Závist

Závist začíná existovat, pokud k našim touhám po něčem, co nemáme, přidáme ještě další dvě ingredience: srovnávání a pocit nespravedlnosti.

Toužit po něčem samo o sobě není špatné. Toužit dokonce potřebujeme. To je náš motor. Můžeme mít touhu získat další věci, které ještě nemáme, ale měli bychom si vždy uvědomit, proč ty věci chceme - jaká je naše skutečná motivace. Je to kvůli naší potřebě, radosti nebo kvůli kompenzaci nebo srovnávání ?

Srovnávání samo o sobě také ještě nemusí být špatné. Záleží na tom, proč se srovnáváme. Pokud se pomocí srovnávání inspirujeme, pokud se tím rozšiřují naše obzory, bereme druhé jako motivační příklad, pak je všechno v pořádku. Pokud se ale srovnáváme s druhými, kvůli tomu, že od toho odvozujeme naši vlastní hodnotu (abychom si pomohli relativně zvýšit naše pochroumané sebevědomí, nebo se nám naopak srovnáváním snižuje), máme problém - viz článek Sebevědomí.

Závist je stav našeho nitra, kdy pociťujeme v sobě pocity nespravedlnosti (bezpráví), že někdo kolem nás něco má a my to nemáme. Je to velmi nepříjemný negativní pocit. Pocit hořkosti, nespravedlnosti. Myslíme si, že si takový stav nezasloužíme a naopak, že si zasloužíme nejméně to samé, co má někdo jiný - stejná dovolená u moře, stejný mobil, stejné auto, stejné povýšení, výdělek, zdraví, … .

Když v sobě necháme závist působit a rozrůstat, tak s každým dalším podnětem to může způsobovat pocity, jako by do nás přitékala další a další kyselina, protože to jsou pocity nepříjemné, sžíravé a pálící. Užíráme se tím, co nemáme. Obecně, když cítíme jakékoli nepříjemné pocity či poranění, snažíme se toho samozřejmě zbavit - zbavit se zdroje nepříjemna. Pokud ovšem nechápeme mechanismus, jak závist funguje - pokud nechápeme, že tím zdrojem „nepříjemna“ jsme my sami - náš špatný postoj, tak se trápíme a trápíme a místo co bychom léčili sebe, tak se snažíme odstranit tu zdánlivou příčinu mimo nás - objekt srovnávání, která s tím ovšem ve skutečnosti nemá nic společného.

Někdo díky své povaze může upadnout do depresí, někdo naopak má pocit, že je třeba se zdrojem „nespravedlnosti“ poměřit své síly a dát mu co proto. „Tak ty budeš mít lepší oblek než já ???“ Nastupuje zášť, boje, pomluvy, … Rozvíjí se negativní postoj, může se objevit zlomyslnost nebo škodolibost - budeme mít radost, když někdo ztratí předmět naší touhy, když někdo přijde o „výsadu“, protože se odstraní zdroj našeho utrpení. Nehlídaný rozvoj našeho vnitřního běsnění může dojít až do stavu nenávisti.

Čím více jsme rozladění, tím více kyseliny si lijeme do žaludku, tím větší bolest to způsobuje, tím větší pocit křivdy máme. Je to začarovaný kruh, zesilující smyčka, pozitivní zpětná vazba, je to stále horší a horší. Jediná šance, jak tento kruh přeseknout je, uvědomit si mechanismus fungování závisti a změnit náš postoj a naše hodnoty.

Ve skutečnosti, kde jsme získali „právo na něco“ ?

Lékem na závist je pokora, láska a vděčnost. Pokorný člověk nepociťuje „právo“. Pokorný člověk přijímá věci tak, jak jsou, nedělá si nárok na něco a přeje druhým to, co oni mají a raduje se z toho. To je projev lásky. Vděčný člověk se raduje z toho, co má a nermoutí se z toho, co nemá.

Ve skutečnosti „když je někomu jinému něco přidáno, my jsme nic neztratili.“ Jeffrey R. Holland


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Láska

Láska podle mne patří do dvojice nejdůležitějších principů (Pravda a Láska).

Když jsem na výletech přírodou občas narazil na pramen vody, který viditelně vyvěrá ze země, byl jsem vždy znovu ohromen. Pamatuji si na jedno kouzelné místo, kde byl velmi slabý pramínek, který jenom mírně nadzdvihoval hladinu tůňky. Tůňka byla zaplněná bílým pískem. Ta jemnější zrnka se chvíli vznášela ve vyvěrajícím pramínku a pak byla odnesena o kousek dále. Jako malý kluk jsem byl zvídavý a tak jsem si vzal klacík a opatrně jsem šťouchnul do středu pramene, abych zjistil, co se stane. Na chvíli se voda zčeřila, zakalila bahnem a nečistotami uvolněnými z klacíku. Pak se ale stalo něco, nad čím jsem užasl. Pramen průzračně čisté vody se neuvěřitelně rychle dokázal sám očistit a obnovit do své původní průzračnosti. Za několik málo okamžiků byla veškerá nečistota odplavena.

Lásku si představuji podobně. Je to zdroj dobra, který neustále vyvěrá, nenechá se ušpinit, a pokud se k němu dostane nějaká nečistota, je rychle odplavena pryč.

Lásku (pravou lásku) vnímám jako princip. Jako osobní rozhodnutí přát druhým dobro, cítit vůči nim skutečný zájem a být připraven jim pomoci, je-li to vhodné. Lásku v tomto smyslu vnímám jako jednostranný akt. Pravá láska je nezávislá na okolnostech a podmínkách. (viz knížka „Milujte se“ Leo Buscaglia). Je to můj osobní postoj směrem zevnitř ven. Je to zdroj čistoty, který má neustále vyvěrat a „oplachovat“ a odnášet nečistotu pryč. 

Nikdy nedovolte, aby problém, který má být vyřešen, byl důležitější, než ten, kdo má být milován.

Největší mocí, která může někoho změnit, je pravá láska.

Nejsem si jistý, jak moc mladší generace našeho národa mají možnost zažívat skutky dobra a lásky ve svých osobních životech. Již před více lety se moje rodina ocitla v situaci, kdy se moje manželka, která byla doma s dětmi, nemohla hýbat a přitom bylo nutné se o malé děti postarat. Já zrovna nutně potřeboval být v práci. Bez jakéhokoli varování se během dopoledne před našimi dveřmi objevila naše kamarádka, s úsměvem na rtech, starší paní, dobrá duše, která přijela k nám na kole, několik kilometrů, a na řídítkách svého kola měla zavěšeny dvě veliké tašky, které obsahovaly uvařený oběd pro moji rodinu, včetně moučníku ... To jsou lekce života. Utřete si slzy dojetí, obejmete ji a nevíte, jak poděkovat. Tato osoba s dobráckým úsměvem na rtech řekne něco o tom, že bude ráda, jestli nám to bude chutnat a přes naše výzvy, aby zůstala a pojedla s námi, se otočí a vrací se dalších několik kilometrů zpět do svého domova. Na tváři je vidět čistý, bezelstný, pokorný a tichý úsměv. Toto je čistá láska. Kéž by naše mladá generace mohla zažívat takovéto zkušenosti, ne o nich jenom slyšet. Prožitky jsou to, co nás utváří.

Kdo jim takové prožitky může poskytnout ?

Nikdy pochopitelně nenastane okamžik, kdy bude možno říct, že pravda a láska definitivně zvítězily. Ale vždy znovu má smysl o jejich vítězství usilovat. A ještě něco: pakliže jsem k pravdě, která byla tradičně na standartě československého prezidenta, přidal lásku, mělo to své filozofické důvody: vstupujeme totiž do éry, kdy nás pouhá pravda už nezachrání.“ Václav Havel.