Poznávání díky pokoře a touze

Proces poznávání je úzce a nerozlučně spjatý s pokorou. Pokud se v poslední době stále více objevují výzvy ke vzájemné komunikaci a vysvětlování, mám radost. Myslím si totéž. Je to potřeba. Poradami se objevují nové věci. Tým, který je v souladu, dokáže vytvořit daleko více, než stejný počet jednotlivců pracujících samostatně (princip synergie). „Být v souladu“ však vyžaduje pokoru. Když se lidé sejdou, aby se spolu radili, vzájemně si vysvětlovali svoje stanoviska, záleží na postoji a na záměru každého zúčastněného.

  • Pokud něčím jediným zájmem je přesvědčit všechny kolem sebe, že právě on má pravdu, je to špatně, bez ohledu, jestli skutečně pravdu má, nebo ne.
  • Pokora umožňuje utišit křik naší vlastní duše, ztišit se tak, že začneme „slyšet“ toho druhého. Přitom nejde o fyzické slyšení, ale o schopnost vcítit se do druhého člověka a přemýšlet, jak on to opravdu myslí (ne jak já si myslím, že on to myslí) a jestli náhodou na tom, co říká, není také trochu pravdy, nebo i pravda celá.
  • Pokud v poslední době pluje národem věta „Jen idiot nemění své názory“, je třeba se nad tím trochu pozastavit a popřemýšlet:
    • Jaká je motivace člověka, který chce změnit svůj názor ?
    • Je to kvůli tomu, že našel pravdu, našel více pravdy, něco nového a z toho přirozeně plyne změna jeho názoru ?
    • Nebo je to jenom forma manipulace, která má odvézt pozornost posluchačů od faktu, že ten člověk mění názory ne kvůli pravdě, ale kvůli tomu, že chce něco získat ?

Prohlubování poznání vede k rozpoznávání Iluzí - a k osvobozování se od nich.

Naopak, nízké znalosti umožňují „opít člověka rohlíkem“ - nerozumí tomu, tak se nechá snadno napálit, a manipulovat se sebou ve své nevědomosti, nebo malé vědomosti. Manipulátoři - populisté, mohou existovat jenom tam, kde mají dostatek málo informovaných lidí. A naopak, mezi lidem vzdělaným, dobře informovaným nemají šanci.

Důležité je pravdivé znalosti neopouštět. Můžeme se totiž dostat do situace, kdy se nám bude zdát něco „výhodné“ nebo naopak „nevýhodné“, a my na to můžeme zareagovat tak, že se rozhodneme v určité oblasti začít přestat respektovat pravdu a tudíž i přestat respektovat znalosti. Pokud to uděláme, možná se bude zdát, že se v oblasti našeho těla nic zásadního nemění. Ale respektování pravdy je duchovní princip, ne tělesný, a v této sféře se při porušení tohoto principu vždy něco stane. A to může mít vliv na naše duchovní znalosti. Pokud duch sám má svoje tělo (viz kapitola Dva světy), pak má i svoje pohlaví. Z tohoto úhlu pohledu je zavádějící přemýšlet o tom, jestli narozený chlapeček je opravdu chlapeček, jestli nedošlo k mýlce „někde“ a jestli ve skutečnosti není holčičkou, či dokonce nějakým 3. pohlavím. „Svět cvokaří“ čtu v různých článcích, a dávám autorům za pravdu. Pokud musíme někoho přesvědčovat, že země je kulatá a není placatá, něco není v pořádku. Zmatek roste, poznání se ztrácí. To, co dlouhá staletí bylo jasné, se nyní zpochybňuje a relativizuje. Proč ? Protože jsme opustil naši podstatu. Je to něco podobného, jako kdybychom smíchali několik různých puzzle dohromady a pak tvrdili, že je v podstatě jedno, kam který dílek patří. A pokud se někdo ozve, že to tam moc dobře tvarově nepasuje nebo nesedí do obrazu, prostě tvar nůžkami přistřihneme, barvy upravíme a budeme tvrdit, že teď už to tam sedí … Vážení přátelé - nesedí. Nenalhávejme si nic. Vystupme z našich iluzí tím, že začneme respektovat pravdu, která právě kolem nás prochází. Náš duchovní zrak se začne uzdravovat a my začneme nabývat dalšího poznání. Na to ale kromě jiného potřebujeme i pokoru.

S růstem poznání je nerozlučně spojena touha poznávat. Bez touhy, bez motivace, nelze poznat, nelze se učit, nelze dělat pokrok. Člověk zůstává netečný, laxní, spokojený s tím, co právě má (nepleťme si tento stav s postojem vděčnosti !). Člověk bez touhy nepřemýšlí, že by mohlo být ještě něco důležitějšího blízko něho, co by výrazně mohlo změnit jeho život k lepšímu.

Bez potřebných znalostí se vzdáváme naší výsady volit si náš život a necháváme druhé, aby volili za nás - paradoxně - i když se dostavíme k volbám. To nastane v okamžiku, kdy nejsme dostatečně informovaní a nerozumíme podstatě - skutečnému záměru politiků a volíme jenom to, co oni vytváří jako zdání, jako iluzi. Pokud uvěříme iluzi politika a volíme ji, pak se nesmíme divit, když jednoho dne prozřeme do nepříjemné reality. Mnozí dlouhou dobu věřili iluzi komunismu a někteří tomu věří až dosud. Brání jim v tom dostatek poznání a ochota respektovat pravdu.

Podceňování a přeceňování představ o tom, co víme a co ještě ne, může být zásadní překážkou. Mám na mysli to, že při varování, že nevíme, co ještě nevíme, můžeme mít tendenci podcenit to, co ještě nevíme, mávnout nad tím rukou a říct si: „to je ale zase blábol ! Základní věci vím, a víc nepotřebuji. Když něco bude mít přijít, přijde to. Něco se ještě naučím“. S tímto „sebevědomím“ vzdělance ale můžeme být na pozici prvňáčka, který hrdě a sebevědomě vstupuje do školy první den a slibuje žákům druhého stupně, jak jim to natře … Je to absurdní představa. Ale my můžeme být v podobně absurdní situaci, kterou si jenom neuvědomujeme, podobně jako prvňáček. Potom ovšem žijeme v iluzi.

Pyšný člověk si není ochoten připustit, že by mohl vědět více. Pyšný člověk je nepoučitelný, sám všechno ví nejlépe a nepřipouští diskuze.

Naopak pokorný člověk je poučitelný, otevřený novým věcem (samozřejmě za předpokladu prospěšnosti).


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Svobodná vůle

Je potřeba si uvědomit jeden velký dar, který jako lidé máme - každý máme možnost se svobodně rozhodovat - máme svobodnou volbu. Můžeme se rozhodovat sami za sebe.

Proč je to tak důležité ?

Představte si dítě, které budete vychováváno tak, že se o ničem nebude moci samo rozhodnout. Vše za něho budou rozhodovat jeho rodiče. Jaké to bude mít následky ?

Neschopnost se rozhodovat sám ? Nízké sebevědomí ? Vyloučení zkušeností z důsledků jeho rozhodování ? Podle povahy dítěte z něho může být například velmi uzavřená osobnost nebo naopak agresivní extrémista. Určitě objevíte další.

Svobodu ve svém rozhodování potřebujeme kromě jiného také proto, abychom se za svá rozhodnutí učili být zodpovědní. Abychom se s naší svobodou učili nakládat správně a moudře. Abychom si mohli zachovávat integritu.

Nemohli bychom objevovat naši jedinečnost, kdyby bylo vše před námi nalinkováno. Proto v totalitních režimech vítězí šedá průměrnost.

Svoboda volby byla dobře vidět po sametové revoluci. S pádem komunismu spadly i mnohé zakázané nebo prostě jenom nedostupné věci. Naše svoboda se dramaticky rozšířila.

Ale paradoxně, kdo použije svoji svobodu nesprávným způsobem (např. užívání drog), svoji svobodu tím ztrácí. Svoboda je krásná věc, ale musíme se učit o ní aktivně pečovat a umět ji i bránit, aby nám zůstala. Musíme se učit používat svobodu správně, aby se neobrátila proti nám.

Proaktivita, reaktivita

V poslední době ve společnosti roste iluze (mylná představa), že svoboda jednání znamená, že si každý může dělat, co chce - cokoli. To samozřejmě není pravda. Občas sice slyším varování, že si nemůžeme dělat, co chceme, případně, že „svoboda jednoho končí tam, kde svoboda druhého začíná“, ale tím to končí. Postrádám další vysvětlování a obávám se, že mnozí nechápou tuto myšlenku a ignorují ji. Proto zde uvedu k tomu komentář.

Máme-li žít v rámci nějaké společnosti a nemá-li tato společnost zaniknout pomocí nějakých destruktivních jevů, musíme tyto negativní jevy zakázat. Musíme se aktivně starat o to, aby tyto jevy nerozbujely. Proto jsou dány zákony země. Proto je zákonem zakázáno krást a vraždit, protože to jsou destruktivní činnosti. Aby si společnost alespoň částečně vymohla poslušnost vůči těmto pravidlům, jsou zavedeny sankce - tresty. Je zakázáno mnoho činností, které jsou pro společnost nebezpečné. Takže když v rámci toho mluvíme o svobodě, neznamená to, že si každý může dělat zcela co chce. Respektive ano, může, ale jsou stanoveny určité dopady za určité činnosti. Občan si může zvolit činnost, ale už si nemůže zvolit důsledek za to.

Zatímco překotně vydáváme další a další zákony, protože vychytralost mnohých z nás se zdá být nekonečná, paradoxně je stále v oblibě pořekadlo „zákony jsou od toho, aby se obcházely“, a tak přidáváme další a další dovětky na místa, kde původní zákon byl děravý, aby nebylo tak snadné ho obejít. Mě to připomíná moje dětská léta, kdy jsem jako kluk rád stavěl přehrady na malých potůčcích. Probíhalo to vždy velmi podobně: na začátku to vypadalo velmi slibně - velké kameny přehradily cestu, pak jsem dosypával ty menší a případně jsem to ještě zpevňoval větvemi. A nakonec jemný písek, který ucpával i ty nejmenší skulinky. Alespoň se to tak zdálo … Ale pak přišla realita: voda měla sílu. Vody přibývalo. Voda si prostě našla cestu nejmenšího odporu a odplavila několik malých zrníček písku, nabrala na síle a začala brát i větší kamínky a po chvíli už běžela voda zase jako před tím, jako by se nic nestalo, jako by žádná hráz nebyla. Zcela teoreticky, zákony a restrikce existují jen kvůli tomu, že je někdo chce obcházet. Že někdo chce chodit po destruktivních cestách, po škodlivých cestách. Tak se mu to zakazuje zákonem. Ale o co by bylo efektivnější, kdyby lidé byli sami motivováni k dobru a k dobrým hodnotám. Teoreticky by pak zákony vůbec nemusely být. Vím, že je to teorie a že se nemůžeme bavit jen o bílé nebo o černé, ale o odstínech mezi tím. Ale na druhou stranu se také můžeme a musíme bavit o míře. Čím více občanů žije dobrovolně podle zákonů, tím menší restrikce jsou nutné. Jsou národy, kde čestnost je stále ve velké míře respektována. Jsou ale také národy, kde si nemůžete být jisti téměř ničím. Toto je diskuze o míře - o podílu občanů jedné nebo druhé skupiny. Tuto míru můžeme ovlivňovat při zachovávání svobody pro každého ! Potřebujeme se učit a vzdělávat se v oblasti našeho charakteru.

Svobodu volby se potřebujeme učit používat, abychom mohli být zodpovědnými. Nejde jenom o omezování a restrikci. Jde také o uplatňování svobody druhým směrem - ze své svobodné vůle na sebe vzít zodpovědnost a dělat věci dobré.

Svobodnou vůlí máme možnost překonat účinky zákona Entropie.

Nedávno jsem slyšel hezké přirovnání: papírový drak létající po obloze je chudáček nesvobodný - je přivázaný na provaz. Ale „dejte“ mu svobodu odříznutím z provazu a přestane létat a spadne na zem.

Určitá pravidla a zákony se mohou zdát omezující, ale přitom, právě díky nim můžeme existovat a prosperovat. Bez respektování pravidel a zákonů začíná chaos. Život nevznikl chaosem a nedá se chaosem udržet. Lze ho udržet cílevědomým dodáváním naší aktivity a přemáháním překážek, které nás stále obklopují.

Když se rozhodneme ze své svobodné vůle nedbat o sebe, o svůj charakter, začne upadat do chaosu. Když každý z nás se cílevědomě nerozhodneme pečovat o společnost, účastnit se jí, společnost upadne do moci těch málo, kteří svobodu volby nevzdali, nicméně nic nám nemůže zaručit, že tito jedinci to s námi budou myslet dobře, dokonce, i když to budou navenek tak říkat a budou se tak tvářit.

Když se vrátíme do kapitoly „Dva světy“, uvědomíme si, že jsme dvojí podstaty - jsme tělo, ale jsme také duch. Pokud se bavíme o svobodné vůli, je dobré si uvědomit, že svobodnou vůli musíme umět rozlišovat podle naší podstaty - možná, že budeme ve vězení, možná že budeme uvězněni na vozíčku či posteli a naši svobodu volby nebudeme moct aplikovat na naše tělo. Nebudeme se moct rozhodnout běžet, pokud nebudeme mít funkční nohy. Ale i za těchto okolností můžeme uplatnit svobodu rozhodování našeho ducha - jaké budeme mít postoje, hodnoty, názory a co budeme vymýšlet a pro co se rozhodneme v rámci těch fyzických možností, které k dispozici máme.

Volba je rozhodování mezi něčím, mezi možnostmi. Vzhledem k tomu, že mámě vědomí, rozhodneme-li se pro to, že se rozhodovat nebudeme, stejně jsme se již rozhodli.