Dva světy

Vystudovaný filosof a poté ještě vystudovaný lékař se zaměřením na psychiatrii Raymond A. Moody (USA) se v roce 1965 náhodně setkal s vyprávěním kolegy, který popisoval svoje prožitky, když přežil svoji vlastní klinickou smrt. Na toto kolegovo vyprávění, byť velmi zajímavé, postupně zapomněl. O několik let později mu jeden student na univerzitě vyprávěl zážitky svojí babičky, co také přežila svoji klinickou smrt. Když Dr. Moody tomuto vyprávění naslouchal, s údivem si uvědomil, že ačkoliv jde o vyprávění zcela jiného člověka, z jiného státu, z jiné doby, obě vyprávění jsou si více než podobná. Rozhodl se tedy, že ve svých dalších přednáškách na univerzitě začne o smrti mluvit více otevřeně, zatímco dosud to bylo téma spíše obcházené. Od té chvíle za ním začali přicházet další a další posluchači, kteří měli buď svůj osobní prožitek, nebo znali někoho, komu se něco podobného stalo, tedy zážitky, kdy byl člověk blízko smrti, nebo kdy přímo prožil klinickou smrt v různých dobách trvání. Dr. Moody začal být postupně mezi lékařskou veřejností znám svým výzkumem v této oblasti a tak mu kolegové příležitostně přeposílali své pacienty s podobnými prožitky. Když už nashromáždil přibližně 150 příběhů tohoto typu (zatímco průběžně organizoval odborné přednášky a prováděl další odborné práce), rozhodl se toto pozorování shrnout a popsat ve své knize „Život po životě“, která se stala bestsellerem. Zmiňovala se o smrti, o něčem, co v té době bylo společenské tabu, o čem se raději nemluvilo. Dr. Moody vysvětluje, že jedním z důvodů, proč se bojíme mluvit o smrti je, že jakákoli zmínka o smrti (byť obecná, nebo konkrétní) nám nevědomky připomíná, že smrt čeká i nás. Protože máme rádi život a máme pud sebezáchovy, většinou se smrti bojíme. Strach často přichází jako naše reakce na něco, co neznáme (pokud nevíme, co nás po smrti čeká dál). Druhá okolnost spočívá v tom, že smrt se často popisuje, jako hluboký spánek, ale my lidé jsme jedinečné bytosti v tom, že si uvědomujeme svoji existenci. Spánek akceptujeme jako něco přijatelného, dokonce žádoucího, protože nám to dává odpočinek a hlavně, usínáme s vizí, že se ráno zase probudíme … Že každé ráno znovu a znovu obnovíme naše vědomí a budeme si uvědomovat, že existujeme. Smrt je ale popisována jako spánek, ze kterého se již nikdy neprobudíme. To je děsivá představa. Bojíme se myšlenky, že by naše existence měla skončit, že bych „já“ měl najednou nebýt. Teď jsem, ale pak už nebudu ???

Na studii Dr. Moodyho je cenné to, že své příběhy o zkušenostech z „jiného světa“ vypráví nezávisle různí lidé, za různých situací, kteří se vzájemně neznají. Pocházejí z různých prostředí, vzdělání, sociálních vrstev, politických a náboženských přesvědčení a přesto každý ve svém příběhu má několik z přibližně 15 stále se opakujících společných znaků. Například: Neschopnost slovy popsat zážitek, Slyšení co říkají lidé v jejich okolí, Pocity míru a klidu, Průchod tmavým tunelem, Výstup z těla a další. U tohoto prvku (Výstup z těla) bych se rád zastavil blíže. Zde budu přesně citovat (str. 22, Odeon 1991): „Je zřejmé, že se většina z nás zpravidla identifikuje se svým fyzickým tělem. Připouštíme přitom, že máme také „mysl“. Ale pro většinu z nás je mysl mnohem pomíjivější než tělo. Mysl nemusí být konec konců nic jiného než elektrická a chemická aktivita mozku, který je částí fyzického těla. A pro mnoho lidí je úplně nemožné byť i jen pochopit (připustit, představit*), že by člověk mohl existovat v nějaké jiné formě, než s jakou se ztotožňujeme, totiž ve fyzickém těle.“ (* moje poznámka).

Mnozí pacienti popisovali, že jaksi „vystoupili“ ze svého těla, že viděli svoje tělo, pozorovali ho odněkud ze shora nebo ze strany, a viděli sebe spolu s dalšími zúčastněnými lidmi (například, pokud pacient při operaci jakoby zemřel, viděl nejenom svoje tělo na operačním stole, ale i celý operační tým, který byl kolem přítomen a slyšel, o čem se mezi sebou personál baví a později bylo personálem potvrzeno, že to tak opravdu bylo). Najednou si pacient uvědomil, že vlastně stále existuje, i když jeho tělo leží někde jinde. Stále si uvědomuje „sám sebe“, dokonce že má i jakési další tělo, stále má ruce a nohy, ale jiné, než ty tělesné. Někteří popisovali, že je přišli přivítat jejich zesnulí předci. Jedna žena, která „umřela“ během operace pozoroval, jak zdravotnický tým usilovně prováděl resuscitaci na jejím těle, elektrické šoky a masáž hrudníku. Slyšela, jak skřípou a praskají kosti v jejím těle na operačním lůžku, a mnoho dalších aktivit a pomyslela si „Proč se tak namáhají, vždyť mi je tak dobře.“ Někdo jiný se snažil odstrčit zdravotní personál od svého těla, ale byl zmatený, protože pozoroval, jako by jeho duchovní „ruka“ procházela rukama personálu, takže je nedokázal fyzicky ovlivnit.

Toto vystupování z těla u mnohých způsobilo zmatek v jejich mysli, protože nechápali, že někde vidí svoje tělo mrtvé a při tom stále existují a dívají se na sebe - na své další tělo. Uvědomují si sami sebe a zůstává jim zachována paměť a samozřejmě jejich charakterové vlastnosti.

Proč to zde uvádím ? A dokonce v tak velkém rozsahu ? Protože to je zásadní pro všechny další úvahy. Abychom si uvědomili, kdo vlastně jsme, když řekneme „já“. Kdo jsem ? Jsem to tělo, které vidím, cítím a hmatám ? Nebo to „já“ jsem spíše ten duch, který v případě smrti těla vystoupí ze své hmotné schránky, ale nadále má mysl, vědomí, paměť atd. ?

Když do toho zapojíme, co se dozvídáme v Bibli, například:

  • že Bůh povolal proroka (Jeremiáše) dříve, než se narodil „dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě“ Jerem 1:5 (takže duch Jeremiáše existoval dříve, než se narodil do těla na zem).
  • nebo že Bůh je otcem našich duchů „Ano tělesné otce své měli jsme, kteříž nás trestali, a měli jsme [je] u vážnosti, i zdaliž nemáme mnohem více poddáni býti Otci duchů, abychom živi byli?“ Židům 12:9 (nebo též 4. Moj. 16:22, , Malach 2:10).
  • nebo příběh zemřelého boháče, který v duchovním světě prosil Abrahama, jestli může poslat Lazara, aby navštívil jeho bratry dosud žijící na zemi, aby je varoval (Lukáš 16:20-31),

začíná se před námi vynořovat zcela jiný obraz ! Z ploché vize „narodil jsem se jako tělo a zemřu jako tělo a pak už nic nebude“ se před námi vynořuje daleko hlubší perspektiva: „tím, že se narodí pozemské tělo, se k němu připojí duch a až naše tělo zemře, náš duch bude existovat dál a jenom opustí tuto dočasnou schránku.“ Pokud jste někdy slyšeli nebo přemýšleli o termínech „naše nitro“, „naše srdce“, „já“ a podobně, je to právě náš duch, který je tím centrem. Proto si lidé prožívající klinickou smrt stále uvědomovali sebe, stále si vše pamatovali. Jejich vědomosti a jejich uvědomování si sebe sama neskončilo opuštěním těla. Znamená to, že existujeme dále ! Protože si ale duch pamatuje vše, co jsme zde na zemi prožili, skutečným centrem našeho „já“ (našeho vědomí) je právě tento náš duch a tudíž jsme hlavně podstaty duchovní. To ale vnáší další rozměry do všeho dalšího. Přináší to mnoho nových otázek.

Z čeho je uspořádán náš duch ? Z jaké hmoty ? Pakliže existuje hmota jemnější, než co doposud známe (našeho ducha běžně nevidíme), panují v tomto světě také nějaké „fyzikální“ zákony příslušející oné duchovní sféře ? Je-li nyní v našem těle duch, co když i tento duch má nějaké svoje potřeby ?

Pamatuji si, když jsem se poprvé setkal s touto informací, totiž že uvnitř mého těla je můj duch, a že můj duch jsem vlastně já (moje identita), že mě to na zlomek času ohromilo a pak jsem cítil úlevu a krásný pocit. Něco jako když slyším něco, co už jsem jednou znal, co je mi povědomé a milé, a teď se na to jenom rozvzpomínám a měl jsem z toho vnitřní radost. Ucítil jsem, že je to pravda. Můj duch se radoval. Najednou mi mnoho dalších věcí začalo zapadat do sebe, začalo mi to dávat smysl.

Vezmeme-li tedy do úvahy, že jsme primárně duchovní podstaty „a pak teprve jsme také tělo“, začne dávat smysl i to, co popisuje ve své knížce „Cesta k zázrakům“ psychoterapeut Robert Rosenthal, že totiž hned po narození začínáme být zásobováni různými tělesnými podněty. Vnímáme doteky. Když máme hlad, dostane se nám slastného nápoje v podobě mateřského mléka. Když máme vlhko v plínce, začneme brečet a někdo nám pomůže. Učíme se, že tělo nám poskytuje mnoho podnětů a učíme se na tyto podněty reagovat. Naše duchovní mysl se ztotožňuje a srůstá s tělem. Tak docházíme k závěru, že „já“ jsem tělo. Od mala se v nás rozvíjí a posiluje potřeba starat se o sebe, abychom přežili. Určitá forma egocentrismu. Máme rádi jídlo. Bojíme se hladu. Máme rádi to, co uspokojuje potřeby našeho těla, protože se zdá, že to zajišťuje naše primární potřeby existence.

Sebestřednost

Soustředěnost na sebe je hluboký návyk. Je pochopitelný - chceme přežít. Co by se muselo změnit, abychom přestali být tak soustředěni na své potřeby, na své přežití, na zajištění sebe sama ? Asi bychom museli mít vedle sebe nějakou jistotu, na kterou bychom se mohli plně spoléhat, že o naše potřeby bude nakonec vždy plně postaráno. Pak bychom se možná postupně odnaučovali jednomu návyku a přecházeli ke druhému - od obav a soustředěnosti jenom na své tělo k lepšímu vnímání dalších věcí kolem nás. Taková soustředěnost směrem „ven“ nám začíná umožňovat vidět skutečné hodnoty věcí kolem nás. Pokud vnímám sebe jako nejdůležitějšího, na kterého se musím soustředit a zajistit mu přežití, může se snadno stát, že druhého mohu vidět jako svého ohrozitele - svého nepřítele. Pokud ale budu mít v sobě pocit dostatečného zabezpečení, moje zorničky se rozšíří a místo nepřítele mohu v druhém člověku uvidět bytost trpící a potřebnou anebo také (a) bytost krásnou.

Zažili jste někdy situaci, kdy jste měli pocit, že všechno leží na vás ? Cítili jste se někdy pod velkým tlakem, ve stresu a pak vám někdo přišel pomoct a vy jste cítili ohromnou úlevu, že už to vše není úplně na vás, že na to nejste sami ?

„Já potřebuji jíst. Já potřebuji spát. Já potřebuji peníze.“ Je to pochopitelné. Máme o sebe strach, máme strach o svoji existenci. Snažíme se vše kolem sebe zorganizovat tak, abychom právě my přežili. Z pohledu vnímání já=tělo je to jasné a pochopitelné. Pokud jsme ale příliš orientovaní hlavně na uspokojení vlastních potřeb, nutí nás to být stále ve střehu, stále v obavách - co kdyby něco nevyšlo tak, jak očekáváme, jak plánujeme. Kde je obava nebo strach, nemůže být klid a radost.

Pokud se nyní přemístíme k pohledu vnímání já=duch, začneme si uvědomovat, že my-duch existujeme, dokonce i po opuštění těla a že tak, jako někdo stvořil naše tělo, pravděpodobně někdo stvořil i našeho ducha. Zákon Entropie napovídá, že z něčeho méně uspořádaného může vzniknout něco více uspořádaného jenom pomocí dodání vnější energie (viz kapitola Zákon Entropie). Pokud nás (našeho ducha) tedy někdo stvořil, co když má o nás péči podobou jakou známe od pozemských rodičů ? Kdyby ten někdo o nás věděl, znal by nás a my bychom věděli, že se o nás neustále zajímá a je připraven nám kdykoli pomoci, mohli bychom možná pocítit uklidnění a úlevu. „Nejsem tady na to všechno sám ! Existuje někdo, kdo o mě ví, velmi dobře ví, a velmi mu na mne záleží.

S tím, jak se nám daří být čestní sami k sobě a přidržovat se pravdy, jsme schopní stále více rozlišovat, jaké podněty přicházejí z našeho těla, jaké podněty z našeho ducha, případně další podněty z okolí.

Potom začneme chápat a jakoby se rozpomínat, kde se v nás bere potřeba, aby nás někdo miloval. Kde se v mnohých z nás bere potřeba poznání ? Proč toužíme po štěstí a spravedlnosti ? Po vznešenosti a moci ? Nejsou to náhodou potřeby našeho ducha ? Není náhodou toto, co v nás někde existuje a ozývá se, jako jakási vzpomínka na Otce našich duchů, na jeho lásku, na štěstí, které jsme tam cítili a na spravedlnost, ve které jsme tam žili ? Na jeho vznešenost a moc ? Nestýská se náhodou našemu duchu po tom, co zažíval dříve ? Nereagujeme mnozí právě na tyto informace a na tyto stavy tak silně právě proto, že náš duch se vlastně rozpomíná ? Rozpomíná se na to, co zapomněl, když vstoupil do těla ?

Pakliže je to tak, jak bychom mohli naši potřebu štěstí trvale realizovat pomocí těla, když je to potřeba vycházející z našeho ducha ? Co když skutečné štěstí nezávisí na těle a nevychází z něho. Potom všechny naše pokusy o nalezení trvalé radosti pomocí těla znovu a znovu končí pocitem zklamání. Pokud neznáme tento princip, pouštíme se do dalšího usilovného boje o získání dalšího štěstí, alespoň na chvíli. Připomíná mě to nebohé křečky uvězněné v teráriu, kteří intuitivně stále běží v drátěném kolotoči, i když nikam nedoběhnou, stále hrabají v rohu, ale nikdy se z terária ven nevyhrabou a svobodu, kterou intuitivně hledají, nezískají. Podobně, jako se křečkům kupují kolotoče, aby měli alespoň pocit běhu a pohybu, i když jsou stále na stejném místě, i my, s myslí upřenou na naše tělo, stále dokola opakujeme úkony ve své víře osvobodit se, které nás ale ke svobodě nakonec nikdy nedovedou.

Vnitřní radost

Jak je již uvedeno v kapitole „Hledání štěstí“, skutečný trvalý klid a mír uvnitř sebe nacházíme tehdy, když jsou uspokojeny potřeby našeho ducha. Pak můžeme pociťovat trvalý mír a trvalé štěstí. Je to stav, který není závislý na obnošení, poškození, vyjití z módy, ani na tom, co má náš soused. Jednou ze základních potřeb našeho ducha je respektovat pravdu a udržovat si čisté svědomí.

Pokud volíme ty pravé hodnoty, způsobuje to klid v našem nitru. Naše srdce (náš charakter) se uzdravuje, a my můžeme pociťovat rostoucí radost. Spolu s měnícím se naším srdcem, stoupajícím po šroubovici vzhůru, během cyklů výher a proher, radosti i zklamání, stoupáme a rozvíjejí se naše charakterové vlastnosti - měníme se. Náš duch nabývá síly, náš charakter se mění.

A tak paradoxně, pocity trvalého štěstí nakonec nepřicházejí díky tomu, CO MÁME, ale díky tomu, KÝM JSME.


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Pokora a pýcha

Pokora je nesmírně cenný postoj, nesmírně cenná vlastnost.

Přesto, nebo možná právě proto, je v dnešní době tolik zesměšňována a doslova zadupávána do země a věšena na pranýř, jako něco špatného. Jde o hluboké nepochopení. Současná společnost se chová podobně, jako když se tělo zmate a začne autoimunitní reakcí likvidovat samo sebe.

Pokora je brána k poznávání, k růstu a ke štěstí.

Úplná pokora znamená nelpět na ničem, být ochoten vzdát se všeho. Neznamená to asketismus ani fatalismus. Není to vzdát se všeho, ale „být ochoten“ se vzdát všeho, ukáže-li se to za vhodné. Mezi tím je ohromný rozdíl. Důležitost pokory spočívá v tom, že při hledání pravdy jsme každý z nás méně či více v zajetí nějakých iluzí. Nevidíme vždy všechny věci tak, jak opravdu jsou. Občas je vidíme pokřiveně, pokrouceně, dle pokřivenosti našeho srdce, našich mentálních očí. Iluze jsou určitá forma naší osobní interpretace. Být pokorný znamená nelpět na ničem, o čem nemám jasnou znalost, že je to pravda. Pokora je schopnost připustit si, že jsem se mohl mýlit, že se mýlím. Pokora je připravenost přijmout další pravdu i za cenu, že něco jiného musím opustit a třeba to pro mne nebude ani moc příjemné. Pokora je vědomí, že nevím vše a že každý člověk mě může v něčem nějak poučit nebo že může v něčem být lepší než já.

Pokora je zesměšňována, že je jenom pro slabé, ale skutečná pokora je znakem těch nejsilnějších. Zaprvé, není vůbec snadné být pokorný, skutečně pokorný. Nemusí to být krátkodobě výhodné. Vyžaduje to ohromnou vnitřní sílu a uvědomování si své velké vnitřní hodnoty. Člověk s narušeným vnímáním své vlastní hodnoty v podstatě nedokáže být pokorný, nejde mu to a ani jít nemůže. Pokora vyžaduje přiznat si svoje vlastní slabosti a nedostatky a nezhroutit se z toho. Pokud člověk již tak bojuje s vlastním sebevědomím, kde by měl k tomu vzít ještě sílu a přiznat si další svoje slabosti ? A tak se zdá, že někteří reagujeme obráceně: místo, co bychom nejprve vyléčili svá bolavá a nemocná místa a nabrali sílu a zdraví pro něco ještě mocnějšího (čímž pokora bezesporu je), tak raději odřezáváme ze sebe i to málo a tvrdíme, že pokoru nepotřebujeme (protože je nám nepříjemná).

Milý tasemníku, … Tvůj pacient je teď pokorný; už jsi ho na to upozornil?“  (C.S. Lewis Rady zkušeného ďábla).

C.S. Lewis v této větě geniálně vystihl křehkost pokory a jak je snadné o ni přijít.

Rozšíření citace z knihy: „Tvůj pacient je teď pokorný; už jsi ho na to upozornil? Každá ctnost nám připadá méně hrozná, pokud si jí člověk je vědom. Propašuj do jeho mozku příjemnou myšlenku: „Propánakrále, já jsem pokorný!“, a téměř vzápětí se v něm objeví pýcha – pýcha na vlastní pokoru. Pokud novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný zase na to – a tak dále, kolikrát jen budeš chtít. Ale nezkoušej to příliš dlouho; mohl bys v něm probudit smysl pro humor a míru. Pak by se Ti jenom vysmál a šel si lehnout.“  (str. 62)

Pokorný člověk může být zároveň odvážný a bez strachu.

Když někdo mluví, pokorný člověk z toho může mít užitek, protože připouští, že druhý může mít v něčem pravdu, že může říkat něco užitečného. Pyšný člověk se předem uzavírá, takže i kdyby řečník říkal sebevětší moudra, pyšný člověk s postojem povýšeneckým si předem vkládá do svých uší špunty, aby neslyšel.

Pokorný je ten, který nelpí na sobě, na tom, jak ho vnímá okolí. Vědomí své vlastní vysoké hodnoty (a to není pýcha) dává sílu se nadechnout a ponořovat se do hlubin pokory.

Řeknou-li ti, že o tobě někdo špatně mluví, nehaj se, nýbrž odpověz: Takže nevěděl o ostatních mých chybách, jinak by nebyl mluvil jen o těchto.“ Epiktétos

Naše tělo má různé potřeby, je dominantní, nějak se projevuje. Má různé touhy, sklony, slabosti. Vnímáme se „já jsem toto tělo“, „já jsem já“. „Já“ vnímám tělo, světlo, tmu, zápach, vůni. Já mám tyto návyky a zkušenosti. Díky tomu každý z nás vnímáme tento svět odlišně, unikátně.  Podle naší výchovy, vzdělání, zkušeností, dispozic, prostředí máme každý velmi osobní a unikátní pohled na svět. Což samo o sobě by ještě nevadilo, kdybychom neměli přirozené sklony pohlížet na svět tak, že očekáváme, že celý svět je takový, jak ho znám a vnímám „já“. Pokud jsme u nás doma byli něčemu učeni, nebo jenom pasivně vystaveni nějakému působení, máme jednak tendenci toto automaticky kopírovat, a jednak očekáváme, že podobně nebo stejně to bude i všude jinde. V určitém věku dítě vnímá svět tak, že jenom to, co dělají a říkají rodiče je správné a je pravda. Závislost dítěte v tomto věku je na rodičích je ohromná a děti mají potřebu kopírovat a vnímat svět očima rodičů, resp, očima těch okolností, které se v jejich prostředí nejdéle vyskytují, co má na ně největší vliv (co nejčastěji vidí, slyší nebo jinak vnímají). To v nich vytváří hlubokou vizi světa, jaký by svět měl být a jaký je. Příklad: pokud doma je dítě opečováváno ze všech stran, všichni kolem dítěte „skáčou“, dítě samo nemusí téměř nic dělat („plný servis je zajištěn“), dítě to vnímá jako standard a tento návyk si přebírá do svého života, a přirozeně očekává, že veškerá komunita v jeho pozdějším životě se k němu bude chovat stejně, jako jeho rodina - v tomto případě, že všichni za něho všechno udělají a on nemusí vůbec nic - a bude to tak vnímat, že je to správně - nebude z toho mít třeba špatný pocit. Naopak začne mít špatný pocit z toho, kdyby se za ním třeba přišli a řekli mu: „tak toto bys měl dělat sám“. Pravděpodobně to popře a bude se divit, co po něm chcete a začne se bránit.

Takový svět je z „mého“ pohledu svět „reálný“, ale z nadhledu to mnohdy realita není, spíše je to iluze.

Našim cílem je vymanit se z tohoto pojetí světa, z tohoto vnímání. Vymaňovat se ze „svého“ světa znamená vymaňovat se z egocentrického světa - moje zážitky, moje chápání, moje pravdy, moje zkušenosti, …

Ale právě proto, že si každý sám se sebou vláčíme ten náš unikátní pohled - svoje vnímání, dostáváme se méně nebo více často do rozporu s druhými lidmi. Každý má ten svůj svět a každý má pocit, že právě to jeho vnímání je to správné.

K sebe-přijetí, včetně našich slabostí a chyb, potřebujeme pokoru.

A právě ve chvíli, kdy jsme ochotní odložit to naše vnímání a začít vnímat z pohledu toho druhého, tak se před námi objevuje zcela nový svět, cizí svět, ne ten náš, a všechno začínáme vidět najednou jinak. Některé věci jsme do té doby vůbec nevnímali, ale díky tomuto kroku najednou před námi povstanou.

Když se pokoříme, začínáme být učenliví, začínáme být ochotní vidět věci jinýma očima, odjinud. Začínáme být ochotní a schopní vidět nově, vidět to, co jsme dříve vidět nechtěli a nemohli. Učíme se na svět nahlížet nesobecky, ne-egocentricky.

Jako opak pokory je uváděna pýcha.

Pyšný postoj říká: „kdo je víc než já ?“. Čím větší pýcha, tím více egocentrický pohled. „Já mám pravdu - ty ne. Ty mne nebudeš poučovat - já to vím lépe. Mám lepší auto než ty.“

Při pyšném postoji dochází ke srovnávání sebe s druhými za účelem umělého (zdánlivého) zvyšování své vlastní hodnoty (viz kapitola „Sebevědomí“ v Části 2.).

Lékař řekne pacientovi po operaci „na tu nohu ještě alespoň 2 týdny nedošlapujte“, ale pacient, jen co opustí ordinaci, reaguje: „Takový blbosti ! Nejsem žádný vořezávátko ! Noha mě nebolí, tak šlapu, ne ?“ Není toto povyšování se nad lékaře, který toho ví/měl by vědět více ? Nechybí takovému pacientovi pokora ? A pokud se noha nezačne brzy hojit, možná, že za to bude moct asi lékař ...

Komentáře

Leny

1
06.02.2019
Jedním z největších zabijáků pokory je ego. Jinak v souvislosti s touto kapitolou bych si dovolila podělit se o následující citát: Pokora neznamená nic jiného než pravé poznání sebe sama. Kdo vidí a cítí, jaký vskutku je, je zajisté člověk pokorný.

Admin

2
02.03.2019
>> Reakce na komentář č. 1:
Děkuji za Váš komentář. Souhlasím.