Charakter člověka

Syndrom uvařené žáby

Před mnoha lety jsem slyšel o experimentu, který vědci provedli se žábou. Nepovedlo se mi dopátrat, jestli to je nebo není pravda, ale i jako vymyšlený příběh to postačí jako skvělá ilustrace toho, co se může stát ve společnosti lidí a hlavně - co se opravdu děje.

Experiment vypadal přibližně následujícím způsobem (za případné zkreslení se předem omlouvám):

Pokus číslo 1: do mělké nádoby s horkou vodou vložili žábu. Žába ucítila horko a pomocí ochranného reflexu ihned vyskočila ven - zachránila si život.

Pokud číslo 2: do mělké nádoby s vlažnou vodou umístili žábu a vodu začali velmi pozvolna ohřívat. S překvapením zjistili, že žába na velmi pomalý vzrůst teploty nereaguje a zůstává sedět. Žába (s podivem  pozorovatelů) zůstávala sedět dokonce i po tom, co teplota dosáhla pro žábu nebezpečné hranice. Již nebyla schopna reflexem zareagovat. Žába se výskokem ze smrtící lázně nezachránila.

V tomto pokusu můžeme mluvit o procesu adaptace neboli přizpůsobování se. Tato vlastnost je nesmírně důležitá pro veškerou živou říši, ať již rostliny nebo živočichy, včetně člověka. Nicméně, člověk, díky svému výjimečnému postavení (schopnost uvědomovat si sám sebe a svobodně se rozhodovat, …) se může rozhodovat, čemu se bude přizpůsobovat a čemu ne. Pokud na sebe vezmeme zodpovědnost za naše životy, vědomí svobodné vůle a porozumění zákonitostí (principů) ve kterých žijeme, měli bychom být ve střehu a vyhodnocovat změny a nenechat se „ukolébat“, případně „uchlácholit“, pokud tyto změny směřují k destruktivním koncům.

Pokud je změna dostatečně kontrastní s okolím, snadno si toho všimneme a můžeme vyhodnotit, jestli je změna pro nás pozitivní nebo negativní. Pokud ale významná změna nastává velmi pomalu a plynule, může se stát, že si změny ani nevšimneme anebo ji minimálně nedoceníme.

Už se vám někdy stalo, že jste se svými dětmi potkali známého až po několika letech a ten spráskl ruce nad hlavou a divil se nad tím, jak vaše děti vyrostly a vy jste zprvu zaváhali a v duchu jste si říkali „ale vždyť jsou stále stejné“ …

Vzpomínáte si, jaký jazyk před revolucí v roce 1989 byl používán v rádiu a v televizi ? Nemyslím nyní politiku a politiky, ale kultivovanost projevu běžných lidí.

Vzpomínám si, jak jsme byli všichni šokovaní, když jsme po revoluci slyšeli první vulgarismy a jak první soukromá televizní stanice začala prudce měnit dřívější standard. Když ale srovnám tehdejší situaci s dnešní, bylo to tenkrát oproti dnešku ještě velmi „kultivované“ ... Ale kolika lidem to dnes přijde ještě divné ? A tak, i když se dnes a denně noříme ve špíně bahna, už nám to tak nepřijde, už jsme si zvykli. Kdo zažil předchozí režimy, může srovnávat. Ale nové generace, která se narodila již v novém režimu, nemá možnost srovnávat …

Možná jste si všimli vlivu jednotlivce, který přijde již do ustáleného kolektivu. Pokud je nově příchozí trochu dominantní povahy, začne vytvářet vliv. Je jedno, jestli pozitivní nebo negativní, ale začne kolektiv ovlivňovat. Pak záleží ještě na kolektivu - z jakých jedinců je sestaven. Pokud stávající kolektiv má dominantní postavy i uvnitř sebe, je schopen se bránit, pokud nově příchozí razí něco nezvyklého. Ale pokud je stávající kolektiv bez jasných zásad, podřizuje se dominantnímu vliv, ať je již pozitivní, nebo negativní.

Z pohledu matematiky nebo fyziky by to šlo popsat tak, že pokud přezkoumáváme velikost změny v krátkých časových úsecích, tak se tyto změny nezdají být významně velké a tudíž to v nás nevyvolává žádný reflex, žádnou akci, která by na změnu reagovala. Ale když se podíváme na změny za delší časové období, můžeme být překvapeni velikostí celkové změny. V rámci vývoje a změn návyků charakteru je ale pozorovací období většinou počítáno na roky, desítky let, na celé generace a více … Takže z našeho pohledu uspěchaného člověka, který vyhodnocuje stále více věcí v rámci sekund, jsou tyto změny v podstatě nepostřehnutelné, alespoň ne pro necvičené oko. Navíc, pro mladší generaci, nejenže chybí vlastní zkušenost, ale navíc, protože je stále více v módě nestarat se o minulost („historie je blbost, to se učit nebudu“), nejsou k dispozici ani vědomosti předané z minulých období. Oboje způsobuje tak krátkozraké nazírání na současnost, tak ploché vyobrazení, že vytvoření plastického obrazu pospojováním historických faktů je téměř vyloučené.

Aby toho nebylo málo, pokud se najdou lidé, kteří hloubkové vidění ještě neztratili a varují před nebezpečnými trendy, ozve se nemalá část národa a začne hlaholit o tom, že „No jo, to jsou ti, co snědli všechnu moudrost světa! To jsou ti, co nás chtějí poučovat a dělat z nás pitomce. My ale pravdu přeci známe. Nás rohlíkem jen tak neopijete !“. Ale paradoxně to říkají většinou lidé s menším rozhledem. Není to o důležitosti poznání ?

Syndrom uvařené žáby nás varuje, abychom nepodceňovali stávající situace a jejich možné následky. Vždy je dost těch, co nad něčím mávnou rukou a řeknou, že je to dobré a že není třeba povyku.

Jak to bylo s nástupem fašismu? Jak to bylo v únoru 1948 ? Někteří varovali a někteří si říkali, že to nebude zase tak hrozné a že je předci na tom i dost dobrého. Někteří si říkali, že to snad nemohou ani myslet vážně - že takové hrozné věci udělat nemohou. Ale časem udělali … Pokud si o tom chcete přečíst něco více, doporučuji například knížku od Timothy Snyder „Tyranie, 20 lekcí z 20. století“.

Syndrom uvařené žáby upozorňuje na způsob, jak si pomalu přivykáme na úpadek, aniž bychom si toho všimli. Je to způsob, jak se rozkládá náš charakter - pomalu a nenápadně. Tichá voda břehy mele. Už nám nevadí, že se ve sdělovacích prostředcích mluví velmi vulgárně, cynicky a obsesně. Co včera budilo ještě pohoršení, dnes už vnímáme jako standard. Střežíme si naše hodnoty nebo se pozvolna a nenápadně mění ? Co se děje s naším nitrem ? Zůstáváme citliví nebo se nenápadně stáváme spíše cyničtí ? Kterým směrem se po šroubovici pohybujeme ?

„Včera politici lhali a byli jsme pohoršeni, ale protože dnes lžou znovu a já už nemám tolik času a musím dělat jiné věci, asi se s tím musím nějak smířit…“ S tím právě nečestní lidé počítají: „Je důležité vytrvat, však oni se unaví, oni si zvyknou a za chvíli si už ani nikdo ničeho nevšimne … Dnes změníme jeden zákon. Bude kolem toho sice povyk, ale nějak to rozchodíme. Až se vody uklidní, změníme další zákon. To by bylo, abychom nakonec našeho cíle nedosáhli.“ Za mých mladých let se tomuto postoji říkalo „hroší kůže“.

Pokud zlo přijímáme do našeho života, časem přestáváme být schopni rozpoznat, že jsme jeho součástí a proto máme problém vystoupit z této horké vody. Máme pocit, že na naší straně je vše v pořádku a problém mají ti, kteří stojí okolo naší pokusné nádoby a varují nás.

Naneštěstí, pokud se dává zlu stále více prostoru, zlo zapouští kořeny a skrytě mohutní. Nejprve nenápadně - nabírá sílu. A když už sílu nabere, vyleze ze země na povrch, zaútočí náhle, nečekaně a silně. A to se děje právě v této době. Máme ještě funkční reflex a jsme schopni se bránit ? Jsme schopni ještě vyskočit z již tak horké vody ?