Dva světy

Vystudovaný filosof a poté ještě vystudovaný lékař se zaměřením na psychiatrii Raymond A. Moody (USA) se v roce 1965 náhodně setkal s vyprávěním kolegy, který popisoval svoje prožitky, když přežil svoji vlastní klinickou smrt. Na toto kolegovo vyprávění, byť velmi zajímavé, postupně zapomněl. O několik let později mu jeden student na univerzitě vyprávěl zážitky svojí babičky, co také přežila svoji klinickou smrt. Když Dr. Moody tomuto vyprávění naslouchal, s údivem si uvědomil, že ačkoliv jde o vyprávění zcela jiného člověka, z jiného státu, z jiné doby, obě vyprávění jsou si více než podobná. Rozhodl se tedy, že ve svých dalších přednáškách na univerzitě začne o smrti mluvit více otevřeně, zatímco dosud to bylo téma spíše obcházené. Od té chvíle za ním začali přicházet další a další posluchači, kteří měli buď svůj osobní prožitek, nebo znali někoho, komu se něco podobného stalo, tedy zážitky, kdy byl člověk blízko smrti, nebo kdy přímo prožil klinickou smrt v různých dobách trvání. Dr. Moody začal být postupně mezi lékařskou veřejností znám svým výzkumem v této oblasti a tak mu kolegové příležitostně přeposílali své pacienty s podobnými prožitky. Když už nashromáždil přibližně 150 příběhů tohoto typu (zatímco průběžně organizoval odborné přednášky a prováděl další odborné práce), rozhodl se toto pozorování shrnout a popsat ve své knize „Život po životě“, která se stala bestsellerem. Zmiňovala se o smrti, o něčem, co v té době bylo společenské tabu, o čem se raději nemluvilo. Dr. Moody vysvětluje, že jedním z důvodů, proč se bojíme mluvit o smrti je, že jakákoli zmínka o smrti (byť obecná, nebo konkrétní) nám nevědomky připomíná, že smrt čeká i nás. Protože máme rádi život a máme pud sebezáchovy, většinou se smrti bojíme. Strach často přichází jako naše reakce na něco, co neznáme (pokud nevíme, co nás po smrti čeká dál). Druhá okolnost spočívá v tom, že smrt se často popisuje, jako hluboký spánek, ale my lidé jsme jedinečné bytosti v tom, že si uvědomujeme svoji existenci. Spánek akceptujeme jako něco přijatelného, dokonce žádoucího, protože nám to dává odpočinek a hlavně, usínáme s vizí, že se ráno zase probudíme … Že každé ráno znovu a znovu obnovíme naše vědomí a budeme si uvědomovat, že existujeme. Smrt je ale popisována jako spánek, ze kterého se již nikdy neprobudíme. To je děsivá představa. Bojíme se myšlenky, že by naše existence měla skončit, že bych „já“ měl najednou nebýt. Teď jsem, ale pak už nebudu ???

Na studii Dr. Moodyho je cenné to, že své příběhy o zkušenostech z „jiného světa“ vypráví nezávisle různí lidé, za různých situací, kteří se vzájemně neznají. Pocházejí z různých prostředí, vzdělání, sociálních vrstev, politických a náboženských přesvědčení a přesto každý ve svém příběhu má několik z přibližně 15 stále se opakujících společných znaků. Například: Neschopnost slovy popsat zážitek, Slyšení co říkají lidé v jejich okolí, Pocity míru a klidu, Průchod tmavým tunelem, Výstup z těla a další. U tohoto prvku (Výstup z těla) bych se rád zastavil blíže. Zde budu přesně citovat (str. 22, Odeon 1991): „Je zřejmé, že se většina z nás zpravidla identifikuje se svým fyzickým tělem. Připouštíme přitom, že máme také „mysl“. Ale pro většinu z nás je mysl mnohem pomíjivější než tělo. Mysl nemusí být konec konců nic jiného než elektrická a chemická aktivita mozku, který je částí fyzického těla. A pro mnoho lidí je úplně nemožné byť i jen pochopit (připustit, představit*), že by člověk mohl existovat v nějaké jiné formě, než s jakou se ztotožňujeme, totiž ve fyzickém těle.“ (* moje poznámka).

Mnozí pacienti popisovali, že jaksi „vystoupili“ ze svého těla, že viděli svoje tělo, pozorovali ho odněkud ze shora nebo ze strany, a viděli sebe spolu s dalšími zúčastněnými lidmi (například, pokud pacient při operaci jakoby zemřel, viděl nejenom svoje tělo na operačním stole, ale i celý operační tým, který byl kolem přítomen a slyšel, o čem se mezi sebou personál baví a později bylo personálem potvrzeno, že to tak opravdu bylo). Najednou si pacient uvědomil, že vlastně stále existuje, i když jeho tělo leží někde jinde. Stále si uvědomuje „sám sebe“, dokonce že má i jakési další tělo, stále má ruce a nohy, ale jiné, než ty tělesné. Někteří popisovali, že je přišli přivítat jejich zesnulí předci. Jedna žena, která „umřela“ během operace pozoroval, jak zdravotnický tým usilovně prováděl resuscitaci na jejím těle, elektrické šoky a masáž hrudníku. Slyšela, jak skřípou a praskají kosti v jejím těle na operačním lůžku, a mnoho dalších aktivit a pomyslela si „Proč se tak namáhají, vždyť mi je tak dobře.“ Někdo jiný se snažil odstrčit zdravotní personál od svého těla, ale byl zmatený, protože pozoroval, jako by jeho duchovní „ruka“ procházela rukama personálu, takže je nedokázal fyzicky ovlivnit.

Toto vystupování z těla u mnohých způsobilo zmatek v jejich mysli, protože nechápali, že někde vidí svoje tělo mrtvé a při tom stále existují a dívají se na sebe - na své další tělo. Uvědomují si sami sebe a zůstává jim zachována paměť a samozřejmě jejich charakterové vlastnosti.

Proč to zde uvádím ? A dokonce v tak velkém rozsahu ? Protože to je zásadní pro všechny další úvahy. Abychom si uvědomili, kdo vlastně jsme, když řekneme „já“. Kdo jsem ? Jsem to tělo, které vidím, cítím a hmatám ? Nebo to „já“ jsem spíše ten duch, který v případě smrti těla vystoupí ze své hmotné schránky, ale nadále má mysl, vědomí, paměť atd. ?

Když do toho zapojíme, co se dozvídáme v Bibli, například:

  • že Bůh povolal proroka (Jeremiáše) dříve, než se narodil „dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě“ Jerem 1:5 (takže duch Jeremiáše existoval dříve, než se narodil do těla na zem).
  • nebo že Bůh je otcem našich duchů „Ano tělesné otce své měli jsme, kteříž nás trestali, a měli jsme [je] u vážnosti, i zdaliž nemáme mnohem více poddáni býti Otci duchů, abychom živi byli?“ Židům 12:9 (nebo též 4. Moj. 16:22, , Malach 2:10).
  • nebo příběh zemřelého boháče, který v duchovním světě prosil Abrahama, jestli může poslat Lazara, aby navštívil jeho bratry dosud žijící na zemi, aby je varoval (Lukáš 16:20-31),

začíná se před námi vynořovat zcela jiný obraz ! Z ploché vize „narodil jsem se jako tělo a zemřu jako tělo a pak už nic nebude“ se před námi vynořuje daleko hlubší perspektiva: „tím, že se narodí pozemské tělo, se k němu připojí duch a až naše tělo zemře, náš duch bude existovat dál a jenom opustí tuto dočasnou schránku.“ Pokud jste někdy slyšeli nebo přemýšleli o termínech „naše nitro“, „naše srdce“, „já“ a podobně, je to právě náš duch, který je tím centrem. Proto si lidé prožívající klinickou smrt stále uvědomovali sebe, stále si vše pamatovali. Jejich vědomosti a jejich uvědomování si sebe sama neskončilo opuštěním těla. Znamená to, že existujeme dále ! Protože si ale duch pamatuje vše, co jsme zde na zemi prožili, skutečným centrem našeho „já“ (našeho vědomí) je právě tento náš duch a tudíž jsme hlavně podstaty duchovní. To ale vnáší další rozměry do všeho dalšího. Přináší to mnoho nových otázek.

Z čeho je uspořádán náš duch ? Z jaké hmoty ? Pakliže existuje hmota jemnější, než co doposud známe (našeho ducha běžně nevidíme), panují v tomto světě také nějaké „fyzikální“ zákony příslušející oné duchovní sféře ? Je-li nyní v našem těle duch, co když i tento duch má nějaké svoje potřeby ?

Pamatuji si, když jsem se poprvé setkal s touto informací, totiž že uvnitř mého těla je můj duch, a že můj duch jsem vlastně já (moje identita), že mě to na zlomek času ohromilo a pak jsem cítil úlevu a krásný pocit. Něco jako když slyším něco, co už jsem jednou znal, co je mi povědomé a milé, a teď se na to jenom rozvzpomínám a měl jsem z toho vnitřní radost. Ucítil jsem, že je to pravda. Můj duch se radoval. Najednou mi mnoho dalších věcí začalo zapadat do sebe, začalo mi to dávat smysl.

Vezmeme-li tedy do úvahy, že jsme primárně duchovní podstaty „a pak teprve jsme také tělo“, začne dávat smysl i to, co popisuje ve své knížce „Cesta k zázrakům“ psychoterapeut Robert Rosenthal, že totiž hned po narození začínáme být zásobováni různými tělesnými podněty. Vnímáme doteky. Když máme hlad, dostane se nám slastného nápoje v podobě mateřského mléka. Když máme vlhko v plínce, začneme brečet a někdo nám pomůže. Učíme se, že tělo nám poskytuje mnoho podnětů a učíme se na tyto podněty reagovat. Naše duchovní mysl se ztotožňuje a srůstá s tělem. Tak docházíme k závěru, že „já“ jsem tělo. Od mala se v nás rozvíjí a posiluje potřeba starat se o sebe, abychom přežili. Určitá forma egocentrismu. Máme rádi jídlo. Bojíme se hladu. Máme rádi to, co uspokojuje potřeby našeho těla, protože se zdá, že to zajišťuje naše primární potřeby existence.

Sebestřednost

Soustředěnost na sebe je hluboký návyk. Je pochopitelný - chceme přežít. Co by se muselo změnit, abychom přestali být tak soustředěni na své potřeby, na své přežití, na zajištění sebe sama ? Asi bychom museli mít vedle sebe nějakou jistotu, na kterou bychom se mohli plně spoléhat, že o naše potřeby bude nakonec vždy plně postaráno. Pak bychom se možná postupně odnaučovali jednomu návyku a přecházeli ke druhému - od obav a soustředěnosti jenom na své tělo k lepšímu vnímání dalších věcí kolem nás. Taková soustředěnost směrem „ven“ nám začíná umožňovat vidět skutečné hodnoty věcí kolem nás. Pokud vnímám sebe jako nejdůležitějšího, na kterého se musím soustředit a zajistit mu přežití, může se snadno stát, že druhého mohu vidět jako svého ohrozitele - svého nepřítele. Pokud ale budu mít v sobě pocit dostatečného zabezpečení, moje zorničky se rozšíří a místo nepřítele mohu v druhém člověku uvidět bytost trpící a potřebnou anebo také (a) bytost krásnou.

Zažili jste někdy situaci, kdy jste měli pocit, že všechno leží na vás ? Cítili jste se někdy pod velkým tlakem, ve stresu a pak vám někdo přišel pomoct a vy jste cítili ohromnou úlevu, že už to vše není úplně na vás, že na to nejste sami ?

„Já potřebuji jíst. Já potřebuji spát. Já potřebuji peníze.“ Je to pochopitelné. Máme o sebe strach, máme strach o svoji existenci. Snažíme se vše kolem sebe zorganizovat tak, abychom právě my přežili. Z pohledu vnímání já=tělo je to jasné a pochopitelné. Pokud jsme ale příliš orientovaní hlavně na uspokojení vlastních potřeb, nutí nás to být stále ve střehu, stále v obavách - co kdyby něco nevyšlo tak, jak očekáváme, jak plánujeme. Kde je obava nebo strach, nemůže být klid a radost.

Pokud se nyní přemístíme k pohledu vnímání já=duch, začneme si uvědomovat, že my-duch existujeme, dokonce i po opuštění těla a že tak, jako někdo stvořil naše tělo, pravděpodobně někdo stvořil i našeho ducha. Zákon Entropie napovídá, že z něčeho méně uspořádaného může vzniknout něco více uspořádaného jenom pomocí dodání vnější energie (viz kapitola Zákon Entropie). Pokud nás (našeho ducha) tedy někdo stvořil, co když má o nás péči podobou jakou známe od pozemských rodičů ? Kdyby ten někdo o nás věděl, znal by nás a my bychom věděli, že se o nás neustále zajímá a je připraven nám kdykoli pomoci, mohli bychom možná pocítit uklidnění a úlevu. „Nejsem tady na to všechno sám ! Existuje někdo, kdo o mě ví, velmi dobře ví, a velmi mu na mne záleží.

S tím, jak se nám daří být čestní sami k sobě a přidržovat se pravdy, jsme schopní stále více rozlišovat, jaké podněty přicházejí z našeho těla, jaké podněty z našeho ducha, případně další podněty z okolí.

Potom začneme chápat a jakoby se rozpomínat, kde se v nás bere potřeba, aby nás někdo miloval. Kde se v mnohých z nás bere potřeba poznání ? Proč toužíme po štěstí a spravedlnosti ? Po vznešenosti a moci ? Nejsou to náhodou potřeby našeho ducha ? Není náhodou toto, co v nás někde existuje a ozývá se, jako jakási vzpomínka na Otce našich duchů, na jeho lásku, na štěstí, které jsme tam cítili a na spravedlnost, ve které jsme tam žili ? Na jeho vznešenost a moc ? Nestýská se náhodou našemu duchu po tom, co zažíval dříve ? Nereagujeme mnozí právě na tyto informace a na tyto stavy tak silně právě proto, že náš duch se vlastně rozpomíná ? Rozpomíná se na to, co zapomněl, když vstoupil do těla ?

Pakliže je to tak, jak bychom mohli naši potřebu štěstí trvale realizovat pomocí těla, když je to potřeba vycházející z našeho ducha ? Co když skutečné štěstí nezávisí na těle a nevychází z něho. Potom všechny naše pokusy o nalezení trvalé radosti pomocí těla znovu a znovu končí pocitem zklamání. Pokud neznáme tento princip, pouštíme se do dalšího usilovného boje o získání dalšího štěstí, alespoň na chvíli. Připomíná mě to nebohé křečky uvězněné v teráriu, kteří intuitivně stále běží v drátěném kolotoči, i když nikam nedoběhnou, stále hrabají v rohu, ale nikdy se z terária ven nevyhrabou a svobodu, kterou intuitivně hledají, nezískají. Podobně, jako se křečkům kupují kolotoče, aby měli alespoň pocit běhu a pohybu, i když jsou stále na stejném místě, i my, s myslí upřenou na naše tělo, stále dokola opakujeme úkony ve své víře osvobodit se, které nás ale ke svobodě nakonec nikdy nedovedou.

Vnitřní radost

Jak je již uvedeno v kapitole „Hledání štěstí“, skutečný trvalý klid a mír uvnitř sebe nacházíme tehdy, když jsou uspokojeny potřeby našeho ducha. Pak můžeme pociťovat trvalý mír a trvalé štěstí. Je to stav, který není závislý na obnošení, poškození, vyjití z módy, ani na tom, co má náš soused. Jednou ze základních potřeb našeho ducha je respektovat pravdu a udržovat si čisté svědomí.

Pokud volíme ty pravé hodnoty, způsobuje to klid v našem nitru. Naše srdce (náš charakter) se uzdravuje, a my můžeme pociťovat rostoucí radost. Spolu s měnícím se naším srdcem, stoupajícím po šroubovici vzhůru, během cyklů výher a proher, radosti i zklamání, stoupáme a rozvíjejí se naše charakterové vlastnosti - měníme se. Náš duch nabývá síly, náš charakter se mění.

A tak paradoxně, pocity trvalého štěstí nakonec nepřicházejí díky tomu, CO MÁME, ale díky tomu, KÝM JSME.


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Kultivace charakteru, Vzory a Etalony

V první části v kapitole „Změna charakteru“ jsme se bavili o tom, že charakter lze měnit.

Zde bych rád zdůraznil, že kultivace je změna charakteru k lepšímu.

Kultivace obecně, je proces, kdy se něco rozvíjí a zlepšuje za poskytnutí vhodných podmínek.

Lidé se snaží již po dlouhou dobu šlechtit rostliny, aby tyto rostliny byly užitečnější, aby měly větší úrodu nebo více účinných látek. Člověk má nesrovnatelně větší potenciál, než jakákoli plodina. Kolik z nás pečuje o svůj charakter s cílem zušlechtit ho a s cílem přinést drahocenné plody jak sobě, tak lidem kolem sebe ?

Pamatuji si, jak jsme s mojí ženou jednou byli v cizině na jedné duchovní události. Šli jsme po schodech a potkali jsme se tam s jiným manželským párem, který šel proti nám. Neznali jsme se. Měli jsme tendenci se jen běžně pozdravit a jít dál, ale najednou jsme měli určitý pocit, že nemůžeme pokračovat, že se máme zastavit a pozdravit se s těmi lidmi více a zeptat se, jak se mají. Byli starší než my, usmívali se. Ne strojeně, ne uměle. Usmívali se vřele, srdečně. Ten úsměv vycházel někde hluboko z nich. Vyměnili jsme si jen několik krátkých přátelských vět, rozloučili jsme se a pokračovali dál. O pár metrů dál jsme se s manželkou zastavili a oba se podívali jeden druhému do očí trochu zalitými slzami a ptali jsme se navzájem „co tohle bylo ???“. Oba jsme cítili to samé, něco nádherného, hlubokého, čistého. Byl to okamžik trvající několik vteřin, ale vryl se do mé duše tak hluboko, že i po několika letech je tento zážitek stále velmi „živý“. Později jsme se dozvěděli, že jsme se potkali s manželi, kteří jsou známí svým láskyplným projevem. Byl to projev kultivovanosti, zušlechtění. Nebyla to slova něco popisující, byl to zážitek stavu ducha. Kdyby mě to někdo jenom vyprávěl, dosadil bych si do jeho vyprávění to, co jsem dosud zažil nejpodobnějšího. Ale já jsem to zažil a moje „vize“ o lásce a laskavosti byla posunuta dál. Tam, kde před tím nebyla. Ten prožitek byl nesrovnatelně hlubší, než všechny předchozí prožitky. Lze v takových prožitcích jít ještě dál ? Existuje ještě něco více, o čem nevíme, protože jsme to zatím neprožili ? Nezapomínejme, že nevíme, co ještě nevíme.

„Etalon“ je pojem užívaný v metrologii (obor zabývající se měřidly). Etalon slouží jako vzor pro nějakou veličinu, třeba jednotku délky 1 metr. Etalon je to nejpřesnější a nejvěrnější ztvárnění veličiny. Je to vzor, vůči kterému se vztahují (porovnávají) všechna ostatní měřidla. Měřidla se porovnávají s etalonem a vyhodnocuje u nich se míra jejich shody.

Máme kolem sebe vzory pozitivních charakterů ?

Je jich v naší společnosti dostatek ?

Jak se k lidem s pozitivně rozvinutým charakterem naše společnost typicky staví ?

Když si uvědomíme jednotlivé charakterové vlastnosti, můžeme přemýšlet ve dvou úrovních:

  • vyskytují se tyto negativní nebo pozitivní vlastnosti u mne ?
    1. pokud mám negativní vlastnosti, jak se jich mohu zbavit ?
    2. pokud nemám pozitivní vlastnosti, jak je mohu získat ?

V této úrovni se bavíme o „mám / nemám“ a „zbavit se/ získat“.

  • Do jaké míry jsou moje vlastnosti rozvinuty ?

V této úrovni se bavíme o „míře“ rozvinutí.

Už jste někdy zkoušeli měřit míru vaší trpělivosti, lásky, píle … ? Jde to špatně :-). Na druhou stranu, naše děti měří naši trpělivost rádi a často :-).

Tak teď zase vážně: je to dle mého názoru v podstatě nezměřitelné. Ale na druhou stranu běžně v životě říkáme „vím, že bych měl být laskavější“ a podobně. V této větě je vyjádřeno, že by něčeho mělo být „více“, větší míra. V našich životech se často bavíme o míře našich vlastností a přejeme si něčeho více a něčeho zase méně.

„Lidé se prý nemění. Já se snažím nebýt stejný. Naopak být každý den lepší.“ herec Jan Tříska

Je důležité si uvědomit, že v rámci jednotlivých charakterových rysů se můžeme bavit o míře jejich rozvoje, i když je ve skutečnosti měřit moc neumíme. Pokud se ale bavíme o „míře“, dává to smysl pouze, pokud máme s čím porovnávat. Pokud máme nějaký etalon. Může jakýkoli člověk o sobě prohlásit, že je etalonem lásky ? Nebo etalonem jakékoli jiné vlastnosti ? (Ve smyslu, že tuto vlastnost má plně rozvinutou). Osobně si myslím, že to není možné. Ale můžeme, tak jako například herec Jan Tříska, si říci, že každý den můžeme být lepší. Jak se to pozná? Jak se to projeví ?

Když se příští den zase vyskytne nějaká další situace, kde se může projevit naše (pozitivní i negativní) vlastnost, můžeme se na tu situaci soustředit a zkusit ji zvládnout lépe než včera.

V pohádce „Pyšná princezna“ jednoho rána květinka přeci jenom neuvadla - a zůstala hrající melodii. To byl pokrok. Ale nepřišel hned a nepřišel sám. Předcházelo mnoho neúspěšných pokusů, kdy sice jakási touha byla, ale staré návyky byly ještě dost silné na to, aby zahubily vzrůstající touhou po něčem lepším, než po sebestřednosti.

Do jisté míry můžeme změnu měřit tím, že vidíme četnost (častotu) naší úspěšnosti, neboli jestli častěji vidíme, že se nám něco daří naplňovat, nebo častěji nedaří.

To, co ke změně nejvíce potřebujeme, je naše vnitřní motivace. Jak moc silná je naše vnitřní touha. Jak moc chceme, -ale pozor, ne jak chceme rozumem, ale jak moc chceme našim srdcem. Jak moc to vyvěrá ze samého středu nás, z našeho opravdového nitra. Věřím, že přirozeností člověka je, že touží po dobru. Otázkou je, jak tato naše touha je velká a jak moc se nechá nebo nenechá zadusit vlivy kolem nás.

Je tu ale ještě jeden problém. Růst v jednotlivých vlastnostech můžeme jenom do té míry, jakou o nich máme naši vizi, naši představu.

Když se zeptáte lidí kolem sebe, aby vám popsali největší možnou míru lásky, budou mít každý asi jiný názor, což je v pořádku. Kde ten názor vzali ? Na základě svých vlastních zkušeností a prožitků. Pokud vám někdo popíše svůj prožitek, budete ho prožívat stejně ? Nebudete. Budete ho prožívat jinak - po svém. I kdyby vypravěč použil ta nejvýstižnější a nejnádhernější slova, která v daném jazyku existují, budete to stejně naprosto nedostatečné vůči tomu, co mohl cítit. A navíc, i pod těmi nejkrásnějšími slovy si my osobně nakonec budeme schopni představit jenom to, co jsme zažili my sami. Nic víc. Osobní zkušenosti a prožitky jsou nepřenosné.

Ať jsem zkoumal sebevíce, pátral po etalonech kolem sebe, ač ve svém okolí mám mnoho různých silných vzorů, které motivují a povzbuzují, vždy jsem nakonec skončil u jednoho - u osoby Ježíše Krista. Jeho život byl výjimečný v mnoha směrech. Jeden rozměr, který za sebou zanechal, byl etalon charakteru a z toho vyplývajících charakterových vlastností. V každém okamžiku projevoval plnou míru všech ctnostných rysů. Pokud nerozumíte tomu, co zde zmiňuji, čtěte záznamy o jeho životě s otázkami „Jaké vlastnosti se na něm projevovaly ?“ a „V jaké míře ?“. Projevoval soucit ? Ano. Pomáhal v utrpení prostých lidí ? Ano. Byl trpělivý ve svých trápeních ? Ano. Byl Pokorný ? Ano. Odpouštěl ? Ano. U všeho je odpověď „ano“. A vždy, ne jenom někdy, na rozdíl od nás. Pro mne osobně je etalonem.

Pokud člověk alespoň na zlomek sekundy pocítí alespoň malou část lásky Ježíše Krista, změní ho to. Zažije sladkost a štěstí, které se jinde najít nedá. Vize se rozšíří daleko za všechny předpokládané obzory a člověk v údivu a pokoře zůstává sám se sebou, aby začal tušit, že není ničím, ale zároveň, že může být naplněn vším.