Poznávání díky pokoře a touze

Proces poznávání je úzce a nerozlučně spjatý s pokorou. Pokud se v poslední době stále více objevují výzvy ke vzájemné komunikaci a vysvětlování, mám radost. Myslím si totéž. Je to potřeba. Poradami se objevují nové věci. Tým, který je v souladu, dokáže vytvořit daleko více, než stejný počet jednotlivců pracujících samostatně (princip synergie). „Být v souladu“ však vyžaduje pokoru. Když se lidé sejdou, aby se spolu radili, vzájemně si vysvětlovali svoje stanoviska, záleží na postoji a na záměru každého zúčastněného.

  • Pokud něčím jediným zájmem je přesvědčit všechny kolem sebe, že právě on má pravdu, je to špatně, bez ohledu, jestli skutečně pravdu má, nebo ne.
  • Pokora umožňuje utišit křik naší vlastní duše, ztišit se tak, že začneme „slyšet“ toho druhého. Přitom nejde o fyzické slyšení, ale o schopnost vcítit se do druhého člověka a přemýšlet, jak on to opravdu myslí (ne jak já si myslím, že on to myslí) a jestli náhodou na tom, co říká, není také trochu pravdy, nebo i pravda celá.
  • Pokud v poslední době pluje národem věta „Jen idiot nemění své názory“, je třeba se nad tím trochu pozastavit a popřemýšlet:
    • Jaká je motivace člověka, který chce změnit svůj názor ?
    • Je to kvůli tomu, že našel pravdu, našel více pravdy, něco nového a z toho přirozeně plyne změna jeho názoru ?
    • Nebo je to jenom forma manipulace, která má odvézt pozornost posluchačů od faktu, že ten člověk mění názory ne kvůli pravdě, ale kvůli tomu, že chce něco získat ?

Prohlubování poznání vede k rozpoznávání Iluzí - a k osvobozování se od nich.

Naopak, nízké znalosti umožňují „opít člověka rohlíkem“ - nerozumí tomu, tak se nechá snadno napálit, a manipulovat se sebou ve své nevědomosti, nebo malé vědomosti. Manipulátoři - populisté, mohou existovat jenom tam, kde mají dostatek málo informovaných lidí. A naopak, mezi lidem vzdělaným, dobře informovaným nemají šanci.

Důležité je pravdivé znalosti neopouštět. Můžeme se totiž dostat do situace, kdy se nám bude zdát něco „výhodné“ nebo naopak „nevýhodné“, a my na to můžeme zareagovat tak, že se rozhodneme v určité oblasti začít přestat respektovat pravdu a tudíž i přestat respektovat znalosti. Pokud to uděláme, možná se bude zdát, že se v oblasti našeho těla nic zásadního nemění. Ale respektování pravdy je duchovní princip, ne tělesný, a v této sféře se při porušení tohoto principu vždy něco stane. A to může mít vliv na naše duchovní znalosti. Pokud duch sám má svoje tělo (viz kapitola Dva světy), pak má i svoje pohlaví. Z tohoto úhlu pohledu je zavádějící přemýšlet o tom, jestli narozený chlapeček je opravdu chlapeček, jestli nedošlo k mýlce „někde“ a jestli ve skutečnosti není holčičkou, či dokonce nějakým 3. pohlavím. „Svět cvokaří“ čtu v různých článcích, a dávám autorům za pravdu. Pokud musíme někoho přesvědčovat, že země je kulatá a není placatá, něco není v pořádku. Zmatek roste, poznání se ztrácí. To, co dlouhá staletí bylo jasné, se nyní zpochybňuje a relativizuje. Proč ? Protože jsme opustil naši podstatu. Je to něco podobného, jako kdybychom smíchali několik různých puzzle dohromady a pak tvrdili, že je v podstatě jedno, kam který dílek patří. A pokud se někdo ozve, že to tam moc dobře tvarově nepasuje nebo nesedí do obrazu, prostě tvar nůžkami přistřihneme, barvy upravíme a budeme tvrdit, že teď už to tam sedí … Vážení přátelé - nesedí. Nenalhávejme si nic. Vystupme z našich iluzí tím, že začneme respektovat pravdu, která právě kolem nás prochází. Náš duchovní zrak se začne uzdravovat a my začneme nabývat dalšího poznání. Na to ale kromě jiného potřebujeme i pokoru.

S růstem poznání je nerozlučně spojena touha poznávat. Bez touhy, bez motivace, nelze poznat, nelze se učit, nelze dělat pokrok. Člověk zůstává netečný, laxní, spokojený s tím, co právě má (nepleťme si tento stav s postojem vděčnosti !). Člověk bez touhy nepřemýšlí, že by mohlo být ještě něco důležitějšího blízko něho, co by výrazně mohlo změnit jeho život k lepšímu.

Bez potřebných znalostí se vzdáváme naší výsady volit si náš život a necháváme druhé, aby volili za nás - paradoxně - i když se dostavíme k volbám. To nastane v okamžiku, kdy nejsme dostatečně informovaní a nerozumíme podstatě - skutečnému záměru politiků a volíme jenom to, co oni vytváří jako zdání, jako iluzi. Pokud uvěříme iluzi politika a volíme ji, pak se nesmíme divit, když jednoho dne prozřeme do nepříjemné reality. Mnozí dlouhou dobu věřili iluzi komunismu a někteří tomu věří až dosud. Brání jim v tom dostatek poznání a ochota respektovat pravdu.

Podceňování a přeceňování představ o tom, co víme a co ještě ne, může být zásadní překážkou. Mám na mysli to, že při varování, že nevíme, co ještě nevíme, můžeme mít tendenci podcenit to, co ještě nevíme, mávnout nad tím rukou a říct si: „to je ale zase blábol ! Základní věci vím, a víc nepotřebuji. Když něco bude mít přijít, přijde to. Něco se ještě naučím“. S tímto „sebevědomím“ vzdělance ale můžeme být na pozici prvňáčka, který hrdě a sebevědomě vstupuje do školy první den a slibuje žákům druhého stupně, jak jim to natře … Je to absurdní představa. Ale my můžeme být v podobně absurdní situaci, kterou si jenom neuvědomujeme, podobně jako prvňáček. Potom ovšem žijeme v iluzi.

Pyšný člověk si není ochoten připustit, že by mohl vědět více. Pyšný člověk je nepoučitelný, sám všechno ví nejlépe a nepřipouští diskuze.

Naopak pokorný člověk je poučitelný, otevřený novým věcem (samozřejmě za předpokladu prospěšnosti).


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Svědomí

Svědomí jsou pocity, které k nám přicházejí a pomáhají nám rozpoznávat, jestli to, co jsme udělali, děláme nebo se chytáme udělat, je dobré nebo nedobré, správné nebo nesprávné. Svědomí má každý člověk. Děláme-li to, co je dobré, máme klid svědomí. Děláme-li to, co není dobré, hlas svědomí se v nás začne ozývat. Zrovna jako naše tělo pociťuje bolest ve stavu narušení nebo ohrožení, náš duch registruje tento hlas v případě ohrožení nebo narušení našeho ducha, varování před špatnou volbou.

Steve R. Covey ve své knize „8. návyk“ píše o svědomí toto: „Protože pracuji v různých částech světa s odlišnými kulturami a náboženstvími, měl jsem možnost vidět, jak se toto univerzální svědomí znovu a znovu projevuje. Určité hodnoty, smysl pro to, co je férové, čestné, respekt a přispění, jsou nadčasové, přesahující jednotlivé kultury a věky, a jsou evidentní - stejně jako skutečnost, že nemůžeme vytvořit vztahy naplněné důvěrou, nejsme-li důvěryhodní.

Záleží ovšem na tom, jak s touto schopností zacházíme. Svědomí lze jak na jednu stranu zjemňovat (zvyšovat citlivost) tak i na druhu stranu otupovat (snižovat citlivost). Rostoucí znalostí se navíc rozšiřuje rozsah, kde svědomí působí.

Otupování hlasu svědomí

Pokud se dostaneme do situace, kdy se hlas našeho svědomí ozve a varuje nebo nabádá, ale my ho neposlechneme, začínáme si vytvářet určitou imunitu, určitou formu hluchoty vůči tomuto hlasu. Hlas svědomí s každým dalším odmítnutím slábne. Proto jsou někteří jedinci značně otrlí a odolní a lidé, kteří naopak svědomí následují, se často diví, jak to, že s dotyčnými lidmi svědomí „nepohne“.

Můžeme se rozhodnout, že nadále nebudeme respektovat hlas svého svědomí - cílevědomě, abychom ho v sobě potlačili, s úmyslem později se odvolávat na to, že žádné špatné svědomí necítíme a tudíž se necítíme vinní. Jenže byl okamžik, kdy hlas našeho svědomí ještě slyšet byl, ale my jsme se rozhodli jednat proti němu. To byl okamžik, kdy jsme ještě věděli, že svědomí máme, ale rozhodli jsme se ho nerespektovat.

Nerespektování svědomí je forma lži sama sobě - nerespektujeme pravdu, se všemi důsledky, které na to jsou navázané (viz kapitola „Respektování pravdy a Iluze“).

Přehlušování hlasu svědomí

Protože hlas svědomí neodchází zase tak rychle a po určitou dobu ještě pokračuje ve varování (máme špatné pocity), může to být pro toho, kdo je předem odhodlán neslyšet a neuposlechnout, doba poměrně nepříjemná. Pokud „hlas“ slyšet nechceme, můžeme se snažit si od něho odpomoci přehlušením něčím hlučnějším. Někdo se neustále obklopuje hudbou, někdo hlučnou společností a zábavou, někdo alkoholem nebo těžkou dřinou, někdo adrenalinem. Možností je mnoho.

Zjemňování hlasu svědomí

Kromě běžného respektování svědomí (ve smyslu někdy více, někdy méně = „zlatý český střed - nic se nesmí přehánět !“), se můžeme snažit své svědomí opravdu respektovat a řídit se jím. Pokud se snažíme respektovat své svědomí, respektujeme sami sebe. Můžeme být na sebe upřímně hrdí (ne pyšní). Pomáhá nám to udržovat zdravé sebevědomí, nebo naše poškozené sebevědomí léčit. Máme ze sebe radost. Můžeme se zpříma dívat druhým lidem do očí, i do svých vlastních očí v zrcadle. Nemáme se za co stydět. Mezi lidmi s čistým svědomím roste důvěra, spolupráce a harmonie.

Zjemňování citlivosti vůči hlasu svědomí vede k rostoucímu poznání.

Každý z nás máme zodpovědnost, jak se svým hlasem svědomí budeme nakládat.

Prosím, dobře zvažme následující:

Slib prezidenta republiky zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Kde je nadefinováno, co to znamená „na svou čest“ ? Jak tomu kdo rozumí ? (takový závazek je schopen plnit jednotlivec jen podle míry svého pochopení).

Proč tam vůbec takový požadavek je ? Pokud se všeobecně svědomím a ctí již dávno nezaobíráme, neměl by být z tohoto slibu takový požadavek vyjmut ?

Jakou míru čestnosti má konkrétní prezident ?

Jakou měrou funguje svědomí konkrétního prezidenta ?

Změřit se asi moc nedá, ale lze ho alespoň trochu odhadnout z chování, výroků, reakcí atd. Co když hlas svědomí je u daného kandidáta nebo přímo úřadujícího prezidenta utlumen a otupen, místo co by byl zjemňován a zcitlivován ?

Senátorský a parlamentní slib

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Jak jsou na tom ohledně dodržování tohoto slibu naši poslanci a senátoři ?

Kolik z nich je takových, kteří naplňují svůj slib ?

Věda může lidi přivést k objevu atomové energie, nemůže ale už zaručit, že se lidé navzájem nevyhubí atomovou bombou. Nemohu si pomoci: bez účasti mocností tak málo vědeckých, jako jsou zdravý lidský rozmysl a lidské svědomí, se zřejmě neobejde nic.“ Václav Havel (Letní přemítání).

Není dost dobře možné řídit zemi ku prospěchu všech občanů a přitom nerespektovat svoje svědomí. Pokud prezident, předseda vlády, ministři, poslanci a senátoři se nebudou soustavně řídit svým svědomím, nebudou řídit záležitosti země pro blaho lidu. Jak chtějí při tak složitém světě nalézt pravdu, nalézt optimální řešení pro všechny, ohledně školství, zdravotnictví, vědy, průmyslu, zemědělství, atd., pokud nebudou respektovat hlas svého svědomí ?

Ale pokud my, řadoví občasné, se nebudeme řídit naším svědomím, nebudeme schopni vygenerovat dobré politiky ze svých řad, případně nebudeme je schopni rozpoznat skrze naše brýle zamlžené iluzemi.

Jak mohou dobře řídit rodiče svoje rodiny, pokud nebudou respektovat hlas svého svědomí ?

Z dlouhodobého hlediska všechno, co není řízeno svědomím, skončí špatně. To je princip. Svědomí vede k dobrému. Respektováním svědomí dobro sílí a rozrůstá se. Nerespektování svědomí nutně vede k realizaci nedobrých věcí, k jejich rozšiřování, růstu a posilování.

Politik, který na veřejnosti očividně lže a popírá pravdu, porušuje svůj slib a nemá oprávnění ve svém úřadu pokračovat.

Pokud to jako společnost tolerujeme, nebo dokonce oslavujeme, je to ukazatelem toho, že ani naše svědomí není v pořádku, že sami jsme nemocní, že náš charakter je v rozkladu.

Svědomí je úžasný nástroj, který pomáhá člověku, aby se choval pokud možno co nejlépe, ale aby to přitom bylo úměrně jeho vlastním možnostem. Svědomí je jako plováček, který se udržuje na své vlastní individuální hladině. Nikoho s nikým nesrovnává, nikomu neubližuje. Pokud srovnává, tak jen současný stav daného člověka s jeho potenciálem, s jeho možnostmi, kde by právě mohl být. Funguje tak trochu jako rehabilitace na obnovu hybnosti končetiny třeba po úraze. Fyzioterapeut se snaží po určitých malých krůčcích zvyšovat hybnost (ale tak, aby nás to nebolelo a aby nám to neuškodilo), ale na druhou stranu s určitým tlakem nebo tahem se nám snaží pomáhat tak, aby naše schopnost pohybu se zvětšovala, a nakonec, pokud možno, aby se obnovila do původní (maximální možné) míry. Aby se i náš život obnovoval a byl co nejlepší, o to pečuje svědomí, dáme-li mu ovšem prostor.

Pokud těmto principům nebudeme dobře rozumět a nebudeme je respektovat, přijde čas, kdy je prohlásíme za zastaralé a zbytečné a vyhodíme je z okna. Bude to stejně tristní a naivní rozhodnutí, jako si odsouhlasit, že gravitace neexistuje a že se jí řídit nebudeme ...  Jsme nepoučitelní a stále si ve své nabubřelosti řežeme větev pod sebou samými a přitom křičíme, že se bez nějaké hloupé větve samozřejmě hravě obejdeme ...