Poznávání díky pokoře a touze

Proces poznávání je úzce a nerozlučně spjatý s pokorou. Pokud se v poslední době stále více objevují výzvy ke vzájemné komunikaci a vysvětlování, mám radost. Myslím si totéž. Je to potřeba. Poradami se objevují nové věci. Tým, který je v souladu, dokáže vytvořit daleko více, než stejný počet jednotlivců pracujících samostatně (princip synergie). „Být v souladu“ však vyžaduje pokoru. Když se lidé sejdou, aby se spolu radili, vzájemně si vysvětlovali svoje stanoviska, záleží na postoji a na záměru každého zúčastněného.

  • Pokud něčím jediným zájmem je přesvědčit všechny kolem sebe, že právě on má pravdu, je to špatně, bez ohledu, jestli skutečně pravdu má, nebo ne.
  • Pokora umožňuje utišit křik naší vlastní duše, ztišit se tak, že začneme „slyšet“ toho druhého. Přitom nejde o fyzické slyšení, ale o schopnost vcítit se do druhého člověka a přemýšlet, jak on to opravdu myslí (ne jak já si myslím, že on to myslí) a jestli náhodou na tom, co říká, není také trochu pravdy, nebo i pravda celá.
  • Pokud v poslední době pluje národem věta „Jen idiot nemění své názory“, je třeba se nad tím trochu pozastavit a popřemýšlet:
    • Jaká je motivace člověka, který chce změnit svůj názor ?
    • Je to kvůli tomu, že našel pravdu, našel více pravdy, něco nového a z toho přirozeně plyne změna jeho názoru ?
    • Nebo je to jenom forma manipulace, která má odvézt pozornost posluchačů od faktu, že ten člověk mění názory ne kvůli pravdě, ale kvůli tomu, že chce něco získat ?

Prohlubování poznání vede k rozpoznávání Iluzí - a k osvobozování se od nich.

Naopak, nízké znalosti umožňují „opít člověka rohlíkem“ - nerozumí tomu, tak se nechá snadno napálit, a manipulovat se sebou ve své nevědomosti, nebo malé vědomosti. Manipulátoři - populisté, mohou existovat jenom tam, kde mají dostatek málo informovaných lidí. A naopak, mezi lidem vzdělaným, dobře informovaným nemají šanci.

Důležité je pravdivé znalosti neopouštět. Můžeme se totiž dostat do situace, kdy se nám bude zdát něco „výhodné“ nebo naopak „nevýhodné“, a my na to můžeme zareagovat tak, že se rozhodneme v určité oblasti začít přestat respektovat pravdu a tudíž i přestat respektovat znalosti. Pokud to uděláme, možná se bude zdát, že se v oblasti našeho těla nic zásadního nemění. Ale respektování pravdy je duchovní princip, ne tělesný, a v této sféře se při porušení tohoto principu vždy něco stane. A to může mít vliv na naše duchovní znalosti. Pokud duch sám má svoje tělo (viz kapitola Dva světy), pak má i svoje pohlaví. Z tohoto úhlu pohledu je zavádějící přemýšlet o tom, jestli narozený chlapeček je opravdu chlapeček, jestli nedošlo k mýlce „někde“ a jestli ve skutečnosti není holčičkou, či dokonce nějakým 3. pohlavím. „Svět cvokaří“ čtu v různých článcích, a dávám autorům za pravdu. Pokud musíme někoho přesvědčovat, že země je kulatá a není placatá, něco není v pořádku. Zmatek roste, poznání se ztrácí. To, co dlouhá staletí bylo jasné, se nyní zpochybňuje a relativizuje. Proč ? Protože jsme opustil naši podstatu. Je to něco podobného, jako kdybychom smíchali několik různých puzzle dohromady a pak tvrdili, že je v podstatě jedno, kam který dílek patří. A pokud se někdo ozve, že to tam moc dobře tvarově nepasuje nebo nesedí do obrazu, prostě tvar nůžkami přistřihneme, barvy upravíme a budeme tvrdit, že teď už to tam sedí … Vážení přátelé - nesedí. Nenalhávejme si nic. Vystupme z našich iluzí tím, že začneme respektovat pravdu, která právě kolem nás prochází. Náš duchovní zrak se začne uzdravovat a my začneme nabývat dalšího poznání. Na to ale kromě jiného potřebujeme i pokoru.

S růstem poznání je nerozlučně spojena touha poznávat. Bez touhy, bez motivace, nelze poznat, nelze se učit, nelze dělat pokrok. Člověk zůstává netečný, laxní, spokojený s tím, co právě má (nepleťme si tento stav s postojem vděčnosti !). Člověk bez touhy nepřemýšlí, že by mohlo být ještě něco důležitějšího blízko něho, co by výrazně mohlo změnit jeho život k lepšímu.

Bez potřebných znalostí se vzdáváme naší výsady volit si náš život a necháváme druhé, aby volili za nás - paradoxně - i když se dostavíme k volbám. To nastane v okamžiku, kdy nejsme dostatečně informovaní a nerozumíme podstatě - skutečnému záměru politiků a volíme jenom to, co oni vytváří jako zdání, jako iluzi. Pokud uvěříme iluzi politika a volíme ji, pak se nesmíme divit, když jednoho dne prozřeme do nepříjemné reality. Mnozí dlouhou dobu věřili iluzi komunismu a někteří tomu věří až dosud. Brání jim v tom dostatek poznání a ochota respektovat pravdu.

Podceňování a přeceňování představ o tom, co víme a co ještě ne, může být zásadní překážkou. Mám na mysli to, že při varování, že nevíme, co ještě nevíme, můžeme mít tendenci podcenit to, co ještě nevíme, mávnout nad tím rukou a říct si: „to je ale zase blábol ! Základní věci vím, a víc nepotřebuji. Když něco bude mít přijít, přijde to. Něco se ještě naučím“. S tímto „sebevědomím“ vzdělance ale můžeme být na pozici prvňáčka, který hrdě a sebevědomě vstupuje do školy první den a slibuje žákům druhého stupně, jak jim to natře … Je to absurdní představa. Ale my můžeme být v podobně absurdní situaci, kterou si jenom neuvědomujeme, podobně jako prvňáček. Potom ovšem žijeme v iluzi.

Pyšný člověk si není ochoten připustit, že by mohl vědět více. Pyšný člověk je nepoučitelný, sám všechno ví nejlépe a nepřipouští diskuze.

Naopak pokorný člověk je poučitelný, otevřený novým věcem (samozřejmě za předpokladu prospěšnosti).


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Změna charakteru

 Co se vlastně stane, když mluvíme o tom, že se někdo charakterově změnil ?

Náš charakter (srdce, nitro, …) se může měnit a mění se. Většinou na základě silných podnětů. Naše nitro se však může měnit jak pozitivně, tak negativně.

Můžeme slyšet, že někdo například zatrpknul nebo zahořknul. Zatvrdil se. Nebo také naopak, že se změnil v krásnou bytost.

Uplynulá dlouhá desetiletí náš „průměr“, obávám se, klesal, až tím nyní čelíme společenské krizi. Okolní státy jsou na tom podobně. Není čas zvrátit směr vývoje ? Není čas na revoluci našich srdcí ?

V našem životě můžeme často slýchat rady typu „měl bys …“, „víš, že …“, „kdy už to pochopíš ?“ nebo si případně sami říkáme „vím, že bych měl …“ a podobně. Přestože okolí (nebo i osoba sama) dodává takové rozumové podněty, může se stát, že se nic nezmění, dokonce je to někdy ještě horší. Zlomový okamžik nastává až ve chvíli, kdy předkládané hodnoty nejenom slyšíme a rozumově přijímáme, ale kdy je také prožijeme, kdy prožijeme jejich hodnotu přímo v nás. Pocítíme hodnotu, začneme se s ní ztotožňovat. Není to stav, kdy hodnotu bereme na vědomí, ale kdy hodnotu přijímáme, aby se stala trvalou a nedílnou součástí našeho nitra, naší duše - našeho srdce, protože po ní toužíme největší možnou touhou, jakou jsme vdané chvíli schopni. To je změna našeho nitra.

Když Jean Valjean (Victor Hugo, román Bídníci) v rámci svého tíživého života, po tolika letech utrpení ve vězení a nemilosrdného stíhání „zažije“ milosrdný a láskyplný skutek biskupa, dotkne se ho to, změní ho to, protože zažil něco mocného, pocítil to. Nebylo to rozumové vysvětlování, nebyla to slova kázání. Bylo to něco jiného. Rozšířila se vize jeho vnitřního chápání a porozumění, uviděl nový prostor, nové rozměry, zažil nové hodnoty uvnitř sebe a zažil, že jsou natolik žádoucí, že po nich začal toužit. Rozhodl se, že u nich zůstane.

Toužíme po tom, čemu máme v naší duši přiřazeny nejvyšší hodnoty. Tyto tužby nás ovládají - celý náš život, ať se již racionálně snažíme o cokoli, tužby nakonec vítězí všude tam, kde selhává rozum.

Pro někoho jsou nejvyšší tužbou motorky nebo auta, pro jiného sporty, pro jiného příroda, umění, květiny, věda, lékařství, hudba, pro jiné touha po moci, po slávě, po majetku, někoho největší touhou jsou sex, násilí, nebo cokoli dalšího.

Někteří lidé věří, že jsme se s našimi touhami již narodili, a že s nimi nedá nic dělat. Ať jsme již naše touhy (hodnoty) vzali kdekoli, důležité je mít na paměti, že naše touhy (hodnoty) měnit MŮŽEME.

Někdy k našemu posunu vnímání hodnot dochází při životních kolizích (vážná onemocnění nebo zranění, ztráta milované osoby, osobní zážitek s jinou osobou, nebo jen naše osobní rozjímání - když nám něco prostě „dojde“).

Každopádně změna srdce pozitivním směrem (směrem k vyšším hodnotám) je vždy žádoucí, protože je vždy přínosem jak pro danou osobu, tak pro její okolí. Je to změna charakteru k lepšímu, přináší to vyšší prosperitu, větší radost sobě i druhým, větší užitečnost a rozvoj.

Proces poznávání je při změně srdce velmi důležitý, je jeho nezbytnou součástí. Potřebujeme si rozšiřovat obzory a mít možnost poznávat nové rozměry, takové, jaké jsme dosud ještě nezažili. 

Rozvoji charakteru pozitivním směrem se nejlépe daří při naší aktivitě v našich vztazích s druhými. Rozvoj v podobě práce na sobě samém nefunguje tak dobře, a ani nepokrývá celé spektrum možného rozvoje. Jedna z nejzásadnějších a nejcennějších věcí zde na zemi jsou vztahy s druhými. Právě ve vztazích se naše charakterové vlastnosti projevují nejvíce. Žít osamoceně může být těžké, ale žít s druhými v neharmonických vztazích může být ještě těžší. Rozvíjet svůj charakter na sobě je tak trochu jako poskytovat sám sobě masáže zad. Trochu to jde, ale nepokryje to všechno. Je to něco jako brousit si srp, ale nikdy s ním nevyjít na zahradu. Nejnáročnější pro nás mohou být vztahy nám nejbližší, kde trávíme nejvíce času. Pokud jsme na tyto vztahy dobře vybaveni, může to být jeden z našich největších zdrojů štěstí. Pokud nefungují (nejsme vybaveni) může to být jedno z největších našich životních traumat. Nesouvisí náhodou vysoká rozvodovost a vůbec obavy a neochota vstupovat do manželství se stavem našeho charakteru ?

Stavby mostů

Pokud se bavíme o vztazích, zdá se, že základem úspěchu je právě schopnost odpoutat pozornost od sebe a přenést naši pozornost na druhého. Přílišná zaměřenost na sebe (sobectví, egocentrismus) znemožňuje ze samé podstaty, aby naše vztahy mohly dobře fungovat. Vztah je jako most budovaný z obou stran najednou. My stavíme tu polovinu na naší straně. Ten druhý staví tu svoji stranu. Pokud jsme zaměřeni hlavně na sebe, znamená to, že se pohybujeme hlavně jenom na našem ostrově a most od nás ven nestavíme. Pak ten druhý se může snažit sebevíc, ale k propojení obou polovin mostu nedojde. Pak nemůže být ani žádný trvalý a funkční vztah. Na druhou stranu, nemusíme mít k dispozici hned na začátku dokonalý most - stačí vybudovat provizorní lávku. Jakmile dojde k propojení obou polovin, na zpevňování se může pokračovat již společnými silami. Důvěra druhému nám umožňuje, abychom ho pustili i na naši polovinu mostu a on nám tam může pomáhat. Podobně i my na jeho polovině. Dva spolupracující jsou mnohem více než jeden a jeden samostatně stojící.

Před zrcadlem

Rozvoj charakteru není jako snaha kulturisty před zrcadlem, aby mu narostly svaly, jako spíše konkrétní aktivity směrem k našim bližním (k lidem, kteří nám jsou právě nablízku). Když jsme nablízku těm, kteří jsou nablízku nám, může se objevit potřeba osvojit si mnoho různých „řemesel“, jejichž potřeba při prohlížení si sebe sama v zrcadle nikdy nenastane. A tak během takových aktivit se prostě za pochodu učíme jak držet dláto, jak uříznout prkno, jak vyzdít zeď, jak našroubovat vodovodní baterii nebo zatopit v kamnech. Bylo by podezřelé, kdyby nám to od začátku šlo všechno hladce. Ale pokud opakujeme takové činnosti, učíme se, rozvíjíme se. Učíme se být více vnímaví vůči potřebám druhých. Učíme se být více trpěliví a tolerantní. Učíme se obětovat něco svého ve prospěch někoho druhého. Učíme se milovat druhé. Učíme se v praxi, jak je respektování pravdy cenné, abychom se mohli těšit ze vztahů založených na důvěře. Tím se rozvíjí charakter. Tím se upevňuje. Krůček za krůčkem.

Když se občas ocitnu v nějakém ústavu pro hendikepované spoluobčany, žasnu, jak ti, co potřebují nadstandardní pomoc, jsou obklopeni doslova „anděli“ v podobě svých spolubližních, kteří jim neskutečně obětavě slouží. To je prostředí, kde se rozvíjí láska, trpělivost, pokora, vděčnost, úcta, pracovitost, píle, zodpovědnost, víra, sebeovládání, odvaha, soucit, …

Jeden můj známý pracuje pro spíše bohatší a zámožnější lidi. Když se mu občas někdy svěří se svým soukromím, má pocit, že často nejsou moc šťastní. Možná, že jsou o to více nešťastní, že jsou si vědomi toho, že ačkoli jsou hmotně zajištěni nad poměry, lidsky strádají, protože jim selhávají nejbližší mezilidské vztahy. 

Potřebujeme se učit používat naši svobodu v rozhodování a rozhodovat se pro ty nejlepší hodnoty. Nejlepší hodnoty nenajdeme pozorováním okolí z našeho domácího křesla, ale najdeme je prohlubováním našich zkušeností, našeho poznání a naším respektováním pravdy. Najdeme je během naší práce, během naší smysluplné činnosti, ne během vyprázdněné zábavy.

Naším nejlepším a nejvěrnějším pomocníkem pro kultivaci našeho charakteru se může stát naše svědomí, budeme-li ho respektovat (viz kapitola „Svědomí“).

Když si volíme životní cíle a plánujeme dosáhnout něčeho lepšího, může to být například lepší zaměstnání, vyšší plat, lepší škola, lepší bydlení, lepší tréning, lepší strava, cokoli. Máme mezi těmi to cíli i cíl „lepší charakter“ ? (lepší naše nitro). A přitom naše skutečná a trvalá spokojenost v podstatě vždy začíná i končí právě v tomto bodě.

Růst v jednom charakterovém rysu zároveň ovlivňuje ostatní rysy. Podobně i rostoucí trhlinka v jednom rysu má komplexní vliv i na všechny ostatní charakterové rysy, tedy na celý charakter.

V různých modifikacích se objevuje známé indické přísloví:

Zasej myšlenku, sklidíš slovo.

Zasej slovo, sklidíš čin.

Zasej čin, sklidíš zvyk.

Zasej zvyk, sklidíš charakter.

Zasej charakter, sklidíš osud.

Charakterové rysy lze do určité míry též označit jako návyky. Je to něco, co se dostatečně dlouhým opakováním stává rutinou. Jednání podle návyků je do jisté míry automatické, do jisté míry těžko regulovatelné v daném okamžiku.

Tím, že ve svém životě objevíme nějakou hodnotu, kterou chceme následovat, máme ji na mysli, připomínáme si ji a upravujeme tomu postupně naše jednání.

Například se můžeme rozhodnout, že bychom rádi zvětšili naši trpělivost. Kdykoli se dostaneme do situace, kde bychom potřebovali více trpělivosti, vzpomeneme si na svůj cíl (myšlenka), a budeme se snažit o větší trpělivost (čin). Bude-li se toto dostatečně dlouho opakovat, vytvořím si ohledně této vlastnosti návyk (zvyk), který se stane součástí našeho nitra (našeho charakteru).

Zní to možná jednoduše, ale zase tak jednoduché to nebývá. Aby toto mohlo fungovat, musíme mít pro to správnou motivaci. Jenom „vědět“, že „být trpělivější“ by bylo lepší, to nestačí. Vzhledem ke všem okolním vlivům máme tendenci na náš cíl zapomenout, vzdát se, když vidíme, že se nám to napoprvé ani napodruhé nepovedlo atd. Kromě „vědět o tom, že by to bylo dobré“ musíme „chtít“. Ale pozor - nezaměňujme „chtít“ ve smyslu „chci, protože vím, že by to bylo dobré“ za „chci, protože po tom toužím a zkrátka, jiná cesta už pro mne není přijatelná“. Až toto je ta motivace, která má sílu nás měnit, která nám dodává sílu vytrvat tak dlouho, dokud se z našich opakovaných pokusů nestane zvyk. (viz další kapitoly „Naše touhy“ a „Jak trvale změnit naše niterné touhy“, „Kultivace charakteru - vzory a etalony“).