Závist

Závist začíná existovat, pokud k našim touhám po něčem, co nemáme, přidáme ještě další dvě ingredience: srovnávání a pocit nespravedlnosti.

Toužit po něčem samo o sobě není špatné. Toužit dokonce potřebujeme. To je náš motor. Můžeme mít touhu získat další věci, které ještě nemáme, ale měli bychom si vždy uvědomit, proč ty věci chceme - jaká je naše skutečná motivace. Je to kvůli naší potřebě, radosti nebo kvůli kompenzaci nebo srovnávání ?

Srovnávání samo o sobě také ještě nemusí být špatné. Záleží na tom, proč se srovnáváme. Pokud se pomocí srovnávání inspirujeme, pokud se tím rozšiřují naše obzory, bereme druhé jako motivační příklad, pak je všechno v pořádku. Pokud se ale srovnáváme s druhými, kvůli tomu, že od toho odvozujeme naši vlastní hodnotu (abychom si pomohli relativně zvýšit naše pochroumané sebevědomí, nebo se nám naopak srovnáváním snižuje), máme problém - viz článek Sebevědomí.

Závist je stav našeho nitra, kdy pociťujeme v sobě pocity nespravedlnosti (bezpráví), že někdo kolem nás něco má a my to nemáme. Je to velmi nepříjemný negativní pocit. Pocit hořkosti, nespravedlnosti. Myslíme si, že si takový stav nezasloužíme a naopak, že si zasloužíme nejméně to samé, co má někdo jiný - stejná dovolená u moře, stejný mobil, stejné auto, stejné povýšení, výdělek, zdraví, … .

Když v sobě necháme závist působit a rozrůstat, tak s každým dalším podnětem to může způsobovat pocity, jako by do nás přitékala další a další kyselina, protože to jsou pocity nepříjemné, sžíravé a pálící. Užíráme se tím, co nemáme. Obecně, když cítíme jakékoli nepříjemné pocity či poranění, snažíme se toho samozřejmě zbavit - zbavit se zdroje nepříjemna. Pokud ovšem nechápeme mechanismus, jak závist funguje - pokud nechápeme, že tím zdrojem „nepříjemna“ jsme my sami - náš špatný postoj, tak se trápíme a trápíme a místo co bychom léčili sebe, tak se snažíme odstranit tu zdánlivou příčinu mimo nás - objekt srovnávání, která s tím ovšem ve skutečnosti nemá nic společného.

Někdo díky své povaze může upadnout do depresí, někdo naopak má pocit, že je třeba se zdrojem „nespravedlnosti“ poměřit své síly a dát mu co proto. „Tak ty budeš mít lepší oblek než já ???“ Nastupuje zášť, boje, pomluvy, … Rozvíjí se negativní postoj, může se objevit zlomyslnost nebo škodolibost - budeme mít radost, když někdo ztratí předmět naší touhy, když někdo přijde o „výsadu“, protože se odstraní zdroj našeho utrpení. Nehlídaný rozvoj našeho vnitřního běsnění může dojít až do stavu nenávisti.

Čím více jsme rozladění, tím více kyseliny si lijeme do žaludku, tím větší bolest to způsobuje, tím větší pocit křivdy máme. Je to začarovaný kruh, zesilující smyčka, pozitivní zpětná vazba, je to stále horší a horší. Jediná šance, jak tento kruh přeseknout je, uvědomit si mechanismus fungování závisti a změnit náš postoj a naše hodnoty.

Ve skutečnosti, kde jsme získali „právo na něco“ ?

Lékem na závist je pokora, láska a vděčnost. Pokorný člověk nepociťuje „právo“. Pokorný člověk přijímá věci tak, jak jsou, nedělá si nárok na něco a přeje druhým to, co oni mají a raduje se z toho. To je projev lásky. Vděčný člověk se raduje z toho, co má a nermoutí se z toho, co nemá.

Ve skutečnosti „když je někomu jinému něco přidáno, my jsme nic neztratili.“ Jeffrey R. Holland


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Kultivace charakteru, Vzory a Etalony

V první části v kapitole „Změna charakteru“ jsme se bavili o tom, že charakter lze měnit.

Zde bych rád zdůraznil, že kultivace je změna charakteru k lepšímu.

Kultivace obecně, je proces, kdy se něco rozvíjí a zlepšuje za poskytnutí vhodných podmínek.

Lidé se snaží již po dlouhou dobu šlechtit rostliny, aby tyto rostliny byly užitečnější, aby měly větší úrodu nebo více účinných látek. Člověk má nesrovnatelně větší potenciál, než jakákoli plodina. Kolik z nás pečuje o svůj charakter s cílem zušlechtit ho a s cílem přinést drahocenné plody jak sobě, tak lidem kolem sebe ?

Pamatuji si, jak jsme s mojí ženou jednou byli v cizině na jedné duchovní události. Šli jsme po schodech a potkali jsme se tam s jiným manželským párem, který šel proti nám. Neznali jsme se. Měli jsme tendenci se jen běžně pozdravit a jít dál, ale najednou jsme měli určitý pocit, že nemůžeme pokračovat, že se máme zastavit a pozdravit se s těmi lidmi více a zeptat se, jak se mají. Byli starší než my, usmívali se. Ne strojeně, ne uměle. Usmívali se vřele, srdečně. Ten úsměv vycházel někde hluboko z nich. Vyměnili jsme si jen několik krátkých přátelských vět, rozloučili jsme se a pokračovali dál. O pár metrů dál jsme se s manželkou zastavili a oba se podívali jeden druhému do očí trochu zalitými slzami a ptali jsme se navzájem „co tohle bylo ???“. Oba jsme cítili to samé, něco nádherného, hlubokého, čistého. Byl to okamžik trvající několik vteřin, ale vryl se do mé duše tak hluboko, že i po několika letech je tento zážitek stále velmi „živý“. Později jsme se dozvěděli, že jsme se potkali s manželi, kteří jsou známí svým láskyplným projevem. Byl to projev kultivovanosti, zušlechtění. Nebyla to slova něco popisující, byl to zážitek stavu ducha. Kdyby mě to někdo jenom vyprávěl, dosadil bych si do jeho vyprávění to, co jsem dosud zažil nejpodobnějšího. Ale já jsem to zažil a moje „vize“ o lásce a laskavosti byla posunuta dál. Tam, kde před tím nebyla. Ten prožitek byl nesrovnatelně hlubší, než všechny předchozí prožitky. Lze v takových prožitcích jít ještě dál ? Existuje ještě něco více, o čem nevíme, protože jsme to zatím neprožili ? Nezapomínejme, že nevíme, co ještě nevíme.

„Etalon“ je pojem užívaný v metrologii (obor zabývající se měřidly). Etalon slouží jako vzor pro nějakou veličinu, třeba jednotku délky 1 metr. Etalon je to nejpřesnější a nejvěrnější ztvárnění veličiny. Je to vzor, vůči kterému se vztahují (porovnávají) všechna ostatní měřidla. Měřidla se porovnávají s etalonem a vyhodnocuje u nich se míra jejich shody.

Máme kolem sebe vzory pozitivních charakterů ?

Je jich v naší společnosti dostatek ?

Jak se k lidem s pozitivně rozvinutým charakterem naše společnost typicky staví ?

Když si uvědomíme jednotlivé charakterové vlastnosti, můžeme přemýšlet ve dvou úrovních:

  • vyskytují se tyto negativní nebo pozitivní vlastnosti u mne ?
    1. pokud mám negativní vlastnosti, jak se jich mohu zbavit ?
    2. pokud nemám pozitivní vlastnosti, jak je mohu získat ?

V této úrovni se bavíme o „mám / nemám“ a „zbavit se/ získat“.

  • Do jaké míry jsou moje vlastnosti rozvinuty ?

V této úrovni se bavíme o „míře“ rozvinutí.

Už jste někdy zkoušeli měřit míru vaší trpělivosti, lásky, píle … ? Jde to špatně :-). Na druhou stranu, naše děti měří naši trpělivost rádi a často :-).

Tak teď zase vážně: je to dle mého názoru v podstatě nezměřitelné. Ale na druhou stranu běžně v životě říkáme „vím, že bych měl být laskavější“ a podobně. V této větě je vyjádřeno, že by něčeho mělo být „více“, větší míra. V našich životech se často bavíme o míře našich vlastností a přejeme si něčeho více a něčeho zase méně.

„Lidé se prý nemění. Já se snažím nebýt stejný. Naopak být každý den lepší.“ herec Jan Tříska

Je důležité si uvědomit, že v rámci jednotlivých charakterových rysů se můžeme bavit o míře jejich rozvoje, i když je ve skutečnosti měřit moc neumíme. Pokud se ale bavíme o „míře“, dává to smysl pouze, pokud máme s čím porovnávat. Pokud máme nějaký etalon. Může jakýkoli člověk o sobě prohlásit, že je etalonem lásky ? Nebo etalonem jakékoli jiné vlastnosti ? (Ve smyslu, že tuto vlastnost má plně rozvinutou). Osobně si myslím, že to není možné. Ale můžeme, tak jako například herec Jan Tříska, si říci, že každý den můžeme být lepší. Jak se to pozná? Jak se to projeví ?

Když se příští den zase vyskytne nějaká další situace, kde se může projevit naše (pozitivní i negativní) vlastnost, můžeme se na tu situaci soustředit a zkusit ji zvládnout lépe než včera.

V pohádce „Pyšná princezna“ jednoho rána květinka přeci jenom neuvadla - a zůstala hrající melodii. To byl pokrok. Ale nepřišel hned a nepřišel sám. Předcházelo mnoho neúspěšných pokusů, kdy sice jakási touha byla, ale staré návyky byly ještě dost silné na to, aby zahubily vzrůstající touhou po něčem lepším, než po sebestřednosti.

Do jisté míry můžeme změnu měřit tím, že vidíme četnost (častotu) naší úspěšnosti, neboli jestli častěji vidíme, že se nám něco daří naplňovat, nebo častěji nedaří.

To, co ke změně nejvíce potřebujeme, je naše vnitřní motivace. Jak moc silná je naše vnitřní touha. Jak moc chceme, -ale pozor, ne jak chceme rozumem, ale jak moc chceme našim srdcem. Jak moc to vyvěrá ze samého středu nás, z našeho opravdového nitra. Věřím, že přirozeností člověka je, že touží po dobru. Otázkou je, jak tato naše touha je velká a jak moc se nechá nebo nenechá zadusit vlivy kolem nás.

Je tu ale ještě jeden problém. Růst v jednotlivých vlastnostech můžeme jenom do té míry, jakou o nich máme naši vizi, naši představu.

Když se zeptáte lidí kolem sebe, aby vám popsali největší možnou míru lásky, budou mít každý asi jiný názor, což je v pořádku. Kde ten názor vzali ? Na základě svých vlastních zkušeností a prožitků. Pokud vám někdo popíše svůj prožitek, budete ho prožívat stejně ? Nebudete. Budete ho prožívat jinak - po svém. I kdyby vypravěč použil ta nejvýstižnější a nejnádhernější slova, která v daném jazyku existují, budete to stejně naprosto nedostatečné vůči tomu, co mohl cítit. A navíc, i pod těmi nejkrásnějšími slovy si my osobně nakonec budeme schopni představit jenom to, co jsme zažili my sami. Nic víc. Osobní zkušenosti a prožitky jsou nepřenosné.

Ať jsem zkoumal sebevíce, pátral po etalonech kolem sebe, ač ve svém okolí mám mnoho různých silných vzorů, které motivují a povzbuzují, vždy jsem nakonec skončil u jednoho - u osoby Ježíše Krista. Jeho život byl výjimečný v mnoha směrech. Jeden rozměr, který za sebou zanechal, byl etalon charakteru a z toho vyplývajících charakterových vlastností. V každém okamžiku projevoval plnou míru všech ctnostných rysů. Pokud nerozumíte tomu, co zde zmiňuji, čtěte záznamy o jeho životě s otázkami „Jaké vlastnosti se na něm projevovaly ?“ a „V jaké míře ?“. Projevoval soucit ? Ano. Pomáhal v utrpení prostých lidí ? Ano. Byl trpělivý ve svých trápeních ? Ano. Byl Pokorný ? Ano. Odpouštěl ? Ano. U všeho je odpověď „ano“. A vždy, ne jenom někdy, na rozdíl od nás. Pro mne osobně je etalonem.

Pokud člověk alespoň na zlomek sekundy pocítí alespoň malou část lásky Ježíše Krista, změní ho to. Zažije sladkost a štěstí, které se jinde najít nedá. Vize se rozšíří daleko za všechny předpokládané obzory a člověk v údivu a pokoře zůstává sám se sebou, aby začal tušit, že není ničím, ale zároveň, že může být naplněn vším.