Jak trvale změnit naše niterné touhy ?

Vím, že bych té čokolády neměla jíst tolik. Vždy si dám nové předsevzetí, ale jakmile ji uvidím, stejně ji nakonec sním. Znovu a znovu.“ Zdá se to jako neovladatelné, jako neřešitelné.

Samozřejmě, že můžeme rozvinout do široka úvahy a závěry z výzkumů, jakou roli hraje „chemie“ v našem těle, reflexy, vyplavování hormonů atd. Ano, o to je pak těžší se překonat, ovládnout se a změnit se. Ale je zde ještě jedna rovina.

Rovina hlubokého zážitku, hlubokého pochopení. Řekněme, že v rámci našeho boje proti čokoládě začneme studovat nežádoucí účinky rafinovaného cukru a uvědomíme si, že nám to způsobuje zcela konkrétní zdravotní potíže. Provedeme experimenty a pokusy a ověříme si, že opravdu platí, že vynechání (nebo radikální omezení) rafinovaných cukrů v naší stravě způsobuje blahodárné pozitivní změny na našem zdraví a ty neblahé syndromy konečně mizí. Ale i tak se stále vracíme k našim oblíbeným dobrotám, i když už víme, že nám neprospívají. Nějak stále „musíme“. Táhne nás to tam a nemáme nad tím kontrolu. Nicméně, může se stát, že jednou dojdeme do bodu, kdy si jasně uvědomíme, že už vlastně cukry jíst nechceme, protože na nás mají devastační účinek a můžeme si říct: „tak, když je to takto, na cukry už nesáhnu“ a opravdu v tu chvíli z naší největší touhy se může stát naše největší touha po opaku. Něco se v nás zlomí a najednou to jde, i když to před tím roky nešlo.

Pamatuji si, jak jsem ve svém dětství (mimochodem velmi šťastném) trávil chvíle na zahradě s mojí milovanou babičkou, moudrou ženou. Pamatuji si, jak babička jednoho dne „hudrovala“ na špačky, že jí likvidují dozrávající višně a asi v určitém hnutí mysli mě dovolila vzít si vzduchovku (pro kluka, který četl o Mayovky a prožíval s nimi na poušti kdejaké dobrodružství, toto byla opravdová výzva, opravdové dobrodružství). Babička možná řekla, ať ptáky zastraším, aby odletěly, ale já si to vysvětlil po svém a vyhlásil jsem lov! Číhal jsem tak dlouho, až jeden pták byl relativně na dostřel. Bušilo mě srdce vzrušením. Pamatuji si, jak moje pocity byly divné, rozporuplné. Pak jsem vystřelil a pták spadl z višně. Ten pocit hrdosti a vítězství ! Strefil jsem se ! Nepřítel je pokořen. S bušícím srdcem jsem se rozběhl k místu, kam spadl. Našel jsem ho. Uviděl jsem ho. Asi nikdy nezapomenu na ten pohled. Mezi peřím prosakovala krev. Nohy měl nahoru, pomrkával očkem a cukal s sebou. Jak hrozný pohled, jak hrozný čin, jak hrozné pocity ! Vše se změnilo. V očích se mi objevily slzy a v ústech mi vše zhořklo. Pamatuji si, jak jsem v duchu křičel „tak tohle, tohle už nikdy !!!Byly to mé nejniternější a největší výkřiky. Byly to mé největší touhy, které se hluboce zaryly do celé mé bytosti. Mé největší přání. Nebylo to jen jakési povrchní vyjádření, ale bylo to „celou mou mocí, silou a duší“. Bylo to vším, co bylo ve mně. Tento okamžik mě změnil trvale. To, že se nemá zabíjet, už nevěděl jenom rozum, ale už to přijalo za své i moje srdce.

Toto jsou trvalé změny našich tužeb - pochopit a pocítit. Velmi silně pocítit, ztotožnit se s tím celou svojí bytostí. Pak už, nejen že to nechceme, ale ono to už ve skutečnosti ani nejde. Alespoň pokud respektujeme pravdu, vnitřní svědomí. Naše hodnoty se trvale změnily.

Cituji z knížky „Cesta k zázrakům“: „Pokud jste opravdově a smysluplně změnili jakoukoli oblast svého života, pak jste změnili všechno“. (str. 16) Myšleno tak, že ne všechno se tím vyřešilo, ale všechno je jednou konkrétní změnou dotčeno. Nejedná se o jednu izolovanou změnu. Pokračování citace: „Přestanete-li pít, kouřit, nebo se přejídat … váš pocit ze sebe sama se změní.“ … „Způsob, jakým vás (ostatní) vnímají a jak na vás reagují, se rovněž změní.


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Jedinečnost a nepoznatelnost

Tím, že každý z nás máme jiné prožitky, jiné chápání, jiné zkušenosti, jiné vnímání, ale také jiné iluze, jsme každý naprosto unikátní. Nejen že jsme tak komplikovaní k pochopení pro sebe sama (sami sobě v mnoha oblastech nerozumíme a chodíme se občas k někomu poradit, aby nám pomohl rozuzlit alespoň malé části toho všeho v nás), ještě navíc, každý další kolem nás je pro nás ještě méně pochopitelný, protože kromě jeho vlastní jedinečnosti a nepochopitelnosti se na něho díváme naším vlastním zkreslením.

Díky naší individuální interpretaci okolí i sebe sama je někdy obtížné provést sebereflexi. I když nám někdo může nabídnout poměrně objektivní posouzení části nás samých, můžeme to snadno odmítnout a divit se, kde k tomu ten člověk přišel, když o mě říká, že jsem „modrý“. Vždyť já přitom modrý vůbec nejsem ! Ale mnozí okolo nás vidí, že „modří“ opravdu jsme … My se natolik ztotožňujeme s naším individualizmem a s našimi iluzemi, že je obtížné z toho vystoupit. Bez pokorného respektování pravdy, krok za krokem, to nikdy nepůjde …

Nemáme nejmenší tušení, co se v druhých kolem nás ve skutečnosti odehrává. Ale díky našemu zjednodušujícímu vnímání podléháme iluzi, že druhým rozumíme a tudíž nás to může svádět k tomu, že můžeme nejen radit, ale i soudit.

Pokud uvěřujeme, že to, co vidíme, je skutečná realita, žijeme většinou v iluzi.

Právě kvůli naší vnitřní komplikovanosti a neschopnosti vidět komplexně sebe a druhé, se nedoporučuje soudit druhé, ve smyslu odsuzovat. Na druhou stranu potřebujeme „posuzovat“ chování druhých kolem nás, potřebujeme soudit - ve smyslu vytvářet si „úsudek“, nikoli „odsudek“. Mezi tím je veliký rozdíl. Potřebujeme vyhodnocovat, jestli chování a jednání druhých je v rámci nějakých přijatelných mezí, nebo ne. To je nutné, ať již pro naši vlastní bezpečnost a štěstí, tak i pro zbytek společnosti. Pokud ale vyhodnotíme, že daný člověk přesáhl limit vhodnosti nebo přiměřenosti, neměli bychom ho za to zatracovat (odsuzovat), protože mu opravdu nerozumíme. Můžeme si ponechat laskavost, nebo minimálně schopnost empatie (vciťování se), ptát se, abychom ho pochopili a případně nabízet jiná řešení. Samozřejmě, toto je aplikovatelné jen do určitých mezí. Pokud někdo bude střelnou zbraní usilovat o život druhých lidí i přes všechny výzvy, je třeba jednat. I na tomto místě, předpokládám, že každého z nás napadne mnoho velmi odlišných situací. Tolik, kolik lidí o tom bude přemýšlet. To je ta naše individuálnost, jedinečnost. Ke každé situaci je třeba přistupovat individuálně. Co zde uvádím, jsou jakási směřování, co je vhodné mít na mysli, ale pak se nakonec musíme rozhodnout každý sám za sebe a převzít za naše rozhodnutí také zodpovědnost.