Závist

Závist začíná existovat, pokud k našim touhám po něčem, co nemáme, přidáme ještě další dvě ingredience: srovnávání a pocit nespravedlnosti.

Toužit po něčem samo o sobě není špatné. Toužit dokonce potřebujeme. To je náš motor. Můžeme mít touhu získat další věci, které ještě nemáme, ale měli bychom si vždy uvědomit, proč ty věci chceme - jaká je naše skutečná motivace. Je to kvůli naší potřebě, radosti nebo kvůli kompenzaci nebo srovnávání ?

Srovnávání samo o sobě také ještě nemusí být špatné. Záleží na tom, proč se srovnáváme. Pokud se pomocí srovnávání inspirujeme, pokud se tím rozšiřují naše obzory, bereme druhé jako motivační příklad, pak je všechno v pořádku. Pokud se ale srovnáváme s druhými, kvůli tomu, že od toho odvozujeme naši vlastní hodnotu (abychom si pomohli relativně zvýšit naše pochroumané sebevědomí, nebo se nám naopak srovnáváním snižuje), máme problém - viz článek Sebevědomí.

Závist je stav našeho nitra, kdy pociťujeme v sobě pocity nespravedlnosti (bezpráví), že někdo kolem nás něco má a my to nemáme. Je to velmi nepříjemný negativní pocit. Pocit hořkosti, nespravedlnosti. Myslíme si, že si takový stav nezasloužíme a naopak, že si zasloužíme nejméně to samé, co má někdo jiný - stejná dovolená u moře, stejný mobil, stejné auto, stejné povýšení, výdělek, zdraví, … .

Když v sobě necháme závist působit a rozrůstat, tak s každým dalším podnětem to může způsobovat pocity, jako by do nás přitékala další a další kyselina, protože to jsou pocity nepříjemné, sžíravé a pálící. Užíráme se tím, co nemáme. Obecně, když cítíme jakékoli nepříjemné pocity či poranění, snažíme se toho samozřejmě zbavit - zbavit se zdroje nepříjemna. Pokud ovšem nechápeme mechanismus, jak závist funguje - pokud nechápeme, že tím zdrojem „nepříjemna“ jsme my sami - náš špatný postoj, tak se trápíme a trápíme a místo co bychom léčili sebe, tak se snažíme odstranit tu zdánlivou příčinu mimo nás - objekt srovnávání, která s tím ovšem ve skutečnosti nemá nic společného.

Někdo díky své povaze může upadnout do depresí, někdo naopak má pocit, že je třeba se zdrojem „nespravedlnosti“ poměřit své síly a dát mu co proto. „Tak ty budeš mít lepší oblek než já ???“ Nastupuje zášť, boje, pomluvy, … Rozvíjí se negativní postoj, může se objevit zlomyslnost nebo škodolibost - budeme mít radost, když někdo ztratí předmět naší touhy, když někdo přijde o „výsadu“, protože se odstraní zdroj našeho utrpení. Nehlídaný rozvoj našeho vnitřního běsnění může dojít až do stavu nenávisti.

Čím více jsme rozladění, tím více kyseliny si lijeme do žaludku, tím větší bolest to způsobuje, tím větší pocit křivdy máme. Je to začarovaný kruh, zesilující smyčka, pozitivní zpětná vazba, je to stále horší a horší. Jediná šance, jak tento kruh přeseknout je, uvědomit si mechanismus fungování závisti a změnit náš postoj a naše hodnoty.

Ve skutečnosti, kde jsme získali „právo na něco“ ?

Lékem na závist je pokora, láska a vděčnost. Pokorný člověk nepociťuje „právo“. Pokorný člověk přijímá věci tak, jak jsou, nedělá si nárok na něco a přeje druhým to, co oni mají a raduje se z toho. To je projev lásky. Vděčný člověk se raduje z toho, co má a nermoutí se z toho, co nemá.

Ve skutečnosti „když je někomu jinému něco přidáno, my jsme nic neztratili.“ Jeffrey R. Holland


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Vliv charakteru na společnost

Předpokládám, že jste sami již určitě někde, někdy zažili, že do kolektivu, kde už se všichni dobře znali, a byl zaběhnutý určitý řád, byť nepsaný, přišel někdo nový, s dominantními negativními charakterovými rysy. Pokud kolektiv nebyl dostatečně silný na to, aby ho „zabrzdil“ nebo „vyvrhl“ ven, začal se nepsaný řád měnit a spolu s tím i návyky, hodnoty a postoje.

Zažil jsem situaci, jak několik nových lidí, kteří přišli do výrobního týmu, tento tým značně ovlivnili. Původně byl pracovní tým dobrý, klidný, ale nebyl pevně zakotvený ve svých hodnotách. Po několika měsících se chování pracovníků výroby nejen v tomto kolektivu, ale i v sousedních kolektivech začalo razantně měnit. Alespoň „trochu upřímnost“ z minulé doby byla při problémech nahrazena lhaním a mlžením. Místo upřímných vztahů najednou vládlo frajerství a povýšenost. Jeden z těch nových pracovníků byl opravdu dominantní a probudil podobné sklony ještě u několika dalších. V té době bylo velmi obtížné, spíše nemožné, výrobní skupinu metodicky řídit a řešit výrobní problémy. Když se nemůžete chytit pravdivých faktů, když neexistuje ani trocha důvěry, problém řešit nelze. Hodnocení typu „Vedoucí jsou debilové, co ničemu nerozumí“ a podobně, naočkovalo ostatní a mnozí tomu začali nějak věřit, i když jejich předchozí zkušenosti takové nebyly … Protože problémů narůstalo a situace se vyhrocovala, tito dominantní pracovníci opustili firmu. Dalo hodně námahy, úsilí a trpělivosti po řadu dalších dlouhých roků kolektiv zase „uzdravit“ a vrátit ho minimálně tam, kde byl původně. Jeden člověk měl vliv na desítky dalších. Následky dlouhodobé a zásadní. To samé můžeme pozorovat v politice. Viz dále.

Toto je vliv hodnot a vliv našeho charakteru na naše okolí.

Podobně jsem zažil několikrát, když do kolektivu (ať již výrobního nebo administrativního) přišel jedinec s jasně definovanými pozitivními hodnotami. Viděl jsem, jak se mnohým rozjasnily tváře a začali pracovat radostněji, s vyšší motivací, aniž by je k tomu někdo vybízel.

Stejně závažné dopady charakteru vidíme na úrovni zaměstnanec - zaměstnavatel. Pokud je zaměstnavatel (šéf, vedoucí …) necitlivý nebo arogantní, může to zaměstnanec vnímat jak příkoří, něco nesprávného. Takový zaměstnanec na to může začít reagovat způsobem „tak když ty se mnou jednáš tak, tak já takhle“ a začne vytvářet odvetu. Ale též opačně. Pokud se zaměstnanci nechovají dle očekávání svého zaměstnavatele (předstírají práci, nevyužívají svůj časový fond, nejsou zodpovědní a spolehliví, kradou majetek firmy …), zaměstnavatel na ně začne tlačit zpřísňováním pravidel a norem. Všimněme si, že se nebavíme o jejich mentálních schopnostech, ale o jejich postojích, o jejich hodnotách, o stavu jejich srdce. Mohli by pracovat lépe (nic jim v tom objektivně nebrání), ale nechtějí, protože nemají v sobě rozvinuté hodnoty, že by měli pracovat poctivě a myslí si, že jejich forma podvádění a ledabylosti je v pořádku, že je odpovídající, nebo že na to mají právo a podobně.

Pro zajímavost, ještě jedna moje zkušenost z mých služebních cest do USA kolem roku 2000. Samozřejmě, že záleží, o kterém státu se budeme bavit a o které společenské nebo sociální skupině. Když jsem pobýval v mé mateřské firmě v jednom výrobním závodě, jak to bývá, proberou se kromě práce i různé jiné záležitosti. Jednou jsem se těch místních zaměstnanců zeptal, jak reagují na své kolegy, kteří lžou. Nechápali moji otázku. Několikrát jsme si to ještě ujasňovali, abychom odstranili pochyby z jazykové bariéry. Byli vyvedeni z míry. Ten fenomén tam asi moc neznali. Jak by někdo mohl lhát ve své firmě ? Tak jsem přeformuloval otázku, jak by reagovali, kdyby někdo lhal. Byli ticho a přemýšleli, zjevně zaskočeni další otázkou, snad ještě horší, než byla ta předchozí. „No prostě bychom ho asi časem izolovali.“, zněla po chvíli odpověď. „Takový člověk by naši firmu asi opustil. Nechtěli bychom s ním spolupracovat“. Tuto moji zkušenost uvádím proto, abych ukázal těm, kteří žijí v české kotlině, a zatím se jim moc nepovedlo vycestovat, že existují jiné národy s jinou mentalitou a jinými hodnotami, kde „normální“ tam znamená něco velmi jiného, než „normální“ tady.