Charakter člověka

Omezené obzory a let balónem

Když se budeme vznášet v koši balónu nad zvlněným terénem, obzor, který budeme vidět, bude záležet kromě jiného i na naší aktuální výšce. Budeme-li s balónem klesat, budeme vidět jenom věci v našem nejbližším okolí a přes vysoké kopce kolem nás neuvidíme. Pokud budeme v našem pomyslném balónu naopak stoupat, budou se naše obzory zvětšovat, začneme vidět více souvislostí, začneme vidět za naše současné horizonty. Zajímavé je si uvědomit, že pokud stoupáme, kopce, které jsme původně považovali za nejvyšší možné, se mohou „zmenšit“ ve chvíli, když se za nimi objeví další kopce a hory, které jsou ještě vyšší, což jsme ovšem před tím nevěděli. Malé kopce je zastiňovaly, protože jsme byli ještě příliš nízko.

Tento příměr můžeme použít i na to, jestli spíše přijímáme morální hodnoty a osvojujeme si je, a tím stoupáme a zvětšuje se náš obzor, nebo spíše hodnoty opouštíme a naše obzory se zmenšují díky klesající výšce.

Z toho plyne, že čím více se budeme charakterově rozvíjet, tím více budeme vidět - vidět to, co ostatní nevidí a ani neuvidí, pokud nenastoupají do potřebné výšky. Naše volání z našeho balónu, že je od nás lepší výhled, nemusí přijmout, nemusí tomu věřit. Mohou si říct, že to jsou jenom bláboly. Pokud se ale sami rozhodnou a vzlétnou výše, dají nám za pravdu - i oni začnou vidět to, co jsme jim před tím popisovali.

Naopak, pokud například nejsme čestní, pohybujeme se s balónem v nižších hladinách, s nižším rozhledem. Jeden z důsledků této nižší hladiny je „přivyknutí“ si, že už nám to vlastně ani nevadí (princip „Syndromu uvařené žáby“, princip snížené citlivosti „svědomí“), což ovšem v praxi také znamená, že se budeme divit, o co ostatním vlastně jde, že přeci na nepřiznání všeho ke zdanění a na finančních manipulacích nic není, že to dnes dělá každý, a když to dělají i politici, takže to je normální, to k tomu patří, hlavně, že mají tvrdé lokty ...

Pokud někdo nevěří v to, že pozitivní hodnoty jsou dobré, potřebuje použít svoji svobodu volby, svoji zodpovědnost a svoji víru a vydat se na výlet balónem a dobré hodnoty vyzkoušet. Začít je upřímně přijímat do svého života a sám uvidí, co se bude dít.

Jen jsem ještě zapomněl, že k tomu bude potřebovat asi i trpělivost, protože tyto lety balónem bývají výlety na roky, a v podstatě výlety na celý život. Na druhou stranu, po celou dobu našeho života se tak mohou objevovat před námi nové a nové horizonty a naše chápání se bude prohlubovat, i spolu s tím i naše vnitřní radost.

Po cestě k vyšším obzorům budeme potřebovat být schopni také něco obětovat - postupně odřezávat naše pytle písku, zavěšené na našem koši. Jinak příliš vysoko nevzlétneme. Potřebujeme se zbavovat takových věcí, jako je lstivost, lež, manipulace, sebestřednost a podobně. Zkrátka něco za něco.

V poslední době často kolem sebe slýchám otázky typu „Jak to, že tolika lidem v našem národě nevadí, že politici na vysoké úrovni zjevně a prokazatelně lžou ? Jak to, že jim nevadí, že na nepříjemné usvědčující otázky prostě neodpovídají a odcházejí pryč ?“.

Proč jim to nevadí ? Nesouvisí to náhodou s naším stavem otupělosti (utlumené svědomí a pomalá a postupná adaptace na negativní jevy - viz Syndrom uvařené žáby) ? Nesouvisí neschopnost „vidět“ a „jasně zareagovat“ na zjevně nečestné a nebezpečné jednání některých jedinců také s naším zaměřením na sebe ?

Reakce (tedy vlastně ne-reakce) takových lidí mě připomíná výjev z dávné vesničky, kde byly malé dřevěné chaloupky relativně blízko sebe a kde by jednomu chalupníkovi začala hořet chalupa a druhý by se na to chvíli díval a pak by odešel dělat si svoji práci a vduchu by si říkal: „Hoří jeho chalupa, ne moje“. A jaksi by ignoroval fakt, že chaloupky stojí tak blízko sebe, že pokud jedna chaloupka začne hořet celá, bez pochyby chytne i chalupa jeho, protože při žáru, který vydá jedna hořící chalupa, není možné, aby ta druhá nechytla také.

Když ignorujeme nečestné jednání našich představitelů, jsme stejně naivní, jako ten pošetilý chalupník, jehož chaloupka zatím ještě nehoří …