Dva světy

Vystudovaný filosof a poté ještě vystudovaný lékař se zaměřením na psychiatrii Raymond A. Moody (USA) se v roce 1965 náhodně setkal s vyprávěním kolegy, který popisoval svoje prožitky, když přežil svoji vlastní klinickou smrt. Na toto kolegovo vyprávění, byť velmi zajímavé, postupně zapomněl. O několik let později mu jeden student na univerzitě vyprávěl zážitky svojí babičky, co také přežila svoji klinickou smrt. Když Dr. Moody tomuto vyprávění naslouchal, s údivem si uvědomil, že ačkoliv jde o vyprávění zcela jiného člověka, z jiného státu, z jiné doby, obě vyprávění jsou si více než podobná. Rozhodl se tedy, že ve svých dalších přednáškách na univerzitě začne o smrti mluvit více otevřeně, zatímco dosud to bylo téma spíše obcházené. Od té chvíle za ním začali přicházet další a další posluchači, kteří měli buď svůj osobní prožitek, nebo znali někoho, komu se něco podobného stalo, tedy zážitky, kdy byl člověk blízko smrti, nebo kdy přímo prožil klinickou smrt v různých dobách trvání. Dr. Moody začal být postupně mezi lékařskou veřejností znám svým výzkumem v této oblasti a tak mu kolegové příležitostně přeposílali své pacienty s podobnými prožitky. Když už nashromáždil přibližně 150 příběhů tohoto typu (zatímco průběžně organizoval odborné přednášky a prováděl další odborné práce), rozhodl se toto pozorování shrnout a popsat ve své knize „Život po životě“, která se stala bestsellerem. Zmiňovala se o smrti, o něčem, co v té době bylo společenské tabu, o čem se raději nemluvilo. Dr. Moody vysvětluje, že jedním z důvodů, proč se bojíme mluvit o smrti je, že jakákoli zmínka o smrti (byť obecná, nebo konkrétní) nám nevědomky připomíná, že smrt čeká i nás. Protože máme rádi život a máme pud sebezáchovy, většinou se smrti bojíme. Strach často přichází jako naše reakce na něco, co neznáme (pokud nevíme, co nás po smrti čeká dál). Druhá okolnost spočívá v tom, že smrt se často popisuje, jako hluboký spánek, ale my lidé jsme jedinečné bytosti v tom, že si uvědomujeme svoji existenci. Spánek akceptujeme jako něco přijatelného, dokonce žádoucího, protože nám to dává odpočinek a hlavně, usínáme s vizí, že se ráno zase probudíme … Že každé ráno znovu a znovu obnovíme naše vědomí a budeme si uvědomovat, že existujeme. Smrt je ale popisována jako spánek, ze kterého se již nikdy neprobudíme. To je děsivá představa. Bojíme se myšlenky, že by naše existence měla skončit, že bych „já“ měl najednou nebýt. Teď jsem, ale pak už nebudu ???

Na studii Dr. Moodyho je cenné to, že své příběhy o zkušenostech z „jiného světa“ vypráví nezávisle různí lidé, za různých situací, kteří se vzájemně neznají. Pocházejí z různých prostředí, vzdělání, sociálních vrstev, politických a náboženských přesvědčení a přesto každý ve svém příběhu má několik z přibližně 15 stále se opakujících společných znaků. Například: Neschopnost slovy popsat zážitek, Slyšení co říkají lidé v jejich okolí, Pocity míru a klidu, Průchod tmavým tunelem, Výstup z těla a další. U tohoto prvku (Výstup z těla) bych se rád zastavil blíže. Zde budu přesně citovat (str. 22, Odeon 1991): „Je zřejmé, že se většina z nás zpravidla identifikuje se svým fyzickým tělem. Připouštíme přitom, že máme také „mysl“. Ale pro většinu z nás je mysl mnohem pomíjivější než tělo. Mysl nemusí být konec konců nic jiného než elektrická a chemická aktivita mozku, který je částí fyzického těla. A pro mnoho lidí je úplně nemožné byť i jen pochopit (připustit, představit*), že by člověk mohl existovat v nějaké jiné formě, než s jakou se ztotožňujeme, totiž ve fyzickém těle.“ (* moje poznámka).

Mnozí pacienti popisovali, že jaksi „vystoupili“ ze svého těla, že viděli svoje tělo, pozorovali ho odněkud ze shora nebo ze strany, a viděli sebe spolu s dalšími zúčastněnými lidmi (například, pokud pacient při operaci jakoby zemřel, viděl nejenom svoje tělo na operačním stole, ale i celý operační tým, který byl kolem přítomen a slyšel, o čem se mezi sebou personál baví a později bylo personálem potvrzeno, že to tak opravdu bylo). Najednou si pacient uvědomil, že vlastně stále existuje, i když jeho tělo leží někde jinde. Stále si uvědomuje „sám sebe“, dokonce že má i jakési další tělo, stále má ruce a nohy, ale jiné, než ty tělesné. Někteří popisovali, že je přišli přivítat jejich zesnulí předci. Jedna žena, která „umřela“ během operace pozoroval, jak zdravotnický tým usilovně prováděl resuscitaci na jejím těle, elektrické šoky a masáž hrudníku. Slyšela, jak skřípou a praskají kosti v jejím těle na operačním lůžku, a mnoho dalších aktivit a pomyslela si „Proč se tak namáhají, vždyť mi je tak dobře.“ Někdo jiný se snažil odstrčit zdravotní personál od svého těla, ale byl zmatený, protože pozoroval, jako by jeho duchovní „ruka“ procházela rukama personálu, takže je nedokázal fyzicky ovlivnit.

Toto vystupování z těla u mnohých způsobilo zmatek v jejich mysli, protože nechápali, že někde vidí svoje tělo mrtvé a při tom stále existují a dívají se na sebe - na své další tělo. Uvědomují si sami sebe a zůstává jim zachována paměť a samozřejmě jejich charakterové vlastnosti.

Proč to zde uvádím ? A dokonce v tak velkém rozsahu ? Protože to je zásadní pro všechny další úvahy. Abychom si uvědomili, kdo vlastně jsme, když řekneme „já“. Kdo jsem ? Jsem to tělo, které vidím, cítím a hmatám ? Nebo to „já“ jsem spíše ten duch, který v případě smrti těla vystoupí ze své hmotné schránky, ale nadále má mysl, vědomí, paměť atd. ?

Když do toho zapojíme, co se dozvídáme v Bibli, například:

  • že Bůh povolal proroka (Jeremiáše) dříve, než se narodil „dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě“ Jerem 1:5 (takže duch Jeremiáše existoval dříve, než se narodil do těla na zem).
  • nebo že Bůh je otcem našich duchů „Ano tělesné otce své měli jsme, kteříž nás trestali, a měli jsme [je] u vážnosti, i zdaliž nemáme mnohem více poddáni býti Otci duchů, abychom živi byli?“ Židům 12:9 (nebo též 4. Moj. 16:22, , Malach 2:10).
  • nebo příběh zemřelého boháče, který v duchovním světě prosil Abrahama, jestli může poslat Lazara, aby navštívil jeho bratry dosud žijící na zemi, aby je varoval (Lukáš 16:20-31),

začíná se před námi vynořovat zcela jiný obraz ! Z ploché vize „narodil jsem se jako tělo a zemřu jako tělo a pak už nic nebude“ se před námi vynořuje daleko hlubší perspektiva: „tím, že se narodí pozemské tělo, se k němu připojí duch a až naše tělo zemře, náš duch bude existovat dál a jenom opustí tuto dočasnou schránku.“ Pokud jste někdy slyšeli nebo přemýšleli o termínech „naše nitro“, „naše srdce“, „já“ a podobně, je to právě náš duch, který je tím centrem. Proto si lidé prožívající klinickou smrt stále uvědomovali sebe, stále si vše pamatovali. Jejich vědomosti a jejich uvědomování si sebe sama neskončilo opuštěním těla. Znamená to, že existujeme dále ! Protože si ale duch pamatuje vše, co jsme zde na zemi prožili, skutečným centrem našeho „já“ (našeho vědomí) je právě tento náš duch a tudíž jsme hlavně podstaty duchovní. To ale vnáší další rozměry do všeho dalšího. Přináší to mnoho nových otázek.

Z čeho je uspořádán náš duch ? Z jaké hmoty ? Pakliže existuje hmota jemnější, než co doposud známe (našeho ducha běžně nevidíme), panují v tomto světě také nějaké „fyzikální“ zákony příslušející oné duchovní sféře ? Je-li nyní v našem těle duch, co když i tento duch má nějaké svoje potřeby ?

Pamatuji si, když jsem se poprvé setkal s touto informací, totiž že uvnitř mého těla je můj duch, a že můj duch jsem vlastně já (moje identita), že mě to na zlomek času ohromilo a pak jsem cítil úlevu a krásný pocit. Něco jako když slyším něco, co už jsem jednou znal, co je mi povědomé a milé, a teď se na to jenom rozvzpomínám a měl jsem z toho vnitřní radost. Ucítil jsem, že je to pravda. Můj duch se radoval. Najednou mi mnoho dalších věcí začalo zapadat do sebe, začalo mi to dávat smysl.

Vezmeme-li tedy do úvahy, že jsme primárně duchovní podstaty „a pak teprve jsme také tělo“, začne dávat smysl i to, co popisuje ve své knížce „Cesta k zázrakům“ psychoterapeut Robert Rosenthal, že totiž hned po narození začínáme být zásobováni různými tělesnými podněty. Vnímáme doteky. Když máme hlad, dostane se nám slastného nápoje v podobě mateřského mléka. Když máme vlhko v plínce, začneme brečet a někdo nám pomůže. Učíme se, že tělo nám poskytuje mnoho podnětů a učíme se na tyto podněty reagovat. Naše duchovní mysl se ztotožňuje a srůstá s tělem. Tak docházíme k závěru, že „já“ jsem tělo. Od mala se v nás rozvíjí a posiluje potřeba starat se o sebe, abychom přežili. Určitá forma egocentrismu. Máme rádi jídlo. Bojíme se hladu. Máme rádi to, co uspokojuje potřeby našeho těla, protože se zdá, že to zajišťuje naše primární potřeby existence.

Sebestřednost

Soustředěnost na sebe je hluboký návyk. Je pochopitelný - chceme přežít. Co by se muselo změnit, abychom přestali být tak soustředěni na své potřeby, na své přežití, na zajištění sebe sama ? Asi bychom museli mít vedle sebe nějakou jistotu, na kterou bychom se mohli plně spoléhat, že o naše potřeby bude nakonec vždy plně postaráno. Pak bychom se možná postupně odnaučovali jednomu návyku a přecházeli ke druhému - od obav a soustředěnosti jenom na své tělo k lepšímu vnímání dalších věcí kolem nás. Taková soustředěnost směrem „ven“ nám začíná umožňovat vidět skutečné hodnoty věcí kolem nás. Pokud vnímám sebe jako nejdůležitějšího, na kterého se musím soustředit a zajistit mu přežití, může se snadno stát, že druhého mohu vidět jako svého ohrozitele - svého nepřítele. Pokud ale budu mít v sobě pocit dostatečného zabezpečení, moje zorničky se rozšíří a místo nepřítele mohu v druhém člověku uvidět bytost trpící a potřebnou anebo také (a) bytost krásnou.

Zažili jste někdy situaci, kdy jste měli pocit, že všechno leží na vás ? Cítili jste se někdy pod velkým tlakem, ve stresu a pak vám někdo přišel pomoct a vy jste cítili ohromnou úlevu, že už to vše není úplně na vás, že na to nejste sami ?

„Já potřebuji jíst. Já potřebuji spát. Já potřebuji peníze.“ Je to pochopitelné. Máme o sebe strach, máme strach o svoji existenci. Snažíme se vše kolem sebe zorganizovat tak, abychom právě my přežili. Z pohledu vnímání já=tělo je to jasné a pochopitelné. Pokud jsme ale příliš orientovaní hlavně na uspokojení vlastních potřeb, nutí nás to být stále ve střehu, stále v obavách - co kdyby něco nevyšlo tak, jak očekáváme, jak plánujeme. Kde je obava nebo strach, nemůže být klid a radost.

Pokud se nyní přemístíme k pohledu vnímání já=duch, začneme si uvědomovat, že my-duch existujeme, dokonce i po opuštění těla a že tak, jako někdo stvořil naše tělo, pravděpodobně někdo stvořil i našeho ducha. Zákon Entropie napovídá, že z něčeho méně uspořádaného může vzniknout něco více uspořádaného jenom pomocí dodání vnější energie (viz kapitola Zákon Entropie). Pokud nás (našeho ducha) tedy někdo stvořil, co když má o nás péči podobou jakou známe od pozemských rodičů ? Kdyby ten někdo o nás věděl, znal by nás a my bychom věděli, že se o nás neustále zajímá a je připraven nám kdykoli pomoci, mohli bychom možná pocítit uklidnění a úlevu. „Nejsem tady na to všechno sám ! Existuje někdo, kdo o mě ví, velmi dobře ví, a velmi mu na mne záleží.

S tím, jak se nám daří být čestní sami k sobě a přidržovat se pravdy, jsme schopní stále více rozlišovat, jaké podněty přicházejí z našeho těla, jaké podněty z našeho ducha, případně další podněty z okolí.

Potom začneme chápat a jakoby se rozpomínat, kde se v nás bere potřeba, aby nás někdo miloval. Kde se v mnohých z nás bere potřeba poznání ? Proč toužíme po štěstí a spravedlnosti ? Po vznešenosti a moci ? Nejsou to náhodou potřeby našeho ducha ? Není náhodou toto, co v nás někde existuje a ozývá se, jako jakási vzpomínka na Otce našich duchů, na jeho lásku, na štěstí, které jsme tam cítili a na spravedlnost, ve které jsme tam žili ? Na jeho vznešenost a moc ? Nestýská se náhodou našemu duchu po tom, co zažíval dříve ? Nereagujeme mnozí právě na tyto informace a na tyto stavy tak silně právě proto, že náš duch se vlastně rozpomíná ? Rozpomíná se na to, co zapomněl, když vstoupil do těla ?

Pakliže je to tak, jak bychom mohli naši potřebu štěstí trvale realizovat pomocí těla, když je to potřeba vycházející z našeho ducha ? Co když skutečné štěstí nezávisí na těle a nevychází z něho. Potom všechny naše pokusy o nalezení trvalé radosti pomocí těla znovu a znovu končí pocitem zklamání. Pokud neznáme tento princip, pouštíme se do dalšího usilovného boje o získání dalšího štěstí, alespoň na chvíli. Připomíná mě to nebohé křečky uvězněné v teráriu, kteří intuitivně stále běží v drátěném kolotoči, i když nikam nedoběhnou, stále hrabají v rohu, ale nikdy se z terária ven nevyhrabou a svobodu, kterou intuitivně hledají, nezískají. Podobně, jako se křečkům kupují kolotoče, aby měli alespoň pocit běhu a pohybu, i když jsou stále na stejném místě, i my, s myslí upřenou na naše tělo, stále dokola opakujeme úkony ve své víře osvobodit se, které nás ale ke svobodě nakonec nikdy nedovedou.

Vnitřní radost

Jak je již uvedeno v kapitole „Hledání štěstí“, skutečný trvalý klid a mír uvnitř sebe nacházíme tehdy, když jsou uspokojeny potřeby našeho ducha. Pak můžeme pociťovat trvalý mír a trvalé štěstí. Je to stav, který není závislý na obnošení, poškození, vyjití z módy, ani na tom, co má náš soused. Jednou ze základních potřeb našeho ducha je respektovat pravdu a udržovat si čisté svědomí.

Pokud volíme ty pravé hodnoty, způsobuje to klid v našem nitru. Naše srdce (náš charakter) se uzdravuje, a my můžeme pociťovat rostoucí radost. Spolu s měnícím se naším srdcem, stoupajícím po šroubovici vzhůru, během cyklů výher a proher, radosti i zklamání, stoupáme a rozvíjejí se naše charakterové vlastnosti - měníme se. Náš duch nabývá síly, náš charakter se mění.

A tak paradoxně, pocity trvalého štěstí nakonec nepřicházejí díky tomu, CO MÁME, ale díky tomu, KÝM JSME.


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Úvod

Morálka národa i charakter lidí se podobají zubům. Čím jsou zkaženější, tím víc bolí, když se jich někdo dotkne.“ George Bernard Shaw

(Tyto stránky jsou elektronickou verzí knihy Charakter člověka. V levém sloupci jsou kapitoly knihy, uprostřed je text zvolené kapitoly, v pravém sloupci můžete psát vaše názory a připomínky.)

Přišla doba, kdy jako národ si musíme ujasnit, jaké hodnoty chceme volit a proč. Mluví se nyní hojně o rozdělené společnosti. Podstata rozdělenosti spočívá ve zmatku, v neznalosti a v nepochopení základních životních hodnot. Vznášíme se v tomto prostoru velké a nebezpečné zmatenosti z několika důvodů:

  • mnozí neví, proč by si vůbec nějaké hodnoty měli určovat a preferovat
  • když už připustí, že něco by si měli zvolit, tak vlastně neví co a proč
  • velká část populace není schopna tyto záležitosti ani pojmenovat a definovat, natož si zvolit
  • někteří naopak cíleně nemají zájem něco pojmenovávat (alespoň ne pravými jmény), protože by tím vyšlo najevo, co vlastně dělají. Lidem kolem nich by pak došlo, že to, co dělají, není dobré pro většinu, ale jenom pro ně samé a několik málo vyvolených kolem nich … (proto se začalo raději nálepkovat)

Máme-li se jako společnost sjednotit (místo rozdělování), potřebujeme nejprve mezi sebou hodně mluvit, mluvit upřímně a čestně, vysvětlovat si vzájemně, jak co vidíme, abychom se vzájemně mohli pochopit (pochopit toho druhého), a na základě toho se možná mohli sjednotit.

Doba je velmi vážná, času málo a práce mnoho.

Když byste si měli vybrat mezi:

  • životním partnerem laskavým a věrným nebo nezodpovědným a sobeckým
  • sousedem přátelským nebo pomlouvačným
  • zaměstnavatelem ohleduplným nebo arogantním
  • zaměstnancem poctivým nebo nepoctivým
  • politikem, který slouží národu nebo který se hlavně stará o svůj osobní prospěch …

Koho byste si vybrali a proč ? Čím se od sebe tyto osoby liší ?

Pokud jste si zvolili raději ty pozitivní vlastnosti, je to pochopitelné. Život s takovými lidmi je nesrovnatelně příjemnější a krásnější a celá společnost funguje daleko více efektivně a tudíž, více prosperuje.

Tito naši fiktivní spolubližní (zmínění výše) mají různě rozvinuty svoje charakterové vlastnosti. Charakterové vlastnosti jsou projevem našeho charakteru a náš charakter se vyvíjí na základě zvolených osobních hodnot.

Každý z nás jsme jedinečným souborem charakterových vlastností a tyto vlastnosti zásadním způsobem určují, jak smýšlíme, jak se rozhodujeme a jak jednáme.

Tyto stránky jsou úvodem do oblasti charakteru člověka. Popisují, co vlastně charakter člověka je, jak se může utvářet a rozvíjet a jaký má dopad na jednotlivce, na společnost a potažmo na celý svět.

Jsme zvyklí poslouchat slova jako láska, trpělivost, závist, píle, spravedlnost, pýcha, ale když jsme požádáni o bližší vysvětlení, neřkuli obhájení jednotlivých pojmů a hodnot, často váháme a ne vždy jsme schopni pohotově uvést vysvětlení podstaty, protože s těmito pojmy v běžném denním životě vědomě možná nepracujeme.

V současné době naše společnost čelí krizi našich charakterů. Nejde jenom o naše politiky, kterým je často vyčítána například nečestnost a další negativní projevy, ale jde i o všechny nás ostatní, kteří je volíme.

Chytli jsme se do své vlastní pasti. Ústava a další zákony byly psány tak, že se automaticky očekávalo „slušné chování“. Je to termín, pod kterým si naneštěstí každý představí něco jiného, a někdo si tento termín dokonce i cíleně „ohýbá“ tak, aby to vyhovovalo jeho záměrům. Toto je skutečné rozdělení společnosti - roztříštěnost v základních životních hodnotách. Dlouhé období komunismu zasadilo našim charakterům těžkou ránu - do velké míry je rozložilo. Po skončení komunismu sice nastala svoboda, ale spolu se svobodou jsme nebyli schopni a ochotni naše charaktery obnovit a neujasnili jsme si nejdůležitější životní hodnoty. Dokonce se od těch nejzákladnějších hodnot stále více vzdalujeme. Od určité části společnosti se tyto základní hodnoty a principy dokonce vzdálili natolik, že již ztratili schopnost vidět jejich potřebu, jejich důležitost a nezbytnost. Jsme ve zmatku, kdy ohledně hodnot každý říká něco jiného a síla relativismu roste závratnou rychlostí. Díky tomu je významná část společnosti ochotná tolerovat, dokonce aktivně podporovat politiky, kteří otevřeně a prokazatelně lžou, podvádějí, zneužívají své pravomoci, jsou arogantní, cyničtí, úskoční a sobečtí. Mravní rozměr je v politice nezbytný, stejně jako v našem běžném každodenním životě, ale mnozí si toto již nemyslí.

Naneštěstí, když už nám něco ve společnosti vadí, zaměřujeme se hlavně na potlačování negativních společenských jevů (pokud se o nich vůbec mluví) pomocí nových a nových zákonů, pravidel, kontrol a dalších restriktivních nástrojů. Nicméně důmyslná povaha člověka je schopná vymýšlet další a další boční cesty, jak něco obejít, vyřešit nečekaně jinak a podobně. Proč máme tuto touhu něco obcházet ? Odpovídá to stavu našich hodnot a stavu našeho charakteru.

Na druhou stranu se ale velmi málo diskutuje o tom, jak základní společenské problémy opravdu vyřešit - vyřešit jejich příčiny, ne jen odstraňovat nebo potlačovat jejich následky. Skutečná léčba naší společnosti nespočívá v dalších a dalších kontrolních orgánech, komisích, auditech, prověrkách a ještě složitějších zákonech, ale v cílevědomém pochopování a rozvoji pozitivních hodnot v každém z nás. Na základě těchto hodnot pak potřebujeme rozvíjet náš charakter, a z toho se potom odvíjí naše jednotlivé charakterové vlastnosti.

Za výběr hodnot i za vlastnosti jsme zodpovědný každý sám a nikdo jiný toto za nás vyřešit nemůže. Ale kdo v naší společnosti jasně vysvětluje hodnoty ? Kdo zajišťuje vzdělávání společnosti v tomto směru ? Je to tak paradoxní ! Staráme se o všechno možné, ale to nejdůležitější nám uniká - to, na čem společnost buď žije, nebo umírá.

Většina z nás by asi uvítala mít kolem sebe bližní s dobrými vlastnostmi: spolehlivé, čestné a laskavé. Máme možná sklon podvědomě myslet: „To jsou ti druzí, co mají problém - ti ať se změní, ti ať jsou čestní a nekradou, ale po mě žádné změny nechtějte - já jsem spokojený tak, jak jsem. Mně to vyhovuje. Já nechci žádné komplikace do mého života … Já se měnit nebudu. Ono to ani nejde.“. Jenže takto uvažující my (=já) jsme zároveň oni. Jsme zároveň těmi, od kterých druzí očekávají, že na ně bude spolehnutí a že budou zodpovědní. Karta se vrací velmi rychle zpátky ke každému z nás.

Rok od roku vidím, jak roste potřeba více a více si vzájemně vysvětlovat, naslouchat, radit se - všichni navzájem. Naše společnost se propadá do stále většího zmatku. Někdo tvrdí, že pravda je důležitá, někdo se tomu vysmívá a říká, že na pravdě nezáleží. Někdo ještě je schopen obdivu k pokornému člověku, jiný prohlašuje, že pokorný člověk je hlupák. Pokud je ještě slyšet něco o lásce, jde často o posměch. Někdo vnímá, že společností je masivně manipulováno, ale někdo to odmítá a označuje druhé za paranoiky. Hodnoty jsou relativní, ale paradoxně, největší obhájci relativizmu a subjektivizmu jsou ti, kteří nejvíce omezují druhé a ohrožují společnost jako takovou, protože společnost se musí sjednocovat na základních hodnotách funkčních, aby vůbec mohla existovat, být tvůrčí a prosperující. Individualizmus zanášený do definice základních společných hodnot, na kterých se společnost potřebuje sjednocovat (aby mohla existovat), tuto společnost místo sjednocování rozkládá.

Přibližně od roku 2005 studuji tuto problematiku a sbírám postřehy. Původním záměrem bylo sepsat vše do knihy. Před několika lety se mě můj přítel zeptal, jestli neuvažuji o zveřejnění těchto myšlenek také na internetu. Dal jsem mu za pravdu a tady jsou ty stránky.

Stránky nepředkládám jako něco dokončeného. Naopak. Texty níže pokládám za „startovní body“ k otevření diskusí a dalšímu vyjasňování. Navíc mám ještě další dosud nezpracované podněty, ale již nechci dále odkládat zprovoznění těchto stránek. Jsem si vědom, že kdokoli si toto bude číst, bude si na to utvářet svůj vlastní názor. S něčím možná souhlasit bude, s něčím ne, někdo možná bude cítit radost, někdo spíše pohoršení. Jsem si toho vědom. Nechci zde nikomu nic vnucovat, jen se chci rozdělit o to, k čemu jsem za ten nějaký rok přemýšlení a experimentování došel a co mnozí v mém okolí kladně přijímají. Pro někoho to může být nuda, protože všechno už zná, dokonce bude mnohem dále, ale pro někoho jiného to možná může být zdrojem inspirace, což by naplnilo záměr těchto stránek.

Proto jsou tyto stránky navržené tak, že každé malé téma je uváděno odděleně jako samostatná kapitola a ke každé z nich lze diskutovat (přidávat komentáře). Prosím o shovívavost s mými myšlenkami. Nelpím na nich. Nabízím jen to, k čemu jsem dospěl. Nejde mi o sebe. Jde mi o naši společnost, ke které cítím někde uvnitř sebe hluboký pozitivní vztah. Česká republika a národ mi je drahý. Pociťuji úctu a určitý závazek k těm všem výjimečným jedincům, kteří nás předešli a něco dokázali, co pozvedli náš národ a něčím přispěli. Ne jen ti významní a známí, ale i ti obyčejní a neznámí, kteří prostě jen pokorně a čestně, v rámci svých možností, žili svůj život, snažili se, a díky nim tady máme nejen sebe, ale i to, co nám tu po sobě zanechali. Díky nim jsme nyní tady my.

Budu vděčný, pokud přidáte vaše názory, přesvědčení nebo korekce mých omylů. Jde o společné hledání pravdy. Založme celospolečenské diskuzní fórum specializované na charakter člověka a životní hodnoty. Bez vyjasnění těchto věcí v co nejširší společnosti nemáme šanci odolávat extrémistům, manipulátorům a psychopatům, kteří se stále více dostávají do nejvyšších politických funkcí a ohrožují naši budoucnost.

Pokud vás odrazuje delší text a chtěli byste jen tak něco „otestovat“, přejděte do  
Část 2., Charakter člověka - principy kde si můžete přečíst například kapitoly: 

Respektování pravdy a Iluze  

nebo  Svědomí  

Případně pokračovat v Část 1. kapitolami:

Hodnoty

Dva světy, sebestřednost a radost

Syndrom uvařené žáby

Zákon Entropie

nebo  Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání .

Poslední část knihy Část 5., Charakterové vlastnosti má sloužit jako otevřená encyklopedie jednotlivých charakterových vlastností.

Komentáře

Autor

1
26.03.2018
Sem můžete psát vaše komentáře ...

Vojtěch Novotný

2
14.04.2018
Souhlasím, že bez toho, abychom si nejprve v životě zvolili své hodnoty a těch se drželi, nebudeme schopni stát na pevné půdě, protože lidé kolem nás nás mohou ztrhnout. Jsem zastáncem názoru, že pravda není relativní a každý člověk, který alespoň trochu poslouchá své svědomí dokáže rozpoznat ty důležité charakterové vlastnosti, které jsou potřeba rozvíjet. To je fakt. Pokud chceme změnit svět, musíme začít u sebe.