Závist

Závist začíná existovat, pokud k našim touhám po něčem, co nemáme, přidáme ještě další dvě ingredience: srovnávání a pocit nespravedlnosti.

Toužit po něčem samo o sobě není špatné. Toužit dokonce potřebujeme. To je náš motor. Můžeme mít touhu získat další věci, které ještě nemáme, ale měli bychom si vždy uvědomit, proč ty věci chceme - jaká je naše skutečná motivace. Je to kvůli naší potřebě, radosti nebo kvůli kompenzaci nebo srovnávání ?

Srovnávání samo o sobě také ještě nemusí být špatné. Záleží na tom, proč se srovnáváme. Pokud se pomocí srovnávání inspirujeme, pokud se tím rozšiřují naše obzory, bereme druhé jako motivační příklad, pak je všechno v pořádku. Pokud se ale srovnáváme s druhými, kvůli tomu, že od toho odvozujeme naši vlastní hodnotu (abychom si pomohli relativně zvýšit naše pochroumané sebevědomí, nebo se nám naopak srovnáváním snižuje), máme problém - viz článek Sebevědomí.

Závist je stav našeho nitra, kdy pociťujeme v sobě pocity nespravedlnosti (bezpráví), že někdo kolem nás něco má a my to nemáme. Je to velmi nepříjemný negativní pocit. Pocit hořkosti, nespravedlnosti. Myslíme si, že si takový stav nezasloužíme a naopak, že si zasloužíme nejméně to samé, co má někdo jiný - stejná dovolená u moře, stejný mobil, stejné auto, stejné povýšení, výdělek, zdraví, … .

Když v sobě necháme závist působit a rozrůstat, tak s každým dalším podnětem to může způsobovat pocity, jako by do nás přitékala další a další kyselina, protože to jsou pocity nepříjemné, sžíravé a pálící. Užíráme se tím, co nemáme. Obecně, když cítíme jakékoli nepříjemné pocity či poranění, snažíme se toho samozřejmě zbavit - zbavit se zdroje nepříjemna. Pokud ovšem nechápeme mechanismus, jak závist funguje - pokud nechápeme, že tím zdrojem „nepříjemna“ jsme my sami - náš špatný postoj, tak se trápíme a trápíme a místo co bychom léčili sebe, tak se snažíme odstranit tu zdánlivou příčinu mimo nás - objekt srovnávání, která s tím ovšem ve skutečnosti nemá nic společného.

Někdo díky své povaze může upadnout do depresí, někdo naopak má pocit, že je třeba se zdrojem „nespravedlnosti“ poměřit své síly a dát mu co proto. „Tak ty budeš mít lepší oblek než já ???“ Nastupuje zášť, boje, pomluvy, … Rozvíjí se negativní postoj, může se objevit zlomyslnost nebo škodolibost - budeme mít radost, když někdo ztratí předmět naší touhy, když někdo přijde o „výsadu“, protože se odstraní zdroj našeho utrpení. Nehlídaný rozvoj našeho vnitřního běsnění může dojít až do stavu nenávisti.

Čím více jsme rozladění, tím více kyseliny si lijeme do žaludku, tím větší bolest to způsobuje, tím větší pocit křivdy máme. Je to začarovaný kruh, zesilující smyčka, pozitivní zpětná vazba, je to stále horší a horší. Jediná šance, jak tento kruh přeseknout je, uvědomit si mechanismus fungování závisti a změnit náš postoj a naše hodnoty.

Ve skutečnosti, kde jsme získali „právo na něco“ ?

Lékem na závist je pokora, láska a vděčnost. Pokorný člověk nepociťuje „právo“. Pokorný člověk přijímá věci tak, jak jsou, nedělá si nárok na něco a přeje druhým to, co oni mají a raduje se z toho. To je projev lásky. Vděčný člověk se raduje z toho, co má a nermoutí se z toho, co nemá.

Ve skutečnosti „když je někomu jinému něco přidáno, my jsme nic neztratili.“ Jeffrey R. Holland


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Posvátnost

Některá slova, jako by vycházela z módy, ve veřejném projevu je již téměř neslyšíme. Posvátnost, svatost a podobně rozhodně patří mezi ně.

Jsou tato slova jenom nějaký blábol a přelud ? Je to něco, co nemá obsah a vlastně to neexistuje ? Nebo, pokud existují i obsahy těchto slov, jaké tedy jsou ?

Když se lidí ptám, co si pod pojmem „svatý“ představují, často vyjadřují jako „čistý“, nebo „nevinný“. Něco, kde není nic negativního. Určitě tam bude i pravda a láska.

Pokud lidé zavrhli Boha, se kterým byla svatost spojena, k čemu více potřebujeme takové slovo ?

Pro mnohé tato slova mohou být něčím nepříjemným, protože připomínají něco, „co by také mělo existovat“, ale pokud by existovalo, mohlo by je to v jejich nitrech obviňovat. A to je samozřejmě něco, co se většinou moc nelíbí …

Vzpomínám si, jak před mnoha lety, když jsem ještě pracoval jako technik v nemocnici, jsem se zúčastnil, jednoho semináře pro lékaře a pak následoval společenský večer. Popíjelo se, nálada se rozvolňovala. V jednom okamžiku si ke mně přisedla jedna moje známá (lékařka), o které jsem věděl, že je mírné a laskavé povahy. Opravdu milá žena. Podívala se na mě, již trochu pod vlivem alkoholu, a trochu laskavě, trochu žertem, ale zároveň trochu vyčítavě mi řekla něco jako: „Tomáši, to je s tebou hrozný ! Ty nepiješ, nekouříš, na ženský nejseš. Máš vůbec nějakou neřest ??? Tak se taky alespoň trochu opij, ať se my ostatní necítíme tak trapně …“.

Byla to velmi milá a laskavá žena. Znal jsem jí a vážil jsem si jí. Možná právě pro svoji citlivost v sobě cítila určitý rozpor ve svém vlastním životě. Jednala tak, jak od ní druzí očekávali, ale zároveň toto její jednání bylo v rozporu s jejím vlastním nitrem. Nyní byla konfrontována někým, kdo se nechoval jako její okolí a kdo jí vlastně připomínal, jak ona sama cítila, že by se měla chovat. Ona mi vlastně sdělovala tuto svoji obavu.

Zažíváte někdy posvátné pocity ? Zkuste zapátrat ve své mysli. Pokud ano, tak kdy, při jakých příležitostech ? Nebo je to pro vás slovo bez obsahu ?

Pro mne osobně, jedny z nejposvátnějších chvil, které jsem během života zažil, byly okamžiky, když jsem byl u porodu mých dětí a když jsem viděl, jak se rodí na tento svět.

Vždy, když se k nám do rodiny narodilo nové miminko, celá rodina se na chvíli změnila, zjemnila. Vnímali jsme něco velmi posvátného. Potichu jsme se vždy chodili dívat na ten velký zázrak zabalený do malinké peřinky.

Mnozí lidé chodí rádi do přírody a cítí se tam velmi dobře. Proč ? Není tam vliv člověka. V čisté přírodě (bez zásahu člověka) panuje určitý řád, harmonie, radost. Člověk skrze svoji nekultivovanost zanáší do harmonie disharmonii. Člověk může zažívat různé posvátné okamžiky, ale ty přicházejí jen za určitých podmínek.