Závist

Závist začíná existovat, pokud k našim touhám po něčem, co nemáme, přidáme ještě další dvě ingredience: srovnávání a pocit nespravedlnosti.

Toužit po něčem samo o sobě není špatné. Toužit dokonce potřebujeme. To je náš motor. Můžeme mít touhu získat další věci, které ještě nemáme, ale měli bychom si vždy uvědomit, proč ty věci chceme - jaká je naše skutečná motivace. Je to kvůli naší potřebě, radosti nebo kvůli kompenzaci nebo srovnávání ?

Srovnávání samo o sobě také ještě nemusí být špatné. Záleží na tom, proč se srovnáváme. Pokud se pomocí srovnávání inspirujeme, pokud se tím rozšiřují naše obzory, bereme druhé jako motivační příklad, pak je všechno v pořádku. Pokud se ale srovnáváme s druhými, kvůli tomu, že od toho odvozujeme naši vlastní hodnotu (abychom si pomohli relativně zvýšit naše pochroumané sebevědomí, nebo se nám naopak srovnáváním snižuje), máme problém - viz článek Sebevědomí.

Závist je stav našeho nitra, kdy pociťujeme v sobě pocity nespravedlnosti (bezpráví), že někdo kolem nás něco má a my to nemáme. Je to velmi nepříjemný negativní pocit. Pocit hořkosti, nespravedlnosti. Myslíme si, že si takový stav nezasloužíme a naopak, že si zasloužíme nejméně to samé, co má někdo jiný - stejná dovolená u moře, stejný mobil, stejné auto, stejné povýšení, výdělek, zdraví, … .

Když v sobě necháme závist působit a rozrůstat, tak s každým dalším podnětem to může způsobovat pocity, jako by do nás přitékala další a další kyselina, protože to jsou pocity nepříjemné, sžíravé a pálící. Užíráme se tím, co nemáme. Obecně, když cítíme jakékoli nepříjemné pocity či poranění, snažíme se toho samozřejmě zbavit - zbavit se zdroje nepříjemna. Pokud ovšem nechápeme mechanismus, jak závist funguje - pokud nechápeme, že tím zdrojem „nepříjemna“ jsme my sami - náš špatný postoj, tak se trápíme a trápíme a místo co bychom léčili sebe, tak se snažíme odstranit tu zdánlivou příčinu mimo nás - objekt srovnávání, která s tím ovšem ve skutečnosti nemá nic společného.

Někdo díky své povaze může upadnout do depresí, někdo naopak má pocit, že je třeba se zdrojem „nespravedlnosti“ poměřit své síly a dát mu co proto. „Tak ty budeš mít lepší oblek než já ???“ Nastupuje zášť, boje, pomluvy, … Rozvíjí se negativní postoj, může se objevit zlomyslnost nebo škodolibost - budeme mít radost, když někdo ztratí předmět naší touhy, když někdo přijde o „výsadu“, protože se odstraní zdroj našeho utrpení. Nehlídaný rozvoj našeho vnitřního běsnění může dojít až do stavu nenávisti.

Čím více jsme rozladění, tím více kyseliny si lijeme do žaludku, tím větší bolest to způsobuje, tím větší pocit křivdy máme. Je to začarovaný kruh, zesilující smyčka, pozitivní zpětná vazba, je to stále horší a horší. Jediná šance, jak tento kruh přeseknout je, uvědomit si mechanismus fungování závisti a změnit náš postoj a naše hodnoty.

Ve skutečnosti, kde jsme získali „právo na něco“ ?

Lékem na závist je pokora, láska a vděčnost. Pokorný člověk nepociťuje „právo“. Pokorný člověk přijímá věci tak, jak jsou, nedělá si nárok na něco a přeje druhým to, co oni mají a raduje se z toho. To je projev lásky. Vděčný člověk se raduje z toho, co má a nermoutí se z toho, co nemá.

Ve skutečnosti „když je někomu jinému něco přidáno, my jsme nic neztratili.“ Jeffrey R. Holland


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Čestnost, poctivost (důvěra je uvedena níže v textu)

Čestnost je respektování pravdy (viz kapitola „Respektování pravdy“). Mnozí lidé čestnost neberou vážně, vysmívají se těm, kteří o čestnost usilují a považují čestnost za nesmysl. Jiní možná připouští, že čestnost je správná, ale mohou mít pocit, že se zrovna nalézají v takové části svého života, kdy čestnost by pro ně nebyla příliš výhodná.

Nevím, kolik z nás si uvědomuje, že osobní čestností neobyčejně vzrůstá zdravé sebevědomí, radost ze života a duchovní/duševní síla.

Osobní čestnost (nebo nečestnost) se projevuje v každé naší myšlence, úvaze, činu, v našich záměrech.

Čestnost neboli respektování pravdy se projevuje tím, že nelžeme, nekrademe, neklameme, nepodvádíme, nic nepřekrucujeme, ani nepřijímáme nebo nenabízíme úplatky.

Nejde jenom o to, co říkáme a děláme, ale i o to, co si myslíme, jaké máme úmysly.

Úmysl neboli záměr, je nesmírně důležitý. Pokud se záměr rozchází s tím, co navenek deklarujeme, je to forma nečestnosti a tím ztrácíme osobní „celistvost“. Je-li nádoba popraskaná (není-li celistvá, jsou-li v jejím plášti trhliny a praskliny), neudrží v sobě vodu. Nejsme-li celiství my, neudržíme v sobě pravdu. Kde není pravda, tam je iluze. Kde je iluze, tam je zmatek.

Snaha omlouvat svoji nečestnost

Pokud máme alespoň trochu funkční naše svědomí a děláme-li něco, kde se hlas svědomí ozývá, můžeme mít tendenci svoji nečestnost začít ospravedlňovat. Dokážeme v tom být velmi tvůrčí … „Vždyť ostatní to dělají také. Zase tak důležité to není. Sám toho má dost, tak toto mu chybět nebude. Mám na to právo ! Zasloužím si to.“ a mnoho dalších. Bez ohledu, jak moc naše výmluvy mohou působit věrohodně, podvádíme především sami sebe a nečestnost zůstane nečestností, i když přes ni natáhneme ozdobný přehoz výmluv. Lžeme sami sobě.

Jak můžeme očekávat čestnost od politiků, pokud sami nejsme čestní ?

Důvěra

Pokud jednáme s druhými čestně a pokud přitom máme i česné úmysly (myslíme to upřímně), druzí to většinou cítí. Vztahy založené na opravdové čestnosti vytvářejí důvěru. Důvěra je tak důležitá ! Důvěřovat někomu znamená svým způsobem odevzdat mu klíč od nějaké části mého já ! Důvěřuji-li někomu, otevírám se mu, a tudíž se stávám zranitelným. To si každý rozumně myslící jedinec samozřejmě vždy dobře rozmyslí. Je tak krásné mít kolem sebe lidi, kterým mohu plně důvěřovat ! Mám volnost, mám svobodu. Mohu otevřít své brány a být sám sebou.

Pracuji ve výrobní firmě, kde máme více méně stále stejné zákazníky i dodavatele po dlouhá léta, a ti jsou často reprezentováni i konkrétními lidmi, se kterými komunikujeme. Ve chvíli, kdy jsem se snažil se všemi jednat upřímně a čestně, mnozí to zaregistrovali. Během prvních let se tak vytvořily vztahy, které oceňovali obchodníci zákazníků a často bylo slyšet vyjádření „my chceme spolupracovat právě s vámi, protože vám důvěřujeme, děláte skvělý zákaznický servis.“

Osobní čestnost mohutným způsobem určuje, jaké budou vztahy uvnitř manželství a mezi rodiči a dětmi.

Jaký klid prožívám díky tomu, že důvěřuji mojí manželce, že se mnou vždy jedná čestně ! Doufám, že i ona může říci něco podobného o mne. Takový vztah je velkou kotvou uprostřed rozbouřeného moře. Jak si mohou lidé sebe navzájem vážit, pokud spolu nejednají čestně ? Obavy a pochybnosti zde nemají prostor.

Nečestnost ve vztazích vždy vyrábí zátěž, někdy větší, někdy menší. Nutí člověka být ve střehu. Nutí ověřovat, jestli druhá strana mluví pravdu, jestli jedná čestně, nebo ne. Co energie, úsilí a starostí generuje ve vztazích nedůvěra !

Naopak - možnost důvěry ve druhé lidi, přináší klid a harmonii. Můžeme se soustřeďovat na jiné věci, než na to, jestli právě získáváme pravdivé informace.

Ve firmě, kde se nejedná čestně a otevřeně, kde existuje politikaření, úskoky, manipulace, postranní hry a boje, je efektivita pracovního nasazení zaměstnanců zahrnutých do těchto „her“ tak nízká ! Většinu svého pracovního času, své energie a mentální kapacity nevěnují řešení pracovních úkolů, ale řešení mnohdy neřešitelných situací ! Pracovníci z takových firem domů odcházejí vyčerpaní, demotivovaní a navíc frustrovaní z toho, že nestihli udělat to, co měli, protože museli řešit tyto nešťastné záležitosti.

Zajímalo by mě, jestli vůbec existuje nějaký zaměstnavatel, který by explicitně nebo implicitně neočekával od všech svých zaměstnanců čestné jednání. Je někdo, kdo by si přál, aby jeho zaměstnanci ve firmě kradli nebo lhali ?

Kdo dělá nečestné věci, často nemá díky tomu rád pravdu, protože pravda odkrývá to, co by on sám chtěl zakrýt.