Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Čestnost, poctivost (důvěra je uvedena níže v textu)

Čestnost je respektování pravdy (viz kapitola „Respektování pravdy“). Mnozí lidé čestnost neberou vážně, vysmívají se těm, kteří o čestnost usilují a považují čestnost za nesmysl. Jiní možná připouští, že čestnost je správná, ale mohou mít pocit, že se zrovna nalézají v takové části svého života, kdy čestnost by pro ně nebyla příliš výhodná.

Nevím, kolik z nás si uvědomuje, že osobní čestností neobyčejně vzrůstá zdravé sebevědomí, radost ze života a duchovní/duševní síla.

Osobní čestnost (nebo nečestnost) se projevuje v každé naší myšlence, úvaze, činu, v našich záměrech.

Čestnost neboli respektování pravdy se projevuje tím, že nelžeme, nekrademe, neklameme, nepodvádíme, nic nepřekrucujeme, ani nepřijímáme nebo nenabízíme úplatky.

Nejde jenom o to, co říkáme a děláme, ale i o to, co si myslíme, jaké máme úmysly.

Úmysl neboli záměr, je nesmírně důležitý. Pokud se záměr rozchází s tím, co navenek deklarujeme, je to forma nečestnosti a tím ztrácíme osobní „celistvost“. Je-li nádoba popraskaná (není-li celistvá, jsou-li v jejím plášti trhliny a praskliny), neudrží v sobě vodu. Nejsme-li celiství my, neudržíme v sobě pravdu. Kde není pravda, tam je iluze. Kde je iluze, tam je zmatek.

Snaha omlouvat svoji nečestnost

Pokud máme alespoň trochu funkční naše svědomí a děláme-li něco, kde se hlas svědomí ozývá, můžeme mít tendenci svoji nečestnost začít ospravedlňovat. Dokážeme v tom být velmi tvůrčí … „Vždyť ostatní to dělají také. Zase tak důležité to není. Sám toho má dost, tak toto mu chybět nebude. Mám na to právo ! Zasloužím si to.“ a mnoho dalších. Bez ohledu, jak moc naše výmluvy mohou působit věrohodně, podvádíme především sami sebe a nečestnost zůstane nečestností, i když přes ni natáhneme ozdobný přehoz výmluv. Lžeme sami sobě.

Jak můžeme očekávat čestnost od politiků, pokud sami nejsme čestní ?

Důvěra

Pokud jednáme s druhými čestně a pokud přitom máme i česné úmysly (myslíme to upřímně), druzí to většinou cítí. Vztahy založené na opravdové čestnosti vytvářejí důvěru. Důvěra je tak důležitá ! Důvěřovat někomu znamená svým způsobem odevzdat mu klíč od nějaké části mého já ! Důvěřuji-li někomu, otevírám se mu, a tudíž se stávám zranitelným. To si každý rozumně myslící jedinec samozřejmě vždy dobře rozmyslí. Je tak krásné mít kolem sebe lidi, kterým mohu plně důvěřovat ! Mám volnost, mám svobodu. Mohu otevřít své brány a být sám sebou.

Pracuji ve výrobní firmě, kde máme více méně stále stejné zákazníky i dodavatele po dlouhá léta, a ti jsou často reprezentováni i konkrétními lidmi, se kterými komunikujeme. Ve chvíli, kdy jsem se snažil se všemi jednat upřímně a čestně, mnozí to zaregistrovali. Během prvních let se tak vytvořily vztahy, které oceňovali obchodníci zákazníků a často bylo slyšet vyjádření „my chceme spolupracovat právě s vámi, protože vám důvěřujeme, děláte skvělý zákaznický servis.“

Osobní čestnost mohutným způsobem určuje, jaké budou vztahy uvnitř manželství a mezi rodiči a dětmi.

Jaký klid prožívám díky tomu, že důvěřuji mojí manželce, že se mnou vždy jedná čestně ! Doufám, že i ona může říci něco podobného o mne. Takový vztah je velkou kotvou uprostřed rozbouřeného moře. Jak si mohou lidé sebe navzájem vážit, pokud spolu nejednají čestně ? Obavy a pochybnosti zde nemají prostor.

Nečestnost ve vztazích vždy vyrábí zátěž, někdy větší, někdy menší. Nutí člověka být ve střehu. Nutí ověřovat, jestli druhá strana mluví pravdu, jestli jedná čestně, nebo ne. Co energie, úsilí a starostí generuje ve vztazích nedůvěra !

Naopak - možnost důvěry ve druhé lidi, přináší klid a harmonii. Můžeme se soustřeďovat na jiné věci, než na to, jestli právě získáváme pravdivé informace.

Ve firmě, kde se nejedná čestně a otevřeně, kde existuje politikaření, úskoky, manipulace, postranní hry a boje, je efektivita pracovního nasazení zaměstnanců zahrnutých do těchto „her“ tak nízká ! Většinu svého pracovního času, své energie a mentální kapacity nevěnují řešení pracovních úkolů, ale řešení mnohdy neřešitelných situací ! Pracovníci z takových firem domů odcházejí vyčerpaní, demotivovaní a navíc frustrovaní z toho, že nestihli udělat to, co měli, protože museli řešit tyto nešťastné záležitosti.

Zajímalo by mě, jestli vůbec existuje nějaký zaměstnavatel, který by explicitně nebo implicitně neočekával od všech svých zaměstnanců čestné jednání. Je někdo, kdo by si přál, aby jeho zaměstnanci ve firmě kradli nebo lhali ?

Kdo dělá nečestné věci, často nemá díky tomu rád pravdu, protože pravda odkrývá to, co by on sám chtěl zakrýt.