Dva světy

Vystudovaný filosof a poté ještě vystudovaný lékař se zaměřením na psychiatrii Raymond A. Moody (USA) se v roce 1965 náhodně setkal s vyprávěním kolegy, který popisoval svoje prožitky, když přežil svoji vlastní klinickou smrt. Na toto kolegovo vyprávění, byť velmi zajímavé, postupně zapomněl. O několik let později mu jeden student na univerzitě vyprávěl zážitky svojí babičky, co také přežila svoji klinickou smrt. Když Dr. Moody tomuto vyprávění naslouchal, s údivem si uvědomil, že ačkoliv jde o vyprávění zcela jiného člověka, z jiného státu, z jiné doby, obě vyprávění jsou si více než podobná. Rozhodl se tedy, že ve svých dalších přednáškách na univerzitě začne o smrti mluvit více otevřeně, zatímco dosud to bylo téma spíše obcházené. Od té chvíle za ním začali přicházet další a další posluchači, kteří měli buď svůj osobní prožitek, nebo znali někoho, komu se něco podobného stalo, tedy zážitky, kdy byl člověk blízko smrti, nebo kdy přímo prožil klinickou smrt v různých dobách trvání. Dr. Moody začal být postupně mezi lékařskou veřejností znám svým výzkumem v této oblasti a tak mu kolegové příležitostně přeposílali své pacienty s podobnými prožitky. Když už nashromáždil přibližně 150 příběhů tohoto typu (zatímco průběžně organizoval odborné přednášky a prováděl další odborné práce), rozhodl se toto pozorování shrnout a popsat ve své knize „Život po životě“, která se stala bestsellerem. Zmiňovala se o smrti, o něčem, co v té době bylo společenské tabu, o čem se raději nemluvilo. Dr. Moody vysvětluje, že jedním z důvodů, proč se bojíme mluvit o smrti je, že jakákoli zmínka o smrti (byť obecná, nebo konkrétní) nám nevědomky připomíná, že smrt čeká i nás. Protože máme rádi život a máme pud sebezáchovy, většinou se smrti bojíme. Strach často přichází jako naše reakce na něco, co neznáme (pokud nevíme, co nás po smrti čeká dál). Druhá okolnost spočívá v tom, že smrt se často popisuje, jako hluboký spánek, ale my lidé jsme jedinečné bytosti v tom, že si uvědomujeme svoji existenci. Spánek akceptujeme jako něco přijatelného, dokonce žádoucího, protože nám to dává odpočinek a hlavně, usínáme s vizí, že se ráno zase probudíme … Že každé ráno znovu a znovu obnovíme naše vědomí a budeme si uvědomovat, že existujeme. Smrt je ale popisována jako spánek, ze kterého se již nikdy neprobudíme. To je děsivá představa. Bojíme se myšlenky, že by naše existence měla skončit, že bych „já“ měl najednou nebýt. Teď jsem, ale pak už nebudu ???

Na studii Dr. Moodyho je cenné to, že své příběhy o zkušenostech z „jiného světa“ vypráví nezávisle různí lidé, za různých situací, kteří se vzájemně neznají. Pocházejí z různých prostředí, vzdělání, sociálních vrstev, politických a náboženských přesvědčení a přesto každý ve svém příběhu má několik z přibližně 15 stále se opakujících společných znaků. Například: Neschopnost slovy popsat zážitek, Slyšení co říkají lidé v jejich okolí, Pocity míru a klidu, Průchod tmavým tunelem, Výstup z těla a další. U tohoto prvku (Výstup z těla) bych se rád zastavil blíže. Zde budu přesně citovat (str. 22, Odeon 1991): „Je zřejmé, že se většina z nás zpravidla identifikuje se svým fyzickým tělem. Připouštíme přitom, že máme také „mysl“. Ale pro většinu z nás je mysl mnohem pomíjivější než tělo. Mysl nemusí být konec konců nic jiného než elektrická a chemická aktivita mozku, který je částí fyzického těla. A pro mnoho lidí je úplně nemožné byť i jen pochopit (připustit, představit*), že by člověk mohl existovat v nějaké jiné formě, než s jakou se ztotožňujeme, totiž ve fyzickém těle.“ (* moje poznámka).

Mnozí pacienti popisovali, že jaksi „vystoupili“ ze svého těla, že viděli svoje tělo, pozorovali ho odněkud ze shora nebo ze strany, a viděli sebe spolu s dalšími zúčastněnými lidmi (například, pokud pacient při operaci jakoby zemřel, viděl nejenom svoje tělo na operačním stole, ale i celý operační tým, který byl kolem přítomen a slyšel, o čem se mezi sebou personál baví a později bylo personálem potvrzeno, že to tak opravdu bylo). Najednou si pacient uvědomil, že vlastně stále existuje, i když jeho tělo leží někde jinde. Stále si uvědomuje „sám sebe“, dokonce že má i jakési další tělo, stále má ruce a nohy, ale jiné, než ty tělesné. Někteří popisovali, že je přišli přivítat jejich zesnulí předci. Jedna žena, která „umřela“ během operace pozoroval, jak zdravotnický tým usilovně prováděl resuscitaci na jejím těle, elektrické šoky a masáž hrudníku. Slyšela, jak skřípou a praskají kosti v jejím těle na operačním lůžku, a mnoho dalších aktivit a pomyslela si „Proč se tak namáhají, vždyť mi je tak dobře.“ Někdo jiný se snažil odstrčit zdravotní personál od svého těla, ale byl zmatený, protože pozoroval, jako by jeho duchovní „ruka“ procházela rukama personálu, takže je nedokázal fyzicky ovlivnit.

Toto vystupování z těla u mnohých způsobilo zmatek v jejich mysli, protože nechápali, že někde vidí svoje tělo mrtvé a při tom stále existují a dívají se na sebe - na své další tělo. Uvědomují si sami sebe a zůstává jim zachována paměť a samozřejmě jejich charakterové vlastnosti.

Proč to zde uvádím ? A dokonce v tak velkém rozsahu ? Protože to je zásadní pro všechny další úvahy. Abychom si uvědomili, kdo vlastně jsme, když řekneme „já“. Kdo jsem ? Jsem to tělo, které vidím, cítím a hmatám ? Nebo to „já“ jsem spíše ten duch, který v případě smrti těla vystoupí ze své hmotné schránky, ale nadále má mysl, vědomí, paměť atd. ?

Když do toho zapojíme, co se dozvídáme v Bibli, například:

  • že Bůh povolal proroka (Jeremiáše) dříve, než se narodil „dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě“ Jerem 1:5 (takže duch Jeremiáše existoval dříve, než se narodil do těla na zem).
  • nebo že Bůh je otcem našich duchů „Ano tělesné otce své měli jsme, kteříž nás trestali, a měli jsme [je] u vážnosti, i zdaliž nemáme mnohem více poddáni býti Otci duchů, abychom živi byli?“ Židům 12:9 (nebo též 4. Moj. 16:22, , Malach 2:10).
  • nebo příběh zemřelého boháče, který v duchovním světě prosil Abrahama, jestli může poslat Lazara, aby navštívil jeho bratry dosud žijící na zemi, aby je varoval (Lukáš 16:20-31),

začíná se před námi vynořovat zcela jiný obraz ! Z ploché vize „narodil jsem se jako tělo a zemřu jako tělo a pak už nic nebude“ se před námi vynořuje daleko hlubší perspektiva: „tím, že se narodí pozemské tělo, se k němu připojí duch a až naše tělo zemře, náš duch bude existovat dál a jenom opustí tuto dočasnou schránku.“ Pokud jste někdy slyšeli nebo přemýšleli o termínech „naše nitro“, „naše srdce“, „já“ a podobně, je to právě náš duch, který je tím centrem. Proto si lidé prožívající klinickou smrt stále uvědomovali sebe, stále si vše pamatovali. Jejich vědomosti a jejich uvědomování si sebe sama neskončilo opuštěním těla. Znamená to, že existujeme dále ! Protože si ale duch pamatuje vše, co jsme zde na zemi prožili, skutečným centrem našeho „já“ (našeho vědomí) je právě tento náš duch a tudíž jsme hlavně podstaty duchovní. To ale vnáší další rozměry do všeho dalšího. Přináší to mnoho nových otázek.

Z čeho je uspořádán náš duch ? Z jaké hmoty ? Pakliže existuje hmota jemnější, než co doposud známe (našeho ducha běžně nevidíme), panují v tomto světě také nějaké „fyzikální“ zákony příslušející oné duchovní sféře ? Je-li nyní v našem těle duch, co když i tento duch má nějaké svoje potřeby ?

Pamatuji si, když jsem se poprvé setkal s touto informací, totiž že uvnitř mého těla je můj duch, a že můj duch jsem vlastně já (moje identita), že mě to na zlomek času ohromilo a pak jsem cítil úlevu a krásný pocit. Něco jako když slyším něco, co už jsem jednou znal, co je mi povědomé a milé, a teď se na to jenom rozvzpomínám a měl jsem z toho vnitřní radost. Ucítil jsem, že je to pravda. Můj duch se radoval. Najednou mi mnoho dalších věcí začalo zapadat do sebe, začalo mi to dávat smysl.

Vezmeme-li tedy do úvahy, že jsme primárně duchovní podstaty „a pak teprve jsme také tělo“, začne dávat smysl i to, co popisuje ve své knížce „Cesta k zázrakům“ psychoterapeut Robert Rosenthal, že totiž hned po narození začínáme být zásobováni různými tělesnými podněty. Vnímáme doteky. Když máme hlad, dostane se nám slastného nápoje v podobě mateřského mléka. Když máme vlhko v plínce, začneme brečet a někdo nám pomůže. Učíme se, že tělo nám poskytuje mnoho podnětů a učíme se na tyto podněty reagovat. Naše duchovní mysl se ztotožňuje a srůstá s tělem. Tak docházíme k závěru, že „já“ jsem tělo. Od mala se v nás rozvíjí a posiluje potřeba starat se o sebe, abychom přežili. Určitá forma egocentrismu. Máme rádi jídlo. Bojíme se hladu. Máme rádi to, co uspokojuje potřeby našeho těla, protože se zdá, že to zajišťuje naše primární potřeby existence.

Sebestřednost

Soustředěnost na sebe je hluboký návyk. Je pochopitelný - chceme přežít. Co by se muselo změnit, abychom přestali být tak soustředěni na své potřeby, na své přežití, na zajištění sebe sama ? Asi bychom museli mít vedle sebe nějakou jistotu, na kterou bychom se mohli plně spoléhat, že o naše potřeby bude nakonec vždy plně postaráno. Pak bychom se možná postupně odnaučovali jednomu návyku a přecházeli ke druhému - od obav a soustředěnosti jenom na své tělo k lepšímu vnímání dalších věcí kolem nás. Taková soustředěnost směrem „ven“ nám začíná umožňovat vidět skutečné hodnoty věcí kolem nás. Pokud vnímám sebe jako nejdůležitějšího, na kterého se musím soustředit a zajistit mu přežití, může se snadno stát, že druhého mohu vidět jako svého ohrozitele - svého nepřítele. Pokud ale budu mít v sobě pocit dostatečného zabezpečení, moje zorničky se rozšíří a místo nepřítele mohu v druhém člověku uvidět bytost trpící a potřebnou anebo také (a) bytost krásnou.

Zažili jste někdy situaci, kdy jste měli pocit, že všechno leží na vás ? Cítili jste se někdy pod velkým tlakem, ve stresu a pak vám někdo přišel pomoct a vy jste cítili ohromnou úlevu, že už to vše není úplně na vás, že na to nejste sami ?

„Já potřebuji jíst. Já potřebuji spát. Já potřebuji peníze.“ Je to pochopitelné. Máme o sebe strach, máme strach o svoji existenci. Snažíme se vše kolem sebe zorganizovat tak, abychom právě my přežili. Z pohledu vnímání já=tělo je to jasné a pochopitelné. Pokud jsme ale příliš orientovaní hlavně na uspokojení vlastních potřeb, nutí nás to být stále ve střehu, stále v obavách - co kdyby něco nevyšlo tak, jak očekáváme, jak plánujeme. Kde je obava nebo strach, nemůže být klid a radost.

Pokud se nyní přemístíme k pohledu vnímání já=duch, začneme si uvědomovat, že my-duch existujeme, dokonce i po opuštění těla a že tak, jako někdo stvořil naše tělo, pravděpodobně někdo stvořil i našeho ducha. Zákon Entropie napovídá, že z něčeho méně uspořádaného může vzniknout něco více uspořádaného jenom pomocí dodání vnější energie (viz kapitola Zákon Entropie). Pokud nás (našeho ducha) tedy někdo stvořil, co když má o nás péči podobou jakou známe od pozemských rodičů ? Kdyby ten někdo o nás věděl, znal by nás a my bychom věděli, že se o nás neustále zajímá a je připraven nám kdykoli pomoci, mohli bychom možná pocítit uklidnění a úlevu. „Nejsem tady na to všechno sám ! Existuje někdo, kdo o mě ví, velmi dobře ví, a velmi mu na mne záleží.

S tím, jak se nám daří být čestní sami k sobě a přidržovat se pravdy, jsme schopní stále více rozlišovat, jaké podněty přicházejí z našeho těla, jaké podněty z našeho ducha, případně další podněty z okolí.

Potom začneme chápat a jakoby se rozpomínat, kde se v nás bere potřeba, aby nás někdo miloval. Kde se v mnohých z nás bere potřeba poznání ? Proč toužíme po štěstí a spravedlnosti ? Po vznešenosti a moci ? Nejsou to náhodou potřeby našeho ducha ? Není náhodou toto, co v nás někde existuje a ozývá se, jako jakási vzpomínka na Otce našich duchů, na jeho lásku, na štěstí, které jsme tam cítili a na spravedlnost, ve které jsme tam žili ? Na jeho vznešenost a moc ? Nestýská se náhodou našemu duchu po tom, co zažíval dříve ? Nereagujeme mnozí právě na tyto informace a na tyto stavy tak silně právě proto, že náš duch se vlastně rozpomíná ? Rozpomíná se na to, co zapomněl, když vstoupil do těla ?

Pakliže je to tak, jak bychom mohli naši potřebu štěstí trvale realizovat pomocí těla, když je to potřeba vycházející z našeho ducha ? Co když skutečné štěstí nezávisí na těle a nevychází z něho. Potom všechny naše pokusy o nalezení trvalé radosti pomocí těla znovu a znovu končí pocitem zklamání. Pokud neznáme tento princip, pouštíme se do dalšího usilovného boje o získání dalšího štěstí, alespoň na chvíli. Připomíná mě to nebohé křečky uvězněné v teráriu, kteří intuitivně stále běží v drátěném kolotoči, i když nikam nedoběhnou, stále hrabají v rohu, ale nikdy se z terária ven nevyhrabou a svobodu, kterou intuitivně hledají, nezískají. Podobně, jako se křečkům kupují kolotoče, aby měli alespoň pocit běhu a pohybu, i když jsou stále na stejném místě, i my, s myslí upřenou na naše tělo, stále dokola opakujeme úkony ve své víře osvobodit se, které nás ale ke svobodě nakonec nikdy nedovedou.

Vnitřní radost

Jak je již uvedeno v kapitole „Hledání štěstí“, skutečný trvalý klid a mír uvnitř sebe nacházíme tehdy, když jsou uspokojeny potřeby našeho ducha. Pak můžeme pociťovat trvalý mír a trvalé štěstí. Je to stav, který není závislý na obnošení, poškození, vyjití z módy, ani na tom, co má náš soused. Jednou ze základních potřeb našeho ducha je respektovat pravdu a udržovat si čisté svědomí.

Pokud volíme ty pravé hodnoty, způsobuje to klid v našem nitru. Naše srdce (náš charakter) se uzdravuje, a my můžeme pociťovat rostoucí radost. Spolu s měnícím se naším srdcem, stoupajícím po šroubovici vzhůru, během cyklů výher a proher, radosti i zklamání, stoupáme a rozvíjejí se naše charakterové vlastnosti - měníme se. Náš duch nabývá síly, náš charakter se mění.

A tak paradoxně, pocity trvalého štěstí nakonec nepřicházejí díky tomu, CO MÁME, ale díky tomu, KÝM JSME.


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Rodina

Souhlasím s psychology, kteří říkají, že zdravě se dají děti vychovávat v tradiční rodině. Nevěřím psychologům, kteří říkají něco jiného.

Rodina je vzácnost. Je to instituce, která, pokud funguje správně, zajišťuje zušlechťování, zajišťuje předávání hodnot a vhodných tradic. Zajišťuje, že jdeme po šroubovici vzhůru, nikoli dolů. Zajišťuje výchovu dětí se zdravým sebevědomím. Funkční rodina jedná proti zákonu entropie a aktivním dodáváním úsilí a energie brání rodinu před rozpadem.

O rostoucím trendu opouštění modelu tradiční rodiny se hodně mluví. Proč se rodiny rozpadají ? Proč stále méně lidí je ochotných rodinu vůbec zakládat ? Není náhodou oboje následek a projev toho, že opouštíme základní životní hodnoty a že naše charaktery jsou v rozkladu ? Jak mohou spolu vydržet delší dobu lidé, kteří jsou převážně sebestřední ? To ze samé podstaty nejde. Tak musí zákonitě docházet ke stále větším konfliktům. To jsou principy, neboli zákony, které nelze obcházet nebo ignorovat. Důsledky přijdou. Bez schopnosti a dovednosti mít zájem o blaho druhého, upřímně odpustit, upřímně mít rád, uskrovnit sám sebe, ovládat se, toto nejde. A pokud se rozpadají rodiny jako základní stavební buňky společnosti, co se bude dít se společností samotnou ? Co se stane s budovou, jejíž staveními prvky jsou cihly a tyto cihly se začínají rozpadat ? Možná jste někde viděli, jak se dříve, při nedostatku peněz řešily stavby na vesnicích - místo řádných vypálených cihel se dělali cihly uplácané z jílu, nevypálené, jenom vysušené. Taková „cihla“ docela dobře fungovala a pomocné stavby se daly postavit, ale nesmělo na takové cihly pršet nebo působit další povětrnostní vlivy, protože jinak se takové cihly začaly rozpadat na prášek a stavba se postupně zřítila. Pokud náš charakter, naše hodnoty a vlastnosti nejsou vyrobeny z kvalitních surovin a nejsou vypáleny žárem životních zkoušek, v rámci života zaplavovaného mnohými lijáky a dalšími nepříznivými vlivy, náš charakter neobstojí a rozpadne se. Povolí struktura a z původního tvaru cihly zbude beztvará hromádka jílu, která se časem rozplyne a doslova zmizí v okolní zemi.

Tradiční rodina je opravdu v ohrožení a tím i naše společnost. Současný problém spočívá v tom, že posun hodnot a všeho co s tím souvisí, způsobil posun i našeho zření, posunul úhel našeho pozorování. Díky tomu mnozí přestávají být schopni vidět rodinu jako důležitou a nepostradatelnou. Uvízli v iluzích a jsou o nich zároveň bytostně přesvědčeni, že je to pravda. Jak z toho ven ? Jak ven ze situace, kdy je někdo bytostně přesvědčen, že musí uříznou větev na stromě, na kteréžto větvi ovšem sedí on sám, ale popírá tuto skutečnost ? Jak toto vyřešit, když chceme respektovat jeho svobodnou vůli, ale zároveň si zachránit i svůj vlastní život, protože sedíme na stejné větvi jako ten, který ji řeže ?

Před několika lety jsem objevil na internetu text natolik zajímavý, že ho předkládám k úvahám.

_____________________________________________________________________________

TEXT SLIBU PRO PARTNERY, KTEŘÍ SPOLU HODLAJÍ ŽÍT BEZ MANŽELSKÝCH SLIBŮ

Rev. Samuel Pascoe

Já, X, beru si tebe, Y, za partnerku pro společné bydlení, společné lože a snad i společné účty. Vyhlídku, že takové uspořádání bude fungovat, nepokládám za moc reálnou; vždyť proto jsem se také rozhodl se s tebou neoženit. Zkusme to! Neznáme se vzájemně natolik, abychom přijali trvalý závazek, ale rádi spolu spíme. Mé rozhodnutí je založeno na hormonech, ekonomických úvahách a vhodné příležitosti. Vyhrazuji si právo, přestane-li mi toto uspořádání vyhovovat, tě v kteroukoli dobu a z jakéhokoli důvodu opustit, a nebýt za to nikomu odpovědný.

Zůstanu s tebou, dokud mě budeš zajímat a uspokojovat mé potřeby, nebo dokud se neobjeví někdo vhodnější. Jelikož totéž očekávám od tebe, chci si od tebe zachovávat určitou citovou distanci - a rozhodne-li se kterýkoli z nás odejít, nebude to tolik bolet. Také mi to usnadní rychlý vstup do podobného uspořádání s někým jiným.

Jestliže vážně onemocníš nebo se zmrzačíš nebo ukáže-li se, že by tvé hlubší potřeby příliš vysávaly mou citovou energii, pokusím se s tebou zůstat jistou slušnou dobu, abych nevypadal jako sobec, ale pak tě pravděpodobně opustím a už se nebudu ohlížet nazpět. Od tebe očekávám totéž.

Selže-li nám antikoncepce, pak se buď vezmeme z pocitu viny nebo studu, nebo jeden z nás odejde: vždyť neví, zda by ten druhý byl dobrým rodičem. Možná také dáme své dítě zabít, abychom neporušili posvátnost své osobní svobody. Ostatně výchova dětí si žádá oddanost a odpovědnost, tedy právě to, čemu se chceme vyhnout, když spolu chceme žít neoddáni.

Uvědomuji si, že kdybychom se časem přece jen rozhodli učinit vzájemný veřejný závazek, pak naše nynější rozhodnutí žít spolu před tímto závazkem významně snižuje naše šance na úspěšné manželství (promiň, to slovo jsem řekl nedopatřením).

Cítím se lépe, když jsem ti to všechno poctivě řekl. Doufám, že také ty se cítíš lépe, když jsi to všechno slyšela. Je dobře, že si ani jeden z nás nedělá žádné iluze.

Tuto formuli na základě třiceti let v pastoraci i přesvědčivých statistik navrhl Reverend Samuel Pascoe z Floridy.

Z časopisu "Touchstone" do mužského rodu přeložil Václav Frei.                                                                                

Pokud vycházíme z osobních hodnot pravdy a lásky a alespoň trochu opustíme vizi egocentrického vidění (sebestřednosti), začne se nám tatáž instituce (totiž rodina) jevit zcela jinak.

Pokud máme vedle sebe manželku nebo manžela a naší hlavní starostí je jeho/její blaho a štěstí, dostáváme se do jiného světa. Abychom ale tohoto byli schopni, musí v nás být láska. Musí v nás být rozhodnutí, že druhému přejeme dobro, že se o něho chceme zajímat a starat, chceme mu pomáhat. Pokud je druhý šťastný, jsem i já šťastný. Pak v přítomnosti druhých máme radost, chceme jim být nablízku, radujeme se spolu. Pracujeme spolu a z toho přichází radost. Rozbalujeme spolu dárky, pomáháme jeden druhému, děláme pro sebe drobné skutky laskavosti a vidíme, jak má z toho druhý radost. Jdeme životem spolu bok po boku a vzájemně se podpíráme.

Rodina může kromě všech zodpovědností a výzev a komplikací (které s sebou přirozeně nese) být i tak zdrojem radosti a štěstí, dokonce takových, které jinde nalézt nelze. Zásadní úlohu v tom hraje náš charakter.

Tím, že se rozkládá náš charakter a naše hodnoty, lidé nemají odvahu vstupovat do takového závazku. Bojí se: „co když ten druhý nebude dostatečně dobrý“ ? Vidí kolem sebe ostatní, jak jim vztahy a pokusy o rodinu nefungují, a podléhají této „víře“, že to ani oni nezvládnou. A pokud to přeci jen zkusí, ale pak přijdou problémy, řeknou si „no jo, měli pravdu, i mně se to hroutí“.

Je to něco jako odmítat zasazovat seménka a pěstovat nové rostliny kvůli tomu, že neumíme nebo nejsme ochotní zalévat, hnojit a plevelit. Nebo jako seménko sice zasadit, ale pak, když neroste, nebo brzy zaschne říkat, že to celé je nanic, že to nemá cenu a vzdát to. Pečovat o zasazená seménka se průběžně musíme učit a nevzdávat to.

To, jak prosperují rodiny, je do určité míry indikátor toho, v jakém stavu jsou charaktery lidí. Mít funkční rodinu, aniž by lidé měli v pořádku charakter, prostě nejde.

Vyžaduje to od nás změnu, vzdání se egocentrismu, jinak se vztahy dříve či později rozpadnou.

Vhledem k tomu, že nejsou mezi námi vyjasněny základní životní hodnoty, jsou naše charaktery narušeny a rodina nemůže fungovat správně. Manželé nemohou mít k sobě důvěru, pokud nerespektují pravdu. Pokud neinvestují dostatek času a úsilí do svého potomstva, nedochází k přenosu hodnot, a naopak, dochází k erozi způsobené zákonem entropie.

Právě na rodině leží zodpovědnost předávat správné hodnoty dětem - budoucí generaci. Ovlivňuje to, jaká bude společnost v dalších generacích. Jak moc bude citlivá na svědomí, jak bude schopna soucitu a starosti o druhé, nebo jak bude moc zaměřena na sebe sama, na zábavu …

Jeden konkrétní příklad: znám muže, který byl vychováván v nefunkční rodině a navíc způsobem, že se kolem něho všechno točilo. Maminka i babička poskytovaly od začátku až do konce „plný servis“. Nebyl zvyklý na práci, na samostatnost, na zodpovědnost. Byl zvyklý jenom přijímat, jenom konzumovat. To se stalo jeho „normálem“. Když tento muž vstupuje do života a zakládá si vlastní rodinu, bere si sebou tento „normál“. Automaticky očekává, že i jeho budoucí manželka a ostatní se budou o něho starat tak, jako jeho maminka a babička, a on to bude přijímat a konzumovat. Proč by chodil do práce, když jeho maminka chodila do práce a vždy přinášela dost peněz na základní vyžití ? „Teď to bude pravděpodobně tedy dělat moje manželka“. Je velmi obtížné, ne-li nemožné, překročit tento návyk, tuto normu, toto subjektivní zření reality a založit normální funkční rodinu.

Z pohledu egocentrického (viz kapitola „Dva světy“) se rodina a věci s ní související mohou zdát „odpudivé“, nežádoucí, příliš zbytečně komplikující život. Rodina - hlavně zodpovědnosti z ní plynoucí - mohou na někoho působit jako strašák, protože „ohrožuje“ naše potřeby, vyplývající z naší tělesné podstaty - mít klid, mít zábavu, žádné zodpovědnosti, mít jistotu a dostatek, nevydávat zbytečně energii navíc. Pro člověka orientovaného hlavně na sebe, se může rodina jevit jako něco zastaralého, staromódního, zbytečného a nežádoucího. Zbytečná komplikace. Musí se s někým o něco dělit, nemá tolik sám pro sebe. Musí se přizpůsobovat, dělat kompromisy, musí setrvávat v přítomnosti druhých, i když se tam ne vždy může cítit dobře. Musí v noci vstávat k malým brečícím dětem a každou chvíli musí řešit tu hroznou věc, když se miminko pokaká … Raději si pořídíme domácího mazlíčka. Když nás přestane bavit, zavřeme ho prostě do vedlejšího pokoje, nebo ho dáme časem do útulku.

Jedna kolegyně z jednoho mého zaměstnání (ze západoevropského státu) žije sama, neprovdaná a je jí asi kolem 40 let. Má přítele. Když jsme se bavili ve skupince ještě s ostatními kolegy a trochu jsme si jí dobírali (přátelsky, v dobrém úmyslu), kdy se už vdá, dočkali jsme se dost vyhraněné odpovědi, přibližně v tomto duchu: „Nikdy neudělám takovou chybu, abych se vdala ! Nikdy nechci mít děti. To je komplikace. Já mám ráda svůj klid. Ani s přítelem nežijeme spolu. Dohodli jsme se tak, a tak nám to vyhovuje. Když máme na sebe náladu, tak se sejdeme, když na sebe nemáme náladu, zůstáváme každý sám ve svém vlastním bytě. Nemáme žádné závazky. Každý si může dělat, co chceme. To je svoboda, to mně vyhovuje.“

Sebestřednost je podstatou neschopnosti založit dlouhodobé pozitivní vztahy a je podstatou rozkladu vztahů. Jakmile jsem sám sobě přednější než druzí, nutně vztahy nemohou fungovat. Kvalitní vztahy jsou na upřímném bezelstném dávání. Vztahy jsou o preferování štěstí druhého více, než štěstí mne samého.

Samozřejmě, vše se má dít v rámci nějaké moudrosti a zdravého úsudku. Je jasné, že nejprve musíme zabezpečit základní potřeby naše osobní, než se můžeme začít věnovat druhým. Podobně jako v letadle dostáváme jasné instrukce, že nejprve musíme nasadit kyslíkovou masku sobě a potom teprve naši dětem. To není sobectví, to je rozumnost. Otázkou je, kde má být ta míra, kdy se ještě stále máme starat o sebe a kdy již o druhé. Tak jako jsme každý z nás doslova unikátní a jedinečný ve všem, tak i toto rozhodování bude unikátní a u každého budou hranice někde jinde. Důležité je tyto hranice vůbec hledat. V tomto hledání nám může pomoci (ostatně jako i ve všem dalším) naše svědomí (více viz kapitola „Svědomí“).