Dva světy

Vystudovaný filosof a poté ještě vystudovaný lékař se zaměřením na psychiatrii Raymond A. Moody (USA) se v roce 1965 náhodně setkal s vyprávěním kolegy, který popisoval svoje prožitky, když přežil svoji vlastní klinickou smrt. Na toto kolegovo vyprávění, byť velmi zajímavé, postupně zapomněl. O několik let později mu jeden student na univerzitě vyprávěl zážitky svojí babičky, co také přežila svoji klinickou smrt. Když Dr. Moody tomuto vyprávění naslouchal, s údivem si uvědomil, že ačkoliv jde o vyprávění zcela jiného člověka, z jiného státu, z jiné doby, obě vyprávění jsou si více než podobná. Rozhodl se tedy, že ve svých dalších přednáškách na univerzitě začne o smrti mluvit více otevřeně, zatímco dosud to bylo téma spíše obcházené. Od té chvíle za ním začali přicházet další a další posluchači, kteří měli buď svůj osobní prožitek, nebo znali někoho, komu se něco podobného stalo, tedy zážitky, kdy byl člověk blízko smrti, nebo kdy přímo prožil klinickou smrt v různých dobách trvání. Dr. Moody začal být postupně mezi lékařskou veřejností znám svým výzkumem v této oblasti a tak mu kolegové příležitostně přeposílali své pacienty s podobnými prožitky. Když už nashromáždil přibližně 150 příběhů tohoto typu (zatímco průběžně organizoval odborné přednášky a prováděl další odborné práce), rozhodl se toto pozorování shrnout a popsat ve své knize „Život po životě“, která se stala bestsellerem. Zmiňovala se o smrti, o něčem, co v té době bylo společenské tabu, o čem se raději nemluvilo. Dr. Moody vysvětluje, že jedním z důvodů, proč se bojíme mluvit o smrti je, že jakákoli zmínka o smrti (byť obecná, nebo konkrétní) nám nevědomky připomíná, že smrt čeká i nás. Protože máme rádi život a máme pud sebezáchovy, většinou se smrti bojíme. Strach často přichází jako naše reakce na něco, co neznáme (pokud nevíme, co nás po smrti čeká dál). Druhá okolnost spočívá v tom, že smrt se často popisuje, jako hluboký spánek, ale my lidé jsme jedinečné bytosti v tom, že si uvědomujeme svoji existenci. Spánek akceptujeme jako něco přijatelného, dokonce žádoucího, protože nám to dává odpočinek a hlavně, usínáme s vizí, že se ráno zase probudíme … Že každé ráno znovu a znovu obnovíme naše vědomí a budeme si uvědomovat, že existujeme. Smrt je ale popisována jako spánek, ze kterého se již nikdy neprobudíme. To je děsivá představa. Bojíme se myšlenky, že by naše existence měla skončit, že bych „já“ měl najednou nebýt. Teď jsem, ale pak už nebudu ???

Na studii Dr. Moodyho je cenné to, že své příběhy o zkušenostech z „jiného světa“ vypráví nezávisle různí lidé, za různých situací, kteří se vzájemně neznají. Pocházejí z různých prostředí, vzdělání, sociálních vrstev, politických a náboženských přesvědčení a přesto každý ve svém příběhu má několik z přibližně 15 stále se opakujících společných znaků. Například: Neschopnost slovy popsat zážitek, Slyšení co říkají lidé v jejich okolí, Pocity míru a klidu, Průchod tmavým tunelem, Výstup z těla a další. U tohoto prvku (Výstup z těla) bych se rád zastavil blíže. Zde budu přesně citovat (str. 22, Odeon 1991): „Je zřejmé, že se většina z nás zpravidla identifikuje se svým fyzickým tělem. Připouštíme přitom, že máme také „mysl“. Ale pro většinu z nás je mysl mnohem pomíjivější než tělo. Mysl nemusí být konec konců nic jiného než elektrická a chemická aktivita mozku, který je částí fyzického těla. A pro mnoho lidí je úplně nemožné byť i jen pochopit (připustit, představit*), že by člověk mohl existovat v nějaké jiné formě, než s jakou se ztotožňujeme, totiž ve fyzickém těle.“ (* moje poznámka).

Mnozí pacienti popisovali, že jaksi „vystoupili“ ze svého těla, že viděli svoje tělo, pozorovali ho odněkud ze shora nebo ze strany, a viděli sebe spolu s dalšími zúčastněnými lidmi (například, pokud pacient při operaci jakoby zemřel, viděl nejenom svoje tělo na operačním stole, ale i celý operační tým, který byl kolem přítomen a slyšel, o čem se mezi sebou personál baví a později bylo personálem potvrzeno, že to tak opravdu bylo). Najednou si pacient uvědomil, že vlastně stále existuje, i když jeho tělo leží někde jinde. Stále si uvědomuje „sám sebe“, dokonce že má i jakési další tělo, stále má ruce a nohy, ale jiné, než ty tělesné. Někteří popisovali, že je přišli přivítat jejich zesnulí předci. Jedna žena, která „umřela“ během operace pozoroval, jak zdravotnický tým usilovně prováděl resuscitaci na jejím těle, elektrické šoky a masáž hrudníku. Slyšela, jak skřípou a praskají kosti v jejím těle na operačním lůžku, a mnoho dalších aktivit a pomyslela si „Proč se tak namáhají, vždyť mi je tak dobře.“ Někdo jiný se snažil odstrčit zdravotní personál od svého těla, ale byl zmatený, protože pozoroval, jako by jeho duchovní „ruka“ procházela rukama personálu, takže je nedokázal fyzicky ovlivnit.

Toto vystupování z těla u mnohých způsobilo zmatek v jejich mysli, protože nechápali, že někde vidí svoje tělo mrtvé a při tom stále existují a dívají se na sebe - na své další tělo. Uvědomují si sami sebe a zůstává jim zachována paměť a samozřejmě jejich charakterové vlastnosti.

Proč to zde uvádím ? A dokonce v tak velkém rozsahu ? Protože to je zásadní pro všechny další úvahy. Abychom si uvědomili, kdo vlastně jsme, když řekneme „já“. Kdo jsem ? Jsem to tělo, které vidím, cítím a hmatám ? Nebo to „já“ jsem spíše ten duch, který v případě smrti těla vystoupí ze své hmotné schránky, ale nadále má mysl, vědomí, paměť atd. ?

Když do toho zapojíme, co se dozvídáme v Bibli, například:

  • že Bůh povolal proroka (Jeremiáše) dříve, než se narodil „dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě“ Jerem 1:5 (takže duch Jeremiáše existoval dříve, než se narodil do těla na zem).
  • nebo že Bůh je otcem našich duchů „Ano tělesné otce své měli jsme, kteříž nás trestali, a měli jsme [je] u vážnosti, i zdaliž nemáme mnohem více poddáni býti Otci duchů, abychom živi byli?“ Židům 12:9 (nebo též 4. Moj. 16:22, , Malach 2:10).
  • nebo příběh zemřelého boháče, který v duchovním světě prosil Abrahama, jestli může poslat Lazara, aby navštívil jeho bratry dosud žijící na zemi, aby je varoval (Lukáš 16:20-31),

začíná se před námi vynořovat zcela jiný obraz ! Z ploché vize „narodil jsem se jako tělo a zemřu jako tělo a pak už nic nebude“ se před námi vynořuje daleko hlubší perspektiva: „tím, že se narodí pozemské tělo, se k němu připojí duch a až naše tělo zemře, náš duch bude existovat dál a jenom opustí tuto dočasnou schránku.“ Pokud jste někdy slyšeli nebo přemýšleli o termínech „naše nitro“, „naše srdce“, „já“ a podobně, je to právě náš duch, který je tím centrem. Proto si lidé prožívající klinickou smrt stále uvědomovali sebe, stále si vše pamatovali. Jejich vědomosti a jejich uvědomování si sebe sama neskončilo opuštěním těla. Znamená to, že existujeme dále ! Protože si ale duch pamatuje vše, co jsme zde na zemi prožili, skutečným centrem našeho „já“ (našeho vědomí) je právě tento náš duch a tudíž jsme hlavně podstaty duchovní. To ale vnáší další rozměry do všeho dalšího. Přináší to mnoho nových otázek.

Z čeho je uspořádán náš duch ? Z jaké hmoty ? Pakliže existuje hmota jemnější, než co doposud známe (našeho ducha běžně nevidíme), panují v tomto světě také nějaké „fyzikální“ zákony příslušející oné duchovní sféře ? Je-li nyní v našem těle duch, co když i tento duch má nějaké svoje potřeby ?

Pamatuji si, když jsem se poprvé setkal s touto informací, totiž že uvnitř mého těla je můj duch, a že můj duch jsem vlastně já (moje identita), že mě to na zlomek času ohromilo a pak jsem cítil úlevu a krásný pocit. Něco jako když slyším něco, co už jsem jednou znal, co je mi povědomé a milé, a teď se na to jenom rozvzpomínám a měl jsem z toho vnitřní radost. Ucítil jsem, že je to pravda. Můj duch se radoval. Najednou mi mnoho dalších věcí začalo zapadat do sebe, začalo mi to dávat smysl.

Vezmeme-li tedy do úvahy, že jsme primárně duchovní podstaty „a pak teprve jsme také tělo“, začne dávat smysl i to, co popisuje ve své knížce „Cesta k zázrakům“ psychoterapeut Robert Rosenthal, že totiž hned po narození začínáme být zásobováni různými tělesnými podněty. Vnímáme doteky. Když máme hlad, dostane se nám slastného nápoje v podobě mateřského mléka. Když máme vlhko v plínce, začneme brečet a někdo nám pomůže. Učíme se, že tělo nám poskytuje mnoho podnětů a učíme se na tyto podněty reagovat. Naše duchovní mysl se ztotožňuje a srůstá s tělem. Tak docházíme k závěru, že „já“ jsem tělo. Od mala se v nás rozvíjí a posiluje potřeba starat se o sebe, abychom přežili. Určitá forma egocentrismu. Máme rádi jídlo. Bojíme se hladu. Máme rádi to, co uspokojuje potřeby našeho těla, protože se zdá, že to zajišťuje naše primární potřeby existence.

Sebestřednost

Soustředěnost na sebe je hluboký návyk. Je pochopitelný - chceme přežít. Co by se muselo změnit, abychom přestali být tak soustředěni na své potřeby, na své přežití, na zajištění sebe sama ? Asi bychom museli mít vedle sebe nějakou jistotu, na kterou bychom se mohli plně spoléhat, že o naše potřeby bude nakonec vždy plně postaráno. Pak bychom se možná postupně odnaučovali jednomu návyku a přecházeli ke druhému - od obav a soustředěnosti jenom na své tělo k lepšímu vnímání dalších věcí kolem nás. Taková soustředěnost směrem „ven“ nám začíná umožňovat vidět skutečné hodnoty věcí kolem nás. Pokud vnímám sebe jako nejdůležitějšího, na kterého se musím soustředit a zajistit mu přežití, může se snadno stát, že druhého mohu vidět jako svého ohrozitele - svého nepřítele. Pokud ale budu mít v sobě pocit dostatečného zabezpečení, moje zorničky se rozšíří a místo nepřítele mohu v druhém člověku uvidět bytost trpící a potřebnou anebo také (a) bytost krásnou.

Zažili jste někdy situaci, kdy jste měli pocit, že všechno leží na vás ? Cítili jste se někdy pod velkým tlakem, ve stresu a pak vám někdo přišel pomoct a vy jste cítili ohromnou úlevu, že už to vše není úplně na vás, že na to nejste sami ?

„Já potřebuji jíst. Já potřebuji spát. Já potřebuji peníze.“ Je to pochopitelné. Máme o sebe strach, máme strach o svoji existenci. Snažíme se vše kolem sebe zorganizovat tak, abychom právě my přežili. Z pohledu vnímání já=tělo je to jasné a pochopitelné. Pokud jsme ale příliš orientovaní hlavně na uspokojení vlastních potřeb, nutí nás to být stále ve střehu, stále v obavách - co kdyby něco nevyšlo tak, jak očekáváme, jak plánujeme. Kde je obava nebo strach, nemůže být klid a radost.

Pokud se nyní přemístíme k pohledu vnímání já=duch, začneme si uvědomovat, že my-duch existujeme, dokonce i po opuštění těla a že tak, jako někdo stvořil naše tělo, pravděpodobně někdo stvořil i našeho ducha. Zákon Entropie napovídá, že z něčeho méně uspořádaného může vzniknout něco více uspořádaného jenom pomocí dodání vnější energie (viz kapitola Zákon Entropie). Pokud nás (našeho ducha) tedy někdo stvořil, co když má o nás péči podobou jakou známe od pozemských rodičů ? Kdyby ten někdo o nás věděl, znal by nás a my bychom věděli, že se o nás neustále zajímá a je připraven nám kdykoli pomoci, mohli bychom možná pocítit uklidnění a úlevu. „Nejsem tady na to všechno sám ! Existuje někdo, kdo o mě ví, velmi dobře ví, a velmi mu na mne záleží.

S tím, jak se nám daří být čestní sami k sobě a přidržovat se pravdy, jsme schopní stále více rozlišovat, jaké podněty přicházejí z našeho těla, jaké podněty z našeho ducha, případně další podněty z okolí.

Potom začneme chápat a jakoby se rozpomínat, kde se v nás bere potřeba, aby nás někdo miloval. Kde se v mnohých z nás bere potřeba poznání ? Proč toužíme po štěstí a spravedlnosti ? Po vznešenosti a moci ? Nejsou to náhodou potřeby našeho ducha ? Není náhodou toto, co v nás někde existuje a ozývá se, jako jakási vzpomínka na Otce našich duchů, na jeho lásku, na štěstí, které jsme tam cítili a na spravedlnost, ve které jsme tam žili ? Na jeho vznešenost a moc ? Nestýská se náhodou našemu duchu po tom, co zažíval dříve ? Nereagujeme mnozí právě na tyto informace a na tyto stavy tak silně právě proto, že náš duch se vlastně rozpomíná ? Rozpomíná se na to, co zapomněl, když vstoupil do těla ?

Pakliže je to tak, jak bychom mohli naši potřebu štěstí trvale realizovat pomocí těla, když je to potřeba vycházející z našeho ducha ? Co když skutečné štěstí nezávisí na těle a nevychází z něho. Potom všechny naše pokusy o nalezení trvalé radosti pomocí těla znovu a znovu končí pocitem zklamání. Pokud neznáme tento princip, pouštíme se do dalšího usilovného boje o získání dalšího štěstí, alespoň na chvíli. Připomíná mě to nebohé křečky uvězněné v teráriu, kteří intuitivně stále běží v drátěném kolotoči, i když nikam nedoběhnou, stále hrabají v rohu, ale nikdy se z terária ven nevyhrabou a svobodu, kterou intuitivně hledají, nezískají. Podobně, jako se křečkům kupují kolotoče, aby měli alespoň pocit běhu a pohybu, i když jsou stále na stejném místě, i my, s myslí upřenou na naše tělo, stále dokola opakujeme úkony ve své víře osvobodit se, které nás ale ke svobodě nakonec nikdy nedovedou.

Vnitřní radost

Jak je již uvedeno v kapitole „Hledání štěstí“, skutečný trvalý klid a mír uvnitř sebe nacházíme tehdy, když jsou uspokojeny potřeby našeho ducha. Pak můžeme pociťovat trvalý mír a trvalé štěstí. Je to stav, který není závislý na obnošení, poškození, vyjití z módy, ani na tom, co má náš soused. Jednou ze základních potřeb našeho ducha je respektovat pravdu a udržovat si čisté svědomí.

Pokud volíme ty pravé hodnoty, způsobuje to klid v našem nitru. Naše srdce (náš charakter) se uzdravuje, a my můžeme pociťovat rostoucí radost. Spolu s měnícím se naším srdcem, stoupajícím po šroubovici vzhůru, během cyklů výher a proher, radosti i zklamání, stoupáme a rozvíjejí se naše charakterové vlastnosti - měníme se. Náš duch nabývá síly, náš charakter se mění.

A tak paradoxně, pocity trvalého štěstí nakonec nepřicházejí díky tomu, CO MÁME, ale díky tomu, KÝM JSME.


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Sebevědomí

Sebevědomí lze zjednodušeně definovat jako to, jakou hodnotu sami sobě přikládáme. Za koho se považujeme.

Opusťme zatím úvahy, od čeho bychom svoji hodnotu měli odvozovat a budeme si pouze hrát s termíny.

Zdravé sebevědomí má člověk, který je se sebou spokojený, má se rád, je na sebe hrdý. Není to ve smyslu pýchy, namyšlenosti nebo zvýšeného ega. Je to upřímná radost z toho, jaký jsem. Vážím si sebe sama, vidím svoji hodnotu. Takový člověk většinou nemá touhu bojovat s druhými, raději jim chce pomáhat a pozvedat je, aby i oni měli takovou radost, jakou pociťuje on sám. Takový člověk je mírný a dobře snáší útoky druhých, protože nemá potřebu se s nimi identifikovat. Asi všichni dobře známe z praxe, jak se chová velký pes při setkání se psem malým. Velký pes se obvykle jenom dívá, chvíli si malého psa prohlíží, možná si přičichne a pak jde dál svojí cestou, nerušen. Zatímco malý pes většinou hlasitě štěká, je agresivní a snaží se nahánět „hrůzu“. V očích velkého psa ale malý pes stále zůstává psem malým a neškodným.

Proč tak záleží na našem sebevědomí ? Proč se tolik projevuje v tak mnoha jiných oblastech ?

My lidé, kromě toho, že žijeme, si ještě navíc od ostatních tvorů svoji existenci uvědomujeme. Je to jeden ze základních znaků, jak se my lidé lišíme od všeho ostatního kolem nás - uvědomujeme si sami sebe - svoji vlastní existenci. Zároveň máme v sobě zakódovaný strach o naši existenci. Ačkoli asi moc často a vědomě nepřemýšlíme o smyslu toho, proč vůbec existujeme, můžeme občas dojít do stavu, kdy máme pocit, že k naší existenci jaksi vlastně není důvod, protože „je všechno špatně“. Nevidíme další řešení, protože nevidíme na sobě žádnou hodnotu. To je extrém. Lidé, kteří byť jen podvědomě, vnímají, že nemají žádnou hodnotu, mají tendenci k sebevraždám, nebo k velmi „trčícím“ činům, aby na sebe upozornili a obhájili si sami pře sebou svoji existenci. Pocit vlastní bezcennosti je proto tak trýznivý, protože nám neposkytuje zdůvodnění, proč bychom vlastně měli existovat. Nízkého hodnocení sebe sama se vesměs všichni bojíme, protože to jakoby naznačuje, že naše existence nemá smysl, nezní zdůvodnitelná.

Pokud s tímto stavem něco vědomě neděláme, dělá s tím naše podvědomí něco samo.

Lidé s nízkým sebevědomím snáší těžko kritiku, ale mohou rádi kritizovat druhé. Cítí svoji zranitelnost, a proto mají potřebu si nasazovat různé „masky“, aby si svoji hodnotu „navýšili“. Třeba pomocí registrační značky auta, pomocí výstředností ve vzhledu či chování, v luxusu, …

Nízké sebevědomí lze „opravovat“ v zásadě dvěma způsoby: buď skutečně (opravdově), nebo pomocí iluzí (kterým ovšem sami často věříme, nebo si je vůbec neuvědomujeme).

Nejprve o „opravách“ pomocí iluzí. Základní iluzí je, že si naše nízké sebevědomí „opravíme“ srovnáváním s druhými. Přičemž iluzi zvýšené hodnoty můžeme vyrobit v zásadě dvěma hlavními způsoby. Buď můžeme naši vlastní hodnotu vůči druhým RELATVINĚ zvyšovat, nebo můžeme hodnotu druhých vůči nám RELATVINĚ snižovat. Ať již zdánlivé navyšování své vlastní hodnoty, nebo zdánlivé snižování hodnoty lidí kolem nás, vede k iluzi, že my jsme na tom lépe. A to nám jakoby pomáhá. Iluze ovšem spočívá v tom, že ačkoliv můžeme mít pocit změny naší hodnoty, naše vlastní hodnota se tím nemění, je stále stejná ! Pro výrobu naší iluze potřebujeme druhé kolem nás, potřebujeme obecenstvo, nebo poddané oběti. Buď potřebujeme obdivovatele („ó jaké má krásné šaty, a jaké šperky a jaké auto a jakou vilu, jaký účes, …“) nebo potřebujeme oběti („vážený pane redaktore, myslil bych si, že toho budete vědět více“, „seš úplně nemožnej !“, „vůbec tomu nerozumíš“, „být tebou bych v těch šatech na ulici vůbec nevycházel“ atd.). Kromě přímého boje tváří v tvář, je samozřejmě mnohem pohodlnější způsob, například pomlouvat někoho za jeho zády. Líbila se mi definice uvedená jedním muslimským duchovním (přibližné znění): „pokud o druhých mluvíte nehezké věci, přestože jsou pravdivé, pomlouváte. Pokud o druhých mluvíte nepravdu, prostě jenom lžete.“

Problém iluzorního zvyšování našeho sebevědomí má minimálně dvě slabé stránky. Jednak naše hodnota ve skutečnosti neroste, jednak naše relativní srovnávání je navázané na dočasné věci. Naše luxusní auto nám může „navýšit body“, ale jenom do chvíle, než vyjde z módy a už nebude „top“, nebo dokud nám kolem něho někdo neprojde s klíčky v ruce (mimochodem i klíčky v ruce mohou být způsobem ponižování druhých, aby mě tolik netrápilo, že já nejsem ta dobrý, protože nemám tak luxusní auto jako on. „Když ho nemohu mít já, nebudeš ho mít ani ty !“). Druzí, které jsme ponižovali, se mohou navíc vzdělat a zlepšit a už nebudou „tak hloupí“, dokonce nás mohou začít v určité oblasti výrazně převyšovat. Dočasnost našich řešení jak zvýšit naši hodnotu tedy vyžaduje stále nové zdroje - nové předměty, nebo nové oběti v našem okolí.

Nic proti luxusu. Záleží na motivaci, proč si věci pořizujeme. Někdo si koupí skvělé auto, protože prostě na to ty peníze má a má radost, když si může pořídit něco kvalitního a je mu zcela jedno, co si o něm myslí druzí. Nedělá to kvůli druhým ani kvůli sobě, že by si tím potřeboval dokázat, že jeho hodnota je dostatečně vysoká. To je v pořádku. Mluvím o lidech, kteří mají tyto potřeby dokazování, že jejich hodnota je vyšší.

Ponižováním druhých jim samozřejmě ubližujeme. Nevytváříme společnost lepší, více schopnou a prosperující. Ponižování je činnost destruktivní.

Srovnávání se s druhými nemusí nutně být špatné, pokud k tomu budeme mít vhodnou motivaci. Můžeme se srovnávat s druhými a vnímat je jako naše vzory. Můžeme je vnímat jako motivaci pro náš vlastní rozvoj. Pokud je ale naší motivací porovnávání naší hodnoty s cílem zlepšit si naše sebevědomí, není to moudrá motivace.

Dosud jsme se zamýšleli nad tím, co mnohdy děláme podvědomě v naději zlepšit naše sebehodnocení, ale co není ta skutečná cesta, co je jenom iluze.

Nyní, co tedy skutečně můžeme dělat pro zlepšení našeho sebehodnocení ?

Jak je již zmíněno v jiných kapitolách, základem zdravého sebevědomí je čisté svědomí.

Velmi osvědčené a dobře funkční je také zamyslet se nad svým okolím, vybrat si někoho kolem sebe a něco pro něho udělat. Můžeme mu pomoci, potěšit, udělat něčím radost. V rodině druhému můžeme vyčistit body, vynést za něho odpadkový koš, uklidit nádobí, vyluxovat, přinést květinu nebo čokoládu, ustlat za něho postel. Přijít za ním a zeptat se ho, jestli něco nepotřebuje, jak se cítí atd. Už jenom to, že někoho se zájmem vyslechneme, je pro některé ta největší možná pomoc. Typické je to pro osamělé starší lidi, ale asi každý z nás, bez ohledu na věk a sociální situaci, máme potřebu se někdy někomu s něčím svěřit, vypovídat se. Pokud upřímně nasloucháme a zajímáme se, můžeme druhému velmi pomoci. Nakonec, my z toho budeme mít radost - že jsme byli užiteční - to je přeci růst naší skutečné hodnoty v našich očích. Existuje jeden důvod, pro moji existenci ! Zajímavé je si povšimnout jedné věci: před tím, než jsme se o někoho postarali - byli jsme jiní ? Z čeho plyne radost ze sebe sama, uspokojení ze sebe sama ? Není to ani tak tím, že by se něco změnilo, jako spíše, že jsme si něco uvědomili o sobě - že jsme se na sebe podívali jinak - „vidím, že mám určitou hodnotu, protože mohu být užitečný“ - pomoc druhým nám pomáhá vidět na sobě to, co jsme před tím neviděli. Pomoc druhým zviditelňuje náš potenciál a převádí ho do reality.

Většinou, když se začneme upřímně starat o druhé, o jejich problémy a těžkosti, nutně nás to vede zapomenout na sebe a na vlastní těžkosti. Pro někoho to může znít možná „lacině“, příliš jednoduše, než aby to fungovalo, ale zkuste to, funguje to !

Další možnosti, jak skutečně zvýšit hodnotu sebe sama ve svých očích.

Na internetu jsou různé doporučené seznamy, které, pokud se jejich jednotlivé položky neopírají o srovnávání, mohou dobře pomáhat.

S nikým se nepoměřuji, nezávodím. Proto když běhám, nikdo mě nemůže porazit.“ herec Jan Tříska.

Jak bylo již řečeno, srovnávání se s druhými nevede ke zdravému sebevědomí ani ke zdravým vztahům. Pokud se chceme srovnávat, srovnávejme se sami se sebou - s tím, jací jsme byli dříve a s tím, jací můžeme být v budoucnu.

Zdravé sebevědomí je založené na vnímání své vlastní hodnoty, bez zkoumání teoretických hodnot druhých.

Sebevědomí roste (a též radost ze života a ze sebe), když vidíme, že naplňujeme náš pozitivní potenciál. Naneštěstí, možná málo kdo přemýšlí nad svým potenciálem. Můžeme se bavit o potenciálu v našich talentech, umění, sportu, v profesních schopnostech (někdo umí řídit práci druhým, někdo má analytické schopnosti, někdo umí rychle kombinovat a řídit logistiku, výrobu, někdo má talent na opravování strojů a někdo cítí, jak nejlépe uzdravit druhého, někdo kreslí nádherné obrazy). Každý máme vlohy v něčem jiném a je dobře, když je rozvineme a použijeme. Pomáháme tak přiložit svůj díl k celku. Můžeme vytvářet synergii s druhými. Můžeme druhé obdarovat radostí a potěšením.

Speciální kategorií našeho potenciálního rozvoje je však náš charakter, naše hodnoty a vlastnosti. Každý den můžeme být o něco maličko lepšími, než jsme byli včera. Dnes můžeme pocítit větší vděčnost za vše, co máme a za lidi kolem nás, než jsme pociťovali včera. Zítra můžeme nějakým drobným skutkem pomoci někomu v naší blízkosti, komu jsme dnes nepomohli. Dnes můžeme obdivovat květy, které jsme včera minuly bez povšimnutí. Dnes místo obvyklého rozzlobení se k někomu zachováme shovívavě a laskavě.

Je obtížné o tom mluvit, ale je úžasné něco takového zažít. Přál bych každému zažít chvíle v přítomnosti člověka, který naplňuje svůj potenciál, co se týká například laskavosti. Být chvíli v přítomnosti člověka, který s vámi nemá žádné postranní úmysly, upřímně se o vás zajímá a hledá způsob, jak by vám mohl být užitečný a přitom vám nic nevnucoval, který respektuje plně vaši svobodnou vůli. To je hluboký zážitek. Ten člověk ztratil ze zřetele sebe a zajímá se o vás. Můžete pocítit jeho upřímné přátelství, upřímnou touhu, abyste se měli dobře. Můžete se cítit v jeho přítomnosti v naprostém bezpečí. Jste ochotni se mu svěřit i se svými niternými pocity a nebojíte se zneužití. Můžete mu plně důvěřovat. V české kotlině se to někomu může zdát až možná podezřelé: „Co jako chce ? O co mu jde ??? Co je zatím ? Musím být ve střehu !

Člověk, který v sobě cítí svoji důstojnost, začne vnímat důstojnost i druhých. Vnímá jejich hodnotu. Váží si jich. Sám má sebeúctu, má sebevědomí, má radost ze sebe - tichou, ne povýšeneckou. Raduje se. Tato radost nerezatí, neobnosí se, nelze ji poškrábat klíčky, nevychází z módy. A lze ji stále zvětšovat. Ale pravda je, že za peníze se koupit nedá.