Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Život mezi dvěma světy

Někteří z nás celý život trpí a necítí se dobře, protože jsou moc „silní“ v pase, jiní moc vysocí, moc malí, moc hubení, mají moc velké boky, moc malá prsa, někdo má moc pih a někdo zase málo, … Někteří z nás odvozujeme svoji vlastní hodnotu od vzhledu nebo funkčnosti našeho těla. Nejsme spokojení s naším tělem, srovnáváme se s jakým si ideálem, ale na těle toho často moc změnit nemůžeme. Co ale určitě změnit a měnit můžeme, je „tvar a velikost“ našeho charakteru. Tam záleží jenom na naší ochotě, touze a vůli. Našeho ducha si můžeme utvořit tak krásného, jak jen budeme sami chtít. A ještě jedno pozor: ano, naše tělo je často hned vidět druhými. Ale náš duch je také velmi často „viděn“, respektive vnímán druhými. Častěji je to realizováno možná spíše podvědomě, ale je. Když se s někým setkáte poprvé, možná že místo vyhodnocování jeho vzhledu vyhodnocujete spíše, jaké z toho člověka máte „pocity“. Velmi často se vlastně odehrává to, že podvědomě náš duch zkoumá ducha toho druhého, vnímá jeho vliv a snaží se ho vyhodnotit. To, že se v něčí společnosti cítíme tak dobře a v něčí naopak tak špatně, nepochází z našich těl. Pochází to ze stavu našich duchů - ze stavu našeho charakteru.

 

Abychom mohli existovat pomocí našeho těla, musí být proto naplněny určité podmínky: přísun jídla (živin), přísun vody, vzduch obsahující dostatek kyslíku a vhodná okolní teplota. Naše tělo podléhá určitým zákonitostem, které musí být splněny, aby tělo mohlo fungovat. Chceme-li vidět, potřebujeme světlo. Náš duch podléhá podobným zákonitostem ve své sféře. Chceme-li, aby náš duch fungoval, potřebujeme naplnit tyto podmínky. Chceme-li duchovně vidět, potřebujeme nejprve získat duchovní světlo. Chceme-li duchovně slyšet, potřebujeme nejprve zorganizovat ztišení těla, abychom mohli slyšet to, co přichází z jeho sféry.

 

Svým způsobem žijeme paralelně ve dvou různých světech, kdy každý z nich má trochu jiná pravidla a podmínky, viz například podobenství o člověku řídícím plachetnici (zmíněno v úvodu druhé části). Tyto dva světy jsou také často naznačovány v pohádkách. Velmi výstižná je také scéna ve filmu Percy Jackson - Zloděj blesku, kdy skupinka hlavních hrdinů dostane za úkol hledat zvláštní perly. Jsou odhodláni pro jejich hledání udělat vše, co je v jejich silách. Jednu perlu musí hledat v zábavním parku, kde jim personál nabízí zdarma lotosové květy, které způsobují, že přestávají vnímat čas, zapomínají na to, proč tam vlastně přišli a co bylo jejich cílem. Zapomněli, že mají už jen velmi málo času a oddali se místo toho zábavě. Začali být plně zaměstnáni světem podle těla a zapomněli na svoje „mentální“ poslání. Hlavního hrdinu nakonec musel probrat až hlas, který přišel „z venku“ - odjinud a připomenout mu jeho skutečný cíl. Začal se rozvzpomínat na svůj původní záměr, začal si uvědomovat, že se nechal chytit do léčky a běžel vyhledat své přátele, aby je také „probudil“ a uvedl zpět do akce. Hrdinové se dostali do „světa“, kde bylo dobře postaráno o jejich osobní tělesné touhy, ale přitom zapomněli, že měli i nějaké poslání - pomoci někomu jinému.

 

Až jednou opustíme toto naše tělo a ocitneme se v duchovním světě, necháme zde na zemi všechny naše peníze, slávu, mobily, auta, bazény, obleky i šperky. Zůstanou nám jenom naše znalosti, zkušenosti a - náš charakter. To budou „platidla“ v novém světě. Ty staré „bankovky“ už nebudou mít žádnou hodnotu. Jediným šperkem, kterým se budeme moci zdobit, budou naše ctnosti.