kolem nás nás mohou ztrhnout. Jsem zastáncem názoru, že pravda není relativní a každý člověk, který alespoň trochu poslouchá své svědomí dokáže rozpoznat ty důležité charakterové vlastnosti, které jsou potřeba rozvíjet. To je fakt. Pokud chceme změnit svět, musíme začít u sebe.