Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání

V době Jana Ámose Komenského (1592-1670) bylo teoreticky ještě možné se stát pansofistou (člověkem, který obsáhne všechno dosavadní světové vědění). V dnešní době je k dispozici tak ohromné množství informací, naprosto nesrovnatelné s dobami dávnými, že současný úzce specializovaný odborník má co dělat, aby si udržel aktuální vědomosti pouze o svém úzkém oboru.

Snadno se může stát, že se necháme zahltit informacemi, ať již důležitými, nebo zbytečnými. Informace sami o sobě ještě nic neznamenají. Potřebujeme schopnost úsudku, abychom z informací, které nashromáždíme, vytvořili smysluplné závěry pro náš život. Potřebujeme, aby se z informací stalo užitečné poznání.

Stalo se vám někdy, že jste se náhodou dozvěděli něco, co když jste přijali a začali uplatňovat ve svém životě, vám později přineslo velký užitek ? Neřekli jste si potom něco jako: „Ještě štěstí, že jsem se to dozvěděl ! Kdybych se to nedozvěděl, můj život by byl výrazně chudší. Už si bez toho můj život nedokážu ani představit !“. Za takové poznání patrně pociťujete velkou vděčnost. Je to poznání, které má pro nás velký užitek, ale přesto jsme o něm předem nevěděli.

Proces poznávání je velice zajímavý.

Představte si poschoďový dům. Vejdete do prvního patra. Po cestě musíte vykonat určitou práci: otevřít dveře, vystoupat schody, otevřít a možná odemknou další dveře, vybrat ten správný klíč atd. Pak se dostanete do nového patra, kde jste ještě nikdy nebyli. Zajímavý nábytek, obrazy, knihy … výhled z okna - vidíte auta na ulici. A víte, co je ve druhém patře ? Ne, protože jste tam ještě nikdy nebyli a popis druhého patra neexistuje. Máte na výběr. Buď zůstanete v prvním patře, protože vás třeba bolí nohy, nebo vás prostě jenom nebaví stále stoupat do schodů, nebo vás první patro uspokojí svým obsahem, anebo ne, a rozhodnete se zdolat druhé patro. U běžného domu nemusíte vědět ani tušit, jestli druhé patro bude obsahovat lepší věci. Možná, že dokonce výrazně horší, než v patře prvním. Toto ovšem neplatí pro dům, jehož jednotlivá poschodí tvoří zušlechťování charakteru. Můžete snad hlubším rozvíjením trpělivosti, moudrosti, optimismu a pravé lásky dojít k něčemu horšímu ? Ne. Při správném postupu pouze roste vnitřní radost. Navíc se zdá, jako by počet pater nebyl konečný a navíc, s každým vyšším patrem se zvětšuje i rozhled.

V dnešní době je vzdělanost čím dál tím důležitější. Nicméně uprostřed tohoto vzdělávání bychom kromě vzdělávání o věcech kolem nás, neměli zapomenout ani na vzdělávání ohledně věcí uvnitř nás.

Na poznávání zákonitostí (principů) týkajících se našeho charakteru, našeho vnitřního já. Poznání o nás samotných, o naší podstatě. O tom, kým vlastně jsme.

Kdykoli se dozvíme nějaké pravdivé poznání, které se týká našeho ducha a věcí s tím souvisejících, můžeme mít pocit, jakoby se rozšiřovala naše duše.

Když začneme podnikat dobrodružné výpravy na objevování svého charakteru, zjistíme po určitém čase a po určité námaze, že jsme došli na místa, o kterých jsme předtím ani netušili. Možná, že občas jsme o nich něco trochu slyšeli, ale nikdy nás nenapadlo, že to bude tak dobré, tak krásné, tak vzácné a cenné, jak si to nyní uvědomujeme. Jsme překvapeni, nadšeni a šťastní. Na druhou stranu nám může běhat mráz po zádech, když si uvědomíme, že jsme tuto cestu mohli lehce minout, protože na začátku zdaleka nevypadala tak úžasně, spíše naopak, možná i trochu odpudivě. Kdybychom ji minuli, nebyli bychom nyní tam, kde jsme a kde se nám tolik líbí !

Z dosud zmíněného plynou důležité závěry:

  • Nevíme, co ještě nevíme.
  • Z toho všeho, co nevíme, navíc nevíme, co z toho by nás mohlo učinit daleko více šťastnějšími a vděčnějšími.
  • Poznání je pro nás připraveno, ale my se musíme pro ně nejprve vědomě rozhodnout.
  • Důležité poznání přichází až po vynaložení odpovídajícího úsilí.

Poznámka: Sokratův slavný výrok „Vím, že nic nevím“ je logicky samozřejmě nesprávný. Daleko výstižnější co do podstaty proto považuji výrok „Nevíme, co ještě nevíme“. Předpokládám, že Sokrates svůj výrok vytvořil jako nadsázku v podobném duchu. Vytvořil ho jako zdůraznění toho, že čím více člověk poznává, tím více je ohromen tím, že si uvědomuje, jak toho ví málo - neuvědomoval si, co nevěděl. Proto se mluví také o „sladké nevědomosti“. Při stavu setrvalé nevědomosti sice člověk není průběžně ničím ohromován, neprožívá „šoky“ dalšího prozření a uvědomování si typu „A toto také existuje ?!?!? To jsem si opravdu nemyslil !“, ale na druhou stranu tato „sladkost nevědomosti“ ve stojatých vodách je jeho konečná stanice v hloubce poznání a radosti a naneštěstí se též může stát krmnou rybou dravců.

Poznání (zkušenosti) jsou z člověka na člověka nepřenositelné. Můžeme desetkrát slyšet úžasné vyprávění o tom, jak nádherné je stát na pobřeží oceánu, cítit jeho vůni, slyšet burácení vln, vidět zapadat slunce a podobně, ale teprve až tam budeme stát sami a budeme to všechno osobně vnímat, osobně zažijeme, jak oceán voní, jak hučí, jak vypadá, teprve tehdy to budeme opravdu vědět.

Osobní vjem je něco, co se nedá předat. Podobně to platí i o negativních zkušenostech. Můžeme vidět mnoho dokumentů o hrůzách války, koncentračních táborech a mučení, číst o tom knihy a dokonce navštívit tato historická místa a vyslechnout autentické vyprávění přeživších pamětníků, ale nikdy z těchto všech podnětů nezískáme osobní zkušenost. Proto tato vyprávění některé jedince nechávají laxními, dokonce někteří toto přímo popírají. Kdyby tak tyto věci zažili osobně …

Tento princip (Nevíme, co ještě nevíme) je důležité mít na mysli, když jdeme v rámci našeho poznávání vpřed. Nemusíme být posedlí a fanatičtí v hrnutí se kupředu, ale znalost tohoto principu by nás měla udržovat spíše v bdělém stavu a v ochotě jít dál, místo co bychom na místě přešlapovali, nebo pohodlně seděli v křesle.

Pokud se bavíme například o prožívání pocitů štěstí, měli bychom mít na paměti, že jde vždy o určitou míru štěstí, kterou právě prožíváme. Radujete se nyní maximálně ? Ano. A myslíte si, že byste mohli prožívat ještě větší radost, než jakou nyní znáte jako maximální ? Ano. V tom spočívá pokrok v poznávání. Pravděpodobně existuje ještě hlubší radost, než jakou nyní známe. A líbila by se nám ještě více, než ta naše současná maximální, ale tu hlubší radost nyní ještě neznáme, možná jenom tušíme, a každopádně, bez naší osobní aktivity, ona sama k nám nepřijde - my potřebujeme přijít za ní. Budeme přicházet tím, že se budeme vyvíjet v našem nitru.

Jedna z nejcennějších věcí v našem životě jsou dobré vztahy. Pokud jsou naše vztahy vytvářeny na správných principech, mohou přinášet ohromnou radost a uspokojení, daleko větší, než jakákoli věc z tohoto světa. Na vytváření vztahů přinášejících radost nepotřebujeme znalosti z matematiky, fyziky, ekonomiky, umění ani sportu ani řemesla, ale potřebujeme poznání principů našeho nitra a na základě toho příslušně nás samé utvářet. Z našeho středu potom vychází schopnost milovat druhé, naslouchat jim, být k nim trpěliví a laskaví, mít touhu jim pomáhat. Tyto schopnosti se mohou stále prohlubovat. Jak moc prohlubovat nyní nevíme, ale pokud uděláme další krok vpřed, budeme vědět více. Každopádně, kdo pokračuje po této cestě poznání, vynořují se (k jeho překvapení) před ním stále nové a nové světy, o kterých předtím ani netušil, a přitom ty světy jsou tak krásné a příjemné. Kdo je pozná, už je většinou nechce opustit. Kdo je ale neokusil, vyprávění o nich může brát jako další "plkání o nesmyslech".

Pozoruji v naší společnosti zvláštní trend u mladých lidí - odmítají vzdělání. „Tohle se učit nebudu. Je to zbytečné. To nikdy nepoužiji. Říkal nám to i náš učitel. Tak proč bych se to měl učit ? Je to zbytečná ztráta času.“ Pokud to jsou studenti, kteří svůj čas použijí na něco skutečně užitečnějšího, co v životě opravdu použijí, tak dobře. Ale já se obávám, že je tady veliká část mladých, kteří sice lkají nad teoretickou ztrátou času díky učení „zbytečného“, ale přitom svůj drahocenný čas ztrácejí mnohem neužitečnější zábavou. Nehledě na to, jakákoli dobrá znalost se jednou může hodit ! V nevědomosti je ohromné nebezpečí nejen pro jednotlivce, ale i pro společnost jako celek.

Záludnost toho, že nevíme, co ještě nevíme, často spočívá v tom, že si nejsme vědomi, ani netušíme, jaké důležité a cenné věci leží kolem nás a před námi, a my jsme vůči těmto perlám neteční, protože je nevidíme, nerozeznáváme je, nevíme o nich.