Poznávání díky pokoře a touze

Proces poznávání je úzce a nerozlučně spjatý s pokorou. Pokud se v poslední době stále více objevují výzvy ke vzájemné komunikaci a vysvětlování, mám radost. Myslím si totéž. Je to potřeba. Poradami se objevují nové věci. Tým, který je v souladu, dokáže vytvořit daleko více, než stejný počet jednotlivců pracujících samostatně (princip synergie). „Být v souladu“ však vyžaduje pokoru. Když se lidé sejdou, aby se spolu radili, vzájemně si vysvětlovali svoje stanoviska, záleží na postoji a na záměru každého zúčastněného.

  • Pokud něčím jediným zájmem je přesvědčit všechny kolem sebe, že právě on má pravdu, je to špatně, bez ohledu, jestli skutečně pravdu má, nebo ne.
  • Pokora umožňuje utišit křik naší vlastní duše, ztišit se tak, že začneme „slyšet“ toho druhého. Přitom nejde o fyzické slyšení, ale o schopnost vcítit se do druhého člověka a přemýšlet, jak on to opravdu myslí (ne jak já si myslím, že on to myslí) a jestli náhodou na tom, co říká, není také trochu pravdy, nebo i pravda celá.
  • Pokud v poslední době pluje národem věta „Jen idiot nemění své názory“, je třeba se nad tím trochu pozastavit a popřemýšlet:
    • Jaká je motivace člověka, který chce změnit svůj názor ?
    • Je to kvůli tomu, že našel pravdu, našel více pravdy, něco nového a z toho přirozeně plyne změna jeho názoru ?
    • Nebo je to jenom forma manipulace, která má odvézt pozornost posluchačů od faktu, že ten člověk mění názory ne kvůli pravdě, ale kvůli tomu, že chce něco získat ?

Prohlubování poznání vede k rozpoznávání Iluzí - a k osvobozování se od nich.

Naopak, nízké znalosti umožňují „opít člověka rohlíkem“ - nerozumí tomu, tak se nechá snadno napálit, a manipulovat se sebou ve své nevědomosti, nebo malé vědomosti. Manipulátoři - populisté, mohou existovat jenom tam, kde mají dostatek málo informovaných lidí. A naopak, mezi lidem vzdělaným, dobře informovaným nemají šanci.

Důležité je pravdivé znalosti neopouštět. Můžeme se totiž dostat do situace, kdy se nám bude zdát něco „výhodné“ nebo naopak „nevýhodné“, a my na to můžeme zareagovat tak, že se rozhodneme v určité oblasti začít přestat respektovat pravdu a tudíž i přestat respektovat znalosti. Pokud to uděláme, možná se bude zdát, že se v oblasti našeho těla nic zásadního nemění. Ale respektování pravdy je duchovní princip, ne tělesný, a v této sféře se při porušení tohoto principu vždy něco stane. A to může mít vliv na naše duchovní znalosti. Pokud duch sám má svoje tělo (viz kapitola Dva světy), pak má i svoje pohlaví. Z tohoto úhlu pohledu je zavádějící přemýšlet o tom, jestli narozený chlapeček je opravdu chlapeček, jestli nedošlo k mýlce „někde“ a jestli ve skutečnosti není holčičkou, či dokonce nějakým 3. pohlavím. „Svět cvokaří“ čtu v různých článcích, a dávám autorům za pravdu. Pokud musíme někoho přesvědčovat, že země je kulatá a není placatá, něco není v pořádku. Zmatek roste, poznání se ztrácí. To, co dlouhá staletí bylo jasné, se nyní zpochybňuje a relativizuje. Proč ? Protože jsme opustil naši podstatu. Je to něco podobného, jako kdybychom smíchali několik různých puzzle dohromady a pak tvrdili, že je v podstatě jedno, kam který dílek patří. A pokud se někdo ozve, že to tam moc dobře tvarově nepasuje nebo nesedí do obrazu, prostě tvar nůžkami přistřihneme, barvy upravíme a budeme tvrdit, že teď už to tam sedí … Vážení přátelé - nesedí. Nenalhávejme si nic. Vystupme z našich iluzí tím, že začneme respektovat pravdu, která právě kolem nás prochází. Náš duchovní zrak se začne uzdravovat a my začneme nabývat dalšího poznání. Na to ale kromě jiného potřebujeme i pokoru.

S růstem poznání je nerozlučně spojena touha poznávat. Bez touhy, bez motivace, nelze poznat, nelze se učit, nelze dělat pokrok. Člověk zůstává netečný, laxní, spokojený s tím, co právě má (nepleťme si tento stav s postojem vděčnosti !). Člověk bez touhy nepřemýšlí, že by mohlo být ještě něco důležitějšího blízko něho, co by výrazně mohlo změnit jeho život k lepšímu.

Bez potřebných znalostí se vzdáváme naší výsady volit si náš život a necháváme druhé, aby volili za nás - paradoxně - i když se dostavíme k volbám. To nastane v okamžiku, kdy nejsme dostatečně informovaní a nerozumíme podstatě - skutečnému záměru politiků a volíme jenom to, co oni vytváří jako zdání, jako iluzi. Pokud uvěříme iluzi politika a volíme ji, pak se nesmíme divit, když jednoho dne prozřeme do nepříjemné reality. Mnozí dlouhou dobu věřili iluzi komunismu a někteří tomu věří až dosud. Brání jim v tom dostatek poznání a ochota respektovat pravdu.

Podceňování a přeceňování představ o tom, co víme a co ještě ne, může být zásadní překážkou. Mám na mysli to, že při varování, že nevíme, co ještě nevíme, můžeme mít tendenci podcenit to, co ještě nevíme, mávnout nad tím rukou a říct si: „to je ale zase blábol ! Základní věci vím, a víc nepotřebuji. Když něco bude mít přijít, přijde to. Něco se ještě naučím“. S tímto „sebevědomím“ vzdělance ale můžeme být na pozici prvňáčka, který hrdě a sebevědomě vstupuje do školy první den a slibuje žákům druhého stupně, jak jim to natře … Je to absurdní představa. Ale my můžeme být v podobně absurdní situaci, kterou si jenom neuvědomujeme, podobně jako prvňáček. Potom ovšem žijeme v iluzi.

Pyšný člověk si není ochoten připustit, že by mohl vědět více. Pyšný člověk je nepoučitelný, sám všechno ví nejlépe a nepřipouští diskuze.

Naopak pokorný člověk je poučitelný, otevřený novým věcem (samozřejmě za předpokladu prospěšnosti).


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Hodnoty

S pojmem „Hodnoty“ se můžeme setkat nejen v osobním životě, nejen v rámci společnosti, ale i v rámci různých menších uskupení, jako jsou firmy, spolky atd. Definice hodnot je zásadní, protože tím může být významně určeno, jakým směrem půjde vývoj daného jednotlivce, organizace nebo i státu.

Je zcela jasné, že pro výrobní firmu bude zásadní rozdíl, jestli její pracovníci budou více preferovat hodnotu „být poctivý“ než hodnotu „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“.

Samozřejmě i pro náš stát, společnost jako celek, má stanovování (a nebo i nestanovování) hodnot stěžejní dopad. Podle preferovaných hodnot se odvíjí směr celé společnosti. Pokud cestujete po světě, můžete si všimnout, jak preferované hodnoty v jednotlivých státech a národech ovlivňují vývoj dané země.

Pakliže chceme jako celek prosperovat a cítit se dobře, musíme si zvolit takové hodnoty, které nás tam dovedou. Krátkodobě se může zdát, že hodnoty typu „tvrdé lokty, pragmatismus, jít i přes mrtvoly, ziskovost za každou cenu“ a podobně, že fungují. Dočasně možná. Ale dlouhodobě nikoli.

Hodnoty jsou doslovnými pilíři, na které se upevňuje celá stavba. Hodnoty jsou naše nejvyšší priority.

Životní „hodnoty“ jsou něco, co pro nás má opravdu „hodnotu“, vysokou, nejvyšší. Je to to, co řídí naše životy. Životní hodnoty, ať vědomě či podvědomě, používáme při našich denních rozhodováních, když volíme výhybky na kolejišti našeho života. Hodnoty jsou to, po čem nejvíce toužíme, kam nás táhne naše srdce. Vyvěrají z našeho nitra a doslova řídí náš život.

Kromě osobních hodnot, které je vhodné si sám pro sebe ujasnit, si potřebujeme ještě ujasnit a nadefinovat hodnoty společenské, chceme-li žít jako součást určité společnosti.

Kdybychom existovali každý sám izolovaně, bez společenství, mohli bychom si dovolit hodnoty teoreticky jakékoli (bez ohledu, kam nás nakonec zavedou). Ale protože žijeme ve společnosti, musíme si stanovit základní společné hodnoty, platné pro všechny, na kterých bude zajištěna důstojná existence celé společnosti, většiny i menšin. Na druhou stranu, všichni musí tyto hodnoty potom respektovat.

Zkoumáním různých pozitivních charakterových vlastností jsem ke svému překvapení nakonec dospěl k tomu (světe div se, objevil jsem Ameriku !), že totiž všechny tyto různé vlastnosti, jsou nějakým způsobem odvozeny nebo vycházejí přímo ze dvou základních hodnot - pravda a láska.

Pravda

Aby společnost mohla existovat a prosperovat, je potřeba, aby se nekradlo a nelhalo a to je jeden z projevů respektování pravdy (více viz kapitola „Respektování pravdy“).

Různé formy nečestného jednání dávají podnět ke vzniku konfliktů, nedůvěry, osočování a mnoho dalších negativních jevů na všech úrovních společnosti. Společnost tím zatěžují, a pokud se včas nezasáhne, vývoj graduje obvykle až do nástupu diktátora nebo silných mafiánských skupin. Prosperita se nakonec omezí na několik málo vyvolených a zbytek společnosti méně či více trpí. Známe to z historie a známe to i ze současnosti. Je to všude kolem nás.

Láska

Kdyby existovala jenom rozumová stránka a pravda by se vymáhala jenom rozumem a logikou, svět by asi i tak nebyl k žití a pravděpodobně by též skončil někde ve velmi nehezkém bodě fanatismu. Kromě pravdy a logiky, nutně a nezbytně potřebujeme pravou lásku - postoj úcty a přání dobra druhým lidem. Láska umí řešit věci tam, kde rozum se svojí mocí již skončil. Láska má opravdovou moc a sílu, která je ovšem velkou částí populace naneštěstí ignorována, protože tato část populace tuto moc osobně nepocítila, neví, co to je. Nechápe ji. K pojmu „Láska“ si přiřazujeme svoji vlastní zkušenost a představu, která ovšem skutečný obsah tohoto termínu často nepokrývá (viz kapitola „Termíny na povrchu a pod povrchem“). Pravda a láska jsou dvě základní hodnoty, na kterých má smysl budovat společnost, kde je reálné očekávat, že maximální možná část populace se bude díky těmto hodnotám cítit dobře a bude zajištěno pokračování prosperující společnosti i v budoucnosti.

Pokud zmiňuji termín „charakter národa“, mám tím na mysli pomyslný „průměr“. Spočítat to nelze, ale když jste v nějakém národě na návštěvě, jejich „průměr“ zpravidla velmi rychle pocítíte.

Záleží tedy na charakteru národa (na míře jeho rozvinutí nebo útlumu a zakrnění, neřkuli úpadku a devastaci), jestli se na úřadech úředníci snaží vyjít občanům vstříc a skutečně se jim snaží pomáhat, nebo jestli si úředníci ze svého zaměstnání a pozice vytvářejí svoje malé autonomní „království“, kde se snaží vládnout a panovat, kde realizují svůj pokřivený charakter a „učí“ své spoluobčany svým vlastním pravidlům, například úplatkům.

Rodina

Stále méně pochopovanou hodnotou a stále více opouštěnou hodnotou je rodina. Rodina je speciální, unikátní společenský útvar v rámci unikátních podmínek. Do rodiny se mohou rodit děti. Z mužů se stávají otcové, z žen se stávají matky. Vznikají nové vztahy - otcovství a mateřství. Přichází nové zkušenosti, které mimo rodinu získat nelze. Osoby bydlící spolu v rodině mají k sobě daleko blíže, než ke komukoli jinému. Tráví spolu nejvíce času pohromadě (alespoň v nižším věku dětí), sdílí spolu určité soukromí, vytváří se nějaké vztahy a rodina se snaží nějak fungovat - nějak být funkční. Právě rodina je zodpovědná za předávání hodnot z rodičů na děti a za kultivaci charakteru, tedy aby pokud možno nová generace na tom byla lépe (nebo alespoň stejně dobře) jako ta předešlá. Pokud se rodiny rozkládají a neplní tyto funkce, nemůžeme mít zdravou společnost s kultivovaným charakterem. To nejde.

Rodina coby hodnota, je nežádoucí pro ty, co zavrhli jiné hodnoty, na kterých je rodina postavena.

Společnost, která nepodporuje rodiny, se chová sebedestruktivně. Společnost je založena na rodinách. Pokud společnost nepodporuje rodiny, je to jako by pod sebou podřezávala větev. Nejde ale jenom o podporu rodin hmotnou, finanční, zákonnou, ale základem úspěšných rodin jsou především duchovní hodnoty, na základě kterých se vytvářejí vztahy a vyrůstají jednotlivci s potenciálem přispívat společnosti, společnost vést a řídit tak, aby byla zachovávána prosperita a vyvážená péče o všechny.

Jednou jsem četl definici morálky ve smyslu, že jde o soubor hodnot, pravidel chování a jednání, na čem se lidé v dané době a na daném místě shodnou a že morálka je díky tomu proměnlivá.

Takové chápání morálky je velmi nebezpečné. Ukazuje základní nepochopení toho, na čem společnost může existovat. Etika, ve smyslu „móda“ může být proměnlivá, tedy někdy budou u pánů očekávány kalhoty široké, někdy úzké, někdy kravata, někdy motýlek a někdy rozhalenka. Někdy plnovous, někdy knírek a někdy vyholená tvář. Ale to jsou jakési společenské konvence, na kterých společnost opravdu existenčně nestojí. Morálka musí být založená ne na tom, co se zrovna danou chvíli někomu líbí nebo ne, ale na skučně základních funkčních hodnotách, na kterých společnost buď stojí, nebo padá, buď žije, nebo umírá.

V této oblasti do jisté míry musí končit svoboda jednotlivce, zrovna jako v případě malého dítěte, které se chystá provést nebezpečnou věc. Nebezpečí však spočívá v tom, že pokud většině lidí ve společnosti nejsou jasné určité zákonitosti, na kterých společnost existuje, jsou schopni si postupně a nenápadně odhlasovat, paradoxně, i svoji „smrt“. (více viz kapitola „Syndrom uvařené žáby“).

Komentáře

Autor

1
02.07.2018
Zde můžete přispět do diskuze.