Poznávání díky pokoře a touze

Proces poznávání je úzce a nerozlučně spjatý s pokorou. Pokud se v poslední době stále více objevují výzvy ke vzájemné komunikaci a vysvětlování, mám radost. Myslím si totéž. Je to potřeba. Poradami se objevují nové věci. Tým, který je v souladu, dokáže vytvořit daleko více, než stejný počet jednotlivců pracujících samostatně (princip synergie). „Být v souladu“ však vyžaduje pokoru. Když se lidé sejdou, aby se spolu radili, vzájemně si vysvětlovali svoje stanoviska, záleží na postoji a na záměru každého zúčastněného.

  • Pokud něčím jediným zájmem je přesvědčit všechny kolem sebe, že právě on má pravdu, je to špatně, bez ohledu, jestli skutečně pravdu má, nebo ne.
  • Pokora umožňuje utišit křik naší vlastní duše, ztišit se tak, že začneme „slyšet“ toho druhého. Přitom nejde o fyzické slyšení, ale o schopnost vcítit se do druhého člověka a přemýšlet, jak on to opravdu myslí (ne jak já si myslím, že on to myslí) a jestli náhodou na tom, co říká, není také trochu pravdy, nebo i pravda celá.
  • Pokud v poslední době pluje národem věta „Jen idiot nemění své názory“, je třeba se nad tím trochu pozastavit a popřemýšlet:
    • Jaká je motivace člověka, který chce změnit svůj názor ?
    • Je to kvůli tomu, že našel pravdu, našel více pravdy, něco nového a z toho přirozeně plyne změna jeho názoru ?
    • Nebo je to jenom forma manipulace, která má odvézt pozornost posluchačů od faktu, že ten člověk mění názory ne kvůli pravdě, ale kvůli tomu, že chce něco získat ?

Prohlubování poznání vede k rozpoznávání Iluzí - a k osvobozování se od nich.

Naopak, nízké znalosti umožňují „opít člověka rohlíkem“ - nerozumí tomu, tak se nechá snadno napálit, a manipulovat se sebou ve své nevědomosti, nebo malé vědomosti. Manipulátoři - populisté, mohou existovat jenom tam, kde mají dostatek málo informovaných lidí. A naopak, mezi lidem vzdělaným, dobře informovaným nemají šanci.

Důležité je pravdivé znalosti neopouštět. Můžeme se totiž dostat do situace, kdy se nám bude zdát něco „výhodné“ nebo naopak „nevýhodné“, a my na to můžeme zareagovat tak, že se rozhodneme v určité oblasti začít přestat respektovat pravdu a tudíž i přestat respektovat znalosti. Pokud to uděláme, možná se bude zdát, že se v oblasti našeho těla nic zásadního nemění. Ale respektování pravdy je duchovní princip, ne tělesný, a v této sféře se při porušení tohoto principu vždy něco stane. A to může mít vliv na naše duchovní znalosti. Pokud duch sám má svoje tělo (viz kapitola Dva světy), pak má i svoje pohlaví. Z tohoto úhlu pohledu je zavádějící přemýšlet o tom, jestli narozený chlapeček je opravdu chlapeček, jestli nedošlo k mýlce „někde“ a jestli ve skutečnosti není holčičkou, či dokonce nějakým 3. pohlavím. „Svět cvokaří“ čtu v různých článcích, a dávám autorům za pravdu. Pokud musíme někoho přesvědčovat, že země je kulatá a není placatá, něco není v pořádku. Zmatek roste, poznání se ztrácí. To, co dlouhá staletí bylo jasné, se nyní zpochybňuje a relativizuje. Proč ? Protože jsme opustil naši podstatu. Je to něco podobného, jako kdybychom smíchali několik různých puzzle dohromady a pak tvrdili, že je v podstatě jedno, kam který dílek patří. A pokud se někdo ozve, že to tam moc dobře tvarově nepasuje nebo nesedí do obrazu, prostě tvar nůžkami přistřihneme, barvy upravíme a budeme tvrdit, že teď už to tam sedí … Vážení přátelé - nesedí. Nenalhávejme si nic. Vystupme z našich iluzí tím, že začneme respektovat pravdu, která právě kolem nás prochází. Náš duchovní zrak se začne uzdravovat a my začneme nabývat dalšího poznání. Na to ale kromě jiného potřebujeme i pokoru.

S růstem poznání je nerozlučně spojena touha poznávat. Bez touhy, bez motivace, nelze poznat, nelze se učit, nelze dělat pokrok. Člověk zůstává netečný, laxní, spokojený s tím, co právě má (nepleťme si tento stav s postojem vděčnosti !). Člověk bez touhy nepřemýšlí, že by mohlo být ještě něco důležitějšího blízko něho, co by výrazně mohlo změnit jeho život k lepšímu.

Bez potřebných znalostí se vzdáváme naší výsady volit si náš život a necháváme druhé, aby volili za nás - paradoxně - i když se dostavíme k volbám. To nastane v okamžiku, kdy nejsme dostatečně informovaní a nerozumíme podstatě - skutečnému záměru politiků a volíme jenom to, co oni vytváří jako zdání, jako iluzi. Pokud uvěříme iluzi politika a volíme ji, pak se nesmíme divit, když jednoho dne prozřeme do nepříjemné reality. Mnozí dlouhou dobu věřili iluzi komunismu a někteří tomu věří až dosud. Brání jim v tom dostatek poznání a ochota respektovat pravdu.

Podceňování a přeceňování představ o tom, co víme a co ještě ne, může být zásadní překážkou. Mám na mysli to, že při varování, že nevíme, co ještě nevíme, můžeme mít tendenci podcenit to, co ještě nevíme, mávnout nad tím rukou a říct si: „to je ale zase blábol ! Základní věci vím, a víc nepotřebuji. Když něco bude mít přijít, přijde to. Něco se ještě naučím“. S tímto „sebevědomím“ vzdělance ale můžeme být na pozici prvňáčka, který hrdě a sebevědomě vstupuje do školy první den a slibuje žákům druhého stupně, jak jim to natře … Je to absurdní představa. Ale my můžeme být v podobně absurdní situaci, kterou si jenom neuvědomujeme, podobně jako prvňáček. Potom ovšem žijeme v iluzi.

Pyšný člověk si není ochoten připustit, že by mohl vědět více. Pyšný člověk je nepoučitelný, sám všechno ví nejlépe a nepřipouští diskuze.

Naopak pokorný člověk je poučitelný, otevřený novým věcem (samozřejmě za předpokladu prospěšnosti).


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Omezené obzory a let balónem

Když se budeme vznášet v koši balónu nad zvlněným terénem, obzor, který budeme vidět, bude záležet kromě jiného i na naší aktuální výšce. Budeme-li s balónem klesat, budeme vidět jenom věci v našem nejbližším okolí a přes vysoké kopce kolem nás neuvidíme. Pokud budeme v našem pomyslném balónu naopak stoupat, budou se naše obzory zvětšovat, začneme vidět více souvislostí, začneme vidět za naše současné horizonty. Zajímavé je si uvědomit, že pokud stoupáme, kopce, které jsme původně považovali za nejvyšší možné, se mohou „zmenšit“ ve chvíli, když se za nimi objeví další kopce a hory, které jsou ještě vyšší, což jsme ovšem před tím nevěděli. Malé kopce je zastiňovaly, protože jsme byli ještě příliš nízko.

Tento příměr můžeme použít i na to, jestli spíše přijímáme morální hodnoty a osvojujeme si je, a tím stoupáme a zvětšuje se náš obzor, nebo spíše hodnoty opouštíme a naše obzory se zmenšují díky klesající výšce.

Z toho plyne, že čím více se budeme charakterově rozvíjet, tím více budeme vidět - vidět to, co ostatní nevidí a ani neuvidí, pokud nenastoupají do potřebné výšky. Naše volání z našeho balónu, že je od nás lepší výhled, nemusí přijmout, nemusí tomu věřit. Mohou si říct, že to jsou jenom bláboly. Pokud se ale sami rozhodnou a vzlétnou výše, dají nám za pravdu - i oni začnou vidět to, co jsme jim před tím popisovali.

Naopak, pokud například nejsme čestní, pohybujeme se s balónem v nižších hladinách, s nižším rozhledem. Jeden z důsledků této nižší hladiny je „přivyknutí“ si, že už nám to vlastně ani nevadí (princip „Syndromu uvařené žáby“, princip snížené citlivosti „svědomí“), což ovšem v praxi také znamená, že se budeme divit, o co ostatním vlastně jde, že přeci na nepřiznání všeho ke zdanění a na finančních manipulacích nic není, že to dnes dělá každý, a když to dělají i politici, takže to je normální, to k tomu patří, hlavně, že mají tvrdé lokty ...

Pokud někdo nevěří v to, že pozitivní hodnoty jsou dobré, potřebuje použít svoji svobodu volby, svoji zodpovědnost a svoji víru a vydat se na výlet balónem a dobré hodnoty vyzkoušet. Začít je upřímně přijímat do svého života a sám uvidí, co se bude dít.

Jen jsem ještě zapomněl, že k tomu bude potřebovat asi i trpělivost, protože tyto lety balónem bývají výlety na roky, a v podstatě výlety na celý život. Na druhou stranu, po celou dobu našeho života se tak mohou objevovat před námi nové a nové horizonty a naše chápání se bude prohlubovat, i spolu s tím i naše vnitřní radost.

Po cestě k vyšším obzorům budeme potřebovat být schopni také něco obětovat - postupně odřezávat naše pytle písku, zavěšené na našem koši. Jinak příliš vysoko nevzlétneme. Potřebujeme se zbavovat takových věcí, jako je lstivost, lež, manipulace, sebestřednost a podobně. Zkrátka něco za něco.

V poslední době často kolem sebe slýchám otázky typu „Jak to, že tolika lidem v našem národě nevadí, že politici na vysoké úrovni zjevně a prokazatelně lžou ? Jak to, že jim nevadí, že na nepříjemné usvědčující otázky prostě neodpovídají a odcházejí pryč ?“.

Proč jim to nevadí ? Nesouvisí to náhodou s naším stavem otupělosti (utlumené svědomí a pomalá a postupná adaptace na negativní jevy - viz Syndrom uvařené žáby) ? Nesouvisí neschopnost „vidět“ a „jasně zareagovat“ na zjevně nečestné a nebezpečné jednání některých jedinců také s naším zaměřením na sebe ?

Reakce (tedy vlastně ne-reakce) takových lidí mě připomíná výjev z dávné vesničky, kde byly malé dřevěné chaloupky relativně blízko sebe a kde by jednomu chalupníkovi začala hořet chalupa a druhý by se na to chvíli díval a pak by odešel dělat si svoji práci a vduchu by si říkal: „Hoří jeho chalupa, ne moje“. A jaksi by ignoroval fakt, že chaloupky stojí tak blízko sebe, že pokud jedna chaloupka začne hořet celá, bez pochyby chytne i chalupa jeho, protože při žáru, který vydá jedna hořící chalupa, není možné, aby ta druhá nechytla také.

Když ignorujeme nečestné jednání našich představitelů, jsme stejně naivní, jako ten pošetilý chalupník, jehož chaloupka zatím ještě nehoří …