Charakter člověka

Kultivace charakteru, Vzory a Etalony

V první části v kapitole „Změna charakteru“ jsme se bavili o tom, že charakter lze měnit.

Zde bych rád zdůraznil, že kultivace je změna charakteru k lepšímu.

Kultivace obecně, je proces, kdy se něco rozvíjí a zlepšuje za poskytnutí vhodných podmínek.

Lidé se snaží již po dlouhou dobu šlechtit rostliny, aby tyto rostliny byly užitečnější, aby měly větší úrodu nebo více účinných látek. Člověk má nesrovnatelně větší potenciál, než jakákoli plodina. Kolik z nás pečuje o svůj charakter s cílem zušlechtit ho a s cílem přinést drahocenné plody jak sobě, tak lidem kolem sebe ?

Pamatuji si, jak jsme s mojí ženou jednou byli v cizině na jedné duchovní události. Šli jsme po schodech a potkali jsme se tam s jiným manželským párem, který šel proti nám. Neznali jsme se. Měli jsme tendenci se jen běžně pozdravit a jít dál, ale najednou jsme měli určitý pocit, že nemůžeme pokračovat, že se máme zastavit a pozdravit se s těmi lidmi více a zeptat se, jak se mají. Byli starší než my, usmívali se. Ne strojeně, ne uměle. Usmívali se vřele, srdečně. Ten úsměv vycházel někde hluboko z nich. Vyměnili jsme si jen několik krátkých přátelských vět, rozloučili jsme se a pokračovali dál. O pár metrů dál jsme se s manželkou zastavili a oba se podívali jeden druhému do očí trochu zalitými slzami a ptali jsme se navzájem „co tohle bylo ???“. Oba jsme cítili to samé, něco nádherného, hlubokého, čistého. Byl to okamžik trvající několik vteřin, ale vryl se do mé duše tak hluboko, že i po několika letech je tento zážitek stále velmi „živý“. Později jsme se dozvěděli, že jsme se potkali s manželi, kteří jsou známí svým láskyplným projevem. Byl to projev kultivovanosti, zušlechtění. Nebyla to slova něco popisující, byl to zážitek stavu ducha. Kdyby mě to někdo jenom vyprávěl, dosadil bych si do jeho vyprávění to, co jsem dosud zažil nejpodobnějšího. Ale já jsem to zažil a moje „vize“ o lásce a laskavosti byla posunuta dál. Tam, kde před tím nebyla. Ten prožitek byl nesrovnatelně hlubší, než všechny předchozí prožitky. Lze v takových prožitcích jít ještě dál ? Existuje ještě něco více, o čem nevíme, protože jsme to zatím neprožili ? Nezapomínejme, že nevíme, co ještě nevíme.

„Etalon“ je pojem užívaný v metrologii (obor zabývající se měřidly). Etalon slouží jako vzor pro nějakou veličinu, třeba jednotku délky 1 metr. Etalon je to nejpřesnější a nejvěrnější ztvárnění veličiny. Je to vzor, vůči kterému se vztahují (porovnávají) všechna ostatní měřidla. Měřidla se porovnávají s etalonem a vyhodnocuje u nich se míra jejich shody.

Máme kolem sebe vzory pozitivních charakterů ?

Je jich v naší společnosti dostatek ?

Jak se k lidem s pozitivně rozvinutým charakterem naše společnost typicky staví ?

Když si uvědomíme jednotlivé charakterové vlastnosti, můžeme přemýšlet ve dvou úrovních:

• vyskytují se tyto negativní nebo pozitivní vlastnosti u mne ?
  1. pokud mám negativní vlastnosti, jak se jich mohu zbavit ?
  2. pokud nemám pozitivní vlastnosti, jak je mohu získat ?

V této úrovni se bavíme o „mám / nemám“ a „zbavit se/ získat“.

• Do jaké míry jsou moje vlastnosti rozvinuty ?

V této úrovni se bavíme o „míře“ rozvinutí.

Už jste někdy zkoušeli měřit míru vaší trpělivosti, lásky, píle … ? Jde to špatně :-). Na druhou stranu, naše děti měří naši trpělivost rádi a často :-).

Tak teď zase vážně: je to dle mého názoru v podstatě nezměřitelné. Ale na druhou stranu běžně v životě říkáme „vím, že bych měl být laskavější“ a podobně. V této větě je vyjádřeno, že by něčeho mělo být „více“, větší míra. V našich životech se často bavíme o míře našich vlastností a přejeme si něčeho více a něčeho zase méně.

„Lidé se prý nemění. Já se snažím nebýt stejný. Naopak být každý den lepší.“ herec Jan Tříska

Je důležité si uvědomit, že v rámci jednotlivých charakterových rysů se můžeme bavit o míře jejich rozvoje, i když je ve skutečnosti měřit moc neumíme. Pokud se ale bavíme o „míře“, dává to smysl pouze, pokud máme s čím porovnávat. Pokud máme nějaký etalon. Může jakýkoli člověk o sobě prohlásit, že je etalonem lásky ? Nebo etalonem jakékoli jiné vlastnosti ? (Ve smyslu, že tuto vlastnost má plně rozvinutou). Osobně si myslím, že to není možné. Ale můžeme, tak jako například herec Jan Tříska, si říci, že každý den můžeme být lepší. Jak se to pozná? Jak se to projeví ?

Když se příští den zase vyskytne nějaká další situace, kde se může projevit naše (pozitivní i negativní) vlastnost, můžeme se na tu situaci soustředit a zkusit ji zvládnout lépe než včera.

V pohádce „Pyšná princezna“ jednoho rána květinka přeci jenom neuvadla - a zůstala hrající melodii. To byl pokrok. Ale nepřišel hned a nepřišel sám. Předcházelo mnoho neúspěšných pokusů, kdy sice jakási touha byla, ale staré návyky byly ještě dost silné na to, aby zahubily vzrůstající touhou po něčem lepším, než po sebestřednosti.

Do jisté míry můžeme změnu měřit tím, že vidíme četnost (častotu) naší úspěšnosti, neboli jestli častěji vidíme, že se nám něco daří naplňovat, nebo častěji nedaří.

To, co ke změně nejvíce potřebujeme, je naše vnitřní motivace. Jak moc silná je naše vnitřní touha. Jak moc chceme, -ale pozor, ne jak chceme rozumem, ale jak moc chceme našim srdcem. Jak moc to vyvěrá ze samého středu nás, z našeho opravdového nitra. Věřím, že přirozeností člověka je, že touží po dobru. Otázkou je, jak tato naše touha je velká a jak moc se nechá nebo nenechá zadusit vlivy kolem nás.

Je tu ale ještě jeden problém. Růst v jednotlivých vlastnostech můžeme jenom do té míry, jakou o nich máme naši vizi, naši představu.

Když se zeptáte lidí kolem sebe, aby vám popsali největší možnou míru lásky, budou mít každý asi jiný názor, což je v pořádku. Kde ten názor vzali ? Na základě svých vlastních zkušeností a prožitků. Pokud vám někdo popíše svůj prožitek, budete ho prožívat stejně ? Nebudete. Budete ho prožívat jinak - po svém. I kdyby vypravěč použil ta nejvýstižnější a nejnádhernější slova, která v daném jazyku existují, budete to stejně naprosto nedostatečné vůči tomu, co mohl cítit. A navíc, i pod těmi nejkrásnějšími slovy si my osobně nakonec budeme schopni představit jenom to, co jsme zažili my sami. Nic víc. Osobní zkušenosti a prožitky jsou nepřenosné.

Ať jsem zkoumal sebevíce, pátral po etalonech kolem sebe, ač ve svém okolí mám mnoho různých silných vzorů, které motivují a povzbuzují, vždy jsem nakonec skončil u jednoho - u osoby Ježíše Krista. Jeho život byl výjimečný v mnoha směrech. Jeden rozměr, který za sebou zanechal, byl etalon charakteru a z toho vyplývajících charakterových vlastností. V každém okamžiku projevoval plnou míru všech ctnostných rysů. Pokud nerozumíte tomu, co zde zmiňuji, čtěte záznamy o jeho životě s otázkami „Jaké vlastnosti se na něm projevovaly ?“ a „V jaké míře ?“. Projevoval soucit ? Ano. Pomáhal v utrpení prostých lidí ? Ano. Byl trpělivý ve svých trápeních ? Ano. Byl Pokorný ? Ano. Odpouštěl ? Ano. U všeho je odpověď „ano“. A vždy, ne jenom někdy, na rozdíl od nás. Pro mne osobně je etalonem.

Pokud člověk alespoň na zlomek sekundy pocítí alespoň malou část lásky Ježíše Krista, změní ho to. Zažije sladkost a štěstí, které se jinde najít nedá. Vize se rozšíří daleko za všechny předpokládané obzory a člověk v údivu a pokoře zůstává sám se sebou, aby začal tušit, že není ničím, ale zároveň, že může být naplněn vším.