Posvátnost

Některá slova, jako by vycházela z módy, ve veřejném projevu je již téměř neslyšíme. Posvátnost, svatost a podobně rozhodně patří mezi ně.

Jsou tato slova jenom nějaký blábol a přelud ? Je to něco, co nemá obsah a vlastně to neexistuje ? Nebo, pokud existují i obsahy těchto slov, jaké tedy jsou ?

Když se lidí ptám, co si pod pojmem „svatý“ představují, často vyjadřují jako „čistý“, nebo „nevinný“. Něco, kde není nic negativního. Určitě tam bude i pravda a láska.

Pokud lidé zavrhli Boha, se kterým byla svatost spojena, k čemu více potřebujeme takové slovo ?

Pro mnohé tato slova mohou být něčím nepříjemným, protože připomínají něco, „co by také mělo existovat“, ale pokud by existovalo, mohlo by je to v jejich nitrech obviňovat. A to je samozřejmě něco, co se většinou moc nelíbí …

Vzpomínám si, jak před mnoha lety, když jsem ještě pracoval jako technik v nemocnici, jsem se zúčastnil, jednoho semináře pro lékaře a pak následoval společenský večer. Popíjelo se, nálada se rozvolňovala. V jednom okamžiku si ke mně přisedla jedna moje známá (lékařka), o které jsem věděl, že je mírné a laskavé povahy. Opravdu milá žena. Podívala se na mě, již trochu pod vlivem alkoholu, a trochu laskavě, trochu žertem, ale zároveň trochu vyčítavě mi řekla něco jako: „Tomáši, to je s tebou hrozný ! Ty nepiješ, nekouříš, na ženský nejseš. Máš vůbec nějakou neřest ??? Tak se taky alespoň trochu opij, ať se my ostatní necítíme tak trapně …“.

Byla to velmi milá a laskavá žena. Znal jsem jí a vážil jsem si jí. Možná právě pro svoji citlivost v sobě cítila určitý rozpor ve svém vlastním životě. Jednala tak, jak od ní druzí očekávali, ale zároveň toto její jednání bylo v rozporu s jejím vlastním nitrem. Nyní byla konfrontována někým, kdo se nechoval jako její okolí a kdo jí vlastně připomínal, jak ona sama cítila, že by se měla chovat. Ona mi vlastně sdělovala tuto svoji obavu.

Zažíváte někdy posvátné pocity ? Zkuste zapátrat ve své mysli. Pokud ano, tak kdy, při jakých příležitostech ? Nebo je to pro vás slovo bez obsahu ?

Pro mne osobně, jedny z nejposvátnějších chvil, které jsem během života zažil, byly okamžiky, když jsem byl u porodu mých dětí a když jsem viděl, jak se rodí na tento svět.

Vždy, když se k nám do rodiny narodilo nové miminko, celá rodina se na chvíli změnila, zjemnila. Vnímali jsme něco velmi posvátného. Potichu jsme se vždy chodili dívat na ten velký zázrak zabalený do malinké peřinky.

Mnozí lidé chodí rádi do přírody a cítí se tam velmi dobře. Proč ? Není tam vliv člověka. V čisté přírodě (bez zásahu člověka) panuje určitý řád, harmonie, radost. Člověk skrze svoji nekultivovanost zanáší do harmonie disharmonii. Člověk může zažívat různé posvátné okamžiky, ale ty přicházejí jen za určitých podmínek.


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Integrita charakteru

Už je to více let, kdy mě na jednu služební cestu odvážel taxikář. Měli jsme před sebou asi 1,5 hodiny jízdy a tak jsme si povídali. Slovo dalo slovo a samozřejmě, že jsme se časem dostali i na politiku. Zrovna se v té době schylovalo k volbám a probíhala velká diskuse, jestli zvítězí v té době nová politická strana nebo zůstane u moci původní. Taxikář mi začal vysvětlovat jeho názor, že by v podstatě „bylo lepší tam nechat ty starý, protože ti si už nahrabali a nakradli a nemají tak velkou potřebu hrabat jako by měli ti noví, kteří nahrabáno zatím ještě nemají“ a tudíž je pro běžného občana výhodnější to nechat v současných kolejích. Přemýšlel jsem o tom a zeptal jsem se ho, jestli si je jistý, jestli ti „staří, co už si nahrabali dost“, si už opravdu nahrabali dost. Možná, že ještě ne, a že chtějí ještě více. Taxikář znejistěl, chvíli přemýšlel a potom řekl něco, co mě zcela zaskočilo: „Víte, já bych moh‘ bejt poctivej a morální třeba celejch 20 let, ale jakmile bych dostal příležitost, tak bych hrabal taky - co si budem namlouvat.

Mozek mi začal intenzivně pracovat a někde blikala kontrolka, že něco není v pořádku. Uvědomil jsem si, že ten milý taxíkář chápe „poctivost“ a „morálku“ jinak, než jak jsem to předpokládal a chápal já. Jak to myslel ? On mluvil o chování, které by bylo v souladu s momentálními podmínkami. Ale jakmile by se podmínky změnily, své chování by změnil i on. Proč ?

Být morální, čestný, poctivý, laskavý atd. ve skutečnosti neznamená „chovat se tak“, když je to pro mne zrovna výhodné, kdy se to ode mne očekává. Toto „krátkodobé chování“ je ve skutečnosti jenom pragmaticky zvolený styl chování podle momentální situace. Charakter člověka není chování člověka vynucené vnějšími vlivy.

Poctivost není, když neukradnu rohlík kvůli tomu, že je na mne nasměrována monitorovací kamera.

Poctivost je, když ten rohlík neukradnu, i když jsou k jeho krádeži (bez odhalení) vytvořeny ty nejlepší možné podmínky.

Poctivost je, když se pro takové jednání rozhodneme sami, ne když jsme k tomu donuceni.

Přísloví „Příležitost dělá zloděje.“ není ve své podstatě pravdivé. Ve skutečnosti „Příležitost umožňuje, aby se potenciální zloděj projevil“ neboli obecně, aby se projevilo to, jaký charakter v nás opravdu je. Příležitost z čestného člověka zloděje neudělá.

Skutečný charakter člověka, jsou jeho vlastnosti a postoje, které se s podmínkami nemění. Nemění se s tlakem. Jsou hluboce zakořeněné, jsou do nás integrované, vrostlé.

Existují známé a všeobecně obdivované příběhy těch, kteří se zachovali podle svých měřítek i v případě ohrožení vlastního života. To je „celistvost“, neboli integrita charakteru. Být integrovaným znamená chovat se bez ohledu na okamžitou situaci stále stejně, podle hodnot a pravidel, která jsem si zvolil já sám.

Být morální, čestný, poctivý, laskavý atd. ve skutečnosti znamená skutečně takovým být - uvnitř své duše, ve svém srdci. Znamená to mít takový charakter. Znamená to, že ani nechci a už ani nemohu být jiným. To je charakter člověka.

Podle stavu našeho srdce se pak odpovídajícím způsobem projevují naše charakterové rysy.

Zde chci jen poznamenat, že náš charakter není jednou pro vždy daný, ale že ho můžeme vytvářet a měnit, že ho můžeme kultivovat (viz další kapitoly). V tom spočívá naše velká příležitost, naše svoboda volby, naše téměř neomezené možnosti a možnost zažívání hluboké a trvalé radosti.