ÚVOD
ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
ČÁST 3. Naše současnost a minulost
ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?
ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Integrita charakteru
Už je to více let, kdy mě na jednu služební cestu odvážel taxikář. Měli jsme před sebou asi 1,5 hodiny jízdy a tak jsme si povídali. Slovo dalo slovo a samozřejmě, že jsme se časem dostali i na politiku. Zrovna se v té době schylovalo k volbám a probíhala velká diskuse, jestli zvítězí v té době nová politická strana nebo zůstane u moci původní. Taxikář mi začal vysvětlovat jeho názor, že by v podstatě „bylo lepší tam nechat ty starý, protože ti si už nahrabali a nakradli a nemají tak velkou potřebu hrabat jako by měli ti noví, kteří nahrabáno zatím ještě nemají“ a tudíž je pro běžného občana výhodnější to nechat v současných kolejích. Přemýšlel jsem o tom a zeptal jsem se ho, jestli si je jistý, jestli ti „staří, co už si nahrabali dost“, si už opravdu nahrabali dost. Možná, že ještě ne, a že chtějí ještě více. Taxikář znejistěl, chvíli přemýšlel a potom řekl něco, co mě zcela zaskočilo: „Víte, já bych moh‘ bejt poctivej a morální třeba celejch 20 let, ale jakmile bych dostal příležitost, tak bych hrabal taky - co si budem namlouvat.“
Mozek mi začal intenzivně pracovat a někde blikala kontrolka, že něco není v pořádku. Uvědomil jsem si, že ten milý taxíkář chápe „poctivost“ a „morálku“ jinak, než jak jsem to předpokládal a chápal já. Jak to myslel ? On mluvil o chování, které by bylo v souladu s momentálními podmínkami. Ale jakmile by se podmínky změnily, své chování by změnil i on. Proč ?
Být morální, čestný, poctivý, laskavý atd. ve skutečnosti neznamená „chovat se tak“, když je to pro mne zrovna výhodné, kdy se to ode mne očekává. Toto „krátkodobé chování“ je ve skutečnosti jenom pragmaticky zvolený styl chování podle momentální situace. Charakter člověka není chování člověka vynucené vnějšími vlivy.
Poctivost není, když neukradnu rohlík kvůli tomu, že je na mne nasměrována monitorovací kamera.
Poctivost je, když ten rohlík neukradnu, i když jsou k jeho krádeži (bez odhalení) vytvořeny ty nejlepší možné podmínky.
Poctivost je, když se pro takové jednání rozhodneme sami, ne když jsme k tomu donuceni.
Přísloví „Příležitost dělá zloděje.“ není ve své podstatě pravdivé. Ve skutečnosti „Příležitost umožňuje, aby se potenciální zloděj projevil“ neboli obecně, aby se projevilo to, jaký charakter v nás opravdu je. Příležitost z čestného člověka zloděje neudělá.
Skutečný charakter člověka, jsou jeho vlastnosti a postoje, které se s podmínkami nemění. Nemění se s tlakem. Jsou hluboce zakořeněné, jsou do nás integrované, vrostlé.
Existují známé a všeobecně obdivované příběhy těch, kteří se zachovali podle svých měřítek i v případě ohrožení vlastního života. To je „celistvost“, neboli integrita charakteru. Být integrovaným znamená chovat se bez ohledu na okamžitou situaci stále stejně, podle hodnot a pravidel, která jsem si zvolil já sám.
Být morální, čestný, poctivý, laskavý atd. ve skutečnosti znamená skutečně takovým být - uvnitř své duše, ve svém srdci. Znamená to mít takový charakter. Znamená to, že ani nechci a už ani nemohu být jiným. To je charakter člověka.
Podle stavu našeho srdce se pak odpovídajícím způsobem projevují naše charakterové rysy.
Zde chci jen poznamenat, že náš charakter není jednou pro vždy daný, ale že ho můžeme vytvářet a měnit, že ho můžeme kultivovat (viz další kapitoly). V tom spočívá naše velká příležitost, naše svoboda volby, naše téměř neomezené možnosti a možnost zažívání hluboké a trvalé radosti.