Charakter člověka

Úcta, uctivost, ohleduplnost

Projevování úcty ubývá. Dokonce se to stává i předmětem posměchu. Nevím, proč se tomu mladí lidé smějí, proč mají pocit, že je to trapné nebo minimálně zbytečné a staromódní. Proč se cítí trapně, když mají za něco poděkovat, nebo jenom přijít někam a pozdravit. To jsou ty nejdrobnější projevy úcty k druhým lidem. Uctivost vůči druhým je tak nutná !

Jde o to, že uctivost vyjadřuje míru toho, jak moc si druhých vážíme. Jakou cenu v nich vidíme. Ve výrobní firmě vidíte, jestli ředitel projevuje úctu ke všem svým zaměstnancům, bez ohledu na jejich pracovním zařazení. Je schopen podržet dveře dělníkovi nebo jedná povýšeně ? Má upřímný zájem nebo je to jenom předstírání a vypočítavost ?

Uctivost je jeden z projevů lásky. Když druhého člověka vnímáme s úctou - vnímáme, že má velkou hodnotu, chováme se k němu laskavě a mírně.

Pokud se nám daří prohlubovat naši úctu (vůči druhým i vůči sobě sama), můžeme si všimnout, že se začnou v našem životě projevovat určité změny. Bude v nás větší klid. Budeme schopni se soustředit více na důležité životní myšlenky a budeme prožívat více klidné a tiché radosti. Budeme schopni více rozlišovat pravdu od iluzí. Úcta vede ke smířlivosti a tiché důstojnosti.

Máme-li úctu k našemu tělu, chováme se k němu s péčí a ohledem. Oblékáme se odpovídajícím způsobem.

Naopak neuctivost se často projevuje hlučností, obhroublostí, sprostými slovy, zesměšňováním, ponižováním, povýšeností, ironií, sarkasmem, vtípky na účet druhého, hádkami a podobně. Projevy rostoucí neúcty můžeme vnímat ve vysílání radiových stanic, v televizi a samozřejmě v bulvárním tisku … Písně, filmy, knihy, divadlo, tam všude jakoby narůstá určitá forma neuctivosti.

Tam, kde lidé děkují a prosí, kde jsou k sobě zdvořilí a snaží si vzájemně vyhovět, tam se duch člověka otevírá a pookřeje, je tam radostná a tvořivá nálada. Musí samozřejmě ale jít o upřímný a spontánní projev našeho charakteru, nesmí jít o povrchnost a přetvářku.

Naproti tomu jsem zažil i pracoviště ponurá, kde jenom většina pracovníků nadávala, urážela se vzájemně a pomlouvala. A když někdo po někom něco chtěl, tak to normálně nešlo, až spíše pomocí varování před postihy. Není v tom zásadní rozdíl ?

Nebezpečí zneužívání vyjadřování úcty

Když budeme projevovat úctu k lidem, ať již chudým nebo bohatým, zdravým nebo postiženým, vzdělaným více či méně, může se nám stát, že občas narazíme na ty, kteří to mohou začít zneužívat. Nemusí oplácet stejné stejným a místo opětování úcty se mohou začít chovat nadřazeně, posmívat se, zesměšňovat a podobně. Pokud ten, kdo vyjadřuje úctu, nemá zároveň v sobě dostatečnou duchovní sílu, nemá v sobě dobře uspořádané chápání, co je pravda a co zdání, může se cítit ohrožen nebo zraněn, může se uzavřít do sebe. Může ztratit odvahu i nadále projevovat úctu. Tím se může nastartovat cesta po šroubovici dolů (viz kapitola „Po šroubovici nahoru nebo dolů ?“). Více jsem zraněn, více se bojím, více se uzavírám, méně vyjadřuji úctu a více začínám být pasivní nebo agresivní, abych si v sobě ubránil to, o co mám strach. Vždy musí být na začátku ve společnosti dostatek jedinců, kteří se nebojí žít podle pravdy a mají dostatek vnitřní síly, aby se ubránili posměškům a útokům, nenechali se odradit a kráčeli vpřed. Pokud vydrží, jsou vzorem pro ostatní, kteří nejsou tak silní. Nemít dost síly není hanba, není to nic špatného, každému někdy dochází síla. Každý máme omezené možnosti. Někdo je vybaven tím, někdo zase něčím jiným. Jsme tu od toho, abychom se vzájemně podpírali, vzájemně povzbuzovali a šli společně vpřed. Kam ? Za hodnotami, o kterých víme, že vedou jednotlivce i společnost k prosperitě.

V komentářích můžete přispět svými zkušenostmi, názory, myšlenkami ...