Poznávání díky pokoře a touze

Proces poznávání je úzce a nerozlučně spjatý s pokorou. Pokud se v poslední době stále více objevují výzvy ke vzájemné komunikaci a vysvětlování, mám radost. Myslím si totéž. Je to potřeba. Poradami se objevují nové věci. Tým, který je v souladu, dokáže vytvořit daleko více, než stejný počet jednotlivců pracujících samostatně (princip synergie). „Být v souladu“ však vyžaduje pokoru. Když se lidé sejdou, aby se spolu radili, vzájemně si vysvětlovali svoje stanoviska, záleží na postoji a na záměru každého zúčastněného.

  • Pokud něčím jediným zájmem je přesvědčit všechny kolem sebe, že právě on má pravdu, je to špatně, bez ohledu, jestli skutečně pravdu má, nebo ne.
  • Pokora umožňuje utišit křik naší vlastní duše, ztišit se tak, že začneme „slyšet“ toho druhého. Přitom nejde o fyzické slyšení, ale o schopnost vcítit se do druhého člověka a přemýšlet, jak on to opravdu myslí (ne jak já si myslím, že on to myslí) a jestli náhodou na tom, co říká, není také trochu pravdy, nebo i pravda celá.
  • Pokud v poslední době pluje národem věta „Jen idiot nemění své názory“, je třeba se nad tím trochu pozastavit a popřemýšlet:
    • Jaká je motivace člověka, který chce změnit svůj názor ?
    • Je to kvůli tomu, že našel pravdu, našel více pravdy, něco nového a z toho přirozeně plyne změna jeho názoru ?
    • Nebo je to jenom forma manipulace, která má odvézt pozornost posluchačů od faktu, že ten člověk mění názory ne kvůli pravdě, ale kvůli tomu, že chce něco získat ?

Prohlubování poznání vede k rozpoznávání Iluzí - a k osvobozování se od nich.

Naopak, nízké znalosti umožňují „opít člověka rohlíkem“ - nerozumí tomu, tak se nechá snadno napálit, a manipulovat se sebou ve své nevědomosti, nebo malé vědomosti. Manipulátoři - populisté, mohou existovat jenom tam, kde mají dostatek málo informovaných lidí. A naopak, mezi lidem vzdělaným, dobře informovaným nemají šanci.

Důležité je pravdivé znalosti neopouštět. Můžeme se totiž dostat do situace, kdy se nám bude zdát něco „výhodné“ nebo naopak „nevýhodné“, a my na to můžeme zareagovat tak, že se rozhodneme v určité oblasti začít přestat respektovat pravdu a tudíž i přestat respektovat znalosti. Pokud to uděláme, možná se bude zdát, že se v oblasti našeho těla nic zásadního nemění. Ale respektování pravdy je duchovní princip, ne tělesný, a v této sféře se při porušení tohoto principu vždy něco stane. A to může mít vliv na naše duchovní znalosti. Pokud duch sám má svoje tělo (viz kapitola Dva světy), pak má i svoje pohlaví. Z tohoto úhlu pohledu je zavádějící přemýšlet o tom, jestli narozený chlapeček je opravdu chlapeček, jestli nedošlo k mýlce „někde“ a jestli ve skutečnosti není holčičkou, či dokonce nějakým 3. pohlavím. „Svět cvokaří“ čtu v různých článcích, a dávám autorům za pravdu. Pokud musíme někoho přesvědčovat, že země je kulatá a není placatá, něco není v pořádku. Zmatek roste, poznání se ztrácí. To, co dlouhá staletí bylo jasné, se nyní zpochybňuje a relativizuje. Proč ? Protože jsme opustil naši podstatu. Je to něco podobného, jako kdybychom smíchali několik různých puzzle dohromady a pak tvrdili, že je v podstatě jedno, kam který dílek patří. A pokud se někdo ozve, že to tam moc dobře tvarově nepasuje nebo nesedí do obrazu, prostě tvar nůžkami přistřihneme, barvy upravíme a budeme tvrdit, že teď už to tam sedí … Vážení přátelé - nesedí. Nenalhávejme si nic. Vystupme z našich iluzí tím, že začneme respektovat pravdu, která právě kolem nás prochází. Náš duchovní zrak se začne uzdravovat a my začneme nabývat dalšího poznání. Na to ale kromě jiného potřebujeme i pokoru.

S růstem poznání je nerozlučně spojena touha poznávat. Bez touhy, bez motivace, nelze poznat, nelze se učit, nelze dělat pokrok. Člověk zůstává netečný, laxní, spokojený s tím, co právě má (nepleťme si tento stav s postojem vděčnosti !). Člověk bez touhy nepřemýšlí, že by mohlo být ještě něco důležitějšího blízko něho, co by výrazně mohlo změnit jeho život k lepšímu.

Bez potřebných znalostí se vzdáváme naší výsady volit si náš život a necháváme druhé, aby volili za nás - paradoxně - i když se dostavíme k volbám. To nastane v okamžiku, kdy nejsme dostatečně informovaní a nerozumíme podstatě - skutečnému záměru politiků a volíme jenom to, co oni vytváří jako zdání, jako iluzi. Pokud uvěříme iluzi politika a volíme ji, pak se nesmíme divit, když jednoho dne prozřeme do nepříjemné reality. Mnozí dlouhou dobu věřili iluzi komunismu a někteří tomu věří až dosud. Brání jim v tom dostatek poznání a ochota respektovat pravdu.

Podceňování a přeceňování představ o tom, co víme a co ještě ne, může být zásadní překážkou. Mám na mysli to, že při varování, že nevíme, co ještě nevíme, můžeme mít tendenci podcenit to, co ještě nevíme, mávnout nad tím rukou a říct si: „to je ale zase blábol ! Základní věci vím, a víc nepotřebuji. Když něco bude mít přijít, přijde to. Něco se ještě naučím“. S tímto „sebevědomím“ vzdělance ale můžeme být na pozici prvňáčka, který hrdě a sebevědomě vstupuje do školy první den a slibuje žákům druhého stupně, jak jim to natře … Je to absurdní představa. Ale my můžeme být v podobně absurdní situaci, kterou si jenom neuvědomujeme, podobně jako prvňáček. Potom ovšem žijeme v iluzi.

Pyšný člověk si není ochoten připustit, že by mohl vědět více. Pyšný člověk je nepoučitelný, sám všechno ví nejlépe a nepřipouští diskuze.

Naopak pokorný člověk je poučitelný, otevřený novým věcem (samozřejmě za předpokladu prospěšnosti).


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Z pohledu evangelia Ježíše Krista

Pokud se jako evropský stát hlásíme ke křesťansko-židovským hodnotám, pojďme se tedy taky trochu podívat na toto téma v souvislosti s charakterem člověka.

Všimněte si, že jsem nenazval kapitolu „Z pohledu náboženství“, ale „Z pohledu evangelia Ježíše Krista“. Je to záměrně. Zkusme oddělit termíny „křesťanské náboženství“ a „evangelium“. „Náboženství“ je způsob, jak lidé praktikují svůj vztah k Bohu. Chtěl bych zde tedy spíše ukázat, co a jak Ježíš Kristus učil v rámci svého evangelia ohledně charakteru člověka, alespoň tak, jak tomu rozumím já. Předem se omlouvám, ať již věřícím, nebo nevěřícím, pokud si některé věci vykládají jinak. Cílem zde (ani v jiné části těchto stránek) není se s někým přít, bojovat, hanobit, nýbrž vzájemně si vysvětlovat.  

Pokud začneme více poznávat a chápat, jakým způsobem Ježíš na zemi žil, zjistíme, že vlastně ukazoval, jak může vypadat potenciál nás běžných lidí, rozvinutý do dokonalosti. Jeho charakter (srdce, nitro) vykazovalo stav dokonalého rozvoje - neměl v sobě žádné negativní rysy a všechny pozitivní rysy měl rozvinuty do maximální možné míry. Byl dokonale čestný a vše co dělal, bylo motivováno dokonalou láskou. Charakterové vlastnosti Ježíše Krista tudíž jsou „etalonem“ pro každou charakterovou vlastnost. Jsou ukázkou naplnění míry, jsou pro nás vzorem. My lidé máme dva základní problémy. Máme jednak slabosti, které nám znemožňují naplnit náš potenciál do plné míry, jednak nemáme hlubší vizi, jak by dokonalé naplnění mělo vypadat.

Teď se možná zdá, že popírám předchozí tvrzení: Ježíš Kristus nám ukazoval vzor, ale zároveň tvrdím, že nemáme vizi.

Zkusím vysvětlit. Když půjdeme například na návštěvu do nějaké keramické dílny a nebudeme mít zkušenosti s výrobou keramiky, budeme sice vidět kolem sebe mnoho zajímavých věcí, budeme vidět výrobky i technologii, budeme vidět přímo výrobu, ale přitom, pokud by nás posadili k hrnčířskému kruhu, přesto přese všechno, žádnou hezkou keramickou nádobu hned napoprvé asi nevyrobíme. Bude nám chybět „vize“, jak se to dělá, bude nám chybět znalost „technologie“, hlubší pochopení.

Jak se můžeme více seznámit s vizí ? Opustit pozici pozorovatele v keramické dílně a začít zkoušet vyrábět vlastní nádoby. A protože to není tak úplně snadné a nepůjde nám to asi hned (protože nám budou chybět zkušenosti, znalosti dovednosti), budeme k tomu samozřejmě i nadále potřebovat někoho, kdo už tuto technologii dobře zvládl.

Právě od Ježíše Krista se můžeme učit větší trpělivosti, větší lásce, větší čistotě a svatosti, větší obětavosti. On žil jako náš dokonalý vzor. Jeho charakter, jeho nitro bylo a je vytříbeno. Proto nás zve k sobě, abychom šli za ním, následovali ho a učili se od něho. Nevíme, co ještě nevíme, ale jeho následováním se budeme dozvídat další důležité věci. Jeho jedinou touhou je nám pomoci, pozdvihnout nás, pomoc nám naplnit náš potenciál, abychom se mohli radovat tak, jak se raduje on. Jeho láska k nám je nepředstavitelná.

Držet se dobrých hodnot a rozvíjet svoje dobré vlastnosti bez Boha je jako stáhnout si do mobilu celkem dobrou aplikaci, ale ve verzi „zdarma“, což znamená, že některé funkce nejsou aktivní. Pokulhávání tohoto příměru však spočívá v tom, že zatímco někteří lidé by plnou verzi chtěli, ale nemají na to peníze, tak v případě evangelia na to mají všichni - nejde o peníze, ale o naší ochotu, touhu a snahu. To je cena za plně funkční aplikaci.

Všechny případy, kdy se následování Boha zvrhlo v něco nedobrého, neznamená, že cesta není správná, ale znamená to, že my lidé nejsme po té cestě ochotní jít a držet se předložených principů.

Na toto téma napsal Lev Tolstoj příběh o knězi, kterého jeden z jeho farníků kritizoval za to, že nežije tak oddaně, jak má, a z toho vyvodil závěr, že zásady, jimž chybující kazatel učí, musí být rovněž chybné.

V odpověď na tuto kritiku kněz říká: „Podívej se na můj život nyní a porovnej ho s mým životem předchozím. Uvidíš, že se snažím žít podle pravdy, kterou hlásám.“ Tento kněz, neschopen žít podle vysokých ideálů, kterým učí, přiznává, že selhává. Avšak zvolává:„Útoč na mě, [chceš-li,] já sám to tak dělám, ale [neútoč] … na cestu, po níž kráčím. … Pokud znám cestu domů[, ale] kráčím po ní jako opilec, je snad tato cesta o něco méně správná jen proto, že vrávorám z jednoho okraje na druhý? … Nevolej vesele: ‚Podívejte na něj! … Jak se plazí v blátě!‘ Nikoli, neměj škodolibou radost, ale … pomoz [komukoli, kdo se snaží kráčet po cestě vedoucí zpět k Bohu].“

Čas od času slyším výzvy, abychom zůstali u tradičních křesťanských hodnot, na kterých je založena naše kultura. Pakliže si to mnozí myslí, kde je pak aplikace křesťanství, na jehož hodnoty se odvolávají ? Příjde mi to jako opěvovat velmi užitečnou rostlinu, mluvit o ní, jak je vzácná a užitečná, ale po plamenném proslovu její seménka schovat do nejzadnější police temné komory, místo co bychom je zasadili a vypěstovali.

Tyto „dobré hodnoty“ křesťanství spočívají v aplikování a v realizaci evangelia, které učil Ježíš Kristus. Přes všechny lidské zločiny, přes všechno zneužívání náboženství a přes všechny pohromy a hrůzy, které přišly ve jménu křesťanství a Boha, zůstává evangeliu evangeliem. To, že s ním my lidé neumíme pracovat správně, ještě neznamená, že evangelium je chybné nebo nepoužitelné. Návod je funkční, ale musí se podle něj postupovat. Osobní spravedlnost je rozvinutí pozitivních charakterových vlastností, stabilizace trvalých věčných hodnot. Kam až tyto ideály sahají ? My lidé nemáme  představu, protože se k nim můžeme sice nějak přiblížit, ale plně si je osvojit nemůžeme - alespoň ne zde na zemi. Proto také (kromě jiného) přišel Ježíš Kristus na zem, který měl a stále má tyto schopnosti rozvinuty do maximální možné míry. My se můžeme rozhodnout ho následovat a učit se od něho.

To, co je opravdu důležité je, abychom svoje možnosti nenechali ladem. Aby tam, kde můžeme, jsme možnosti využili. Abychom využili naši zodpovědnost za svobodu volby a rozhodli se, že budeme lepšími. To přináší větší skutečnou sebeúctu a radost ze sebe sama. To pak přináší růst naší úcty vůči druhým lidem kolem nás, takže i oni budou mít příležitost zažívat více radosti. Přináší to zároveň vyšší úroveň celé společnosti.