Charakter člověka

Láska

Láska podle mne patří do dvojice nejdůležitějších principů (Pravda a Láska).

Když jsem na výletech přírodou občas narazil na pramen vody, který viditelně vyvěrá ze země, byl jsem vždy znovu ohromen. Pamatuji si na jedno kouzelné místo, kde byl velmi slabý pramínek, který jenom mírně nadzdvihoval hladinu tůňky. Tůňka byla zaplněná bílým pískem. Ta jemnější zrnka se chvíli vznášela ve vyvěrajícím pramínku a pak byla odnesena o kousek dále. Jako malý kluk jsem byl zvídavý a tak jsem si vzal klacík a opatrně jsem šťouchnul do středu pramene, abych zjistil, co se stane. Na chvíli se voda zčeřila, zakalila bahnem a nečistotami uvolněnými z klacíku. Pak se ale stalo něco, nad čím jsem užasl. Pramen průzračně čisté vody se neuvěřitelně rychle dokázal sám očistit a obnovit do své původní průzračnosti. Za několik málo okamžiků byla veškerá nečistota odplavena.

Lásku si představuji podobně. Je to zdroj dobra, který neustále vyvěrá, nenechá se ušpinit, a pokud se k němu dostane nějaká nečistota, je rychle odplavena pryč.

Lásku (pravou lásku) vnímám jako princip. Jako osobní rozhodnutí přát druhým dobro, cítit vůči nim skutečný zájem a být připraven jim pomoci, je-li to vhodné. Lásku v tomto smyslu vnímám jako jednostranný akt. Pravá láska je nezávislá na okolnostech a podmínkách. (viz knížka „Milujte se“ Leo Buscaglia). Je to můj osobní postoj směrem zevnitř ven. Je to zdroj čistoty, který má neustále vyvěrat a „oplachovat“ a odnášet nečistotu pryč. 

„Nikdy nedovolte, aby problém, který má být vyřešen, byl důležitější, než ten, kdo má být milován.“

„Největší mocí, která může někoho změnit, je pravá láska.“

Nejsem si jistý, jak moc mladší generace našeho národa mají možnost zažívat skutky dobra a lásky ve svých osobních životech. Již před více lety se moje rodina ocitla v situaci, kdy se moje manželka, která byla doma s dětmi, nemohla hýbat a přitom bylo nutné se o malé děti postarat. Já zrovna nutně potřeboval být v práci. Bez jakéhokoli varování se během dopoledne před našimi dveřmi objevila naše kamarádka, s úsměvem na rtech, starší paní, dobrá duše, která přijela k nám na kole, několik kilometrů, a na řídítkách svého kola měla zavěšeny dvě veliké tašky, které obsahovaly uvařený oběd pro moji rodinu, včetně moučníku ... To jsou lekce života. Utřete si slzy dojetí, obejmete ji a nevíte, jak poděkovat. Tato osoba s dobráckým úsměvem na rtech řekne něco o tom, že bude ráda, jestli nám to bude chutnat a přes naše výzvy, aby zůstala a pojedla s námi, se otočí a vrací se dalších několik kilometrů zpět do svého domova. Na tváři je vidět čistý, bezelstný, pokorný a tichý úsměv. Toto je čistá láska. Kéž by naše mladá generace mohla zažívat takovéto zkušenosti, ne o nich jenom slyšet. Prožitky jsou to, co nás utváří.

Kdo jim takové prožitky může poskytnout ?

„Nikdy pochopitelně nenastane okamžik, kdy bude možno říct, že pravda a láska definitivně zvítězily. Ale vždy znovu má smysl o jejich vítězství usilovat. A ještě něco: pakliže jsem k pravdě, která byla tradičně na standartě československého prezidenta, přidal lásku, mělo to své filozofické důvody: vstupujeme totiž do éry, kdy nás pouhá pravda už nezachrání.“ Václav Havel.