Poslání stránek
Aktuality
Podmínky používání
O Autorovi

Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Termíny na povrchu a pod povrchem

Jedním důležitých faktorů, proč ve společnosti vzniká zmatek je buď posun obsahu termínů nebo jejich vyprazdňování.

Řekneme-li jakékoli obecné slovo, například „auto“, každý si začne pod tím obvykle představovat něco jiného (bavorák, tunning, moje popelnice, řidičák, pokuta, dodávka, technická, červený sporťák, autohavárie, smrt, …). Jak je to možné ? Na základě našich dosavadních zkušeností, znalostí a názorů se nám v hlavě objeví asociace. Pokud se s nějakým termínem (v rámci komunity, kde se nalézáme), aktivně nepracuje, nepředává se aktivně jeho obsah s příslušným vysvětlením a může dojít k jeho významovému posunu nebo dokonce k jeho vyprázdnění. Další možností může být také cílená manipulace s termínem nebo jeho obsahem.

Podobně si budeme každý z nás jinak představovat i jednotlivé charakterové vlastnosti nebo hodnoty. Například pod pojmem „láska“ si každý představí tu „svoji“ verzi. Je nějaká verze „ta správná“ ? Nebo máme jenom každý tu svoji pravdu ? Co je na povrchu (naše představa) a co je pod povrchem (realita) ?

A tak používáme mnohdy (pokud vůbec) termíny různých charakterových vlastností a rysů a máme o nich nějakou představu (nebo taky ne). Otázkou je, jestli naše představa (pochopení) je dostatečně hluboké (co znamená termín pod povrchem), nebo je to je to představa povrchní, kterou vlastně v životě ani neumíme řádně použít ? Pokud jsme jenom na povrchu, nevíme, co ještě nevíme (co se skrývá ve větší hloubce). Jsme-li na povrchu, netušíme, co je v hloubce. Bez prohlubování našeho poznání to nikdy neobjevíme.

Nebezpečí formalizmu aneb hlazení kostry krávy

Jedna z nebezpečných věcí je, když se nějaký termín, nebo celá myšlenka často opakuje a my si zvykneme jí slýchat již jen jako formu a nenápadně se nám začne vytrácet obsah. Zfrázovatí nám v našich uších, v naší mysli. Začne se oddělovat obsah - vnitřní chápání toho, co to vlastně znamená (a v tom i někdy zakódovaná motivace proč něco dělat nebo nedělat), a zůstává jenom termín samotný - obal, možná s nějakým pozůstalým závanem obsahu. Tady je další nebezpečí: pozůstalý závan na obalu můžeme vnímat jako ještě stále „čerstvý“ a „plně funkční“ obsah. Tak trochu Syndrom uvařené žáby. Nevšimli jsme si, že místo živé dojné krávy už hladíme jenom její kostru (obsah se rozložil a zmizel).

Nefunguje podobně i naše morálka a výchova ? Pokud my sami dostatečně do hloubky nechápeme podstatu a nesnažíme se ji aktivně udržovat živou, můžeme časem sklouznout do formalizmu.

  • „Mami, a proč vůbec musím zdravit, když někam přijdu ?“
    • „Je to slušnost synku, víš.“
  • „A co je to slušnost?“
    • „No, víš … Jak bych Ti to řekla ? No prostě se to tak dělá !“

Podobně:

„Mami, pořád někomu děkovat mě nebaví, je to trapný.“

„Takovou hračku Ti nekoupím, je to příšera.“

Je to jenom naše staromódnost, jenom naše zkostnatění, neochota nebo neschopnost překročit svůj vlastní stín a jít s dobou, nebo to někdy je také pozvolné opouštění starých dobrých osvědčených hodnot, které ale naneštěstí neumíme pojmenovat, vysvětlit a obhájit, ale ještě je alespoň podvědomě cítíme, že to je správně ? Nehladíme kostru krávy ? A pak někdo zaútočí, že pocházíme z doby kamenné, že dnešní době nerozumíme, že doba už někde jinde a my, i s tou naší kostrou, slušně řečeno, ať se jdeme vycpat.

Nevšimli jsme si, že nám kráva umřela, i když na ní stále tak nějak spoléháme a ze setrvačnosti ji hladíme.

Nevyužívá náhodou někdo naší odumřelosti k tomu, že začíná překrucovat ústavu, zákony a „obvyklé“ zvyklosti, které jsou „přeci jasné“ a nikoho by nenapadlo je narušit ? Ale pak se tu objeví narušitelé, natolik arogantní, že nás to až zaskakuje, lapáme po dechu a začínáme si uvědomovat, že nějak vlastně ani neumíme správně popsat a obhájit, proč narušitel dělá věci opravdu nesprávné a proč my bychom měli být v právu, i když to tak nějak někde v sobě uvnitř cítíme …

Máme minimálně dvě možnosti. Buď budeme schopni krávu vzkřísit a vysvětlit, že je to hodně užitečné zvíře a že bez krávy by nebylo ani mléko ani maso, ale ani naše kabelky a potahy sedaček v autech … Nebo jenom zaskočeně zalapáme po dechu, trochu se zastydíme, protože přijmeme roli hlupáka, který hladí kostru krávy a neví proč. Roli hlupáka, který na obsah už zapomněl a sám uvěřil tomu, že tu celou dobu vlastně žil v nějakém pomýlení.

Jednou jsem šel po jedné ulici v Praze a všiml jsem si staré tabulky na zdi. Stálo tam: „Zde padli za vlast. Čest jejich památce.“ Dle dalších údajů na tabulce šlo o dva mladé lidi, kteří padli den před ukončením druhé světové války. O den se nedožili svobody, na kterou čekali dlouhých 6 let. Slovo „padnout“ se na tabulkách tohoto typu používá a prostě mi to už nějak zfrázovatělo. Ale ten den jsem si tu tabulku přečetl nějak jinak. Ten den jsem na chvíli uviděl ty dva mladé lidi, kteří na ten chodník opravdu „padli“. Jejich těla se zbortila a padla k zemi a oni opustili tento svět. Stál jsem chvíli na té ulici a pocítil jsem hořko v krku. Najednou jsem cítil trochu více obsah, který se skrýval za formálním sdělením. Místo nic neříkající fráze se začal vynořovat obsah.

Míjíme takové věci, a jakoby nám to nic neříká. Jejich obsah nás míjí, jako by neexistoval. Jen dva anonymní lidé, se kterými se něco stalo - „ale já mám teď jiné starosti !“.

Znehodnocení pravých obsahů slov

Jiný příklad, jak jeden jediný veřejný činitel měl vliv na celou společnost. Již je to více let, kdy měl onen politik během voleb na svých billboardech slogan „Myslím to upřímně“ ale zároveň vyšlo najevo, že si koupil luxusní byt, aniž by byl schopen vysvětlit zdroj peněz, za který byt pořídil. Několikrát přitom měnil výpovědi, kde k penězům přišel. Nakonec rezignoval. Od té doby nebylo možno na veřejnosti prohlásit „Myslím to upřímně“, i když jste to upřímně opravdu mysleli, protože už tomu nikdo nevěřil, jen se každý zasmál. Zajímavé je, že tenkrát k rezignaci stačila diskuze o jednom luxusním bytě a nevyjasněných zdrojích. Jaký pokrok jsme od té doby udělali ! Od té doby probíhají podvody a machinace v mnohanásobně vyšších částkách a nikdo neodstupuje. Případně odstoupí, ale po nějaké době se vrací a tváří se, že to je minulost, že se polepšil, změnil … A mnohým z nás to už nevadí, už jsme si jaksi zvykli. Není zde dobře vidět „Syndrom uvařené žáby“ ? (viz princip v kapitole „Syndrom uvařené žáby“).

A tak se ptám: termíny jako například pravda, láska, čestnost, poctivost, slušnost, pýcha, pošetilost, závist, … rozumíme jim ? Chápeme do hloubky jejich obsah ? Jsme schopni je vysvětlit ? Jsme schopni obhájit, proč dobré je dobré ???

Až teprve pokud rozumíme podstatě termínů, začínáme být schopni je efektivně používat. Intuitivní používání termínů je také dobré (rozhodně lepší než nic), ale má určitá omezení a nese s sebou riziko, že se nám jejich obsah vyprázdní a odcizí. Pak se může snadno stát, že to, na čem stojíme, odvrhneme od sebe pryč jako cizí a zbytečné.