Závist

Závist začíná existovat, pokud k našim touhám po něčem, co nemáme, přidáme ještě další dvě ingredience: srovnávání a pocit nespravedlnosti.

Toužit po něčem samo o sobě není špatné. Toužit dokonce potřebujeme. To je náš motor. Můžeme mít touhu získat další věci, které ještě nemáme, ale měli bychom si vždy uvědomit, proč ty věci chceme - jaká je naše skutečná motivace. Je to kvůli naší potřebě, radosti nebo kvůli kompenzaci nebo srovnávání ?

Srovnávání samo o sobě také ještě nemusí být špatné. Záleží na tom, proč se srovnáváme. Pokud se pomocí srovnávání inspirujeme, pokud se tím rozšiřují naše obzory, bereme druhé jako motivační příklad, pak je všechno v pořádku. Pokud se ale srovnáváme s druhými, kvůli tomu, že od toho odvozujeme naši vlastní hodnotu (abychom si pomohli relativně zvýšit naše pochroumané sebevědomí, nebo se nám naopak srovnáváním snižuje), máme problém - viz článek Sebevědomí.

Závist je stav našeho nitra, kdy pociťujeme v sobě pocity nespravedlnosti (bezpráví), že někdo kolem nás něco má a my to nemáme. Je to velmi nepříjemný negativní pocit. Pocit hořkosti, nespravedlnosti. Myslíme si, že si takový stav nezasloužíme a naopak, že si zasloužíme nejméně to samé, co má někdo jiný - stejná dovolená u moře, stejný mobil, stejné auto, stejné povýšení, výdělek, zdraví, … .

Když v sobě necháme závist působit a rozrůstat, tak s každým dalším podnětem to může způsobovat pocity, jako by do nás přitékala další a další kyselina, protože to jsou pocity nepříjemné, sžíravé a pálící. Užíráme se tím, co nemáme. Obecně, když cítíme jakékoli nepříjemné pocity či poranění, snažíme se toho samozřejmě zbavit - zbavit se zdroje nepříjemna. Pokud ovšem nechápeme mechanismus, jak závist funguje - pokud nechápeme, že tím zdrojem „nepříjemna“ jsme my sami - náš špatný postoj, tak se trápíme a trápíme a místo co bychom léčili sebe, tak se snažíme odstranit tu zdánlivou příčinu mimo nás - objekt srovnávání, která s tím ovšem ve skutečnosti nemá nic společného.

Někdo díky své povaze může upadnout do depresí, někdo naopak má pocit, že je třeba se zdrojem „nespravedlnosti“ poměřit své síly a dát mu co proto. „Tak ty budeš mít lepší oblek než já ???“ Nastupuje zášť, boje, pomluvy, … Rozvíjí se negativní postoj, může se objevit zlomyslnost nebo škodolibost - budeme mít radost, když někdo ztratí předmět naší touhy, když někdo přijde o „výsadu“, protože se odstraní zdroj našeho utrpení. Nehlídaný rozvoj našeho vnitřního běsnění může dojít až do stavu nenávisti.

Čím více jsme rozladění, tím více kyseliny si lijeme do žaludku, tím větší bolest to způsobuje, tím větší pocit křivdy máme. Je to začarovaný kruh, zesilující smyčka, pozitivní zpětná vazba, je to stále horší a horší. Jediná šance, jak tento kruh přeseknout je, uvědomit si mechanismus fungování závisti a změnit náš postoj a naše hodnoty.

Ve skutečnosti, kde jsme získali „právo na něco“ ?

Lékem na závist je pokora, láska a vděčnost. Pokorný člověk nepociťuje „právo“. Pokorný člověk přijímá věci tak, jak jsou, nedělá si nárok na něco a přeje druhým to, co oni mají a raduje se z toho. To je projev lásky. Vděčný člověk se raduje z toho, co má a nermoutí se z toho, co nemá.

Ve skutečnosti „když je někomu jinému něco přidáno, my jsme nic neztratili.“ Jeffrey R. Holland


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Svobodná vůle

Je potřeba si uvědomit jeden velký dar, který jako lidé máme - každý máme možnost se svobodně rozhodovat - máme svobodnou volbu. Můžeme se rozhodovat sami za sebe.

Proč je to tak důležité ?

Představte si dítě, které budete vychováváno tak, že se o ničem nebude moci samo rozhodnout. Vše za něho budou rozhodovat jeho rodiče. Jaké to bude mít následky ?

Neschopnost se rozhodovat sám ? Nízké sebevědomí ? Vyloučení zkušeností z důsledků jeho rozhodování ? Podle povahy dítěte z něho může být například velmi uzavřená osobnost nebo naopak agresivní extrémista. Určitě objevíte další.

Svobodu ve svém rozhodování potřebujeme kromě jiného také proto, abychom se za svá rozhodnutí učili být zodpovědní. Abychom se s naší svobodou učili nakládat správně a moudře. Abychom si mohli zachovávat integritu.

Nemohli bychom objevovat naši jedinečnost, kdyby bylo vše před námi nalinkováno. Proto v totalitních režimech vítězí šedá průměrnost.

Svoboda volby byla dobře vidět po sametové revoluci. S pádem komunismu spadly i mnohé zakázané nebo prostě jenom nedostupné věci. Naše svoboda se dramaticky rozšířila.

Ale paradoxně, kdo použije svoji svobodu nesprávným způsobem (např. užívání drog), svoji svobodu tím ztrácí. Svoboda je krásná věc, ale musíme se učit o ní aktivně pečovat a umět ji i bránit, aby nám zůstala. Musíme se učit používat svobodu správně, aby se neobrátila proti nám.

Proaktivita, reaktivita

V poslední době ve společnosti roste iluze (mylná představa), že svoboda jednání znamená, že si každý může dělat, co chce - cokoli. To samozřejmě není pravda. Občas sice slyším varování, že si nemůžeme dělat, co chceme, případně, že „svoboda jednoho končí tam, kde svoboda druhého začíná“, ale tím to končí. Postrádám další vysvětlování a obávám se, že mnozí nechápou tuto myšlenku a ignorují ji. Proto zde uvedu k tomu komentář.

Máme-li žít v rámci nějaké společnosti a nemá-li tato společnost zaniknout pomocí nějakých destruktivních jevů, musíme tyto negativní jevy zakázat. Musíme se aktivně starat o to, aby tyto jevy nerozbujely. Proto jsou dány zákony země. Proto je zákonem zakázáno krást a vraždit, protože to jsou destruktivní činnosti. Aby si společnost alespoň částečně vymohla poslušnost vůči těmto pravidlům, jsou zavedeny sankce - tresty. Je zakázáno mnoho činností, které jsou pro společnost nebezpečné. Takže když v rámci toho mluvíme o svobodě, neznamená to, že si každý může dělat zcela co chce. Respektive ano, může, ale jsou stanoveny určité dopady za určité činnosti. Občan si může zvolit činnost, ale už si nemůže zvolit důsledek za to.

Zatímco překotně vydáváme další a další zákony, protože vychytralost mnohých z nás se zdá být nekonečná, paradoxně je stále v oblibě pořekadlo „zákony jsou od toho, aby se obcházely“, a tak přidáváme další a další dovětky na místa, kde původní zákon byl děravý, aby nebylo tak snadné ho obejít. Mě to připomíná moje dětská léta, kdy jsem jako kluk rád stavěl přehrady na malých potůčcích. Probíhalo to vždy velmi podobně: na začátku to vypadalo velmi slibně - velké kameny přehradily cestu, pak jsem dosypával ty menší a případně jsem to ještě zpevňoval větvemi. A nakonec jemný písek, který ucpával i ty nejmenší skulinky. Alespoň se to tak zdálo … Ale pak přišla realita: voda měla sílu. Vody přibývalo. Voda si prostě našla cestu nejmenšího odporu a odplavila několik malých zrníček písku, nabrala na síle a začala brát i větší kamínky a po chvíli už běžela voda zase jako před tím, jako by se nic nestalo, jako by žádná hráz nebyla. Zcela teoreticky, zákony a restrikce existují jen kvůli tomu, že je někdo chce obcházet. Že někdo chce chodit po destruktivních cestách, po škodlivých cestách. Tak se mu to zakazuje zákonem. Ale o co by bylo efektivnější, kdyby lidé byli sami motivováni k dobru a k dobrým hodnotám. Teoreticky by pak zákony vůbec nemusely být. Vím, že je to teorie a že se nemůžeme bavit jen o bílé nebo o černé, ale o odstínech mezi tím. Ale na druhou stranu se také můžeme a musíme bavit o míře. Čím více občanů žije dobrovolně podle zákonů, tím menší restrikce jsou nutné. Jsou národy, kde čestnost je stále ve velké míře respektována. Jsou ale také národy, kde si nemůžete být jisti téměř ničím. Toto je diskuze o míře - o podílu občanů jedné nebo druhé skupiny. Tuto míru můžeme ovlivňovat při zachovávání svobody pro každého ! Potřebujeme se učit a vzdělávat se v oblasti našeho charakteru.

Svobodu volby se potřebujeme učit používat, abychom mohli být zodpovědnými. Nejde jenom o omezování a restrikci. Jde také o uplatňování svobody druhým směrem - ze své svobodné vůle na sebe vzít zodpovědnost a dělat věci dobré.

Svobodnou vůlí máme možnost překonat účinky zákona Entropie.

Nedávno jsem slyšel hezké přirovnání: papírový drak létající po obloze je chudáček nesvobodný - je přivázaný na provaz. Ale „dejte“ mu svobodu odříznutím z provazu a přestane létat a spadne na zem.

Určitá pravidla a zákony se mohou zdát omezující, ale přitom, právě díky nim můžeme existovat a prosperovat. Bez respektování pravidel a zákonů začíná chaos. Život nevznikl chaosem a nedá se chaosem udržet. Lze ho udržet cílevědomým dodáváním naší aktivity a přemáháním překážek, které nás stále obklopují.

Když se rozhodneme ze své svobodné vůle nedbat o sebe, o svůj charakter, začne upadat do chaosu. Když každý z nás se cílevědomě nerozhodneme pečovat o společnost, účastnit se jí, společnost upadne do moci těch málo, kteří svobodu volby nevzdali, nicméně nic nám nemůže zaručit, že tito jedinci to s námi budou myslet dobře, dokonce, i když to budou navenek tak říkat a budou se tak tvářit.

Když se vrátíme do kapitoly „Dva světy“, uvědomíme si, že jsme dvojí podstaty - jsme tělo, ale jsme také duch. Pokud se bavíme o svobodné vůli, je dobré si uvědomit, že svobodnou vůli musíme umět rozlišovat podle naší podstaty - možná, že budeme ve vězení, možná že budeme uvězněni na vozíčku či posteli a naši svobodu volby nebudeme moct aplikovat na naše tělo. Nebudeme se moct rozhodnout běžet, pokud nebudeme mít funkční nohy. Ale i za těchto okolností můžeme uplatnit svobodu rozhodování našeho ducha - jaké budeme mít postoje, hodnoty, názory a co budeme vymýšlet a pro co se rozhodneme v rámci těch fyzických možností, které k dispozici máme.

Volba je rozhodování mezi něčím, mezi možnostmi. Vzhledem k tomu, že mámě vědomí, rozhodneme-li se pro to, že se rozhodovat nebudeme, stejně jsme se již rozhodli.