Dva světy

Vystudovaný filosof a poté ještě vystudovaný lékař se zaměřením na psychiatrii Raymond A. Moody (USA) se v roce 1965 náhodně setkal s vyprávěním kolegy, který popisoval svoje prožitky, když přežil svoji vlastní klinickou smrt. Na toto kolegovo vyprávění, byť velmi zajímavé, postupně zapomněl. O několik let později mu jeden student na univerzitě vyprávěl zážitky svojí babičky, co také přežila svoji klinickou smrt. Když Dr. Moody tomuto vyprávění naslouchal, s údivem si uvědomil, že ačkoliv jde o vyprávění zcela jiného člověka, z jiného státu, z jiné doby, obě vyprávění jsou si více než podobná. Rozhodl se tedy, že ve svých dalších přednáškách na univerzitě začne o smrti mluvit více otevřeně, zatímco dosud to bylo téma spíše obcházené. Od té chvíle za ním začali přicházet další a další posluchači, kteří měli buď svůj osobní prožitek, nebo znali někoho, komu se něco podobného stalo, tedy zážitky, kdy byl člověk blízko smrti, nebo kdy přímo prožil klinickou smrt v různých dobách trvání. Dr. Moody začal být postupně mezi lékařskou veřejností znám svým výzkumem v této oblasti a tak mu kolegové příležitostně přeposílali své pacienty s podobnými prožitky. Když už nashromáždil přibližně 150 příběhů tohoto typu (zatímco průběžně organizoval odborné přednášky a prováděl další odborné práce), rozhodl se toto pozorování shrnout a popsat ve své knize „Život po životě“, která se stala bestsellerem. Zmiňovala se o smrti, o něčem, co v té době bylo společenské tabu, o čem se raději nemluvilo. Dr. Moody vysvětluje, že jedním z důvodů, proč se bojíme mluvit o smrti je, že jakákoli zmínka o smrti (byť obecná, nebo konkrétní) nám nevědomky připomíná, že smrt čeká i nás. Protože máme rádi život a máme pud sebezáchovy, většinou se smrti bojíme. Strach často přichází jako naše reakce na něco, co neznáme (pokud nevíme, co nás po smrti čeká dál). Druhá okolnost spočívá v tom, že smrt se často popisuje, jako hluboký spánek, ale my lidé jsme jedinečné bytosti v tom, že si uvědomujeme svoji existenci. Spánek akceptujeme jako něco přijatelného, dokonce žádoucího, protože nám to dává odpočinek a hlavně, usínáme s vizí, že se ráno zase probudíme … Že každé ráno znovu a znovu obnovíme naše vědomí a budeme si uvědomovat, že existujeme. Smrt je ale popisována jako spánek, ze kterého se již nikdy neprobudíme. To je děsivá představa. Bojíme se myšlenky, že by naše existence měla skončit, že bych „já“ měl najednou nebýt. Teď jsem, ale pak už nebudu ???

Na studii Dr. Moodyho je cenné to, že své příběhy o zkušenostech z „jiného světa“ vypráví nezávisle různí lidé, za různých situací, kteří se vzájemně neznají. Pocházejí z různých prostředí, vzdělání, sociálních vrstev, politických a náboženských přesvědčení a přesto každý ve svém příběhu má několik z přibližně 15 stále se opakujících společných znaků. Například: Neschopnost slovy popsat zážitek, Slyšení co říkají lidé v jejich okolí, Pocity míru a klidu, Průchod tmavým tunelem, Výstup z těla a další. U tohoto prvku (Výstup z těla) bych se rád zastavil blíže. Zde budu přesně citovat (str. 22, Odeon 1991): „Je zřejmé, že se většina z nás zpravidla identifikuje se svým fyzickým tělem. Připouštíme přitom, že máme také „mysl“. Ale pro většinu z nás je mysl mnohem pomíjivější než tělo. Mysl nemusí být konec konců nic jiného než elektrická a chemická aktivita mozku, který je částí fyzického těla. A pro mnoho lidí je úplně nemožné byť i jen pochopit (připustit, představit*), že by člověk mohl existovat v nějaké jiné formě, než s jakou se ztotožňujeme, totiž ve fyzickém těle.“ (* moje poznámka).

Mnozí pacienti popisovali, že jaksi „vystoupili“ ze svého těla, že viděli svoje tělo, pozorovali ho odněkud ze shora nebo ze strany, a viděli sebe spolu s dalšími zúčastněnými lidmi (například, pokud pacient při operaci jakoby zemřel, viděl nejenom svoje tělo na operačním stole, ale i celý operační tým, který byl kolem přítomen a slyšel, o čem se mezi sebou personál baví a později bylo personálem potvrzeno, že to tak opravdu bylo). Najednou si pacient uvědomil, že vlastně stále existuje, i když jeho tělo leží někde jinde. Stále si uvědomuje „sám sebe“, dokonce že má i jakési další tělo, stále má ruce a nohy, ale jiné, než ty tělesné. Někteří popisovali, že je přišli přivítat jejich zesnulí předci. Jedna žena, která „umřela“ během operace pozoroval, jak zdravotnický tým usilovně prováděl resuscitaci na jejím těle, elektrické šoky a masáž hrudníku. Slyšela, jak skřípou a praskají kosti v jejím těle na operačním lůžku, a mnoho dalších aktivit a pomyslela si „Proč se tak namáhají, vždyť mi je tak dobře.“ Někdo jiný se snažil odstrčit zdravotní personál od svého těla, ale byl zmatený, protože pozoroval, jako by jeho duchovní „ruka“ procházela rukama personálu, takže je nedokázal fyzicky ovlivnit.

Toto vystupování z těla u mnohých způsobilo zmatek v jejich mysli, protože nechápali, že někde vidí svoje tělo mrtvé a při tom stále existují a dívají se na sebe - na své další tělo. Uvědomují si sami sebe a zůstává jim zachována paměť a samozřejmě jejich charakterové vlastnosti.

Proč to zde uvádím ? A dokonce v tak velkém rozsahu ? Protože to je zásadní pro všechny další úvahy. Abychom si uvědomili, kdo vlastně jsme, když řekneme „já“. Kdo jsem ? Jsem to tělo, které vidím, cítím a hmatám ? Nebo to „já“ jsem spíše ten duch, který v případě smrti těla vystoupí ze své hmotné schránky, ale nadále má mysl, vědomí, paměť atd. ?

Když do toho zapojíme, co se dozvídáme v Bibli, například:

  • že Bůh povolal proroka (Jeremiáše) dříve, než se narodil „dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě“ Jerem 1:5 (takže duch Jeremiáše existoval dříve, než se narodil do těla na zem).
  • nebo že Bůh je otcem našich duchů „Ano tělesné otce své měli jsme, kteříž nás trestali, a měli jsme [je] u vážnosti, i zdaliž nemáme mnohem více poddáni býti Otci duchů, abychom živi byli?“ Židům 12:9 (nebo též 4. Moj. 16:22, , Malach 2:10).
  • nebo příběh zemřelého boháče, který v duchovním světě prosil Abrahama, jestli může poslat Lazara, aby navštívil jeho bratry dosud žijící na zemi, aby je varoval (Lukáš 16:20-31),

začíná se před námi vynořovat zcela jiný obraz ! Z ploché vize „narodil jsem se jako tělo a zemřu jako tělo a pak už nic nebude“ se před námi vynořuje daleko hlubší perspektiva: „tím, že se narodí pozemské tělo, se k němu připojí duch a až naše tělo zemře, náš duch bude existovat dál a jenom opustí tuto dočasnou schránku.“ Pokud jste někdy slyšeli nebo přemýšleli o termínech „naše nitro“, „naše srdce“, „já“ a podobně, je to právě náš duch, který je tím centrem. Proto si lidé prožívající klinickou smrt stále uvědomovali sebe, stále si vše pamatovali. Jejich vědomosti a jejich uvědomování si sebe sama neskončilo opuštěním těla. Znamená to, že existujeme dále ! Protože si ale duch pamatuje vše, co jsme zde na zemi prožili, skutečným centrem našeho „já“ (našeho vědomí) je právě tento náš duch a tudíž jsme hlavně podstaty duchovní. To ale vnáší další rozměry do všeho dalšího. Přináší to mnoho nových otázek.

Z čeho je uspořádán náš duch ? Z jaké hmoty ? Pakliže existuje hmota jemnější, než co doposud známe (našeho ducha běžně nevidíme), panují v tomto světě také nějaké „fyzikální“ zákony příslušející oné duchovní sféře ? Je-li nyní v našem těle duch, co když i tento duch má nějaké svoje potřeby ?

Pamatuji si, když jsem se poprvé setkal s touto informací, totiž že uvnitř mého těla je můj duch, a že můj duch jsem vlastně já (moje identita), že mě to na zlomek času ohromilo a pak jsem cítil úlevu a krásný pocit. Něco jako když slyším něco, co už jsem jednou znal, co je mi povědomé a milé, a teď se na to jenom rozvzpomínám a měl jsem z toho vnitřní radost. Ucítil jsem, že je to pravda. Můj duch se radoval. Najednou mi mnoho dalších věcí začalo zapadat do sebe, začalo mi to dávat smysl.

Vezmeme-li tedy do úvahy, že jsme primárně duchovní podstaty „a pak teprve jsme také tělo“, začne dávat smysl i to, co popisuje ve své knížce „Cesta k zázrakům“ psychoterapeut Robert Rosenthal, že totiž hned po narození začínáme být zásobováni různými tělesnými podněty. Vnímáme doteky. Když máme hlad, dostane se nám slastného nápoje v podobě mateřského mléka. Když máme vlhko v plínce, začneme brečet a někdo nám pomůže. Učíme se, že tělo nám poskytuje mnoho podnětů a učíme se na tyto podněty reagovat. Naše duchovní mysl se ztotožňuje a srůstá s tělem. Tak docházíme k závěru, že „já“ jsem tělo. Od mala se v nás rozvíjí a posiluje potřeba starat se o sebe, abychom přežili. Určitá forma egocentrismu. Máme rádi jídlo. Bojíme se hladu. Máme rádi to, co uspokojuje potřeby našeho těla, protože se zdá, že to zajišťuje naše primární potřeby existence.

Sebestřednost

Soustředěnost na sebe je hluboký návyk. Je pochopitelný - chceme přežít. Co by se muselo změnit, abychom přestali být tak soustředěni na své potřeby, na své přežití, na zajištění sebe sama ? Asi bychom museli mít vedle sebe nějakou jistotu, na kterou bychom se mohli plně spoléhat, že o naše potřeby bude nakonec vždy plně postaráno. Pak bychom se možná postupně odnaučovali jednomu návyku a přecházeli ke druhému - od obav a soustředěnosti jenom na své tělo k lepšímu vnímání dalších věcí kolem nás. Taková soustředěnost směrem „ven“ nám začíná umožňovat vidět skutečné hodnoty věcí kolem nás. Pokud vnímám sebe jako nejdůležitějšího, na kterého se musím soustředit a zajistit mu přežití, může se snadno stát, že druhého mohu vidět jako svého ohrozitele - svého nepřítele. Pokud ale budu mít v sobě pocit dostatečného zabezpečení, moje zorničky se rozšíří a místo nepřítele mohu v druhém člověku uvidět bytost trpící a potřebnou anebo také (a) bytost krásnou.

Zažili jste někdy situaci, kdy jste měli pocit, že všechno leží na vás ? Cítili jste se někdy pod velkým tlakem, ve stresu a pak vám někdo přišel pomoct a vy jste cítili ohromnou úlevu, že už to vše není úplně na vás, že na to nejste sami ?

„Já potřebuji jíst. Já potřebuji spát. Já potřebuji peníze.“ Je to pochopitelné. Máme o sebe strach, máme strach o svoji existenci. Snažíme se vše kolem sebe zorganizovat tak, abychom právě my přežili. Z pohledu vnímání já=tělo je to jasné a pochopitelné. Pokud jsme ale příliš orientovaní hlavně na uspokojení vlastních potřeb, nutí nás to být stále ve střehu, stále v obavách - co kdyby něco nevyšlo tak, jak očekáváme, jak plánujeme. Kde je obava nebo strach, nemůže být klid a radost.

Pokud se nyní přemístíme k pohledu vnímání já=duch, začneme si uvědomovat, že my-duch existujeme, dokonce i po opuštění těla a že tak, jako někdo stvořil naše tělo, pravděpodobně někdo stvořil i našeho ducha. Zákon Entropie napovídá, že z něčeho méně uspořádaného může vzniknout něco více uspořádaného jenom pomocí dodání vnější energie (viz kapitola Zákon Entropie). Pokud nás (našeho ducha) tedy někdo stvořil, co když má o nás péči podobou jakou známe od pozemských rodičů ? Kdyby ten někdo o nás věděl, znal by nás a my bychom věděli, že se o nás neustále zajímá a je připraven nám kdykoli pomoci, mohli bychom možná pocítit uklidnění a úlevu. „Nejsem tady na to všechno sám ! Existuje někdo, kdo o mě ví, velmi dobře ví, a velmi mu na mne záleží.

S tím, jak se nám daří být čestní sami k sobě a přidržovat se pravdy, jsme schopní stále více rozlišovat, jaké podněty přicházejí z našeho těla, jaké podněty z našeho ducha, případně další podněty z okolí.

Potom začneme chápat a jakoby se rozpomínat, kde se v nás bere potřeba, aby nás někdo miloval. Kde se v mnohých z nás bere potřeba poznání ? Proč toužíme po štěstí a spravedlnosti ? Po vznešenosti a moci ? Nejsou to náhodou potřeby našeho ducha ? Není náhodou toto, co v nás někde existuje a ozývá se, jako jakási vzpomínka na Otce našich duchů, na jeho lásku, na štěstí, které jsme tam cítili a na spravedlnost, ve které jsme tam žili ? Na jeho vznešenost a moc ? Nestýská se náhodou našemu duchu po tom, co zažíval dříve ? Nereagujeme mnozí právě na tyto informace a na tyto stavy tak silně právě proto, že náš duch se vlastně rozpomíná ? Rozpomíná se na to, co zapomněl, když vstoupil do těla ?

Pakliže je to tak, jak bychom mohli naši potřebu štěstí trvale realizovat pomocí těla, když je to potřeba vycházející z našeho ducha ? Co když skutečné štěstí nezávisí na těle a nevychází z něho. Potom všechny naše pokusy o nalezení trvalé radosti pomocí těla znovu a znovu končí pocitem zklamání. Pokud neznáme tento princip, pouštíme se do dalšího usilovného boje o získání dalšího štěstí, alespoň na chvíli. Připomíná mě to nebohé křečky uvězněné v teráriu, kteří intuitivně stále běží v drátěném kolotoči, i když nikam nedoběhnou, stále hrabají v rohu, ale nikdy se z terária ven nevyhrabou a svobodu, kterou intuitivně hledají, nezískají. Podobně, jako se křečkům kupují kolotoče, aby měli alespoň pocit běhu a pohybu, i když jsou stále na stejném místě, i my, s myslí upřenou na naše tělo, stále dokola opakujeme úkony ve své víře osvobodit se, které nás ale ke svobodě nakonec nikdy nedovedou.

Vnitřní radost

Jak je již uvedeno v kapitole „Hledání štěstí“, skutečný trvalý klid a mír uvnitř sebe nacházíme tehdy, když jsou uspokojeny potřeby našeho ducha. Pak můžeme pociťovat trvalý mír a trvalé štěstí. Je to stav, který není závislý na obnošení, poškození, vyjití z módy, ani na tom, co má náš soused. Jednou ze základních potřeb našeho ducha je respektovat pravdu a udržovat si čisté svědomí.

Pokud volíme ty pravé hodnoty, způsobuje to klid v našem nitru. Naše srdce (náš charakter) se uzdravuje, a my můžeme pociťovat rostoucí radost. Spolu s měnícím se naším srdcem, stoupajícím po šroubovici vzhůru, během cyklů výher a proher, radosti i zklamání, stoupáme a rozvíjejí se naše charakterové vlastnosti - měníme se. Náš duch nabývá síly, náš charakter se mění.

A tak paradoxně, pocity trvalého štěstí nakonec nepřicházejí díky tomu, CO MÁME, ale díky tomu, KÝM JSME.


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Respektování pravdy a Iluze

Princip respektování pravdy jsem záměrně zvolil jako první, protože ho považuji za klíčový.

Proč ? Protože pokud je tento princip narušen, je tím narušeno i všechno ostatní.

Hned na úvod chci něco vysvětlit. Jsem překvapený, jak často se setkávám s názory druhých lidí, kdy se „pravda“ zaměňuje za „správnost názoru“. Pod pojmem respektování pravdy zde NEMYSLÍM respektování názorů za každou cenu, způsobem „já mám pravdu“, „můj názor je ten nejlepší“. Osobní názory jsou jedna věc a v těch se opravdu můžeme lišit, a to je koneckonců dobře, protože se vzájemně můžeme obohatit jiným úhlem pohledu. Respektováním pravdy zde však myslím zcela něco jiného. Myslím tím případ, kdy každý z nás zná pravdu - fakta a respektuje je a nepopírá - nelže. Jedná poctivě.

Například, pokud mám v nákupním košíku 5 rohlíků, je to fakt, je to pravda - já to vím, že to tak je. Respektováním pravdy v tomto případě znamená to, že když se mi prodavačka zeptá, kolik mám v sáčku rohlíků, odpovím ji pravdu - 5 rohlíků. Na to se nedá nic relativizovat. Víte, jestli jste jeli rychlostí větší než 90 km/h nebo ne. A tak když vás zastaví policie, co řeknete ?

"Co je pravda ?" Tato otázka je paradoxně často vyslovována jako provokativní, jako zastírací. Když se někdo dostane do úzkých a hrozí prozrazení něčeho, co není pravda, sáhne k zrelativňování, oči se mu trochu zúží, trochu se pousměje, ale tak divně, štiplavě, a pak řekne zvláštní intonací, možná trochu s posměchem „A co je vlastně pravda ?“. Neznáte to ze života ?

Je pravda, co je napsáno na obalech všech potravin ohledně toho, co obsahují ? Je pravda, co říkají všechny reklamy ? Je pravda vše, co říkají politici ? Mluví pravdu všichni obchodníci ? Mluvíme vždy pravdu my sami ?

Je mnoho situací v životě, kdy velmi dobře víme, co je pravda. A o těchto situacích je právě zde řeč.

Čemu můžeme dnes věřit ? Proč nevěříme a pochybujeme, proč nemáme důvěru ? Protože jsme velmi často konfrontováni pozdějším zjištěním, že to co jsme obdrželi jako „pravdu“ byla ve skutečnosti cílená lež.

Uvědomujeme si, že žijeme v informační válce neskutečných rozměru ? Od obchodu, přes průmysl, politiku až po kulturu ? A proč to všechno ? Protože hodnota pravdy je každým dnem snižována, devalvována, pošlapávána, zesměšňována, vysmívána a pomocí nepravd označována za nedůležitou, nepotřebnou až přímo nežádoucí. A kdo obhajuje pravdu, je zesměšňován, jako by byl někým podlým, nežádoucím a infekčním.

Představme si, kdyby ze světa zmizelo cokoli, čemu bychom mohli věřit, respektive všude by na nás čekala nějaká forma nepravdy (jediná jistota by byla ta, že určitě neobdržíme pravdu).

  • Jak by to vypadalo ve školství ? Ztratilo by smysl !
  • Jak by to vypadalo ve zdravotnictví ? (zkuste si chvíli představovat …)
  • Jak by to vypadalo v rodině ?
  • Jak by to vypadalo mezi přáteli ?
  • Jak by to vypadalo ve vědě a výzkumu ?
  • Jak by to vypadalo u policie a v armádě ?

Znát pravdu je jedna věc. Druhá věc je, jak s touto znalostí naložíme.

Respektování pravdy znamená jednak nepopírat to, o čem víme, že je pravda a jednak přijmout každou takovou pravdu do svého života. Vědět a přijmout jsou dvě různé věci. Někdy dlouho „cítíme“, co je pravda, ale stále se snažíme kličkovat a utíkat před ní. Jsme schopni si navymýšlet hromady výmluv a vytáček, jen abychom si nemuseli přiznat, že pravdu v určité oblasti dobře známe a tudíž bychom ji měli přijmout - zařídit se podle toho. A až možná přijde do našeho života něco, co obměkčí naše srdce, co umožní, abychom se pokořili a přiznali si sami před sebou, že to je pravda a přijali ji do svého života, pak teprve pocítíme klid, úlevu a radost, protože v té určité oblasti se dostaneme do souladu s naším svědomím.

Charakterová vlastnost, která souvisí s principem respektování pravdy, je čestnost. (Důsledky čestnosti a nečestnosti jsou popsány v Části 5. v kapitole „Charakterové vlastnosti - Čestnost, poctivost“)

Čestní potřebujeme být ke druhým, ale i k sobě. Čestnost je vlastnost, která ukazuje, jaký máme vztah k pravdě, jakou má pravda pro nás hodnotu. Například pro Jana Husa měla pravda cenu vyšší, než jeho život.

Jak velkou cenu má pravda v životech našich ?

Před mnoha lety, kdy lístek v MHD stál myslím ještě 3 koruny, mi jeden moudrý muž řekl něco ve smyslu: „Pokud jsi ochotný jet v tramvaji na černo (bez platné jízdenky), tak si své cti ceníš méně než za 3 koruny.“

Proč je respektování pravdy, neboli čestnost, tak kritickým principem ?

Zamysleme se, jak by naše společnost teoreticky vypadala, kdybychom se všichni chovali čestně:

  • lidé by si mezi sebou důvěřovali
  • zmizely by úplatky
  • přestaly by krádeže
  • život by byl v mnoha ohledech mnohem snazší
  • přestaly by se ztrácet peníze z rozpočtů, přestalo by tunelování
  • státní rozpočet by se zvýšil o miliardy korun

Steve R. Covey ve své knize „8. návyk“ (str. 146) uvádí: „Při výzkumu, který jsme dělali, jsme se dotázali více než 54000 lidí na podstatné vlastnosti a schopnosti lídra. Z odpovědí vyplynulo, že je to v první řadě integrita.“

Když se řekne Lídr (vedoucí), možná může někdo namítnout, že integrita je dobrá pro těch oněch několik vedoucích (vůdčích osobností), ale nejsme snad každý z nás nějakým „lídrem“ pro někoho ? Ano, jsme. Svojí existencí ve společnosti, svými vztahy ke druhým lidem kolem nás, se stáváme, ať již chceme nebo ne, určitým Lídrem, neboli příkladem, vzorem pro druhé, ať již pozitivním nebo negativním, ale nějakým ano.

Důležitost respektování pravdy si můžeme vysvětlit na opaku - na následujícím příměru, co se děje uvnitř nás, když jsme nečestní, když zapíráme pravdu.

V bazénu

Představme si, že nehybně stojíme v čistém bazénu, po pás ve vodě a je dokonale klidná hladina. Můžeme vidět detaily na dně - modré kachličky a bílé spáry. Popření pravdy je jako plácnutí rukama do klidné hladiny. Hladina se zčeří a my ztrácíme detailní a ostrý obraz dna. Pozor - díky jednomu plácnutí (jedné nepravdě) neztrácíme obraz jenom jedné dlaždice na dně, ale pokřiví se nám obraz všech dlaždic - celý obraz našeho zření. Nic není tak ostré, jako bylo před tím. Je to velká iluze, čemu mnozí věří, totiž že „zapřu jedno, ale ostatní ještě uvidím jasně“. Druhá iluze je ta, že čekají, že se časem hladina zase uklidní, že to samo přejde, čas to odnese, lidé zapomenou - v podstatě mi může projít cokoli. V případě vody v bazénu to je pravda - časem se hladina opět ustálí a obraz se obnoví. V případě pravdy to tak ale nefunguje. Na pravdu a další duchovní principy se fyzikální zákony nevztahují. Zde platí zákony duchovní. V duchovní rovině hladina zůstává překvapivě i nadále zčeřená, a to tak dlouho, dokud naši nepravdu nenapravíme, soukromě i veřejně (je-li nutno). Naši původní nepravdu si musíme nejprve přiznat sami sobě, a pak zajistit její přijmutí i tam, kam jsme nepravdu vypustili.

Navíc, pokud pokračujeme v dalším čeření hladiny, stává se to součástí našeho života a my si postupně zvykáme na to, že „normální“ je vidět hladinu zvlněnou a obraz dna pokřivený (viz kapitola „Syndrom uvařené žáby“). Časem tomu uvěříme tak (tak se to stane součástí nás), že se dostaneme do stavu, kdy uslyšíme-li vyprávění, že existuje i klidná hladká hladina a že je možné vidět i jasný obraz dna, opovržlivě se zasmějeme a označíme toho člověka za pomatence. V případě, že si ještě vzpomínáme, že hladká hladina opravdu existuje, ale zároveň se nám nehodí to přiznat, protože bychom tím přiznali, že náš vlastní život je naplněn čeřením, budeme se snažit toho člověka označit za mentálně chorého a dát do blázince … (jako se to například stalo postavě tatínka v jednom filmovém zpracování pohádky „Kráska a zvíře“).

Někteří lidé si možná myslí „já jsem poctivý sám k sobě, jen občas něco řeknu jinak druhým lidem, ale to je „směrem ven“. To se mě netýká. Tu nepravdu jsem vyslal ze sebe pryč, ve mně nezůstala, mě se to tudíž netýká.

Zásadní podmínkou pro „vytvoření“ jakékoli nečestnosti směřující z nás ven je, že nejprve musíme zalhat sami sobě - dovnitř. Jak se to stane ? Jednoduše. Myšlenka se záměrem o nepravdě se musí nejprve objevit v naší mysli. Abychom ji mohli vypustit ven (anebo ji i nechat jenom zabydlit v nás, v naší mysli), musí nejprve projít kolem strážce, který hlídá její čestnost (čestnost jejího záměru). Pokud záměr není čestný, strážce spouští alarm. Tím strážcem je naše svědomí. Protože máme možnost se svobodně rozhodnout, máme tudíž i možnost ignorovat varování strážce, ale tady právě dochází k tomu, že ačkoli víme, že něco není správně, přesto se rozhodneme jinak. To je první zalhání - sobě samým. Abychom mohli oklamat druhé, musíme nejprve oklamat sami sebe. Což ovšem znamená tak trochu zapřít sama sebe. My přeci víme, že jsme, že existujeme. Ale v této fázi vlastně sami sobě namlouváme, že tak trochu sami neexistujeme. Dobrovolně vstupujeme do nesmírné pasti, které se říká iluze. Vypadá nevině, dokud nepochopíme její mechanismus a hlavně její následky.

"Iluze máme každý, ale je otázka, mám-li vědomě dělat někomu iluzi, to jest lhát."    T.G. Masaryk

Brýle na očích

Chcete-li ještě jiné přirovnání, můžeme si představit, že každý z nás nosíme brýle. Řekněme, ne dioptrické, ale ochranné, s čirými rovnými skly. Abychom provedli jakoukoli nečestnost (čin s nespravedlivým záměrem), musíme si to sami před sebou nejprve nějak skrýt, musíme nejprve nějak zařídit, že to, co vidíme, že dobré není, musíme nejprve nějak zneviditelnit, abychom byli schopni jít dál. Nemůžeme přeci popřít sami sebe. Popření sebe sama je jeden z nejvíce devastujících činů, který přináší zpochybnění naší vlastní existence a tudíž ceny naší existence - sebehodnoty (odůvodnění, proč vůbec má cenu, abych existoval). A tak v rámci naší snahy nevidět, si na ochranné sklo nalepíme kus něčeho neprůzračného (nějakou nečistotu), abychom se na tu pravdu o naší lži nemuseli dívat. Ale ta nečistota sama ze skla neodpadne a není ani „selektivní inteligentní nečistotou“, která umí zakrýt právě jenom jeden vybraný předmět. Je to univerzální nečistota, která zůstává na skle a zneviditelňuje všechno další, co zůstává v jejím zorném úhlu. A pokud takto člověk pokračuje dál, nečistot na jeho skle přibývá a ten původně ostrý obraz věcí tak, jak opravdu jsou, se postupně mění stále více a více na obraz směsice iluzí a dokreslovaných míst, která nevidíme a vidět prostě nemůžeme, dokud neočistíme naše skla. Protože máme ale „pud“ vidět, instinkt „vidět“, máme velkou touhu „vidět“, pak, když to nejde přirozeně, alespoň si tam máme tendenci něco dokreslit - dle naší fantazie a přání.

Je to stejně naivní (ale zdaleka ne tak legrační), jako když pozorujeme pobaveně malé děti, které si hrají na schovávanou tak, že si zakryjí svoje vlastní oči a věří, že je lidé v jejich okolí přestali vidět.

Nejbolestivější jsou vždycky začátky. Jeden vězeň týraný během komunismu vzpomínal: „nejvíc při výslechu bolelo prvních 15 - 20 ran, pak už to začínalo být jedno.“ Schopnost adaptace nám mnohdy pomáhá přežít, ale mnohdy nám pomáhá i hynout (viz princip „Syndrom uvařené žáby“). Po prvních zapřeních náš cit postupně otupuje, hlas našeho svědomí je slyšet slaběji. Není to tím, že by hlas mluvil tišeji, ale my sami si zavíráme uši, abychom ho neslyšeli, takže sami v sobě vyrábíme stále větší duchovní hluchotu. Zavíráme naše oči před pravdou a vyrábíme si naši duchovní slepotu.

Jak potom můžeme mít zdravou sebedůvěru, zdravé mínění o nás samých? Jak můžeme mít ze sebe samých zdravou a upřímnou radost? Pokud volíme „zneviditelnění“, naše hodnota v našich vlastních očích klesá, což nemáme rádi, toho se bojíme. Začíná boj o kompenzaci narušeného sebevědomí.

A tak začíná začarovaný kruh - kruh „prokletí“, ze kterého se velmi špatně vystupuje. Abych to vysvětlil parafrází, kterou jsem z legrace vytvořil před mnoha lety: „Pokud ztratíme rozum, už v nás pak nezbývá nic jiného, co by nám řeklo, že jsme ho ztratili“.

(více informací o Svědomí viz samostatná kapitola v Části 2.).

(více informací o Sebevědomí viz samostatná kapitola v Části 2.).

Můžeme se nyní zamyslit:

  • Jak princip respektování pravdy souvisí s našimi hodnotami a s naším charakterem ?
    • Nerespektujeme-li pravdu, nevidíme věci kolem nás tak zřetelně, nevidíme je, jak jsou. Snadno podléháme tomu, že uvěříme iluzi. Tím se může stát, že si volíme hodnoty, které nejsou pro náš život ty nejdůležitější. Od našich hodnot se pak odvíjejí takové charakterové rysy, které nám neumožňují pociťovat klid a radost.
  • Jak naše rozhodnutí zvolit si „respektování pravdy“ jako naši základní životní hodnotu, bude ovlivňovat náš život a život lidí kolem nás ?
    • Zkuste si zodpovědět sami …
  • Pokud sami cítíte, že pravda je důležitá hodnota, jak byste tuto důležitost vysvětlili ?

Zatímco lidé toužící po spravedlnosti respektují pravdu, protože vrhá světlo na vše okolo a umožňuje další poznání a přijímání další pravdy, nespravedliví lidé pravdu nemají rádi, protože vrhá světlo na ty věci, které by oni chtěli zachovávat ve stínu, šeru nebo přímo ve tmě, aby to zbytek světa neviděl. (více viz kapitola „Osobní spravedlnost“).

Vidět sebe sama ve špatném světle nám tak trochu může nahánět hrůzu. My chceme v našich očích vypadat dobře. Jeden moudrý muž řekl: „… provinilí považují pravdu za tvrdou, neboť se jim zařezává hluboko do nitra“.

Velmi doporučuji shlédnout pořad české televize „Co dokáže lež“ (lze dohledat v archivu ČT). V naší současné společnosti je to stále více a více aktuální.

Musím varovat, že žijeme ve společnosti, kde začíná vítězit lež. Pokud tento trend bude pokračovat, nemůže to skončit dobře. Proč vítězí lež ? Není to jenom o politicích, kteří lžou. Je to hlavně o nás. Politici vyšli z našich řad. Co s tím ? Musíme začít každý sám u sebe a začít respektovat pravdu. Nebát se toho. Nástrah, které v nás mohou vzbuzovat obavy z respektování pravdy je mnoho. Potřebujeme odvahu a víru.

Pravda z dlouhodobého hlediska vždy vítězí. Pravda má vždy větší sílu než lež. Pravdu nemůžeme zničit, protože existuje sama o sobě. Naopak lež bude dříve či později odhalena. Pravda je jedním ze základních principů, na kterých je postavena naše existence. Byli jsme stvořeni na základě pravdy. Máme jenom dvě možnosti, co s pravdou můžeme dělat. Buď ji vyhledávat, učit se ji, přijímat ji, žít podle ní a obhajovat ji, nebo ji ignorovat, potlačovat, zamlžovat, překrucovat a popírat, ale nikdy ji nemůžeme zničit.