Závist

Závist začíná existovat, pokud k našim touhám po něčem, co nemáme, přidáme ještě další dvě ingredience: srovnávání a pocit nespravedlnosti.

Toužit po něčem samo o sobě není špatné. Toužit dokonce potřebujeme. To je náš motor. Můžeme mít touhu získat další věci, které ještě nemáme, ale měli bychom si vždy uvědomit, proč ty věci chceme - jaká je naše skutečná motivace. Je to kvůli naší potřebě, radosti nebo kvůli kompenzaci nebo srovnávání ?

Srovnávání samo o sobě také ještě nemusí být špatné. Záleží na tom, proč se srovnáváme. Pokud se pomocí srovnávání inspirujeme, pokud se tím rozšiřují naše obzory, bereme druhé jako motivační příklad, pak je všechno v pořádku. Pokud se ale srovnáváme s druhými, kvůli tomu, že od toho odvozujeme naši vlastní hodnotu (abychom si pomohli relativně zvýšit naše pochroumané sebevědomí, nebo se nám naopak srovnáváním snižuje), máme problém - viz článek Sebevědomí.

Závist je stav našeho nitra, kdy pociťujeme v sobě pocity nespravedlnosti (bezpráví), že někdo kolem nás něco má a my to nemáme. Je to velmi nepříjemný negativní pocit. Pocit hořkosti, nespravedlnosti. Myslíme si, že si takový stav nezasloužíme a naopak, že si zasloužíme nejméně to samé, co má někdo jiný - stejná dovolená u moře, stejný mobil, stejné auto, stejné povýšení, výdělek, zdraví, … .

Když v sobě necháme závist působit a rozrůstat, tak s každým dalším podnětem to může způsobovat pocity, jako by do nás přitékala další a další kyselina, protože to jsou pocity nepříjemné, sžíravé a pálící. Užíráme se tím, co nemáme. Obecně, když cítíme jakékoli nepříjemné pocity či poranění, snažíme se toho samozřejmě zbavit - zbavit se zdroje nepříjemna. Pokud ovšem nechápeme mechanismus, jak závist funguje - pokud nechápeme, že tím zdrojem „nepříjemna“ jsme my sami - náš špatný postoj, tak se trápíme a trápíme a místo co bychom léčili sebe, tak se snažíme odstranit tu zdánlivou příčinu mimo nás - objekt srovnávání, která s tím ovšem ve skutečnosti nemá nic společného.

Někdo díky své povaze může upadnout do depresí, někdo naopak má pocit, že je třeba se zdrojem „nespravedlnosti“ poměřit své síly a dát mu co proto. „Tak ty budeš mít lepší oblek než já ???“ Nastupuje zášť, boje, pomluvy, … Rozvíjí se negativní postoj, může se objevit zlomyslnost nebo škodolibost - budeme mít radost, když někdo ztratí předmět naší touhy, když někdo přijde o „výsadu“, protože se odstraní zdroj našeho utrpení. Nehlídaný rozvoj našeho vnitřního běsnění může dojít až do stavu nenávisti.

Čím více jsme rozladění, tím více kyseliny si lijeme do žaludku, tím větší bolest to způsobuje, tím větší pocit křivdy máme. Je to začarovaný kruh, zesilující smyčka, pozitivní zpětná vazba, je to stále horší a horší. Jediná šance, jak tento kruh přeseknout je, uvědomit si mechanismus fungování závisti a změnit náš postoj a naše hodnoty.

Ve skutečnosti, kde jsme získali „právo na něco“ ?

Lékem na závist je pokora, láska a vděčnost. Pokorný člověk nepociťuje „právo“. Pokorný člověk přijímá věci tak, jak jsou, nedělá si nárok na něco a přeje druhým to, co oni mají a raduje se z toho. To je projev lásky. Vděčný člověk se raduje z toho, co má a nermoutí se z toho, co nemá.

Ve skutečnosti „když je někomu jinému něco přidáno, my jsme nic neztratili.“ Jeffrey R. Holland


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Zákon entropie

Wikipedie uvádí definici zákonu entropie takto: „Celková entropie uzavřeného systému se nemůže nikdy zmenšit. V přírodě tedy všechny děje směřují do více neuspořádaného stavu. Stejně tak roste entropie ve vesmíru.“

Abychom od vědeckého pojetí přešli do reálného života: Když složíte kupu písku u vás na dvorku, nezůstane moc dlouho v původním tvaru - díky vnějším vlivům se bude postupně zmenšovat její výška a kupa se bude rozšiřovat. Když o tu kupu nebudete speciálně dbát (nebudete aktivní), ale necháte to jen na okolních podmínkách (pasivita), časem kupa zcela splyne s okolím. Když budete pečovat o svůj záhonek s květinami nebo zeleninou (aktivita) bude se vám dařit tam něco vypěstovat. Necháte-li záhonek sám sobě (i když tam na začátku umístíte seménka či mladé rostlinky), nakonec vše zanikne a zaroste plevelem. Zákon entropie způsobuje, že - necháte-li něco jen tak - ladem (nebo jen s nedostatečnou péčí) vše zanikne, rozpadne se. Zákon entropie můžeme přemoci jenom tím, že vyvineme dostatečnou aktivitu, že dodáme energii, práci, činnost, …, které budou v souhrnu větší, než tendence samovolného rozpadu

„Aktivita“ a „Pasivita“ jsou dva nesmírně důležité postoje, které rozhodují o tom, jakou roli bude v našem životě zákon Entropie hrát.

Mezi pasivní chování patří lhostejnost.

Zákonu Entropie podléhá vše kolem nás - dřevo shnije, železo zrezatí, živé útvary se časem stanou mrtvými, papír žloutne a rozpadá se. Navíc díky zákonu Entropie platí, že sice papír můžeme zapálit a nechat shořet na popel, ale z popela není již tak snadné udělat zpět papír.

Zdá se, že zákonu Entropie ale podléhají též věci v duchovní rovině: nebudeme-li cílevědomě pečovat o náš charakter, bude chátrat, bude se pomalu rozmělňovat a mizet, podobně jako hromada písku.

První plevel na jinak čistém záhonku může provokovat k úvaze, že jeden plevel nevadí a rostlinky mají stále ještě dost místa. K tomuto mylnému závěru můžeme dojít snadno, pokud nejsme zkušení zahrádkáři a nevíme a nebereme na vědomí, že plevel pod úrovní země, v skrytu, množí svůj kořenový systém. Delší dobu se může zdát, že je vše ještě pod kontrolou. Ale jakmile na pár dní pustíme záhonek z naší pozornosti a zaprší a oteplí se, nestíháme se divit nad devastačními účinky plevele - během velmi krátkého času je celý záhonek najednou zarostlý hustým plevelem. Nad jednou nepravdou a jednou nečestností je snadné mávnout rukou - vždyť se zase tak moc nestalo. Ale duchovní plevel, necháme-li tohoto prvního vetřelce bez povšimnutí a bez příslušné aktivity, se začne množit, aniž bychom si toho mohli jasně všimnout (viz princip v kapitole „Syndrom uvařené žáby“) a necháme-li plevel konat svoje dílo, končíme jako ti, kteří se posmívají těm, kteří pravdu respektují …

Aktivita nebo pasivita je v našich životech tak zásadní ! Pokud umístíme na velké jezero lodičku s pádly a sedneme si do ní, můžeme se rozhodnout, jestli budeme aktivní nebo pasivní. Když budeme pasivní, lodička se bude pomalu a nenápadně sunout tam, tam bude zrovna foukat vítr. Nemáme možnost ovlivnit to, do jakého místa se s lodičkou dostaneme. Když si ale zvolíme aktivitu, bude to znamenat, že si stanovíme cíl a směr, chopíme se pádel a budeme dělat vše proto, abychom se tam dostali, dokonce, i když bude foukat silný protivítr. To je převzetí zodpovědnosti za svůj život - nenechat se unášet středním proudem společnosti, aniž bychom vlastně věděli kam, a jaké to bude mít důsledky. Místo toho si můžeme dobře promyslet cíl, zvážit a zjistit důsledky, až tam dopluji. Jinými slovy, zvolit si to, co opravdu já chci a pak se o to přičinit.

Díky entropii se snažíme minimalizovat naše úsilí. Optimální je si vytvořit návyky, které pak používáme „automaticky“ a vyžadují minimální množství energie navíc. Snažíme se šetřit energii. Ale někdy jdeme i proti entropii, a to když například použijeme naši svobodnou vůli. Projevuje se to v oblasti těla i v oblasti mentální. Otázka je, zda naše návyky jsou vědomé, zdravé, správné, vedoucí k prosperitě, nebo naopak, návyky vytvořené spíše naším okolím, pasivním odevzdáním se, které spíše podporují náš rozklad, ať již těla, nebo mysli.

Uklizený pracovní stůl nás podněcuje k udržování toho pořádku. Jeden odpadek volně pohozený provokuje nás i druhé přidal odpadek další. Když už tam je jeden, proč by mělo vadit jich tam mít více ? Když už se z práce ulévá kolega, proč bych se nemohl ulévat také já ?

Pokud se chceme osvobodit z nesprávných návyků, vyžaduje to vydat dostatečné množství energie navíc, protože ze stabilizované úrovně se nám prostě nechce. Zvykli jsme si na ně, tak v nich chceme pokračovat. Je to pro nás pohodlné. To platí na všech úrovních. To je vždy křiku a nevole, má-li se zaběhnout ve firmě nějaký nový návyk, a všichni jsou již léta zvyklí dělat tu svoji rutinu. Místo pohodlné, robotické činnosti, která vyžaduje jenom minimum mentální energie, pokud vůbec nějakou, se najednou vše pohodlné mění, opouští nás to a jsme vystaveni nepohodlí a stresu, kdy se musíme hlídat, kontrolovat, soustřeďovat se, abychom to dělali správně novým způsobem. Někteří se samozřejmě rozhodnou tyto věci bojkotovat. „Šlo to tak dosud, proč ne nyní ? Co je to za pitomce ? Co to zase zavádějí za blbosti ?“.

Kdysi jsem slyšel jedno hezké přirovnání, myslím, že to bylo ohledně evoluce - že se jen tak, z nižších forem nemohou sami od sebe vyvinout formy vyšší a složitější. Kdosi prohlásil: „Tak dobře, otestujeme ten váš princip evoluce. Uděláme experiment. Dovezte mi támhle dozadu do rohu mojí zahrady nákladní auto plné cihel a já si sednu sem do stínu a budu pozorovat, jak se z těch cihel, sám od sebe postaví dům.“

Náš charakter, nechaný ladem, se bude vyvíjet směrem k zaujetí nejnižší možné energie: „Toto se mi nechce. Je pro mne jednodušší to udělat takto, bez ohledu na hodnoty a na ostatní. Já už jsem prostě takový, měnit se nebudu. Je to pro mne nevýhodné. Již jsem unavený.

Chceme-li náš charakter zušlechťovat směrem k vyšším hodnotám (pozitivním), musíme počítat s tím, že budeme muset odložit pohodlí a jít proti větru, že budeme muset dodávat energii v podobě aktivity a proaktivity. Zajistit, aby se něco stalo.

Společnost poddaná zákonu entropie upadá do pasivity, zaměstnaná sama sebou, vzhlížíce se v zrcadle samolibosti.