Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Po šroubovici nahoru nebo dolů ?

Podobně jako ve fyzickém světě existuje setrvačnost, existuje i v duchovní oblasti. Rozdíl je v tom, že v duchovní oblasti bývá setrvačnost podstatně větší.

Díky zákonu entropie se dobré návyky tvoří obvykle delší dobu, zatímco ztráta dobrých návyků a přijetí negativních návyků trvá často mnohem kratší dobu. Podobně, jako se opasky snadněji povolují, než utahují.

Kromě setrvačnosti je zde ještě jeden faktor - předávání návyků, postojů a hodnot na další generace.

Rodiče vychází z nějakého stavu (návyky, postoje, hodnoty, …). Jakmile rodiče začnou mít svoje děti, dochází k jejich přenosu.

Záměrně jsem použil slovo „přenos“ a záměrně jsem vynechal sloveso „vychovávat“.

Když se rozhlédneme kolem sebe, zjistíme, že každá rodina (jednotka) je naprosto unikátní, podobně jako jsme unikátní my jednotlivci. V některých rodinách se uplatňuje různá míra cílevědomé výchovy (vedení, předávání hodnot, zvyků, postojů). V jiných rodinách dochází k výchově spíše pasivní - děti zkrátka vidí, co dělají rodiče a jejich chování (včetně hlubších motivací) mnohdy kopírují. Je to velmi složitá problematika s nekonečným spektrem možností. Detaily zde nechci rozebírat. Důvod, proč to zde zmiňuji, je uvědomit si, že „přenosem“ z rodičů na děti dochází k pohybu po pomyslné kružnici (pokud se zdánlivě nic nemění a děti by byly „přesně jako rodiče). Nebo se vývoj může začít pohybovat po pomyslné šroubovici, pokud dochází ke změnám mezi rodiči a dětmi.

Pokud si rodiče moc neuvědomují svoji zodpovědnost za „přenos“, může se stát, že vlivem Zákonu Entropie  si nová generace s sebou nenese důležité hodnoty. Opouští je. Mohou se zdát zdánlivě bezvýznamné, zbytečné, dokonce obtěžující, směšné nebo trapné. Stačí být „neutrální“, pasivní a vlivem Zákonu Entropie „samovolně“ dojde k „naředění“. Pak další generace (co se týče rozvoje charakteru) se ocitá na nižší úrovni, než jejich rodiče - pohybujeme se po šroubovici směrem dolů.

Je nutné si uvědomit, že abychom překonali účinky zákonu Entropie, potřebujeme do výchovy vkládat prvek aktivity. Pak naopak můžeme způsobit zušlechťování charakteru, a naše děti se budou po šroubovici pohybovat vzhůru.

Zní to jednoduše, protože se samozřejmě dopouštím velkého zjednodušování, ale ten princip tam je. Pochopitelně, do rodin přicházejí různé děti, s různou povahou a na stejné podněty kolikrát reagují velmi různě. Děti, ani kohokoli jiného nemůžeme nutit do čehokoli. Můžeme je ale vést a nabízet to dobré, budeme-li ale o tom dobrém vůbec vědět.

Vzhledem k setrvačnosti, která funguje (návyky, tradice) mají negativní změny katastrofální dopady.

„Generační paměť“ - pokud funguje a používá se správně, funguje jako pojistka před ztrátou cenných hodnot a poznání, které se naučili již naši předci. Pokud nejsme schopni předávat správně tyto zkušenosti a znalosti, jsou následující generace odsouzeny zažívat znovu to, co už zažili jejich předchůdci.

Pokud se tedy rozhodujeme pro pasivitu, nebo dokonce pro negativní hodnoty, ovlivňuje to nejenom náš vlastní život, ale přenášíme to i na naše děti. Naše děti věří tomu, co dostali od svých rodičů a i když mohou zasáhnout různé vlivy v jejich životě, je velký předpoklad, že zůstanou u toho, čeho se jim dostalo ve výchově. Tuto svoji výchovu samozřejmě různě modifikují a předávají na své vlastní děti. Různé předsudky ve společnosti, které se dědí z generace na generaci, mají ohromnou setrvačnou sílu. A pokračujeme po šroubovici o jeden závit - výše nebo níže ?

„Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu.“ je velmi dobře známá „moudrost“, dokonce i 29 let od konce komunismu …

Pohyb po šroubovici, možná přímo po spirále, je dobře vidět například i na určité části živnostníků (ale platí to samozřejmě obecně pro všechny kategorie, včetně zdravotnictví, státních úředníků atd.). Živnostník má pocit, že k němu stát není férový, že místo podpory ho spíše podkopává. Na základě toho může mít například pocit „práva“ obcházet zdaňování. Pokud se toto ale dozví stát, začne přitvrzovat pravidla, zákony a sankce. Tím se situace ještě zhorší a živnostník pociťuje ještě větší křivdu a tak hledá další skuliny jinde … Situace se zhoršuje, smyčka se utahuje.

Při té příležitosti je třeba se ptát též na motivace zúčastněných stran. Jakou motivaci má stát pro vytváření nevhodných podmínek pro živnostníky ? Není v tom nějaký osobní zájem ? Na druhou stranu, nežili by si někteří živnostníci celkem dobře dokonce i při zdanění všech svých příjmů ? Toto vše je třeba diskutovat, vzájemně si vysvětlovat, ale dobré řešení se najít nemůže, dokud nebude na obou stranách ochota respektovat pravdu, žít a jednat čestně.

A dokonce, i když svoje děti vedeme k dobrým hodnotám, je velmi obtížné je u nich udržet, pokud jsou ve svých třídách výjimkou, černou ovcí, zatímco většina společnosti vyznává hodnoty jiné.

Děti pocházející z problémových rodin mají minimálně dva hendikepy najednou:

  • mají životní návyky toho, co je devastující
  • nemají žádnou vizi ani osobní zkušenost života úspěšnějšího a šťastnějšího

Toto je stěžejní místo ve společnosti: přerušit, nebo alespoň zmírňovat začarované kruhy a pohyby po šroubovici směrem dolů.

Na tuto činnost potřebujeme pečovat o svůj charakter, abychom vůbec byli schopni alespoň „vidět“ a „rozumět“, natož pak účinně pomáhat.

Doba komunismu v naší zemi vydrancoval a vyplenila morální hodnoty v ohromném rozsahu. Pak přišla náhlá svoboda v roce 1989, ale náš národ na ni nebyl připraven. Svoboda sama o sobě, pod vlivem zákona Entropie, může být zničující. Ke svobodě potřebujeme zodpovědnost, znalost kritických hodnot a respektování těchto hodnot. Teprve pak se svoboda stává tím krásným a žádoucím.

Stávající stav v naší společnosti je přirozeným následkem dlouhodobé absence základních funkčních hodnot ve významné části společnosti.