ÚVOD
ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
ČÁST 3. Naše současnost a minulost
ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?
ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Jedinečnost a nepoznatelnost
Tím, že každý z nás máme jiné prožitky, jiné chápání, jiné zkušenosti, jiné vnímání, ale také jiné iluze, jsme každý naprosto unikátní. Nejen že jsme tak komplikovaní k pochopení pro sebe sama (sami sobě v mnoha oblastech nerozumíme a chodíme se občas k někomu poradit, aby nám pomohl rozuzlit alespoň malé části toho všeho v nás), ještě navíc, každý další kolem nás je pro nás ještě méně pochopitelný, protože kromě jeho vlastní jedinečnosti a nepochopitelnosti se na něho díváme naším vlastním zkreslením.
Díky naší individuální interpretaci okolí i sebe sama je někdy obtížné provést sebereflexi. I když nám někdo může nabídnout poměrně objektivní posouzení části nás samých, můžeme to snadno odmítnout a divit se, kde k tomu ten člověk přišel, když o mě říká, že jsem „modrý“. Vždyť já přitom modrý vůbec nejsem ! Ale mnozí okolo nás vidí, že „modří“ opravdu jsme … My se natolik ztotožňujeme s naším individualizmem a s našimi iluzemi, že je obtížné z toho vystoupit. Bez pokorného respektování pravdy, krok za krokem, to nikdy nepůjde …
Nemáme nejmenší tušení, co se v druhých kolem nás ve skutečnosti odehrává. Ale díky našemu zjednodušujícímu vnímání podléháme iluzi, že druhým rozumíme a tudíž nás to může svádět k tomu, že můžeme nejen radit, ale i soudit.
Pokud uvěřujeme, že to, co vidíme, je skutečná realita, žijeme většinou v iluzi.
Právě kvůli naší vnitřní komplikovanosti a neschopnosti vidět komplexně sebe a druhé, se nedoporučuje soudit druhé, ve smyslu odsuzovat. Na druhou stranu potřebujeme „posuzovat“ chování druhých kolem nás, potřebujeme soudit - ve smyslu vytvářet si „úsudek“, nikoli „odsudek“. Mezi tím je veliký rozdíl. Potřebujeme vyhodnocovat, jestli chování a jednání druhých je v rámci nějakých přijatelných mezí, nebo ne. To je nutné, ať již pro naši vlastní bezpečnost a štěstí, tak i pro zbytek společnosti. Pokud ale vyhodnotíme, že daný člověk přesáhl limit vhodnosti nebo přiměřenosti, neměli bychom ho za to zatracovat (odsuzovat), protože mu opravdu nerozumíme. Můžeme si ponechat laskavost, nebo minimálně schopnost empatie (vciťování se), ptát se, abychom ho pochopili a případně nabízet jiná řešení. Samozřejmě, toto je aplikovatelné jen do určitých mezí. Pokud někdo bude střelnou zbraní usilovat o život druhých lidí i přes všechny výzvy, je třeba jednat. I na tomto místě, předpokládám, že každého z nás napadne mnoho velmi odlišných situací. Tolik, kolik lidí o tom bude přemýšlet. To je ta naše individuálnost, jedinečnost. Ke každé situaci je třeba přistupovat individuálně. Co zde uvádím, jsou jakási směřování, co je vhodné mít na mysli, ale pak se nakonec musíme rozhodnout každý sám za sebe a převzít za naše rozhodnutí také zodpovědnost.