Poznávání díky pokoře a touze

Proces poznávání je úzce a nerozlučně spjatý s pokorou. Pokud se v poslední době stále více objevují výzvy ke vzájemné komunikaci a vysvětlování, mám radost. Myslím si totéž. Je to potřeba. Poradami se objevují nové věci. Tým, který je v souladu, dokáže vytvořit daleko více, než stejný počet jednotlivců pracujících samostatně (princip synergie). „Být v souladu“ však vyžaduje pokoru. Když se lidé sejdou, aby se spolu radili, vzájemně si vysvětlovali svoje stanoviska, záleží na postoji a na záměru každého zúčastněného.

  • Pokud něčím jediným zájmem je přesvědčit všechny kolem sebe, že právě on má pravdu, je to špatně, bez ohledu, jestli skutečně pravdu má, nebo ne.
  • Pokora umožňuje utišit křik naší vlastní duše, ztišit se tak, že začneme „slyšet“ toho druhého. Přitom nejde o fyzické slyšení, ale o schopnost vcítit se do druhého člověka a přemýšlet, jak on to opravdu myslí (ne jak já si myslím, že on to myslí) a jestli náhodou na tom, co říká, není také trochu pravdy, nebo i pravda celá.
  • Pokud v poslední době pluje národem věta „Jen idiot nemění své názory“, je třeba se nad tím trochu pozastavit a popřemýšlet:
    • Jaká je motivace člověka, který chce změnit svůj názor ?
    • Je to kvůli tomu, že našel pravdu, našel více pravdy, něco nového a z toho přirozeně plyne změna jeho názoru ?
    • Nebo je to jenom forma manipulace, která má odvézt pozornost posluchačů od faktu, že ten člověk mění názory ne kvůli pravdě, ale kvůli tomu, že chce něco získat ?

Prohlubování poznání vede k rozpoznávání Iluzí - a k osvobozování se od nich.

Naopak, nízké znalosti umožňují „opít člověka rohlíkem“ - nerozumí tomu, tak se nechá snadno napálit, a manipulovat se sebou ve své nevědomosti, nebo malé vědomosti. Manipulátoři - populisté, mohou existovat jenom tam, kde mají dostatek málo informovaných lidí. A naopak, mezi lidem vzdělaným, dobře informovaným nemají šanci.

Důležité je pravdivé znalosti neopouštět. Můžeme se totiž dostat do situace, kdy se nám bude zdát něco „výhodné“ nebo naopak „nevýhodné“, a my na to můžeme zareagovat tak, že se rozhodneme v určité oblasti začít přestat respektovat pravdu a tudíž i přestat respektovat znalosti. Pokud to uděláme, možná se bude zdát, že se v oblasti našeho těla nic zásadního nemění. Ale respektování pravdy je duchovní princip, ne tělesný, a v této sféře se při porušení tohoto principu vždy něco stane. A to může mít vliv na naše duchovní znalosti. Pokud duch sám má svoje tělo (viz kapitola Dva světy), pak má i svoje pohlaví. Z tohoto úhlu pohledu je zavádějící přemýšlet o tom, jestli narozený chlapeček je opravdu chlapeček, jestli nedošlo k mýlce „někde“ a jestli ve skutečnosti není holčičkou, či dokonce nějakým 3. pohlavím. „Svět cvokaří“ čtu v různých článcích, a dávám autorům za pravdu. Pokud musíme někoho přesvědčovat, že země je kulatá a není placatá, něco není v pořádku. Zmatek roste, poznání se ztrácí. To, co dlouhá staletí bylo jasné, se nyní zpochybňuje a relativizuje. Proč ? Protože jsme opustil naši podstatu. Je to něco podobného, jako kdybychom smíchali několik různých puzzle dohromady a pak tvrdili, že je v podstatě jedno, kam který dílek patří. A pokud se někdo ozve, že to tam moc dobře tvarově nepasuje nebo nesedí do obrazu, prostě tvar nůžkami přistřihneme, barvy upravíme a budeme tvrdit, že teď už to tam sedí … Vážení přátelé - nesedí. Nenalhávejme si nic. Vystupme z našich iluzí tím, že začneme respektovat pravdu, která právě kolem nás prochází. Náš duchovní zrak se začne uzdravovat a my začneme nabývat dalšího poznání. Na to ale kromě jiného potřebujeme i pokoru.

S růstem poznání je nerozlučně spojena touha poznávat. Bez touhy, bez motivace, nelze poznat, nelze se učit, nelze dělat pokrok. Člověk zůstává netečný, laxní, spokojený s tím, co právě má (nepleťme si tento stav s postojem vděčnosti !). Člověk bez touhy nepřemýšlí, že by mohlo být ještě něco důležitějšího blízko něho, co by výrazně mohlo změnit jeho život k lepšímu.

Bez potřebných znalostí se vzdáváme naší výsady volit si náš život a necháváme druhé, aby volili za nás - paradoxně - i když se dostavíme k volbám. To nastane v okamžiku, kdy nejsme dostatečně informovaní a nerozumíme podstatě - skutečnému záměru politiků a volíme jenom to, co oni vytváří jako zdání, jako iluzi. Pokud uvěříme iluzi politika a volíme ji, pak se nesmíme divit, když jednoho dne prozřeme do nepříjemné reality. Mnozí dlouhou dobu věřili iluzi komunismu a někteří tomu věří až dosud. Brání jim v tom dostatek poznání a ochota respektovat pravdu.

Podceňování a přeceňování představ o tom, co víme a co ještě ne, může být zásadní překážkou. Mám na mysli to, že při varování, že nevíme, co ještě nevíme, můžeme mít tendenci podcenit to, co ještě nevíme, mávnout nad tím rukou a říct si: „to je ale zase blábol ! Základní věci vím, a víc nepotřebuji. Když něco bude mít přijít, přijde to. Něco se ještě naučím“. S tímto „sebevědomím“ vzdělance ale můžeme být na pozici prvňáčka, který hrdě a sebevědomě vstupuje do školy první den a slibuje žákům druhého stupně, jak jim to natře … Je to absurdní představa. Ale my můžeme být v podobně absurdní situaci, kterou si jenom neuvědomujeme, podobně jako prvňáček. Potom ovšem žijeme v iluzi.

Pyšný člověk si není ochoten připustit, že by mohl vědět více. Pyšný člověk je nepoučitelný, sám všechno ví nejlépe a nepřipouští diskuze.

Naopak pokorný člověk je poučitelný, otevřený novým věcem (samozřejmě za předpokladu prospěšnosti).


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Syndrom uvařené žáby

Před mnoha lety jsem slyšel o experimentu, který vědci provedli se žábou. Nepovedlo se mi dopátrat, jestli to je nebo není pravda, ale i jako vymyšlený příběh to postačí jako skvělá ilustrace toho, co se může stát ve společnosti lidí a hlavně - co se opravdu děje.

Experiment vypadal přibližně následujícím způsobem (za případné zkreslení se předem omlouvám):

Pokus číslo 1: do mělké nádoby s horkou vodou vložili žábu. Žába ucítila horko a pomocí ochranného reflexu ihned vyskočila ven - zachránila si život.

Pokud číslo 2: do mělké nádoby s vlažnou vodou umístili žábu a vodu začali velmi pozvolna ohřívat. S překvapením zjistili, že žába na velmi pomalý vzrůst teploty nereaguje a zůstává sedět. Žába (s podivem  pozorovatelů) zůstávala sedět dokonce i po tom, co teplota dosáhla pro žábu nebezpečné hranice. Již nebyla schopna reflexem zareagovat. Žába se výskokem ze smrtící lázně nezachránila.

V tomto pokusu můžeme mluvit o procesu adaptace neboli přizpůsobování se. Tato vlastnost je nesmírně důležitá pro veškerou živou říši, ať již rostliny nebo živočichy, včetně člověka. Nicméně, člověk, díky svému výjimečnému postavení (schopnost uvědomovat si sám sebe a svobodně se rozhodovat, …) se může rozhodovat, čemu se bude přizpůsobovat a čemu ne. Pokud na sebe vezmeme zodpovědnost za naše životy, vědomí svobodné vůle a porozumění zákonitostí (principů) ve kterých žijeme, měli bychom být ve střehu a vyhodnocovat změny a nenechat se „ukolébat“, případně „uchlácholit“, pokud tyto změny směřují k destruktivním koncům.

Pokud je změna dostatečně kontrastní s okolím, snadno si toho všimneme a můžeme vyhodnotit, jestli je změna pro nás pozitivní nebo negativní. Pokud ale významná změna nastává velmi pomalu a plynule, může se stát, že si změny ani nevšimneme anebo ji minimálně nedoceníme.

Už se vám někdy stalo, že jste se svými dětmi potkali známého až po několika letech a ten spráskl ruce nad hlavou a divil se nad tím, jak vaše děti vyrostly a vy jste zprvu zaváhali a v duchu jste si říkali „ale vždyť jsou stále stejné“ …

Vzpomínáte si, jaký jazyk před revolucí v roce 1989 byl používán v rádiu a v televizi ? Nemyslím nyní politiku a politiky, ale kultivovanost projevu běžných lidí.

Vzpomínám si, jak jsme byli všichni šokovaní, když jsme po revoluci slyšeli první vulgarismy a jak první soukromá televizní stanice začala prudce měnit dřívější standard. Když ale srovnám tehdejší situaci s dnešní, bylo to tenkrát oproti dnešku ještě velmi „kultivované“ ... Ale kolika lidem to dnes přijde ještě divné ? A tak, i když se dnes a denně noříme ve špíně bahna, už nám to tak nepřijde, už jsme si zvykli. Kdo zažil předchozí režimy, může srovnávat. Ale nové generace, která se narodila již v novém režimu, nemá možnost srovnávat …

Možná jste si všimli vlivu jednotlivce, který přijde již do ustáleného kolektivu. Pokud je nově příchozí trochu dominantní povahy, začne vytvářet vliv. Je jedno, jestli pozitivní nebo negativní, ale začne kolektiv ovlivňovat. Pak záleží ještě na kolektivu - z jakých jedinců je sestaven. Pokud stávající kolektiv má dominantní postavy i uvnitř sebe, je schopen se bránit, pokud nově příchozí razí něco nezvyklého. Ale pokud je stávající kolektiv bez jasných zásad, podřizuje se dominantnímu vliv, ať je již pozitivní, nebo negativní.

Z pohledu matematiky nebo fyziky by to šlo popsat tak, že pokud přezkoumáváme velikost změny v krátkých časových úsecích, tak se tyto změny nezdají být významně velké a tudíž to v nás nevyvolává žádný reflex, žádnou akci, která by na změnu reagovala. Ale když se podíváme na změny za delší časové období, můžeme být překvapeni velikostí celkové změny. V rámci vývoje a změn návyků charakteru je ale pozorovací období většinou počítáno na roky, desítky let, na celé generace a více … Takže z našeho pohledu uspěchaného člověka, který vyhodnocuje stále více věcí v rámci sekund, jsou tyto změny v podstatě nepostřehnutelné, alespoň ne pro necvičené oko. Navíc, pro mladší generaci, nejenže chybí vlastní zkušenost, ale navíc, protože je stále více v módě nestarat se o minulost („historie je blbost, to se učit nebudu“), nejsou k dispozici ani vědomosti předané z minulých období. Oboje způsobuje tak krátkozraké nazírání na současnost, tak ploché vyobrazení, že vytvoření plastického obrazu pospojováním historických faktů je téměř vyloučené.

Aby toho nebylo málo, pokud se najdou lidé, kteří hloubkové vidění ještě neztratili a varují před nebezpečnými trendy, ozve se nemalá část národa a začne hlaholit o tom, že „No jo, to jsou ti, co snědli všechnu moudrost světa! To jsou ti, co nás chtějí poučovat a dělat z nás pitomce. My ale pravdu přeci známe. Nás rohlíkem jen tak neopijete !“. Ale paradoxně to říkají většinou lidé s menším rozhledem. Není to o důležitosti poznání ?

Syndrom uvařené žáby nás varuje, abychom nepodceňovali stávající situace a jejich možné následky. Vždy je dost těch, co nad něčím mávnou rukou a řeknou, že je to dobré a že není třeba povyku.

Jak to bylo s nástupem fašismu? Jak to bylo v únoru 1948 ? Někteří varovali a někteří si říkali, že to nebude zase tak hrozné a že je předci na tom i dost dobrého. Někteří si říkali, že to snad nemohou ani myslet vážně - že takové hrozné věci udělat nemohou. Ale časem udělali … Pokud si o tom chcete přečíst něco více, doporučuji například knížku od Timothy Snyder „Tyranie, 20 lekcí z 20. století“.

Syndrom uvařené žáby upozorňuje na způsob, jak si pomalu přivykáme na úpadek, aniž bychom si toho všimli. Je to způsob, jak se rozkládá náš charakter - pomalu a nenápadně. Tichá voda břehy mele. Už nám nevadí, že se ve sdělovacích prostředcích mluví velmi vulgárně, cynicky a obsesně. Co včera budilo ještě pohoršení, dnes už vnímáme jako standard. Střežíme si naše hodnoty nebo se pozvolna a nenápadně mění ? Co se děje s naším nitrem ? Zůstáváme citliví nebo se nenápadně stáváme spíše cyničtí ? Kterým směrem se po šroubovici pohybujeme ?

Včera politici lhali a byli jsme pohoršeni, ale protože dnes lžou znovu a já už nemám tolik času a musím dělat jiné věci, asi se s tím musím nějak smířit… S tím právě nečestní lidé počítají: „Je důležité vytrvat, však oni se unaví, oni si zvyknou a za chvíli si už ani nikdo ničeho nevšimne … Dnes změníme jeden zákon. Bude kolem toho sice povyk, ale nějak to rozchodíme. Až se vody uklidní, změníme další zákon. To by bylo, abychom nakonec našeho cíle nedosáhli.“ Za mých mladých let se tomuto postoji říkalo „hroší kůže“.

Pokud zlo přijímáme do našeho života, časem přestáváme být schopni rozpoznat, že jsme jeho součástí a proto máme problém vystoupit z této horké vody. Máme pocit, že na naší straně je vše v pořádku a problém mají ti, kteří stojí okolo naší pokusné nádoby a varují nás.

Naneštěstí, pokud se dává zlu stále více prostoru, zlo zapouští kořeny a skrytě mohutní. Nejprve nenápadně - nabírá sílu. A když už sílu nabere, vyleze ze země na povrch, zaútočí náhle, nečekaně a silně. A to se děje právě v této době. Máme ještě funkční reflex a jsme schopni se bránit ? Jsme schopni ještě vyskočit z již tak horké vody ?