Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu

Někdo může říct, že je někdy těžké se dozvědět, co je pravda, protože různí lidé mají různé názory.

Nezaměňujme pravdu s několika možnými cestami. Ne vždy se dá jednoznačně rozhodnout co, je lepší. Někdy vede více různých cest k jednomu cíli. Ale to už není o hledání pravdy, je to o hledání optimální cesty.

Co je zde ale důležité v souvislosti s pravdou: abychom mohli úspěšně hledat a případně i najít optimální cestu, potřebujeme diskutovat, potřebujeme tříbit naše myšlenky. A k této diskuzi - aby měla smysl a opravdu jsme hledali optimální variantu v rámci všech, je třeba mít čestné záměry a úmysly. Vysvětlím. Pokud do debaty vstupuje někdo, kdo nemá čestný záměr a od samého začátku je jeho úmyslem vést debatu určitým směrem a dosáhnou svého záměru bez ohledu, co je opravdu lepší cesta pro všechny, nedobereme se optimálního řešení. Pokud budeme ke svým záměrům používat polopravdy a pololži a záměrné manipulace, nepovede to ke správnému cíli, protože opět budeme ztrácet pravdu. Ale jestli má skutečně jít o upřímné hledání optimálního řešení, nezbývá, než upřímně hledat pravdu, tedy být otevřený k pravdě. Upřímně naslouchat, jestli protistrana neřekne nějaký argument, který by mně otevřel oči, aby mě pomohl vidět věci jiným úhlem a třeba mi pomohl změnit názor. Nezbývá, než vést všechny diskuze s upřímným záměrem na všech zúčastněných stranách - to ale vyžaduje osobní čestnost.

Jedno je zcela jisté: kdo upřímně (s upřímným záměrem) hledá pravdu, bude ji postupně nalézat.

Pravda se neskrývá. Pravda existuje. My se skrýváme před pravdou.

 

Jaké mohou být motivace pro nerespektování pravdy

Mnozí si našli ve lhaní a podvádění zálibu. Mnohým se možná nelíbí být nečestným a podvádět, ale pod tlakem okolních podmínek si na to tak jednat zvykli, i když v sobě stále pociťují rozpor a vnitřně trpí (hlas svědomí se ozývá). Anebo dokonce někteří další časem „uvěřili“ tomu, že na tom vlastně nic tak špatného není, že je to normální a správné, že je to v dnešní společnosti nezbytný nástroj a přijali to jako svůj standard (hlas svědomí utichl, respektive duchovní hluchota vzrostla - více viz kapitola „Svědomí“).

Další možnosti: jsme polovičníci. V podstatě s pravdou souhlasíme, nebo alespoň nejsme proti. Líbí se nám, když druzí respektují pravdu, ale nám to někdy způsobuje problémy a tak si udělujeme výjimku. Můžeme mít strach z následků přiznat pravdu a tak ji zamlčíme nebo zalžeme. Co by si o nás druzí mysleli, kdybychom přiznali, jak to opravdu bylo ? Někdy je pravda pro nás nevýhodná: náš věk je moc nízký nebo moc vysoký na dosažení výhody na slevu ... „Kdybych přiznal a zdanil všechny své příjmy, zbude nám méně pro naši potřebu“.

 

Motivace k hledání pravdy

Proč bychom měli pravdu nejen respektovat, ale i aktivně hledat ?

Aby hledání pravdy dávalo smysl, musíme k tomu mít správnou motivaci - musí nám jít „opravdu o pravdu“. Pokud se vyskytnou jiné motivace, jako je například osobní sláva nebo zisk, ve skutečnosti jsme již v iluzi, že hledáme pravdu, ale ve skutečnosti hledáme slávu a zisk …

V Bibli je verš „A poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí.“ (Jan 8:32). Dlouhé roky jsem přemýšlel, od čeho by mě měla pravda osvobodit. Jednou mi došlo, že pokud ne od ničeho jiného, tak určitě od iluzí.

Chceme čestné politiky a úředníky ? Musíme začít u sebe ! Začněme být čestní my. Je iluze se domnívat, že můžeme mít čestné politiky, ale sami žít nečestně. Nejde to. Je to iluze, je to léčka. Jediná cesta, jak z toho ven, je napřímit zase naše páteře. Opět se chopit hodnot, které naši předci znali a drželi se jich. Za tyto hodnoty často platili ohromné oběti. Náš národ se nechal zdevastovat komunistickým režimem. Nebylo to tak těžké se nechat „zpracovat“. Byly to tvrdé podmínky a jenom málo dokázalo odolat. Ale nyní máme svobodu. Bez čestnosti a upřímnosti tuto bitvu vyhrát nemůžeme. Bez té čestnosti a upřímnosti naší osobní. Zdá se vám, že to spolu nijak nesouvisí ? Ale ano. Politici jsou jedni z nás, vycházejí z nás. Politici se narodili v rodinách (mimochodem se nenarodili muži a muži ani ženě a ženě - to příroda neumí) a ty rodiny jim daly, nebo nedaly, do vínku nějaké hodnotové vybavení, nějakou výchovu. A ta výchova je nyní mezi námi. Ty hodnoty jsou mezi námi. My nemůžeme ze sebe vygenerovat lepší vládu, než jsme sami. Chceme skvělou vládu ? Buďme skvělí ! Prožíváme těžkou iluzi. A i kdyby měl nečestný národ čestného vrcholného politika, za chvíli by ho nesnesl a sesadil …

Co by nás tedy mělo motivovat k respektování pravdy ? Abychom byli ochotni pravdu respektovat, potřebujeme po ní toužit. Musíme mít velkou vnitřní touhu se pravdu dozvědět a poznat ji. Čím více chápeme, jak je pravda vzácná a cenná, tím větší touhu máme se jí přidržovat.

Pravda je životodárný princip, díky kterému existujeme.

Když budeme respektovat pravdu uvnitř nás, začneme jako za odměnu být schopni rozlišovat i pravdu kolem nás. Začneme rozlišovat pravdu od iluzí.

Iluze je stav, kdy si myslíme, že známe pravdu, ale ve skutečnosti je pravda jiná.

Raději zemřu, nežli bych pravdu odvolal a lži a klamu sloužil“ prohlásil Mistr Jan Hus.

Kolik lidí v naší společnosti respektuje pravdu podobně jako Jan Hus ?

Domnívat se, že můžeme mluvit zároveň pravdu i lež bez jakýchkoliv osobních následků pro nás v budoucnu je stejně tak naivní, jako předpokládat, že když budeme jíst běžné potraviny a do toho občas přimícháme jed, že to také bude bez následků. Nebude. Ani v jednom případě. Nezapomínejme, že spolu s hmotným vnímáním existuje ještě i naše duchovní rovina - náš duch, který také vnímá, přemýšlí, rozhoduje se, má svoje duchovní oči a uši a umí i mluvit (více viz kapitola „Dva světy“).

Duchovní jedy často nejsou tak zřetelně viditelné hned na začátku, ale to neznamená, že neexistují a že nemají žádné účinky a následky.

Nejde jenom o to, co říkáme a děláme, ale i o to co si myslíme, jaké máme úmysly.

Lidé, kteří nerespektují pravdu, nemají ze sebe radost, myšleno tu čistou radost. Nemají zdravé sebevědomí, mohou mít jenom falešně zvýšené sebevědomí - jak dobře se jim povedlo zalhat. Je to stejně naivní, jako být na sebe hrdý kvůli tomu, že jsem dokázal postavit dům s ošizených dutých cihel, kde měla být správně výplň. Takový dům prostě při zátěži spadne.

Ten, kdo není čestný, není celistvý (v angličtině integrity = celistvost). Jako by měl v sobě trhlinky a praskliny. Je nádobou na vodu, která nemůže udržet svůj obsah. Ten, kdo není čestný, se podobá spíše cedníku, který zadržuje jen ty pravdy, které se mu hodí, ale další pravdy ho míjí bez povšimnutí. Takovému člověku chybí některé části pravdy, tudíž jeho obraz je ochuzen.

Když se „přidržujeme pravdy“, znamená to, že jakmile narazíme na něco, co je pravda, přidržujeme se toho a neopouštíme to. Tím se postupně plníme stále větším množstvím pravdy. Naše mozaika skládaná ze střípků pravdy se zaplňuje a celkový obraz se stává zřetelnějším. Hledání a nalézání pravdy není jenom o tom nemluvit lež a nejednat nepoctivě, ale je to i o tom, umět rozpoznávat iluze a dávat je stranou. Na to potřebujeme posilovat a rozvíjet osobní četnost. Být upřímný sám k sobě je jeden z klíčových bodů poznávání pravdy.