Poslání stránek
Aktuality
Podmínky používání
O Autorovi

Dva světy

Vystudovaný filosof a poté ještě vystudovaný lékař se zaměřením na psychiatrii Raymond A. Moody (USA) se v roce 1965 náhodně setkal s vyprávěním kolegy, který popisoval svoje prožitky, když přežil svoji vlastní klinickou smrt. Na toto kolegovo vyprávění, byť velmi zajímavé, postupně zapomněl. O několik let později mu jeden student na univerzitě vyprávěl zážitky svojí babičky, co také přežila svoji klinickou smrt. Když Dr. Moody tomuto vyprávění naslouchal, s údivem si uvědomil, že ačkoliv jde o vyprávění zcela jiného člověka, z jiného státu, z jiné doby, obě vyprávění jsou si více než podobná. Rozhodl se tedy, že ve svých dalších přednáškách na univerzitě začne o smrti mluvit více otevřeně, zatímco dosud to bylo téma spíše obcházené. Od té chvíle za ním začali přicházet další a další posluchači, kteří měli buď svůj osobní prožitek, nebo znali někoho, komu se něco podobného stalo, tedy zážitky, kdy byl člověk blízko smrti, nebo kdy přímo prožil klinickou smrt v různých dobách trvání. Dr. Moody začal být postupně mezi lékařskou veřejností znám svým výzkumem v této oblasti a tak mu kolegové příležitostně přeposílali své pacienty s podobnými prožitky. Když už nashromáždil přibližně 150 příběhů tohoto typu (zatímco průběžně organizoval odborné přednášky a prováděl další odborné práce), rozhodl se toto pozorování shrnout a popsat ve své knize „Život po životě“, která se stala bestsellerem. Zmiňovala se o smrti, o něčem, co v té době bylo společenské tabu, o čem se raději nemluvilo. Dr. Moody vysvětluje, že jedním z důvodů, proč se bojíme mluvit o smrti je, že jakákoli zmínka o smrti (byť obecná, nebo konkrétní) nám nevědomky připomíná, že smrt čeká i nás. Protože máme rádi život a máme pud sebezáchovy, většinou se smrti bojíme. Strach často přichází jako naše reakce na něco, co neznáme (pokud nevíme, co nás po smrti čeká dál). Druhá okolnost spočívá v tom, že smrt se často popisuje, jako hluboký spánek, ale my lidé jsme jedinečné bytosti v tom, že si uvědomujeme svoji existenci. Spánek akceptujeme jako něco přijatelného, dokonce žádoucího, protože nám to dává odpočinek a hlavně, usínáme s vizí, že se ráno zase probudíme … Že každé ráno znovu a znovu obnovíme naše vědomí a budeme si uvědomovat, že existujeme. Smrt je ale popisována jako spánek, ze kterého se již nikdy neprobudíme. To je děsivá představa. Bojíme se myšlenky, že by naše existence měla skončit, že bych „já“ měl najednou nebýt. Teď jsem, ale pak už nebudu ???

Na studii Dr. Moodyho je cenné to, že své příběhy o zkušenostech z „jiného světa“ vypráví nezávisle různí lidé, za různých situací, kteří se vzájemně neznají. Pocházejí z různých prostředí, vzdělání, sociálních vrstev, politických a náboženských přesvědčení a přesto každý ve svém příběhu má několik z přibližně 15 stále se opakujících společných znaků. Například: Neschopnost slovy popsat zážitek, Slyšení co říkají lidé v jejich okolí, Pocity míru a klidu, Průchod tmavým tunelem, Výstup z těla a další. U tohoto prvku (Výstup z těla) bych se rád zastavil blíže. Zde budu přesně citovat (str. 22, Odeon 1991): „Je zřejmé, že se většina z nás zpravidla identifikuje se svým fyzickým tělem. Připouštíme přitom, že máme také „mysl“. Ale pro většinu z nás je mysl mnohem pomíjivější než tělo. Mysl nemusí být konec konců nic jiného než elektrická a chemická aktivita mozku, který je částí fyzického těla. A pro mnoho lidí je úplně nemožné byť i jen pochopit (připustit, představit*), že by člověk mohl existovat v nějaké jiné formě, než s jakou se ztotožňujeme, totiž ve fyzickém těle.“ (* moje poznámka).

Mnozí pacienti popisovali, že jaksi „vystoupili“ ze svého těla, že viděli svoje tělo, pozorovali ho odněkud ze shora nebo ze strany, a viděli sebe spolu s dalšími zúčastněnými lidmi (například, pokud pacient při operaci jakoby zemřel, viděl nejenom svoje tělo na operačním stole, ale i celý operační tým, který byl kolem přítomen a slyšel, o čem se mezi sebou personál baví a později bylo personálem potvrzeno, že to tak opravdu bylo). Najednou si pacient uvědomil, že vlastně stále existuje, i když jeho tělo leží někde jinde. Stále si uvědomuje „sám sebe“, dokonce že má i jakési další tělo, stále má ruce a nohy, ale jiné, než ty tělesné. Někteří popisovali, že je přišli přivítat jejich zesnulí předci. Jedna žena, která „umřela“ během operace pozoroval, jak zdravotnický tým usilovně prováděl resuscitaci na jejím těle, elektrické šoky a masáž hrudníku. Slyšela, jak skřípou a praskají kosti v jejím těle na operačním lůžku, a mnoho dalších aktivit a pomyslela si „Proč se tak namáhají, vždyť mi je tak dobře.“ Někdo jiný se snažil odstrčit zdravotní personál od svého těla, ale byl zmatený, protože pozoroval, jako by jeho duchovní „ruka“ procházela rukama personálu, takže je nedokázal fyzicky ovlivnit.

Toto vystupování z těla u mnohých způsobilo zmatek v jejich mysli, protože nechápali, že někde vidí svoje tělo mrtvé a při tom stále existují a dívají se na sebe - na své další tělo. Uvědomují si sami sebe a zůstává jim zachována paměť a samozřejmě jejich charakterové vlastnosti.

Proč to zde uvádím ? A dokonce v tak velkém rozsahu ? Protože to je zásadní pro všechny další úvahy. Abychom si uvědomili, kdo vlastně jsme, když řekneme „já“. Kdo jsem ? Jsem to tělo, které vidím, cítím a hmatám ? Nebo to „já“ jsem spíše ten duch, který v případě smrti těla vystoupí ze své hmotné schránky, ale nadále má mysl, vědomí, paměť atd. ?

Když do toho zapojíme, co se dozvídáme v Bibli, například:

  • že Bůh povolal proroka (Jeremiáše) dříve, než se narodil „dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě“ Jerem 1:5 (takže duch Jeremiáše existoval dříve, než se narodil do těla na zem).
  • nebo že Bůh je otcem našich duchů „Ano tělesné otce své měli jsme, kteříž nás trestali, a měli jsme [je] u vážnosti, i zdaliž nemáme mnohem více poddáni býti Otci duchů, abychom živi byli?“ Židům 12:9 (nebo též 4. Moj. 16:22, , Malach 2:10).
  • nebo příběh zemřelého boháče, který v duchovním světě prosil Abrahama, jestli může poslat Lazara, aby navštívil jeho bratry dosud žijící na zemi, aby je varoval (Lukáš 16:20-31),

začíná se před námi vynořovat zcela jiný obraz ! Z ploché vize „narodil jsem se jako tělo a zemřu jako tělo a pak už nic nebude“ se před námi vynořuje daleko hlubší perspektiva: „tím, že se narodí pozemské tělo, se k němu připojí duch a až naše tělo zemře, náš duch bude existovat dál a jenom opustí tuto dočasnou schránku.“ Pokud jste někdy slyšeli nebo přemýšleli o termínech „naše nitro“, „naše srdce“, „já“ a podobně, je to právě náš duch, který je tím centrem. Proto si lidé prožívající klinickou smrt stále uvědomovali sebe, stále si vše pamatovali. Jejich vědomosti a jejich uvědomování si sebe sama neskončilo opuštěním těla. Znamená to, že existujeme dále ! Protože si ale duch pamatuje vše, co jsme zde na zemi prožili, skutečným centrem našeho „já“ (našeho vědomí) je právě tento náš duch a tudíž jsme hlavně podstaty duchovní. To ale vnáší další rozměry do všeho dalšího. Přináší to mnoho nových otázek.

Z čeho je uspořádán náš duch ? Z jaké hmoty ? Pakliže existuje hmota jemnější, než co doposud známe (našeho ducha běžně nevidíme), panují v tomto světě také nějaké „fyzikální“ zákony příslušející oné duchovní sféře ? Je-li nyní v našem těle duch, co když i tento duch má nějaké svoje potřeby ?

Pamatuji si, když jsem se poprvé setkal s touto informací, totiž že uvnitř mého těla je můj duch, a že můj duch jsem vlastně já (moje identita), že mě to na zlomek času ohromilo a pak jsem cítil úlevu a krásný pocit. Něco jako když slyším něco, co už jsem jednou znal, co je mi povědomé a milé, a teď se na to jenom rozvzpomínám a měl jsem z toho vnitřní radost. Ucítil jsem, že je to pravda. Můj duch se radoval. Najednou mi mnoho dalších věcí začalo zapadat do sebe, začalo mi to dávat smysl.

Vezmeme-li tedy do úvahy, že jsme primárně duchovní podstaty „a pak teprve jsme také tělo“, začne dávat smysl i to, co popisuje ve své knížce „Cesta k zázrakům“ psychoterapeut Robert Rosenthal, že totiž hned po narození začínáme být zásobováni různými tělesnými podněty. Vnímáme doteky. Když máme hlad, dostane se nám slastného nápoje v podobě mateřského mléka. Když máme vlhko v plínce, začneme brečet a někdo nám pomůže. Učíme se, že tělo nám poskytuje mnoho podnětů a učíme se na tyto podněty reagovat. Naše duchovní mysl se ztotožňuje a srůstá s tělem. Tak docházíme k závěru, že „já“ jsem tělo. Od mala se v nás rozvíjí a posiluje potřeba starat se o sebe, abychom přežili. Určitá forma egocentrismu. Máme rádi jídlo. Bojíme se hladu. Máme rádi to, co uspokojuje potřeby našeho těla, protože se zdá, že to zajišťuje naše primární potřeby existence.

Sebestřednost

Soustředěnost na sebe je hluboký návyk. Je pochopitelný - chceme přežít. Co by se muselo změnit, abychom přestali být tak soustředěni na své potřeby, na své přežití, na zajištění sebe sama ? Asi bychom museli mít vedle sebe nějakou jistotu, na kterou bychom se mohli plně spoléhat, že o naše potřeby bude nakonec vždy plně postaráno. Pak bychom se možná postupně odnaučovali jednomu návyku a přecházeli ke druhému - od obav a soustředěnosti jenom na své tělo k lepšímu vnímání dalších věcí kolem nás. Taková soustředěnost směrem „ven“ nám začíná umožňovat vidět skutečné hodnoty věcí kolem nás. Pokud vnímám sebe jako nejdůležitějšího, na kterého se musím soustředit a zajistit mu přežití, může se snadno stát, že druhého mohu vidět jako svého ohrozitele - svého nepřítele. Pokud ale budu mít v sobě pocit dostatečného zabezpečení, moje zorničky se rozšíří a místo nepřítele mohu v druhém člověku uvidět bytost trpící a potřebnou anebo také (a) bytost krásnou.

Zažili jste někdy situaci, kdy jste měli pocit, že všechno leží na vás ? Cítili jste se někdy pod velkým tlakem, ve stresu a pak vám někdo přišel pomoct a vy jste cítili ohromnou úlevu, že už to vše není úplně na vás, že na to nejste sami ?

„Já potřebuji jíst. Já potřebuji spát. Já potřebuji peníze.“ Je to pochopitelné. Máme o sebe strach, máme strach o svoji existenci. Snažíme se vše kolem sebe zorganizovat tak, abychom právě my přežili. Z pohledu vnímání já=tělo je to jasné a pochopitelné. Pokud jsme ale příliš orientovaní hlavně na uspokojení vlastních potřeb, nutí nás to být stále ve střehu, stále v obavách - co kdyby něco nevyšlo tak, jak očekáváme, jak plánujeme. Kde je obava nebo strach, nemůže být klid a radost.

Pokud se nyní přemístíme k pohledu vnímání já=duch, začneme si uvědomovat, že my-duch existujeme, dokonce i po opuštění těla a že tak, jako někdo stvořil naše tělo, pravděpodobně někdo stvořil i našeho ducha. Zákon Entropie napovídá, že z něčeho méně uspořádaného může vzniknout něco více uspořádaného jenom pomocí dodání vnější energie (viz kapitola Zákon Entropie). Pokud nás (našeho ducha) tedy někdo stvořil, co když má o nás péči podobou jakou známe od pozemských rodičů ? Kdyby ten někdo o nás věděl, znal by nás a my bychom věděli, že se o nás neustále zajímá a je připraven nám kdykoli pomoci, mohli bychom možná pocítit uklidnění a úlevu. „Nejsem tady na to všechno sám ! Existuje někdo, kdo o mě ví, velmi dobře ví, a velmi mu na mne záleží.

S tím, jak se nám daří být čestní sami k sobě a přidržovat se pravdy, jsme schopní stále více rozlišovat, jaké podněty přicházejí z našeho těla, jaké podněty z našeho ducha, případně další podněty z okolí.

Potom začneme chápat a jakoby se rozpomínat, kde se v nás bere potřeba, aby nás někdo miloval. Kde se v mnohých z nás bere potřeba poznání ? Proč toužíme po štěstí a spravedlnosti ? Po vznešenosti a moci ? Nejsou to náhodou potřeby našeho ducha ? Není náhodou toto, co v nás někde existuje a ozývá se, jako jakási vzpomínka na Otce našich duchů, na jeho lásku, na štěstí, které jsme tam cítili a na spravedlnost, ve které jsme tam žili ? Na jeho vznešenost a moc ? Nestýská se náhodou našemu duchu po tom, co zažíval dříve ? Nereagujeme mnozí právě na tyto informace a na tyto stavy tak silně právě proto, že náš duch se vlastně rozpomíná ? Rozpomíná se na to, co zapomněl, když vstoupil do těla ?

Pakliže je to tak, jak bychom mohli naši potřebu štěstí trvale realizovat pomocí těla, když je to potřeba vycházející z našeho ducha ? Co když skutečné štěstí nezávisí na těle a nevychází z něho. Potom všechny naše pokusy o nalezení trvalé radosti pomocí těla znovu a znovu končí pocitem zklamání. Pokud neznáme tento princip, pouštíme se do dalšího usilovného boje o získání dalšího štěstí, alespoň na chvíli. Připomíná mě to nebohé křečky uvězněné v teráriu, kteří intuitivně stále běží v drátěném kolotoči, i když nikam nedoběhnou, stále hrabají v rohu, ale nikdy se z terária ven nevyhrabou a svobodu, kterou intuitivně hledají, nezískají. Podobně, jako se křečkům kupují kolotoče, aby měli alespoň pocit běhu a pohybu, i když jsou stále na stejném místě, i my, s myslí upřenou na naše tělo, stále dokola opakujeme úkony ve své víře osvobodit se, které nás ale ke svobodě nakonec nikdy nedovedou.

Vnitřní radost

Jak je již uvedeno v kapitole „Hledání štěstí“, skutečný trvalý klid a mír uvnitř sebe nacházíme tehdy, když jsou uspokojeny potřeby našeho ducha. Pak můžeme pociťovat trvalý mír a trvalé štěstí. Je to stav, který není závislý na obnošení, poškození, vyjití z módy, ani na tom, co má náš soused. Jednou ze základních potřeb našeho ducha je respektovat pravdu a udržovat si čisté svědomí.

Pokud volíme ty pravé hodnoty, způsobuje to klid v našem nitru. Naše srdce (náš charakter) se uzdravuje, a my můžeme pociťovat rostoucí radost. Spolu s měnícím se naším srdcem, stoupajícím po šroubovici vzhůru, během cyklů výher a proher, radosti i zklamání, stoupáme a rozvíjejí se naše charakterové vlastnosti - měníme se. Náš duch nabývá síly, náš charakter se mění.

A tak paradoxně, pocity trvalého štěstí nakonec nepřicházejí díky tomu, CO MÁME, ale díky tomu, KÝM JSME.


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Změna charakteru

 Co se vlastně stane, když mluvíme o tom, že se někdo charakterově změnil ?

Náš charakter (srdce, nitro, …) se může měnit a mění se. Většinou na základě silných podnětů. Naše nitro se však může měnit jak pozitivně, tak negativně.

Můžeme slyšet, že někdo například zatrpknul nebo zahořknul. Zatvrdil se. Nebo také naopak, že se změnil v krásnou bytost.

Uplynulá dlouhá desetiletí náš „průměr“, obávám se, klesal, až tím nyní čelíme společenské krizi. Okolní státy jsou na tom podobně. Není čas zvrátit směr vývoje ? Není čas na revoluci našich srdcí ?

V našem životě můžeme často slýchat rady typu „měl bys …“, „víš, že …“, „kdy už to pochopíš ?“ nebo si případně sami říkáme „vím, že bych měl …“ a podobně. Přestože okolí (nebo i osoba sama) dodává takové rozumové podněty, může se stát, že se nic nezmění, dokonce je to někdy ještě horší. Zlomový okamžik nastává až ve chvíli, kdy předkládané hodnoty nejenom slyšíme a rozumově přijímáme, ale kdy je také prožijeme, kdy prožijeme jejich hodnotu přímo v nás. Pocítíme hodnotu, začneme se s ní ztotožňovat. Není to stav, kdy hodnotu bereme na vědomí, ale kdy hodnotu přijímáme, aby se stala trvalou a nedílnou součástí našeho nitra, naší duše - našeho srdce, protože po ní toužíme největší možnou touhou, jakou jsme vdané chvíli schopni. To je změna našeho nitra.

Když Jean Valjean (Victor Hugo, román Bídníci) v rámci svého tíživého života, po tolika letech utrpení ve vězení a nemilosrdného stíhání „zažije“ milosrdný a láskyplný skutek biskupa, dotkne se ho to, změní ho to, protože zažil něco mocného, pocítil to. Nebylo to rozumové vysvětlování, nebyla to slova kázání. Bylo to něco jiného. Rozšířila se vize jeho vnitřního chápání a porozumění, uviděl nový prostor, nové rozměry, zažil nové hodnoty uvnitř sebe a zažil, že jsou natolik žádoucí, že po nich začal toužit. Rozhodl se, že u nich zůstane.

Toužíme po tom, čemu máme v naší duši přiřazeny nejvyšší hodnoty. Tyto tužby nás ovládají - celý náš život, ať se již racionálně snažíme o cokoli, tužby nakonec vítězí všude tam, kde selhává rozum.

Pro někoho jsou nejvyšší tužbou motorky nebo auta, pro jiného sporty, pro jiného příroda, umění, květiny, věda, lékařství, hudba, pro jiné touha po moci, po slávě, po majetku, někoho největší touhou jsou sex, násilí, nebo cokoli dalšího.

Někteří lidé věří, že jsme se s našimi touhami již narodili, a že s nimi nedá nic dělat. Ať jsme již naše touhy (hodnoty) vzali kdekoli, důležité je mít na paměti, že naše touhy (hodnoty) měnit MŮŽEME.

Někdy k našemu posunu vnímání hodnot dochází při životních kolizích (vážná onemocnění nebo zranění, ztráta milované osoby, osobní zážitek s jinou osobou, nebo jen naše osobní rozjímání - když nám něco prostě „dojde“).

Každopádně změna srdce pozitivním směrem (směrem k vyšším hodnotám) je vždy žádoucí, protože je vždy přínosem jak pro danou osobu, tak pro její okolí. Je to změna charakteru k lepšímu, přináší to vyšší prosperitu, větší radost sobě i druhým, větší užitečnost a rozvoj.

Proces poznávání je při změně srdce velmi důležitý, je jeho nezbytnou součástí. Potřebujeme si rozšiřovat obzory a mít možnost poznávat nové rozměry, takové, jaké jsme dosud ještě nezažili. 

Rozvoji charakteru pozitivním směrem se nejlépe daří při naší aktivitě v našich vztazích s druhými. Rozvoj v podobě práce na sobě samém nefunguje tak dobře, a ani nepokrývá celé spektrum možného rozvoje. Jedna z nejzásadnějších a nejcennějších věcí zde na zemi jsou vztahy s druhými. Právě ve vztazích se naše charakterové vlastnosti projevují nejvíce. Žít osamoceně může být těžké, ale žít s druhými v neharmonických vztazích může být ještě těžší. Rozvíjet svůj charakter na sobě je tak trochu jako poskytovat sám sobě masáže zad. Trochu to jde, ale nepokryje to všechno. Je to něco jako brousit si srp, ale nikdy s ním nevyjít na zahradu. Nejnáročnější pro nás mohou být vztahy nám nejbližší, kde trávíme nejvíce času. Pokud jsme na tyto vztahy dobře vybaveni, může to být jeden z našich největších zdrojů štěstí. Pokud nefungují (nejsme vybaveni) může to být jedno z největších našich životních traumat. Nesouvisí náhodou vysoká rozvodovost a vůbec obavy a neochota vstupovat do manželství se stavem našeho charakteru ?

Stavby mostů

Pokud se bavíme o vztazích, zdá se, že základem úspěchu je právě schopnost odpoutat pozornost od sebe a přenést naši pozornost na druhého. Přílišná zaměřenost na sebe (sobectví, egocentrismus) znemožňuje ze samé podstaty, aby naše vztahy mohly dobře fungovat. Vztah je jako most budovaný z obou stran najednou. My stavíme tu polovinu na naší straně. Ten druhý staví tu svoji stranu. Pokud jsme zaměřeni hlavně na sebe, znamená to, že se pohybujeme hlavně jenom na našem ostrově a most od nás ven nestavíme. Pak ten druhý se může snažit sebevíc, ale k propojení obou polovin mostu nedojde. Pak nemůže být ani žádný trvalý a funkční vztah. Na druhou stranu, nemusíme mít k dispozici hned na začátku dokonalý most - stačí vybudovat provizorní lávku. Jakmile dojde k propojení obou polovin, na zpevňování se může pokračovat již společnými silami. Důvěra druhému nám umožňuje, abychom ho pustili i na naši polovinu mostu a on nám tam může pomáhat. Podobně i my na jeho polovině. Dva spolupracující jsou mnohem více než jeden a jeden samostatně stojící.

Před zrcadlem

Rozvoj charakteru není jako snaha kulturisty před zrcadlem, aby mu narostly svaly, jako spíše konkrétní aktivity směrem k našim bližním (k lidem, kteří nám jsou právě nablízku). Když jsme nablízku těm, kteří jsou nablízku nám, může se objevit potřeba osvojit si mnoho různých „řemesel“, jejichž potřeba při prohlížení si sebe sama v zrcadle nikdy nenastane. A tak během takových aktivit se prostě za pochodu učíme jak držet dláto, jak uříznout prkno, jak vyzdít zeď, jak našroubovat vodovodní baterii nebo zatopit v kamnech. Bylo by podezřelé, kdyby nám to od začátku šlo všechno hladce. Ale pokud opakujeme takové činnosti, učíme se, rozvíjíme se. Učíme se být více vnímaví vůči potřebám druhých. Učíme se být více trpěliví a tolerantní. Učíme se obětovat něco svého ve prospěch někoho druhého. Učíme se milovat druhé. Učíme se v praxi, jak je respektování pravdy cenné, abychom se mohli těšit ze vztahů založených na důvěře. Tím se rozvíjí charakter. Tím se upevňuje. Krůček za krůčkem.

Když se občas ocitnu v nějakém ústavu pro hendikepované spoluobčany, žasnu, jak ti, co potřebují nadstandardní pomoc, jsou obklopeni doslova „anděli“ v podobě svých spolubližních, kteří jim neskutečně obětavě slouží. To je prostředí, kde se rozvíjí láska, trpělivost, pokora, vděčnost, úcta, pracovitost, píle, zodpovědnost, víra, sebeovládání, odvaha, soucit, …

Jeden můj známý pracuje pro spíše bohatší a zámožnější lidi. Když se mu občas někdy svěří se svým soukromím, má pocit, že často nejsou moc šťastní. Možná, že jsou o to více nešťastní, že jsou si vědomi toho, že ačkoli jsou hmotně zajištěni nad poměry, lidsky strádají, protože jim selhávají nejbližší mezilidské vztahy. 

Potřebujeme se učit používat naši svobodu v rozhodování a rozhodovat se pro ty nejlepší hodnoty. Nejlepší hodnoty nenajdeme pozorováním okolí z našeho domácího křesla, ale najdeme je prohlubováním našich zkušeností, našeho poznání a naším respektováním pravdy. Najdeme je během naší práce, během naší smysluplné činnosti, ne během vyprázdněné zábavy.

Naším nejlepším a nejvěrnějším pomocníkem pro kultivaci našeho charakteru se může stát naše svědomí, budeme-li ho respektovat (viz kapitola „Svědomí“).

Když si volíme životní cíle a plánujeme dosáhnout něčeho lepšího, může to být například lepší zaměstnání, vyšší plat, lepší škola, lepší bydlení, lepší tréning, lepší strava, cokoli. Máme mezi těmi to cíli i cíl „lepší charakter“ ? (lepší naše nitro). A přitom naše skutečná a trvalá spokojenost v podstatě vždy začíná i končí právě v tomto bodě.

Růst v jednom charakterovém rysu zároveň ovlivňuje ostatní rysy. Podobně i rostoucí trhlinka v jednom rysu má komplexní vliv i na všechny ostatní charakterové rysy, tedy na celý charakter.

V různých modifikacích se objevuje známé indické přísloví:

Zasej myšlenku, sklidíš slovo.

Zasej slovo, sklidíš čin.

Zasej čin, sklidíš zvyk.

Zasej zvyk, sklidíš charakter.

Zasej charakter, sklidíš osud.

Charakterové rysy lze do určité míry též označit jako návyky. Je to něco, co se dostatečně dlouhým opakováním stává rutinou. Jednání podle návyků je do jisté míry automatické, do jisté míry těžko regulovatelné v daném okamžiku.

Tím, že ve svém životě objevíme nějakou hodnotu, kterou chceme následovat, máme ji na mysli, připomínáme si ji a upravujeme tomu postupně naše jednání.

Například se můžeme rozhodnout, že bychom rádi zvětšili naši trpělivost. Kdykoli se dostaneme do situace, kde bychom potřebovali více trpělivosti, vzpomeneme si na svůj cíl (myšlenka), a budeme se snažit o větší trpělivost (čin). Bude-li se toto dostatečně dlouho opakovat, vytvořím si ohledně této vlastnosti návyk (zvyk), který se stane součástí našeho nitra (našeho charakteru).

Zní to možná jednoduše, ale zase tak jednoduché to nebývá. Aby toto mohlo fungovat, musíme mít pro to správnou motivaci. Jenom „vědět“, že „být trpělivější“ by bylo lepší, to nestačí. Vzhledem ke všem okolním vlivům máme tendenci na náš cíl zapomenout, vzdát se, když vidíme, že se nám to napoprvé ani napodruhé nepovedlo atd. Kromě „vědět o tom, že by to bylo dobré“ musíme „chtít“. Ale pozor - nezaměňujme „chtít“ ve smyslu „chci, protože vím, že by to bylo dobré“ za „chci, protože po tom toužím a zkrátka, jiná cesta už pro mne není přijatelná“. Až toto je ta motivace, která má sílu nás měnit, která nám dodává sílu vytrvat tak dlouho, dokud se z našich opakovaných pokusů nestane zvyk. (viz další kapitoly „Naše touhy“ a „Jak trvale změnit naše niterné touhy“, „Kultivace charakteru - vzory a etalony“).