Charakter člověka

Hledání radosti

Snad každý člověk (ať již vědomě nebo podvědomě) hledá štěstí. Hledá stav, kdyby se cítil šťastně. Je to naše silná vnitřní potřeba.

Kdy my lidé zažíváme štěstí ? (neboli radost, dobré pocity).

Je to různé, každý člověk nalézá radost v něčem jiném. Někdo v poslechu nějaké hudby, někdo v komponování nějaké hudby, někdo v jídle, někdo když může pracovat, někdo vydělávat peníze, někdo dominovat (ovládat), někdo jezdit rychle autem. Dalo by se říci, že co člověk, to jiné zdroje štěstí. Pozor - dodávám vždy - i bankovní lupič zažívá pocity štěstí, když se mu povede vyloupit banku a nikdo ho přitom nechytí. Je pravda, že se může radovat dobrý i zlý, ale jejich radost bude odlišná.

V čem tedy spočívá pocit štěstí ? V tom, když se nám povede dosáhnout předmětu naší touhy.

Až posud to všechno funguje skvěle. Jenže je tu jeden problém: ten pocit štěstí nám většinou moc dlouho nevydrží. Ženy například mohou toužit po něčem hezkém na sebe a tak si dělají radost, když si koupí třeba hezké oblečení. Jenže to oblečení časem zevšední, vyjde z módy, obnosí se. A pak končí naše štěstí, protože zanikl zdroj našeho štěstí a tak pátráme kolem sebe po dalším zdroji štěstí, po další halence, automobilu, výletu, večírku, milence, dobrodružství atd. Ale nic netrvá stále, vše jednou vyprchá, zevšední a pomine.

Bývá tu ještě jeden problém. To, co pro nás bylo včera jako vrchol štěstí, tak dnes, po jeho dosažení, už se nám zdá všední, již to není tak lákavé a často zatoužíme po něčem dalším, silnějším, mocnějším, větším. Běžný mobil už nám nestačí a musí mít vyšší výkon a více jader a více … Slovy moudrého muže: „Včerejší luxus je dnešním standardem“. Samozřejmě nezpochybňuji situaci, když někdo výkon telefonu opravdu potřebuje. Problém je, pokud něco ve skutečnosti ani tak nepotřebujeme, ale jenom chceme - kvůli našemu pocitu vnitřní neuspokojenosti. Někdy si pleteme naše potřeby a naše přání a vzájemně je zaměňujeme. Něco jako když malé dítě prohlásí: „mám strašný hlad na tyhle bonbóny“.

Zvykneme si snadno na něco lepšího, ale obvykle nám to velmi rychle zevšední, a pak potřebujeme něco ještě více. Je to trochu jako s určitým druhem drog. Člověk závislý na drogách se stává imunním vůči původní dávce, už mu to nepřináší požadovaný stav a tak musí svoje dávky stále zvyšovat. V sektoru zábavy je to vidět velmi jasně. Reklamy se předhání v nabídkách toho, co nám přinese větší štěstí. Mnozí jsou ochotni utrácet velké peníze, aby si to svoje štěstí užili, aby ho polapili. A tak začnou více pracovat, aby více vydělávali, aby měli více peněz na více štěstí. Paradoxně, pachtění se po domnělém štěstí může být vyčerpávající a může nám v konci přinést místo očekávaného štěstí velké frustrace.

Je možné, abychom měli zdroje našeho štěstí více trvalé a ne tak pomíjivé ?

Člověk s vnitřní spokojeností (s pocitem vnitřní radosti, štěstí, neboli vnitřní harmonie, míru, vyrovnanosti, usmíření) nemá potřebu útočit na druhé, nemá potřebu je zesměšňovat, povyšovat se nad druhé, být agresivní. Je sám se sebou spokojený. Nemusí mít ani takovou potřebu obklopovat se novými věcmi a mít zítra něco lepšího, než má dnes (pokud to opravdu nepotřebuje). Jeho duchovní „hlad“ je uspokojen. Takový člověk má naopak potřebu svoji radost sdílet s druhými a i druhé činit šťastnými. Má potřebu jim pomáhat a přeje jim dobro, aby i oni mohli zažívat radost a štěstí.

Kde se v nás taková potřeba bere ?

Pokračování je v další kapitole "Dva světy".