Charakter člověka

Respektování pravdy a Iluze

Princip respektování pravdy jsem záměrně zvolil jako první, protože ho považuji za klíčový.

Proč ? Protože pokud je tento princip narušen, je tím narušeno i všechno ostatní.

Hned na úvod chci něco vysvětlit. Jsem překvapený, jak často se setkávám s názory druhých lidí, kdy se „pravda“ zaměňuje za „správnost názoru“. Pod pojmem respektování pravdy zde NEMYSLÍM respektování názorů za každou cenu, způsobem „já mám pravdu“, „můj názor je ten nejlepší“. Osobní názory jsou jedna věc a v těch se opravdu můžeme lišit, a to je koneckonců dobře, protože se vzájemně můžeme obohatit jiným úhlem pohledu. Respektováním pravdy zde však myslím zcela něco jiného. Myslím tím případ, kdy každý z nás zná pravdu - fakta a respektuje je a nepopírá - nelže. Jedná poctivě.

Například, pokud mám v nákupním košíku 5 rohlíků, je to fakt, je to pravda - já to vím, že to tak je. Respektováním pravdy v tomto případě znamená to, že když se mi prodavačka zeptá, kolik mám v sáčku rohlíků, odpovím ji pravdu - 5 rohlíků. Na to se nedá nic relativizovat. Víte, jestli jste jeli rychlostí větší než 90 km/h nebo ne. A tak když vás zastaví policie, co řeknete ?

"Co je pravda ?" Tato otázka je paradoxně často vyslovována jako provokativní, jako zastírací. Když se někdo dostane do úzkých a hrozí prozrazení něčeho, co není pravda, sáhne k zrelativňování, oči se mu trochu zúží, trochu se pousměje, ale tak divně, štiplavě, a pak řekne zvláštní intonací, možná trochu s posměchem „A co je vlastně pravda ?“. Neznáte to ze života ?

Je pravda, co je napsáno na obalech všech potravin ohledně toho, co obsahují ? Je pravda, co říkají všechny reklamy ? Je pravda vše, co říkají politici ? Mluví pravdu všichni obchodníci ? Mluvíme vždy pravdu my sami ?

Je mnoho situací v životě, kdy velmi dobře víme, co je pravda. A o těchto situacích je právě zde řeč.

Čemu můžeme dnes věřit ? Proč nevěříme a pochybujeme, proč nemáme důvěru ? Protože jsme velmi často konfrontováni pozdějším zjištěním, že to co jsme obdrželi jako „pravdu“ byla ve skutečnosti cílená lež.

Uvědomujeme si, že žijeme v informační válce neskutečných rozměru ? Od obchodu, přes průmysl, politiku až po kulturu ? A proč to všechno ? Protože hodnota pravdy je každým dnem snižována, devalvována, pošlapávána, zesměšňována, vysmívána a pomocí nepravd označována za nedůležitou, nepotřebnou až přímo nežádoucí. A kdo obhajuje pravdu, je zesměšňován, jako by byl někým podlým, nežádoucím a infekčním.

Představme si, kdyby ze světa zmizelo cokoli, čemu bychom mohli věřit, respektive všude by na nás čekala nějaká forma nepravdy (jediná jistota by byla ta, že určitě neobdržíme pravdu).

• Jak by to vypadalo ve školství ? Ztratilo by smysl !
• Jak by to vypadalo ve zdravotnictví ? (zkuste si chvíli představovat …)
• Jak by to vypadalo v rodině ?
• Jak by to vypadalo mezi přáteli ?
• Jak by to vypadalo ve vědě a výzkumu ?
• Jak by to vypadalo u policie a v armádě ?
• …

Znát pravdu je jedna věc. Druhá věc je, jak s touto znalostí naložíme.

Respektování pravdy znamená jednak nepopírat to, o čem víme, že je pravda a jednak přijmout každou takovou pravdu do svého života. Vědět a přijmout jsou dvě různé věci. Někdy dlouho „cítíme“, co je pravda, ale stále se snažíme kličkovat a utíkat před ní. Jsme schopni si navymýšlet hromady výmluv a vytáček, jen abychom si nemuseli přiznat, že pravdu v určité oblasti dobře známe a tudíž bychom ji měli přijmout - zařídit se podle toho. A až možná přijde do našeho života něco, co obměkčí naše srdce, co umožní, abychom se pokořili a přiznali si sami před sebou, že to je pravda a přijali ji do svého života, pak teprve pocítíme klid, úlevu a radost, protože v té určité oblasti se dostaneme do souladu s naším svědomím.

Charakterová vlastnost, která souvisí s principem respektování pravdy, je čestnost. (Důsledky čestnosti a nečestnosti jsou popsány v Části 5. v kapitole „Charakterové vlastnosti - Čestnost, poctivost“)

Čestní potřebujeme být ke druhým, ale i k sobě. Čestnost je vlastnost, která ukazuje, jaký máme vztah k pravdě, jakou má pravda pro nás hodnotu. Například pro Jana Husa měla pravda cenu vyšší, než jeho život.

Jak velkou cenu má pravda v životech našich ?

Před mnoha lety, kdy lístek v MHD stál myslím ještě 3 koruny, mi jeden moudrý muž řekl něco ve smyslu: „Pokud jsi ochotný jet v tramvaji na černo (bez platné jízdenky), tak si své cti ceníš méně než za 3 koruny.“

Proč je respektování pravdy, neboli čestnost, tak kritickým principem ?

Zamysleme se, jak by naše společnost teoreticky vypadala, kdybychom se všichni chovali čestně:

• lidé by si mezi sebou důvěřovali
• zmizely by úplatky
• přestaly by krádeže
• život by byl v mnoha ohledech mnohem snazší
• přestaly by se ztrácet peníze z rozpočtů, přestalo by tunelování
• státní rozpočet by se zvýšil o miliardy korun
• …

Steve R. Covey ve své knize „8. návyk“ (str. 146) uvádí: „Při výzkumu, který jsme dělali, jsme se dotázali více než 54000 lidí na podstatné vlastnosti a schopnosti lídra. Z odpovědí vyplynulo, že je to v první řadě integrita.“

Když se řekne Lídr (vedoucí), možná může někdo namítnout, že integrita je dobrá pro těch oněch několik vedoucích (vůdčích osobností), ale nejsme snad každý z nás nějakým „lídrem“ pro někoho ? Ano, jsme. Svojí existencí ve společnosti, svými vztahy ke druhým lidem kolem nás, se stáváme, ať již chceme nebo ne, určitým Lídrem, neboli příkladem, vzorem pro druhé, ať již pozitivním nebo negativním, ale nějakým ano.

Důležitost respektování pravdy si můžeme vysvětlit na opaku - na následujícím příměru, co se děje uvnitř nás, když jsme nečestní, když zapíráme pravdu.

V bazénu

Představme si, že nehybně stojíme v čistém bazénu, po pás ve vodě a je dokonale klidná hladina. Můžeme vidět detaily na dně - modré kachličky a bílé spáry. Popření pravdy je jako plácnutí rukama do klidné hladiny. Hladina se zčeří a my ztrácíme detailní a ostrý obraz dna. Pozor - díky jednomu plácnutí (jedné nepravdě) neztrácíme obraz jenom jedné dlaždice na dně, ale pokřiví se nám obraz všech dlaždic - celý obraz našeho zření. Nic není tak ostré, jako bylo před tím. Je to velká iluze, čemu mnozí věří, totiž že „zapřu jedno, ale ostatní ještě uvidím jasně“. Druhá iluze je ta, že čekají, že se časem hladina zase uklidní, že to samo přejde, čas to odnese, lidé zapomenou - v podstatě mi může projít cokoli. V případě vody v bazénu to je pravda - časem se hladina opět ustálí a obraz se obnoví. V případě pravdy to tak ale nefunguje. Na pravdu a další duchovní principy se fyzikální zákony nevztahují. Zde platí zákony duchovní. V duchovní rovině hladina zůstává překvapivě i nadále zčeřená, a to tak dlouho, dokud naši nepravdu nenapravíme, soukromě i veřejně (je-li nutno). Naši původní nepravdu si musíme nejprve přiznat sami sobě, a pak zajistit její přijmutí i tam, kam jsme nepravdu vypustili.

Navíc, pokud pokračujeme v dalším čeření hladiny, stává se to součástí našeho života a my si postupně zvykáme na to, že „normální“ je vidět hladinu zvlněnou a obraz dna pokřivený (viz kapitola „Syndrom uvařené žáby“). Časem tomu uvěříme tak (tak se to stane součástí nás), že se dostaneme do stavu, kdy uslyšíme-li vyprávění, že existuje i klidná hladká hladina a že je možné vidět i jasný obraz dna, opovržlivě se zasmějeme a označíme toho člověka za pomatence. V případě, že si ještě vzpomínáme, že hladká hladina opravdu existuje, ale zároveň se nám nehodí to přiznat, protože bychom tím přiznali, že náš vlastní život je naplněn čeřením, budeme se snažit toho člověka označit za mentálně chorého a dát do blázince … (jako se to například stalo postavě tatínka v jednom filmovém zpracování pohádky „Kráska a zvíře“).

Někteří lidé si možná myslí „já jsem poctivý sám k sobě, jen občas něco řeknu jinak druhým lidem, ale to je „směrem ven“. To se mě netýká. Tu nepravdu jsem vyslal ze sebe pryč, ve mně nezůstala, mě se to tudíž netýká.

Zásadní podmínkou pro „vytvoření“ jakékoli nečestnosti směřující z nás ven je, že nejprve musíme zalhat sami sobě - dovnitř. Jak se to stane ? Jednoduše. Myšlenka se záměrem o nepravdě se musí nejprve objevit v naší mysli. Abychom ji mohli vypustit ven (anebo ji i nechat jenom zabydlit v nás, v naší mysli), musí nejprve projít kolem strážce, který hlídá její čestnost (čestnost jejího záměru). Pokud záměr není čestný, strážce spouští alarm. Tím strážcem je naše svědomí. Protože máme možnost se svobodně rozhodnout, máme tudíž i možnost ignorovat varování strážce, ale tady právě dochází k tomu, že ačkoli víme, že něco není správně, přesto se rozhodneme jinak. To je první zalhání - sobě samým. Abychom mohli oklamat druhé, musíme nejprve oklamat sami sebe. Což ovšem znamená tak trochu zapřít sama sebe. My přeci víme, že jsme, že existujeme. Ale v této fázi vlastně sami sobě namlouváme, že tak trochu sami neexistujeme. Dobrovolně vstupujeme do nesmírné pasti, které se říká iluze. Vypadá nevině, dokud nepochopíme její mechanismus a hlavně její následky.

"Iluze máme každý, ale je otázka, mám-li vědomě dělat někomu iluzi, to jest lhát."    T.G. Masaryk

Brýle na očích

Chcete-li ještě jiné přirovnání, můžeme si představit, že každý z nás nosíme brýle. Řekněme, ne dioptrické, ale ochranné, s čirými rovnými skly. Abychom provedli jakoukoli nečestnost (čin s nespravedlivým záměrem), musíme si to sami před sebou nejprve nějak skrýt, musíme nejprve nějak zařídit, že to, co vidíme, že dobré není, musíme nejprve nějak zneviditelnit, abychom byli schopni jít dál. Nemůžeme přeci popřít sami sebe. Popření sebe sama je jeden z nejvíce devastujících činů, který přináší zpochybnění naší vlastní existence a tudíž ceny naší existence - sebehodnoty (odůvodnění, proč vůbec má cenu, abych existoval). A tak v rámci naší snahy nevidět, si na ochranné sklo nalepíme kus něčeho neprůzračného (nějakou nečistotu), abychom se na tu pravdu o naší lži nemuseli dívat. Ale ta nečistota sama ze skla neodpadne a není ani „selektivní inteligentní nečistotou“, která umí zakrýt právě jenom jeden vybraný předmět. Je to univerzální nečistota, která zůstává na skle a zneviditelňuje všechno další, co zůstává v jejím zorném úhlu. A pokud takto člověk pokračuje dál, nečistot na jeho skle přibývá a ten původně ostrý obraz věcí tak, jak opravdu jsou, se postupně mění stále více a více na obraz směsice iluzí a dokreslovaných míst, která nevidíme a vidět prostě nemůžeme, dokud neočistíme naše skla. Protože máme ale „pud“ vidět, instinkt „vidět“, máme velkou touhu „vidět“, pak, když to nejde přirozeně, alespoň si tam máme tendenci něco dokreslit - dle naší fantazie a přání.

Je to stejně naivní (ale zdaleka ne tak legrační), jako když pozorujeme pobaveně malé děti, které si hrají na schovávanou tak, že si zakryjí svoje vlastní oči a věří, že je lidé v jejich okolí přestali vidět.

Nejbolestivější jsou vždycky začátky. Jeden vězeň týraný během komunismu vzpomínal: „nejvíc při výslechu bolelo prvních 15 - 20 ran, pak už to začínalo být jedno.“ Schopnost adaptace nám mnohdy pomáhá přežít, ale mnohdy nám pomáhá i hynout (viz princip „Syndrom uvařené žáby“). Po prvních zapřeních náš cit postupně otupuje, hlas našeho svědomí je slyšet slaběji. Není to tím, že by hlas mluvil tišeji, ale my sami si zavíráme uši, abychom ho neslyšeli, takže sami v sobě vyrábíme stále větší duchovní hluchotu. Zavíráme naše oči před pravdou a vyrábíme si naši duchovní slepotu.

Jak potom můžeme mít zdravou sebedůvěru, zdravé mínění o nás samých? Jak můžeme mít ze sebe samých zdravou a upřímnou radost? Pokud volíme „zneviditelnění“, naše hodnota v našich vlastních očích klesá, což nemáme rádi, toho se bojíme. Začíná boj o kompenzaci narušeného sebevědomí.

A tak začíná začarovaný kruh - kruh „prokletí“, ze kterého se velmi špatně vystupuje. Abych to vysvětlil parafrází, kterou jsem z legrace vytvořil před mnoha lety: „Pokud ztratíme rozum, už v nás pak nezbývá nic jiného, co by nám řeklo, že jsme ho ztratili“.

(více informací o Svědomí viz samostatná kapitola v Části 2.).

(více informací o Sebevědomí viz samostatná kapitola v Části 2.).

Můžeme se nyní zamyslit:

• Jak princip respektování pravdy souvisí s našimi hodnotami a s naším charakterem ?
  • Nerespektujeme-li pravdu, nevidíme věci kolem nás tak zřetelně, nevidíme je, jak jsou. Snadno podléháme tomu, že uvěříme iluzi. Tím se může stát, že si volíme hodnoty, které nejsou pro náš život ty nejdůležitější. Od našich hodnot se pak odvíjejí takové charakterové rysy, které nám neumožňují pociťovat klid a radost.
• Jak naše rozhodnutí zvolit si „respektování pravdy“ jako naši základní životní hodnotu, bude ovlivňovat náš život a život lidí kolem nás ?
  • Zkuste si zodpovědět sami …
• Pokud sami cítíte, že pravda je důležitá hodnota, jak byste tuto důležitost vysvětlili ?

Zatímco lidé toužící po spravedlnosti respektují pravdu, protože vrhá světlo na vše okolo a umožňuje další poznání a přijímání další pravdy, nespravedliví lidé pravdu nemají rádi, protože vrhá světlo na ty věci, které by oni chtěli zachovávat ve stínu, šeru nebo přímo ve tmě, aby to zbytek světa neviděl. (více viz kapitola „Osobní spravedlnost“).

Vidět sebe sama ve špatném světle nám tak trochu může nahánět hrůzu. My chceme v našich očích vypadat dobře. Jeden moudrý muž řekl: „… provinilí považují pravdu za tvrdou, neboť se jim zařezává hluboko do nitra“.

Velmi doporučuji shlédnout pořad české televize „Co dokáže lež“ (lze dohledat v archivu ČT). V naší současné společnosti je to stále více a více aktuální.

Musím varovat, že žijeme ve společnosti, kde začíná vítězit lež. Pokud tento trend bude pokračovat, nemůže to skončit dobře. Proč vítězí lež ? Není to jenom o politicích, kteří lžou. Je to hlavně o nás. Politici vyšli z našich řad. Co s tím ? Musíme začít každý sám u sebe a začít respektovat pravdu. Nebát se toho. Nástrah, které v nás mohou vzbuzovat obavy z respektování pravdy je mnoho. Potřebujeme odvahu a víru.

Pravda z dlouhodobého hlediska vždy vítězí. Pravda má vždy větší sílu než lež. Pravdu nemůžeme zničit, protože existuje sama o sobě. Naopak lež bude dříve či později odhalena. Pravda je jedním ze základních principů, na kterých je postavena naše existence. Byli jsme stvořeni na základě pravdy. Máme jenom dvě možnosti, co s pravdou můžeme dělat. Buď ji vyhledávat, učit se ji, přijímat ji, žít podle ní a obhajovat ji, nebo ji ignorovat, potlačovat, zamlžovat, překrucovat a popírat, ale nikdy ji nemůžeme zničit.