Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Integrita charakteru

Už je to více let, kdy mě na jednu služební cestu odvážel taxikář. Měli jsme před sebou asi 1,5 hodiny jízdy a tak jsme si povídali. Slovo dalo slovo a samozřejmě, že jsme se časem dostali i na politiku. Zrovna se v té době schylovalo k volbám a probíhala velká diskuse, jestli zvítězí v té době nová politická strana nebo zůstane u moci původní. Taxikář mi začal vysvětlovat jeho názor, že by v podstatě „bylo lepší tam nechat ty starý, protože ti si už nahrabali a nakradli a nemají tak velkou potřebu hrabat jako by měli ti noví, kteří nahrabáno zatím ještě nemají“ a tudíž je pro běžného občana výhodnější to nechat v současných kolejích. Přemýšlel jsem o tom a zeptal jsem se ho, jestli si je jistý, jestli ti „staří, co už si nahrabali dost“, si už opravdu nahrabali dost. Možná, že ještě ne, a že chtějí ještě více. Taxikář znejistěl, chvíli přemýšlel a potom řekl něco, co mě zcela zaskočilo: „Víte, já bych moh‘ bejt poctivej a morální třeba celejch 20 let, ale jakmile bych dostal příležitost, tak bych hrabal taky - co si budem namlouvat.

Mozek mi začal intenzivně pracovat a někde blikala kontrolka, že něco není v pořádku. Uvědomil jsem si, že ten milý taxíkář chápe „poctivost“ a „morálku“ jinak, než jak jsem to předpokládal a chápal já. Jak to myslel ? On mluvil o chování, které by bylo v souladu s momentálními podmínkami. Ale jakmile by se podmínky změnily, své chování by změnil i on. Proč ?

Být morální, čestný, poctivý, laskavý atd. ve skutečnosti neznamená „chovat se tak“, když je to pro mne zrovna výhodné, kdy se to ode mne očekává. Toto „krátkodobé chování“ je ve skutečnosti jenom pragmaticky zvolený styl chování podle momentální situace. Charakter člověka není chování člověka vynucené vnějšími vlivy.

Poctivost není, když neukradnu rohlík kvůli tomu, že je na mne nasměrována monitorovací kamera.

Poctivost je, když ten rohlík neukradnu, i když jsou k jeho krádeži (bez odhalení) vytvořeny ty nejlepší možné podmínky.

Poctivost je, když se pro takové jednání rozhodneme sami, ne když jsme k tomu donuceni.

Přísloví „Příležitost dělá zloděje.“ není ve své podstatě pravdivé. Ve skutečnosti „Příležitost umožňuje, aby se potenciální zloděj projevil“ neboli obecně, aby se projevilo to, jaký charakter v nás opravdu je. Příležitost z čestného člověka zloděje neudělá.

Skutečný charakter člověka, jsou jeho vlastnosti a postoje, které se s podmínkami nemění. Nemění se s tlakem. Jsou hluboce zakořeněné, jsou do nás integrované, vrostlé.

Existují známé a všeobecně obdivované příběhy těch, kteří se zachovali podle svých měřítek i v případě ohrožení vlastního života. To je „celistvost“, neboli integrita charakteru. Být integrovaným znamená chovat se bez ohledu na okamžitou situaci stále stejně, podle hodnot a pravidel, která jsem si zvolil já sám.

Být morální, čestný, poctivý, laskavý atd. ve skutečnosti znamená skutečně takovým být - uvnitř své duše, ve svém srdci. Znamená to mít takový charakter. Znamená to, že ani nechci a už ani nemohu být jiným. To je charakter člověka.

Podle stavu našeho srdce se pak odpovídajícím způsobem projevují naše charakterové rysy.

Zde chci jen poznamenat, že náš charakter není jednou pro vždy daný, ale že ho můžeme vytvářet a měnit, že ho můžeme kultivovat (viz další kapitoly). V tom spočívá naše velká příležitost, naše svoboda volby, naše téměř neomezené možnosti a možnost zažívání hluboké a trvalé radosti.