Poznávání díky pokoře a touze

Proces poznávání je úzce a nerozlučně spjatý s pokorou. Pokud se v poslední době stále více objevují výzvy ke vzájemné komunikaci a vysvětlování, mám radost. Myslím si totéž. Je to potřeba. Poradami se objevují nové věci. Tým, který je v souladu, dokáže vytvořit daleko více, než stejný počet jednotlivců pracujících samostatně (princip synergie). „Být v souladu“ však vyžaduje pokoru. Když se lidé sejdou, aby se spolu radili, vzájemně si vysvětlovali svoje stanoviska, záleží na postoji a na záměru každého zúčastněného.

  • Pokud něčím jediným zájmem je přesvědčit všechny kolem sebe, že právě on má pravdu, je to špatně, bez ohledu, jestli skutečně pravdu má, nebo ne.
  • Pokora umožňuje utišit křik naší vlastní duše, ztišit se tak, že začneme „slyšet“ toho druhého. Přitom nejde o fyzické slyšení, ale o schopnost vcítit se do druhého člověka a přemýšlet, jak on to opravdu myslí (ne jak já si myslím, že on to myslí) a jestli náhodou na tom, co říká, není také trochu pravdy, nebo i pravda celá.
  • Pokud v poslední době pluje národem věta „Jen idiot nemění své názory“, je třeba se nad tím trochu pozastavit a popřemýšlet:
    • Jaká je motivace člověka, který chce změnit svůj názor ?
    • Je to kvůli tomu, že našel pravdu, našel více pravdy, něco nového a z toho přirozeně plyne změna jeho názoru ?
    • Nebo je to jenom forma manipulace, která má odvézt pozornost posluchačů od faktu, že ten člověk mění názory ne kvůli pravdě, ale kvůli tomu, že chce něco získat ?

Prohlubování poznání vede k rozpoznávání Iluzí - a k osvobozování se od nich.

Naopak, nízké znalosti umožňují „opít člověka rohlíkem“ - nerozumí tomu, tak se nechá snadno napálit, a manipulovat se sebou ve své nevědomosti, nebo malé vědomosti. Manipulátoři - populisté, mohou existovat jenom tam, kde mají dostatek málo informovaných lidí. A naopak, mezi lidem vzdělaným, dobře informovaným nemají šanci.

Důležité je pravdivé znalosti neopouštět. Můžeme se totiž dostat do situace, kdy se nám bude zdát něco „výhodné“ nebo naopak „nevýhodné“, a my na to můžeme zareagovat tak, že se rozhodneme v určité oblasti začít přestat respektovat pravdu a tudíž i přestat respektovat znalosti. Pokud to uděláme, možná se bude zdát, že se v oblasti našeho těla nic zásadního nemění. Ale respektování pravdy je duchovní princip, ne tělesný, a v této sféře se při porušení tohoto principu vždy něco stane. A to může mít vliv na naše duchovní znalosti. Pokud duch sám má svoje tělo (viz kapitola Dva světy), pak má i svoje pohlaví. Z tohoto úhlu pohledu je zavádějící přemýšlet o tom, jestli narozený chlapeček je opravdu chlapeček, jestli nedošlo k mýlce „někde“ a jestli ve skutečnosti není holčičkou, či dokonce nějakým 3. pohlavím. „Svět cvokaří“ čtu v různých článcích, a dávám autorům za pravdu. Pokud musíme někoho přesvědčovat, že země je kulatá a není placatá, něco není v pořádku. Zmatek roste, poznání se ztrácí. To, co dlouhá staletí bylo jasné, se nyní zpochybňuje a relativizuje. Proč ? Protože jsme opustil naši podstatu. Je to něco podobného, jako kdybychom smíchali několik různých puzzle dohromady a pak tvrdili, že je v podstatě jedno, kam který dílek patří. A pokud se někdo ozve, že to tam moc dobře tvarově nepasuje nebo nesedí do obrazu, prostě tvar nůžkami přistřihneme, barvy upravíme a budeme tvrdit, že teď už to tam sedí … Vážení přátelé - nesedí. Nenalhávejme si nic. Vystupme z našich iluzí tím, že začneme respektovat pravdu, která právě kolem nás prochází. Náš duchovní zrak se začne uzdravovat a my začneme nabývat dalšího poznání. Na to ale kromě jiného potřebujeme i pokoru.

S růstem poznání je nerozlučně spojena touha poznávat. Bez touhy, bez motivace, nelze poznat, nelze se učit, nelze dělat pokrok. Člověk zůstává netečný, laxní, spokojený s tím, co právě má (nepleťme si tento stav s postojem vděčnosti !). Člověk bez touhy nepřemýšlí, že by mohlo být ještě něco důležitějšího blízko něho, co by výrazně mohlo změnit jeho život k lepšímu.

Bez potřebných znalostí se vzdáváme naší výsady volit si náš život a necháváme druhé, aby volili za nás - paradoxně - i když se dostavíme k volbám. To nastane v okamžiku, kdy nejsme dostatečně informovaní a nerozumíme podstatě - skutečnému záměru politiků a volíme jenom to, co oni vytváří jako zdání, jako iluzi. Pokud uvěříme iluzi politika a volíme ji, pak se nesmíme divit, když jednoho dne prozřeme do nepříjemné reality. Mnozí dlouhou dobu věřili iluzi komunismu a někteří tomu věří až dosud. Brání jim v tom dostatek poznání a ochota respektovat pravdu.

Podceňování a přeceňování představ o tom, co víme a co ještě ne, může být zásadní překážkou. Mám na mysli to, že při varování, že nevíme, co ještě nevíme, můžeme mít tendenci podcenit to, co ještě nevíme, mávnout nad tím rukou a říct si: „to je ale zase blábol ! Základní věci vím, a víc nepotřebuji. Když něco bude mít přijít, přijde to. Něco se ještě naučím“. S tímto „sebevědomím“ vzdělance ale můžeme být na pozici prvňáčka, který hrdě a sebevědomě vstupuje do školy první den a slibuje žákům druhého stupně, jak jim to natře … Je to absurdní představa. Ale my můžeme být v podobně absurdní situaci, kterou si jenom neuvědomujeme, podobně jako prvňáček. Potom ovšem žijeme v iluzi.

Pyšný člověk si není ochoten připustit, že by mohl vědět více. Pyšný člověk je nepoučitelný, sám všechno ví nejlépe a nepřipouští diskuze.

Naopak pokorný člověk je poučitelný, otevřený novým věcem (samozřejmě za předpokladu prospěšnosti).


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Termíny na povrchu a pod povrchem

Jedním důležitých faktorů, proč ve společnosti vzniká zmatek je buď posun obsahu termínů nebo jejich vyprazdňování.

Řekneme-li jakékoli obecné slovo, například „auto“, každý si začne pod tím obvykle představovat něco jiného (bavorák, tunning, moje popelnice, řidičák, pokuta, dodávka, technická, červený sporťák, autohavárie, smrt, …). Jak je to možné ? Na základě našich dosavadních zkušeností, znalostí a názorů se nám v hlavě objeví asociace. Pokud se s nějakým termínem (v rámci komunity, kde se nalézáme), aktivně nepracuje, nepředává se aktivně jeho obsah s příslušným vysvětlením a může dojít k jeho významovému posunu nebo dokonce k jeho vyprázdnění. Další možností může být také cílená manipulace s termínem nebo jeho obsahem.

Podobně si budeme každý z nás jinak představovat i jednotlivé charakterové vlastnosti nebo hodnoty. Například pod pojmem „láska“ si každý představí tu „svoji“ verzi. Je nějaká verze „ta správná“ ? Nebo máme jenom každý tu svoji pravdu ? Co je na povrchu (naše představa) a co je pod povrchem (realita) ?

A tak používáme mnohdy (pokud vůbec) termíny různých charakterových vlastností a rysů a máme o nich nějakou představu (nebo taky ne). Otázkou je, jestli naše představa (pochopení) je dostatečně hluboké (co znamená termín pod povrchem), nebo je to je to představa povrchní, kterou vlastně v životě ani neumíme řádně použít ? Pokud jsme jenom na povrchu, nevíme, co ještě nevíme (co se skrývá ve větší hloubce). Jsme-li na povrchu, netušíme, co je v hloubce. Bez prohlubování našeho poznání to nikdy neobjevíme.

Nebezpečí formalizmu aneb hlazení kostry krávy

Jedna z nebezpečných věcí je, když se nějaký termín, nebo celá myšlenka často opakuje a my si zvykneme jí slýchat již jen jako formu a nenápadně se nám začne vytrácet obsah. Zfrázovatí nám v našich uších, v naší mysli. Začne se oddělovat obsah - vnitřní chápání toho, co to vlastně znamená (a v tom i někdy zakódovaná motivace proč něco dělat nebo nedělat), a zůstává jenom termín samotný - obal, možná s nějakým pozůstalým závanem obsahu. Tady je další nebezpečí: pozůstalý závan na obalu můžeme vnímat jako ještě stále „čerstvý“ a „plně funkční“ obsah. Tak trochu Syndrom uvařené žáby. Nevšimli jsme si, že místo živé dojné krávy už hladíme jenom její kostru (obsah se rozložil a zmizel).

Nefunguje podobně i naše morálka a výchova ? Pokud my sami dostatečně do hloubky nechápeme podstatu a nesnažíme se ji aktivně udržovat živou, můžeme časem sklouznout do formalizmu.

  • „Mami, a proč vůbec musím zdravit, když někam přijdu ?“
    • „Je to slušnost synku, víš.“
  • „A co je to slušnost?“
    • „No, víš … Jak bych Ti to řekla ? No prostě se to tak dělá !“

Podobně:

„Mami, pořád někomu děkovat mě nebaví, je to trapný.“

„Takovou hračku Ti nekoupím, je to příšera.“

Je to jenom naše staromódnost, jenom naše zkostnatění, neochota nebo neschopnost překročit svůj vlastní stín a jít s dobou, nebo to někdy je také pozvolné opouštění starých dobrých osvědčených hodnot, které ale naneštěstí neumíme pojmenovat, vysvětlit a obhájit, ale ještě je alespoň podvědomě cítíme, že to je správně ? Nehladíme kostru krávy ? A pak někdo zaútočí, že pocházíme z doby kamenné, že dnešní době nerozumíme, že doba už někde jinde a my, i s tou naší kostrou, slušně řečeno, ať se jdeme vycpat.

Nevšimli jsme si, že nám kráva umřela, i když na ní stále tak nějak spoléháme a ze setrvačnosti ji hladíme.

Nevyužívá náhodou někdo naší odumřelosti k tomu, že začíná překrucovat ústavu, zákony a „obvyklé“ zvyklosti, které jsou „přeci jasné“ a nikoho by nenapadlo je narušit ? Ale pak se tu objeví narušitelé, natolik arogantní, že nás to až zaskakuje, lapáme po dechu a začínáme si uvědomovat, že nějak vlastně ani neumíme správně popsat a obhájit, proč narušitel dělá věci opravdu nesprávné a proč my bychom měli být v právu, i když to tak nějak někde v sobě uvnitř cítíme …

Máme minimálně dvě možnosti. Buď budeme schopni krávu vzkřísit a vysvětlit, že je to hodně užitečné zvíře a že bez krávy by nebylo ani mléko ani maso, ale ani naše kabelky a potahy sedaček v autech … Nebo jenom zaskočeně zalapáme po dechu, trochu se zastydíme, protože přijmeme roli hlupáka, který hladí kostru krávy a neví proč. Roli hlupáka, který na obsah už zapomněl a sám uvěřil tomu, že tu celou dobu vlastně žil v nějakém pomýlení.

Jednou jsem šel po jedné ulici v Praze a všiml jsem si staré tabulky na zdi. Stálo tam: „Zde padli za vlast. Čest jejich památce.“ Dle dalších údajů na tabulce šlo o dva mladé lidi, kteří padli den před ukončením druhé světové války. O den se nedožili svobody, na kterou čekali dlouhých 6 let. Slovo „padnout“ se na tabulkách tohoto typu používá a prostě mi to už nějak zfrázovatělo. Ale ten den jsem si tu tabulku přečetl nějak jinak. Ten den jsem na chvíli uviděl ty dva mladé lidi, kteří na ten chodník opravdu „padli“. Jejich těla se zbortila a padla k zemi a oni opustili tento svět. Stál jsem chvíli na té ulici a pocítil jsem hořko v krku. Najednou jsem cítil trochu více obsah, který se skrýval za formálním sdělením. Místo nic neříkající fráze se začal vynořovat obsah.

Míjíme takové věci, a jakoby nám to nic neříká. Jejich obsah nás míjí, jako by neexistoval. Jen dva anonymní lidé, se kterými se něco stalo - „ale já mám teď jiné starosti !“.

Znehodnocení pravých obsahů slov

Jiný příklad, jak jeden jediný veřejný činitel měl vliv na celou společnost. Již je to více let, kdy měl onen politik během voleb na svých billboardech slogan „Myslím to upřímně“ ale zároveň vyšlo najevo, že si koupil luxusní byt, aniž by byl schopen vysvětlit zdroj peněz, za který byt pořídil. Několikrát přitom měnil výpovědi, kde k penězům přišel. Nakonec rezignoval. Od té doby nebylo možno na veřejnosti prohlásit „Myslím to upřímně“, i když jste to upřímně opravdu mysleli, protože už tomu nikdo nevěřil, jen se každý zasmál. Zajímavé je, že tenkrát k rezignaci stačila diskuze o jednom luxusním bytě a nevyjasněných zdrojích. Jaký pokrok jsme od té doby udělali ! Od té doby probíhají podvody a machinace v mnohanásobně vyšších částkách a nikdo neodstupuje. Případně odstoupí, ale po nějaké době se vrací a tváří se, že to je minulost, že se polepšil, změnil … A mnohým z nás to už nevadí, už jsme si jaksi zvykli. Není zde dobře vidět „Syndrom uvařené žáby“ ? (viz princip v kapitole „Syndrom uvařené žáby“).

A tak se ptám: termíny jako například pravda, láska, čestnost, poctivost, slušnost, pýcha, pošetilost, závist, … rozumíme jim ? Chápeme do hloubky jejich obsah ? Jsme schopni je vysvětlit ? Jsme schopni obhájit, proč dobré je dobré ???

Až teprve pokud rozumíme podstatě termínů, začínáme být schopni je efektivně používat. Intuitivní používání termínů je také dobré (rozhodně lepší než nic), ale má určitá omezení a nese s sebou riziko, že se nám jejich obsah vyprázdní a odcizí. Pak se může snadno stát, že to, na čem stojíme, odvrhneme od sebe pryč jako cizí a zbytečné.