Charakter člověka

Jak trvale změnit naše niterné touhy ?

„Vím, že bych té čokolády neměla jíst tolik. Vždy si dám nové předsevzetí, ale jakmile ji uvidím, stejně ji nakonec sním. Znovu a znovu.“ Zdá se to jako neovladatelné, jako neřešitelné.

Samozřejmě, že můžeme rozvinout do široka úvahy a závěry z výzkumů, jakou roli hraje „chemie“ v našem těle, reflexy, vyplavování hormonů atd. Ano, o to je pak těžší se překonat, ovládnout se a změnit se. Ale je zde ještě jedna rovina.

Rovina hlubokého zážitku, hlubokého pochopení. Řekněme, že v rámci našeho boje proti čokoládě začneme studovat nežádoucí účinky rafinovaného cukru a uvědomíme si, že nám to způsobuje zcela konkrétní zdravotní potíže. Provedeme experimenty a pokusy a ověříme si, že opravdu platí, že vynechání (nebo radikální omezení) rafinovaných cukrů v naší stravě způsobuje blahodárné pozitivní změny na našem zdraví a ty neblahé syndromy konečně mizí. Ale i tak se stále vracíme k našim oblíbeným dobrotám, i když už víme, že nám neprospívají. Nějak stále „musíme“. Táhne nás to tam a nemáme nad tím kontrolu. Nicméně, může se stát, že jednou dojdeme do bodu, kdy si jasně uvědomíme, že už vlastně cukry jíst nechceme, protože na nás mají devastační účinek a můžeme si říct: „tak, když je to takto, na cukry už nesáhnu“ a opravdu v tu chvíli z naší největší touhy se může stát naše největší touha po opaku. Něco se v nás zlomí a najednou to jde, i když to před tím roky nešlo.

Pamatuji si, jak jsem ve svém dětství (mimochodem velmi šťastném) trávil chvíle na zahradě s mojí milovanou babičkou, moudrou ženou. Pamatuji si, jak babička jednoho dne „hudrovala“ na špačky, že jí likvidují dozrávající višně a asi v určitém hnutí mysli mě dovolila vzít si vzduchovku (pro kluka, který četl o Mayovky a prožíval s nimi na poušti kdejaké dobrodružství, toto byla opravdová výzva, opravdové dobrodružství). Babička možná řekla, ať ptáky zastraším, aby odletěly, ale já si to vysvětlil po svém a vyhlásil jsem lov! Číhal jsem tak dlouho, až jeden pták byl relativně na dostřel. Bušilo mě srdce vzrušením. Pamatuji si, jak moje pocity byly divné, rozporuplné. Pak jsem vystřelil a pták spadl z višně. Ten pocit hrdosti a vítězství ! Strefil jsem se ! Nepřítel je pokořen. S bušícím srdcem jsem se rozběhl k místu, kam spadl. Našel jsem ho. Uviděl jsem ho. Asi nikdy nezapomenu na ten pohled. Mezi peřím prosakovala krev. Nohy měl nahoru, pomrkával očkem a cukal s sebou. Jak hrozný pohled, jak hrozný čin, jak hrozné pocity ! Vše se změnilo. V očích se mi objevily slzy a v ústech mi vše zhořklo. Pamatuji si, jak jsem v duchu křičel „tak tohle, tohle už nikdy !!!“ Byly to mé nejniternější a největší výkřiky. Byly to mé největší touhy, které se hluboce zaryly do celé mé bytosti. Mé největší přání. Nebylo to jen jakési povrchní vyjádření, ale bylo to „celou mou mocí, silou a duší“. Bylo to vším, co bylo ve mně. Tento okamžik mě změnil trvale. To, že se nemá zabíjet, už nevěděl jenom rozum, ale už to přijalo za své i moje srdce.

Toto jsou trvalé změny našich tužeb - pochopit a pocítit. Velmi silně pocítit, ztotožnit se s tím celou svojí bytostí. Pak už, nejen že to nechceme, ale ono to už ve skutečnosti ani nejde. Alespoň pokud respektujeme pravdu, vnitřní svědomí. Naše hodnoty se trvale změnily.

Cituji z knížky „Cesta k zázrakům“: „Pokud jste opravdově a smysluplně změnili jakoukoli oblast svého života, pak jste změnili všechno“. (str. 16) Myšleno tak, že ne všechno se tím vyřešilo, ale všechno je jednou konkrétní změnou dotčeno. Nejedná se o jednu izolovanou změnu. Pokračování citace: „Přestanete-li pít, kouřit, nebo se přejídat … váš pocit ze sebe sama se změní.“ … „Způsob, jakým vás (ostatní) vnímají a jak na vás reagují, se rovněž změní.“