Závist

Závist začíná existovat, pokud k našim touhám po něčem, co nemáme, přidáme ještě další dvě ingredience: srovnávání a pocit nespravedlnosti.

Toužit po něčem samo o sobě není špatné. Toužit dokonce potřebujeme. To je náš motor. Můžeme mít touhu získat další věci, které ještě nemáme, ale měli bychom si vždy uvědomit, proč ty věci chceme - jaká je naše skutečná motivace. Je to kvůli naší potřebě, radosti nebo kvůli kompenzaci nebo srovnávání ?

Srovnávání samo o sobě také ještě nemusí být špatné. Záleží na tom, proč se srovnáváme. Pokud se pomocí srovnávání inspirujeme, pokud se tím rozšiřují naše obzory, bereme druhé jako motivační příklad, pak je všechno v pořádku. Pokud se ale srovnáváme s druhými, kvůli tomu, že od toho odvozujeme naši vlastní hodnotu (abychom si pomohli relativně zvýšit naše pochroumané sebevědomí, nebo se nám naopak srovnáváním snižuje), máme problém - viz článek Sebevědomí.

Závist je stav našeho nitra, kdy pociťujeme v sobě pocity nespravedlnosti (bezpráví), že někdo kolem nás něco má a my to nemáme. Je to velmi nepříjemný negativní pocit. Pocit hořkosti, nespravedlnosti. Myslíme si, že si takový stav nezasloužíme a naopak, že si zasloužíme nejméně to samé, co má někdo jiný - stejná dovolená u moře, stejný mobil, stejné auto, stejné povýšení, výdělek, zdraví, … .

Když v sobě necháme závist působit a rozrůstat, tak s každým dalším podnětem to může způsobovat pocity, jako by do nás přitékala další a další kyselina, protože to jsou pocity nepříjemné, sžíravé a pálící. Užíráme se tím, co nemáme. Obecně, když cítíme jakékoli nepříjemné pocity či poranění, snažíme se toho samozřejmě zbavit - zbavit se zdroje nepříjemna. Pokud ovšem nechápeme mechanismus, jak závist funguje - pokud nechápeme, že tím zdrojem „nepříjemna“ jsme my sami - náš špatný postoj, tak se trápíme a trápíme a místo co bychom léčili sebe, tak se snažíme odstranit tu zdánlivou příčinu mimo nás - objekt srovnávání, která s tím ovšem ve skutečnosti nemá nic společného.

Někdo díky své povaze může upadnout do depresí, někdo naopak má pocit, že je třeba se zdrojem „nespravedlnosti“ poměřit své síly a dát mu co proto. „Tak ty budeš mít lepší oblek než já ???“ Nastupuje zášť, boje, pomluvy, … Rozvíjí se negativní postoj, může se objevit zlomyslnost nebo škodolibost - budeme mít radost, když někdo ztratí předmět naší touhy, když někdo přijde o „výsadu“, protože se odstraní zdroj našeho utrpení. Nehlídaný rozvoj našeho vnitřního běsnění může dojít až do stavu nenávisti.

Čím více jsme rozladění, tím více kyseliny si lijeme do žaludku, tím větší bolest to způsobuje, tím větší pocit křivdy máme. Je to začarovaný kruh, zesilující smyčka, pozitivní zpětná vazba, je to stále horší a horší. Jediná šance, jak tento kruh přeseknout je, uvědomit si mechanismus fungování závisti a změnit náš postoj a naše hodnoty.

Ve skutečnosti, kde jsme získali „právo na něco“ ?

Lékem na závist je pokora, láska a vděčnost. Pokorný člověk nepociťuje „právo“. Pokorný člověk přijímá věci tak, jak jsou, nedělá si nárok na něco a přeje druhým to, co oni mají a raduje se z toho. To je projev lásky. Vděčný člověk se raduje z toho, co má a nermoutí se z toho, co nemá.

Ve skutečnosti „když je někomu jinému něco přidáno, my jsme nic neztratili.“ Jeffrey R. Holland


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Z pohledu evangelia Ježíše Krista

Pokud se jako evropský stát hlásíme ke křesťansko-židovským hodnotám, pojďme se tedy taky trochu podívat na toto téma v souvislosti s charakterem člověka.

Všimněte si, že jsem nenazval kapitolu „Z pohledu náboženství“, ale „Z pohledu evangelia Ježíše Krista“. Je to záměrně. Zkusme oddělit termíny „křesťanské náboženství“ a „evangelium“. „Náboženství“ je způsob, jak lidé praktikují svůj vztah k Bohu. Chtěl bych zde tedy spíše ukázat, co a jak Ježíš Kristus učil v rámci svého evangelia ohledně charakteru člověka, alespoň tak, jak tomu rozumím já. Předem se omlouvám, ať již věřícím, nebo nevěřícím, pokud si některé věci vykládají jinak. Cílem zde (ani v jiné části těchto stránek) není se s někým přít, bojovat, hanobit, nýbrž vzájemně si vysvětlovat.  

Pokud začneme více poznávat a chápat, jakým způsobem Ježíš na zemi žil, zjistíme, že vlastně ukazoval, jak může vypadat potenciál nás běžných lidí, rozvinutý do dokonalosti. Jeho charakter (srdce, nitro) vykazovalo stav dokonalého rozvoje - neměl v sobě žádné negativní rysy a všechny pozitivní rysy měl rozvinuty do maximální možné míry. Byl dokonale čestný a vše co dělal, bylo motivováno dokonalou láskou. Charakterové vlastnosti Ježíše Krista tudíž jsou „etalonem“ pro každou charakterovou vlastnost. Jsou ukázkou naplnění míry, jsou pro nás vzorem. My lidé máme dva základní problémy. Máme jednak slabosti, které nám znemožňují naplnit náš potenciál do plné míry, jednak nemáme hlubší vizi, jak by dokonalé naplnění mělo vypadat.

Teď se možná zdá, že popírám předchozí tvrzení: Ježíš Kristus nám ukazoval vzor, ale zároveň tvrdím, že nemáme vizi.

Zkusím vysvětlit. Když půjdeme například na návštěvu do nějaké keramické dílny a nebudeme mít zkušenosti s výrobou keramiky, budeme sice vidět kolem sebe mnoho zajímavých věcí, budeme vidět výrobky i technologii, budeme vidět přímo výrobu, ale přitom, pokud by nás posadili k hrnčířskému kruhu, přesto přese všechno, žádnou hezkou keramickou nádobu hned napoprvé asi nevyrobíme. Bude nám chybět „vize“, jak se to dělá, bude nám chybět znalost „technologie“, hlubší pochopení.

Jak se můžeme více seznámit s vizí ? Opustit pozici pozorovatele v keramické dílně a začít zkoušet vyrábět vlastní nádoby. A protože to není tak úplně snadné a nepůjde nám to asi hned (protože nám budou chybět zkušenosti, znalosti dovednosti), budeme k tomu samozřejmě i nadále potřebovat někoho, kdo už tuto technologii dobře zvládl.

Právě od Ježíše Krista se můžeme učit větší trpělivosti, větší lásce, větší čistotě a svatosti, větší obětavosti. On žil jako náš dokonalý vzor. Jeho charakter, jeho nitro bylo a je vytříbeno. Proto nás zve k sobě, abychom šli za ním, následovali ho a učili se od něho. Nevíme, co ještě nevíme, ale jeho následováním se budeme dozvídat další důležité věci. Jeho jedinou touhou je nám pomoci, pozdvihnout nás, pomoc nám naplnit náš potenciál, abychom se mohli radovat tak, jak se raduje on. Jeho láska k nám je nepředstavitelná.

Držet se dobrých hodnot a rozvíjet svoje dobré vlastnosti bez Boha je jako stáhnout si do mobilu celkem dobrou aplikaci, ale ve verzi „zdarma“, což znamená, že některé funkce nejsou aktivní. Pokulhávání tohoto příměru však spočívá v tom, že zatímco někteří lidé by plnou verzi chtěli, ale nemají na to peníze, tak v případě evangelia na to mají všichni - nejde o peníze, ale o naší ochotu, touhu a snahu. To je cena za plně funkční aplikaci.

Všechny případy, kdy se následování Boha zvrhlo v něco nedobrého, neznamená, že cesta není správná, ale znamená to, že my lidé nejsme po té cestě ochotní jít a držet se předložených principů.

Na toto téma napsal Lev Tolstoj příběh o knězi, kterého jeden z jeho farníků kritizoval za to, že nežije tak oddaně, jak má, a z toho vyvodil závěr, že zásady, jimž chybující kazatel učí, musí být rovněž chybné.

V odpověď na tuto kritiku kněz říká: „Podívej se na můj život nyní a porovnej ho s mým životem předchozím. Uvidíš, že se snažím žít podle pravdy, kterou hlásám.“ Tento kněz, neschopen žít podle vysokých ideálů, kterým učí, přiznává, že selhává. Avšak zvolává:„Útoč na mě, [chceš-li,] já sám to tak dělám, ale [neútoč] … na cestu, po níž kráčím. … Pokud znám cestu domů[, ale] kráčím po ní jako opilec, je snad tato cesta o něco méně správná jen proto, že vrávorám z jednoho okraje na druhý? … Nevolej vesele: ‚Podívejte na něj! … Jak se plazí v blátě!‘ Nikoli, neměj škodolibou radost, ale … pomoz [komukoli, kdo se snaží kráčet po cestě vedoucí zpět k Bohu].“

Čas od času slyším výzvy, abychom zůstali u tradičních křesťanských hodnot, na kterých je založena naše kultura. Pakliže si to mnozí myslí, kde je pak aplikace křesťanství, na jehož hodnoty se odvolávají ? Příjde mi to jako opěvovat velmi užitečnou rostlinu, mluvit o ní, jak je vzácná a užitečná, ale po plamenném proslovu její seménka schovat do nejzadnější police temné komory, místo co bychom je zasadili a vypěstovali.

Tyto „dobré hodnoty“ křesťanství spočívají v aplikování a v realizaci evangelia, které učil Ježíš Kristus. Přes všechny lidské zločiny, přes všechno zneužívání náboženství a přes všechny pohromy a hrůzy, které přišly ve jménu křesťanství a Boha, zůstává evangeliu evangeliem. To, že s ním my lidé neumíme pracovat správně, ještě neznamená, že evangelium je chybné nebo nepoužitelné. Návod je funkční, ale musí se podle něj postupovat. Osobní spravedlnost je rozvinutí pozitivních charakterových vlastností, stabilizace trvalých věčných hodnot. Kam až tyto ideály sahají ? My lidé nemáme  představu, protože se k nim můžeme sice nějak přiblížit, ale plně si je osvojit nemůžeme - alespoň ne zde na zemi. Proto také (kromě jiného) přišel Ježíš Kristus na zem, který měl a stále má tyto schopnosti rozvinuty do maximální možné míry. My se můžeme rozhodnout ho následovat a učit se od něho.

To, co je opravdu důležité je, abychom svoje možnosti nenechali ladem. Aby tam, kde můžeme, jsme možnosti využili. Abychom využili naši zodpovědnost za svobodu volby a rozhodli se, že budeme lepšími. To přináší větší skutečnou sebeúctu a radost ze sebe sama. To pak přináší růst naší úcty vůči druhým lidem kolem nás, takže i oni budou mít příležitost zažívat více radosti. Přináší to zároveň vyšší úroveň celé společnosti.