Poznávání díky pokoře a touze

Proces poznávání je úzce a nerozlučně spjatý s pokorou. Pokud se v poslední době stále více objevují výzvy ke vzájemné komunikaci a vysvětlování, mám radost. Myslím si totéž. Je to potřeba. Poradami se objevují nové věci. Tým, který je v souladu, dokáže vytvořit daleko více, než stejný počet jednotlivců pracujících samostatně (princip synergie). „Být v souladu“ však vyžaduje pokoru. Když se lidé sejdou, aby se spolu radili, vzájemně si vysvětlovali svoje stanoviska, záleží na postoji a na záměru každého zúčastněného.

  • Pokud něčím jediným zájmem je přesvědčit všechny kolem sebe, že právě on má pravdu, je to špatně, bez ohledu, jestli skutečně pravdu má, nebo ne.
  • Pokora umožňuje utišit křik naší vlastní duše, ztišit se tak, že začneme „slyšet“ toho druhého. Přitom nejde o fyzické slyšení, ale o schopnost vcítit se do druhého člověka a přemýšlet, jak on to opravdu myslí (ne jak já si myslím, že on to myslí) a jestli náhodou na tom, co říká, není také trochu pravdy, nebo i pravda celá.
  • Pokud v poslední době pluje národem věta „Jen idiot nemění své názory“, je třeba se nad tím trochu pozastavit a popřemýšlet:
    • Jaká je motivace člověka, který chce změnit svůj názor ?
    • Je to kvůli tomu, že našel pravdu, našel více pravdy, něco nového a z toho přirozeně plyne změna jeho názoru ?
    • Nebo je to jenom forma manipulace, která má odvézt pozornost posluchačů od faktu, že ten člověk mění názory ne kvůli pravdě, ale kvůli tomu, že chce něco získat ?

Prohlubování poznání vede k rozpoznávání Iluzí - a k osvobozování se od nich.

Naopak, nízké znalosti umožňují „opít člověka rohlíkem“ - nerozumí tomu, tak se nechá snadno napálit, a manipulovat se sebou ve své nevědomosti, nebo malé vědomosti. Manipulátoři - populisté, mohou existovat jenom tam, kde mají dostatek málo informovaných lidí. A naopak, mezi lidem vzdělaným, dobře informovaným nemají šanci.

Důležité je pravdivé znalosti neopouštět. Můžeme se totiž dostat do situace, kdy se nám bude zdát něco „výhodné“ nebo naopak „nevýhodné“, a my na to můžeme zareagovat tak, že se rozhodneme v určité oblasti začít přestat respektovat pravdu a tudíž i přestat respektovat znalosti. Pokud to uděláme, možná se bude zdát, že se v oblasti našeho těla nic zásadního nemění. Ale respektování pravdy je duchovní princip, ne tělesný, a v této sféře se při porušení tohoto principu vždy něco stane. A to může mít vliv na naše duchovní znalosti. Pokud duch sám má svoje tělo (viz kapitola Dva světy), pak má i svoje pohlaví. Z tohoto úhlu pohledu je zavádějící přemýšlet o tom, jestli narozený chlapeček je opravdu chlapeček, jestli nedošlo k mýlce „někde“ a jestli ve skutečnosti není holčičkou, či dokonce nějakým 3. pohlavím. „Svět cvokaří“ čtu v různých článcích, a dávám autorům za pravdu. Pokud musíme někoho přesvědčovat, že země je kulatá a není placatá, něco není v pořádku. Zmatek roste, poznání se ztrácí. To, co dlouhá staletí bylo jasné, se nyní zpochybňuje a relativizuje. Proč ? Protože jsme opustil naši podstatu. Je to něco podobného, jako kdybychom smíchali několik různých puzzle dohromady a pak tvrdili, že je v podstatě jedno, kam který dílek patří. A pokud se někdo ozve, že to tam moc dobře tvarově nepasuje nebo nesedí do obrazu, prostě tvar nůžkami přistřihneme, barvy upravíme a budeme tvrdit, že teď už to tam sedí … Vážení přátelé - nesedí. Nenalhávejme si nic. Vystupme z našich iluzí tím, že začneme respektovat pravdu, která právě kolem nás prochází. Náš duchovní zrak se začne uzdravovat a my začneme nabývat dalšího poznání. Na to ale kromě jiného potřebujeme i pokoru.

S růstem poznání je nerozlučně spojena touha poznávat. Bez touhy, bez motivace, nelze poznat, nelze se učit, nelze dělat pokrok. Člověk zůstává netečný, laxní, spokojený s tím, co právě má (nepleťme si tento stav s postojem vděčnosti !). Člověk bez touhy nepřemýšlí, že by mohlo být ještě něco důležitějšího blízko něho, co by výrazně mohlo změnit jeho život k lepšímu.

Bez potřebných znalostí se vzdáváme naší výsady volit si náš život a necháváme druhé, aby volili za nás - paradoxně - i když se dostavíme k volbám. To nastane v okamžiku, kdy nejsme dostatečně informovaní a nerozumíme podstatě - skutečnému záměru politiků a volíme jenom to, co oni vytváří jako zdání, jako iluzi. Pokud uvěříme iluzi politika a volíme ji, pak se nesmíme divit, když jednoho dne prozřeme do nepříjemné reality. Mnozí dlouhou dobu věřili iluzi komunismu a někteří tomu věří až dosud. Brání jim v tom dostatek poznání a ochota respektovat pravdu.

Podceňování a přeceňování představ o tom, co víme a co ještě ne, může být zásadní překážkou. Mám na mysli to, že při varování, že nevíme, co ještě nevíme, můžeme mít tendenci podcenit to, co ještě nevíme, mávnout nad tím rukou a říct si: „to je ale zase blábol ! Základní věci vím, a víc nepotřebuji. Když něco bude mít přijít, přijde to. Něco se ještě naučím“. S tímto „sebevědomím“ vzdělance ale můžeme být na pozici prvňáčka, který hrdě a sebevědomě vstupuje do školy první den a slibuje žákům druhého stupně, jak jim to natře … Je to absurdní představa. Ale my můžeme být v podobně absurdní situaci, kterou si jenom neuvědomujeme, podobně jako prvňáček. Potom ovšem žijeme v iluzi.

Pyšný člověk si není ochoten připustit, že by mohl vědět více. Pyšný člověk je nepoučitelný, sám všechno ví nejlépe a nepřipouští diskuze.

Naopak pokorný člověk je poučitelný, otevřený novým věcem (samozřejmě za předpokladu prospěšnosti).


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Zákon entropie

Wikipedie uvádí definici zákonu entropie takto: „Celková entropie uzavřeného systému se nemůže nikdy zmenšit. V přírodě tedy všechny děje směřují do více neuspořádaného stavu. Stejně tak roste entropie ve vesmíru.“

Abychom od vědeckého pojetí přešli do reálného života: Když složíte kupu písku u vás na dvorku, nezůstane moc dlouho v původním tvaru - díky vnějším vlivům se bude postupně zmenšovat její výška a kupa se bude rozšiřovat. Když o tu kupu nebudete speciálně dbát (nebudete aktivní), ale necháte to jen na okolních podmínkách (pasivita), časem kupa zcela splyne s okolím. Když budete pečovat o svůj záhonek s květinami nebo zeleninou (aktivita) bude se vám dařit tam něco vypěstovat. Necháte-li záhonek sám sobě (i když tam na začátku umístíte seménka či mladé rostlinky), nakonec vše zanikne a zaroste plevelem. Zákon entropie způsobuje, že - necháte-li něco jen tak - ladem (nebo jen s nedostatečnou péčí) vše zanikne, rozpadne se. Zákon entropie můžeme přemoci jenom tím, že vyvineme dostatečnou aktivitu, že dodáme energii, práci, činnost, …, které budou v souhrnu větší, než tendence samovolného rozpadu

„Aktivita“ a „Pasivita“ jsou dva nesmírně důležité postoje, které rozhodují o tom, jakou roli bude v našem životě zákon Entropie hrát.

Mezi pasivní chování patří lhostejnost.

Zákonu Entropie podléhá vše kolem nás - dřevo shnije, železo zrezatí, živé útvary se časem stanou mrtvými, papír žloutne a rozpadá se. Navíc díky zákonu Entropie platí, že sice papír můžeme zapálit a nechat shořet na popel, ale z popela není již tak snadné udělat zpět papír.

Zdá se, že zákonu Entropie ale podléhají též věci v duchovní rovině: nebudeme-li cílevědomě pečovat o náš charakter, bude chátrat, bude se pomalu rozmělňovat a mizet, podobně jako hromada písku.

První plevel na jinak čistém záhonku může provokovat k úvaze, že jeden plevel nevadí a rostlinky mají stále ještě dost místa. K tomuto mylnému závěru můžeme dojít snadno, pokud nejsme zkušení zahrádkáři a nevíme a nebereme na vědomí, že plevel pod úrovní země, v skrytu, množí svůj kořenový systém. Delší dobu se může zdát, že je vše ještě pod kontrolou. Ale jakmile na pár dní pustíme záhonek z naší pozornosti a zaprší a oteplí se, nestíháme se divit nad devastačními účinky plevele - během velmi krátkého času je celý záhonek najednou zarostlý hustým plevelem. Nad jednou nepravdou a jednou nečestností je snadné mávnout rukou - vždyť se zase tak moc nestalo. Ale duchovní plevel, necháme-li tohoto prvního vetřelce bez povšimnutí a bez příslušné aktivity, se začne množit, aniž bychom si toho mohli jasně všimnout (viz princip v kapitole „Syndrom uvařené žáby“) a necháme-li plevel konat svoje dílo, končíme jako ti, kteří se posmívají těm, kteří pravdu respektují …

Aktivita nebo pasivita je v našich životech tak zásadní ! Pokud umístíme na velké jezero lodičku s pádly a sedneme si do ní, můžeme se rozhodnout, jestli budeme aktivní nebo pasivní. Když budeme pasivní, lodička se bude pomalu a nenápadně sunout tam, tam bude zrovna foukat vítr. Nemáme možnost ovlivnit to, do jakého místa se s lodičkou dostaneme. Když si ale zvolíme aktivitu, bude to znamenat, že si stanovíme cíl a směr, chopíme se pádel a budeme dělat vše proto, abychom se tam dostali, dokonce, i když bude foukat silný protivítr. To je převzetí zodpovědnosti za svůj život - nenechat se unášet středním proudem společnosti, aniž bychom vlastně věděli kam, a jaké to bude mít důsledky. Místo toho si můžeme dobře promyslet cíl, zvážit a zjistit důsledky, až tam dopluji. Jinými slovy, zvolit si to, co opravdu já chci a pak se o to přičinit.

Díky entropii se snažíme minimalizovat naše úsilí. Optimální je si vytvořit návyky, které pak používáme „automaticky“ a vyžadují minimální množství energie navíc. Snažíme se šetřit energii. Ale někdy jdeme i proti entropii, a to když například použijeme naši svobodnou vůli. Projevuje se to v oblasti těla i v oblasti mentální. Otázka je, zda naše návyky jsou vědomé, zdravé, správné, vedoucí k prosperitě, nebo naopak, návyky vytvořené spíše naším okolím, pasivním odevzdáním se, které spíše podporují náš rozklad, ať již těla, nebo mysli.

Uklizený pracovní stůl nás podněcuje k udržování toho pořádku. Jeden odpadek volně pohozený provokuje nás i druhé přidal odpadek další. Když už tam je jeden, proč by mělo vadit jich tam mít více ? Když už se z práce ulévá kolega, proč bych se nemohl ulévat také já ?

Pokud se chceme osvobodit z nesprávných návyků, vyžaduje to vydat dostatečné množství energie navíc, protože ze stabilizované úrovně se nám prostě nechce. Zvykli jsme si na ně, tak v nich chceme pokračovat. Je to pro nás pohodlné. To platí na všech úrovních. To je vždy křiku a nevole, má-li se zaběhnout ve firmě nějaký nový návyk, a všichni jsou již léta zvyklí dělat tu svoji rutinu. Místo pohodlné, robotické činnosti, která vyžaduje jenom minimum mentální energie, pokud vůbec nějakou, se najednou vše pohodlné mění, opouští nás to a jsme vystaveni nepohodlí a stresu, kdy se musíme hlídat, kontrolovat, soustřeďovat se, abychom to dělali správně novým způsobem. Někteří se samozřejmě rozhodnou tyto věci bojkotovat. „Šlo to tak dosud, proč ne nyní ? Co je to za pitomce ? Co to zase zavádějí za blbosti ?“.

Kdysi jsem slyšel jedno hezké přirovnání, myslím, že to bylo ohledně evoluce - že se jen tak, z nižších forem nemohou sami od sebe vyvinout formy vyšší a složitější. Kdosi prohlásil: „Tak dobře, otestujeme ten váš princip evoluce. Uděláme experiment. Dovezte mi támhle dozadu do rohu mojí zahrady nákladní auto plné cihel a já si sednu sem do stínu a budu pozorovat, jak se z těch cihel, sám od sebe postaví dům.“

Náš charakter, nechaný ladem, se bude vyvíjet směrem k zaujetí nejnižší možné energie: „Toto se mi nechce. Je pro mne jednodušší to udělat takto, bez ohledu na hodnoty a na ostatní. Já už jsem prostě takový, měnit se nebudu. Je to pro mne nevýhodné. Již jsem unavený.

Chceme-li náš charakter zušlechťovat směrem k vyšším hodnotám (pozitivním), musíme počítat s tím, že budeme muset odložit pohodlí a jít proti větru, že budeme muset dodávat energii v podobě aktivity a proaktivity. Zajistit, aby se něco stalo.

Společnost poddaná zákonu entropie upadá do pasivity, zaměstnaná sama sebou, vzhlížíce se v zrcadle samolibosti.