Poznávání díky pokoře a touze

Proces poznávání je úzce a nerozlučně spjatý s pokorou. Pokud se v poslední době stále více objevují výzvy ke vzájemné komunikaci a vysvětlování, mám radost. Myslím si totéž. Je to potřeba. Poradami se objevují nové věci. Tým, který je v souladu, dokáže vytvořit daleko více, než stejný počet jednotlivců pracujících samostatně (princip synergie). „Být v souladu“ však vyžaduje pokoru. Když se lidé sejdou, aby se spolu radili, vzájemně si vysvětlovali svoje stanoviska, záleží na postoji a na záměru každého zúčastněného.

  • Pokud něčím jediným zájmem je přesvědčit všechny kolem sebe, že právě on má pravdu, je to špatně, bez ohledu, jestli skutečně pravdu má, nebo ne.
  • Pokora umožňuje utišit křik naší vlastní duše, ztišit se tak, že začneme „slyšet“ toho druhého. Přitom nejde o fyzické slyšení, ale o schopnost vcítit se do druhého člověka a přemýšlet, jak on to opravdu myslí (ne jak já si myslím, že on to myslí) a jestli náhodou na tom, co říká, není také trochu pravdy, nebo i pravda celá.
  • Pokud v poslední době pluje národem věta „Jen idiot nemění své názory“, je třeba se nad tím trochu pozastavit a popřemýšlet:
    • Jaká je motivace člověka, který chce změnit svůj názor ?
    • Je to kvůli tomu, že našel pravdu, našel více pravdy, něco nového a z toho přirozeně plyne změna jeho názoru ?
    • Nebo je to jenom forma manipulace, která má odvézt pozornost posluchačů od faktu, že ten člověk mění názory ne kvůli pravdě, ale kvůli tomu, že chce něco získat ?

Prohlubování poznání vede k rozpoznávání Iluzí - a k osvobozování se od nich.

Naopak, nízké znalosti umožňují „opít člověka rohlíkem“ - nerozumí tomu, tak se nechá snadno napálit, a manipulovat se sebou ve své nevědomosti, nebo malé vědomosti. Manipulátoři - populisté, mohou existovat jenom tam, kde mají dostatek málo informovaných lidí. A naopak, mezi lidem vzdělaným, dobře informovaným nemají šanci.

Důležité je pravdivé znalosti neopouštět. Můžeme se totiž dostat do situace, kdy se nám bude zdát něco „výhodné“ nebo naopak „nevýhodné“, a my na to můžeme zareagovat tak, že se rozhodneme v určité oblasti začít přestat respektovat pravdu a tudíž i přestat respektovat znalosti. Pokud to uděláme, možná se bude zdát, že se v oblasti našeho těla nic zásadního nemění. Ale respektování pravdy je duchovní princip, ne tělesný, a v této sféře se při porušení tohoto principu vždy něco stane. A to může mít vliv na naše duchovní znalosti. Pokud duch sám má svoje tělo (viz kapitola Dva světy), pak má i svoje pohlaví. Z tohoto úhlu pohledu je zavádějící přemýšlet o tom, jestli narozený chlapeček je opravdu chlapeček, jestli nedošlo k mýlce „někde“ a jestli ve skutečnosti není holčičkou, či dokonce nějakým 3. pohlavím. „Svět cvokaří“ čtu v různých článcích, a dávám autorům za pravdu. Pokud musíme někoho přesvědčovat, že země je kulatá a není placatá, něco není v pořádku. Zmatek roste, poznání se ztrácí. To, co dlouhá staletí bylo jasné, se nyní zpochybňuje a relativizuje. Proč ? Protože jsme opustil naši podstatu. Je to něco podobného, jako kdybychom smíchali několik různých puzzle dohromady a pak tvrdili, že je v podstatě jedno, kam který dílek patří. A pokud se někdo ozve, že to tam moc dobře tvarově nepasuje nebo nesedí do obrazu, prostě tvar nůžkami přistřihneme, barvy upravíme a budeme tvrdit, že teď už to tam sedí … Vážení přátelé - nesedí. Nenalhávejme si nic. Vystupme z našich iluzí tím, že začneme respektovat pravdu, která právě kolem nás prochází. Náš duchovní zrak se začne uzdravovat a my začneme nabývat dalšího poznání. Na to ale kromě jiného potřebujeme i pokoru.

S růstem poznání je nerozlučně spojena touha poznávat. Bez touhy, bez motivace, nelze poznat, nelze se učit, nelze dělat pokrok. Člověk zůstává netečný, laxní, spokojený s tím, co právě má (nepleťme si tento stav s postojem vděčnosti !). Člověk bez touhy nepřemýšlí, že by mohlo být ještě něco důležitějšího blízko něho, co by výrazně mohlo změnit jeho život k lepšímu.

Bez potřebných znalostí se vzdáváme naší výsady volit si náš život a necháváme druhé, aby volili za nás - paradoxně - i když se dostavíme k volbám. To nastane v okamžiku, kdy nejsme dostatečně informovaní a nerozumíme podstatě - skutečnému záměru politiků a volíme jenom to, co oni vytváří jako zdání, jako iluzi. Pokud uvěříme iluzi politika a volíme ji, pak se nesmíme divit, když jednoho dne prozřeme do nepříjemné reality. Mnozí dlouhou dobu věřili iluzi komunismu a někteří tomu věří až dosud. Brání jim v tom dostatek poznání a ochota respektovat pravdu.

Podceňování a přeceňování představ o tom, co víme a co ještě ne, může být zásadní překážkou. Mám na mysli to, že při varování, že nevíme, co ještě nevíme, můžeme mít tendenci podcenit to, co ještě nevíme, mávnout nad tím rukou a říct si: „to je ale zase blábol ! Základní věci vím, a víc nepotřebuji. Když něco bude mít přijít, přijde to. Něco se ještě naučím“. S tímto „sebevědomím“ vzdělance ale můžeme být na pozici prvňáčka, který hrdě a sebevědomě vstupuje do školy první den a slibuje žákům druhého stupně, jak jim to natře … Je to absurdní představa. Ale my můžeme být v podobně absurdní situaci, kterou si jenom neuvědomujeme, podobně jako prvňáček. Potom ovšem žijeme v iluzi.

Pyšný člověk si není ochoten připustit, že by mohl vědět více. Pyšný člověk je nepoučitelný, sám všechno ví nejlépe a nepřipouští diskuze.

Naopak pokorný člověk je poučitelný, otevřený novým věcem (samozřejmě za předpokladu prospěšnosti).


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Naše skutečné motivace v jednání

Ohromnou dávku upřímnosti a čestnosti potřebujeme sami vůči sobě, když zkoumáme naše skutečné motivy k tomu, co se chystáme udělat, nebo co jsme již udělali. Může to být někdy velmi těžké, ale je to nesmírně důležité. Můžeme mít tendenci pravé motivy zastírat, nebo si namlouvat, že motivem pro náš záměr, je něco jiného, než skutečnost. Pokud nejsme schopni rozpoznat náš pravý motiv, nebo nejsme ochotni si ho přiznat, jsme v područí iluze.

Co je náš opravdový záměr ? Proč to chci udělat ?

Abych druhému opravdu pomohl ? Udělal mu radost ? Potěšil ho ?

Nebo se spíše někomu snažím zalíbit ?

Dělám to z vypočítavosti ?

Nebo jen že se to ode mne očekává ?

Chci tím někomu ublížit ?

Zesměšnit ? Ponížit ? Přitížit někomu ? Pomstít se ?

Řekněme, že naším záměrem je vždy mluvit pravdu. Můžeme se ale dostat do situace, kdy bychom mohli pravdou možná někomu ublížit. Je důležité být k sobě upřímný, být zcela pokorný, vzdát se jakéhokoli svého chtění a touhy a zůstat vnitřně „potichu“ (nekřičet uvnitř sebe znamená nemít v sobě žádné osobní touhy, ve smyslu být připraven přijmout pravdu, ať bude jakákoli). Pak teprve začínáme být schopni uvidět věci správně. Pak teprve jsme schopni odhalit, jestli naše skutečná motivace neříct pravdu, je přání dobra druhé osobě, nebo naopak, jestli se za naším záměrem skrývá poškození dané osoby, nebo třeba náš strach o sebe.

Naše skutečné motivace rozhodují o tom, jaký je nakonec výsledek naší činnosti.

Představte si, že zadáte svému dítěti (již dostatečného věku a schopností) vyluxovat obyvák. Ono jde a vyluxuje. Za 5 minut hlásí splnění úkolu. Luxoval po celé ploše ? V podstatě ano. Jaký je výsledek ? Můžete jít a pokoj přeluxovat. Vám to bude trvat minimálně 25 minut. Oba jste vyluxovali. Oba celou plochu. Ale přesto byl výsledek výrazně jiný. Proč ? Možná, že byl rozdíl v záměru. Vaše dítě vyluxovalo, aby vyluxovalo, aby splnilo svůj úkol. V jeho očích luxovat nemusí znamenat „provádění činnosti tak, aby koberec byl čistý“, ale prohnat se hubicí po koberci po celé ploše v co nejkratším čase, „aby bylo vyluxováno“ (provedení činnosti bez ohledu na výsledek). Díky jinému záměru jsou i výsledky jiné - tomu záměru odpovídající. Po někom na koberci i po luxování zůstane nepořádek, po někom bude koberec čistý.