Poslání stránek
Aktuality
Podmínky používání
O Autorovi

Vděčnost

Vděčnost je charakterová vlastnost, která mě fascinuje svojí mocí. Funguje jako kouzelná hůlka - jedno mávnutí a náš život se v okamžiku zcela změní, ze světa chmur a depresí do světa naplněného optimismem a radostí. Vděčnost (nebo také nevděčnost) poukazuje na to, jakou hodnotu přiřazujeme lidem a věcem a okolnostem kolem nás.

Řecký filosof Epiktétos pronesl tuto myšlenku: „Moudrý je ten, kdo se nermoutí kvůli tomu, co nemá, ale raduje se z toho, co má.“  Je to krásná definice vděčnosti. Vděčnost je uvědomování si hodnoty toho, co máme.

Sokrates řekl něco podobného: „Kdo není spokojen s tím, co má, by nebyl spokojen ani s tím, co by rád měl.

Kdo umí hledět na svět očima vděčnosti, vidí svět krásný a šťastný. Není to nalhávání si a namlouvání. Nejde o vsugerování si, že „jsem šťastný“, ale jde o životní postoj, který naplňuje radostí. Pokud máte pocit, že je to příliš laciný trik, zkuste to a uvidíte, jakou cenu budete muset zaplatit, aby to šlo.

Jde o vnitřní mír a radost. Jde o to, že vděčnost ve skutečnosti nemění svět, nemění věci kolem nás, ale mění brýle (filtry), kterými se na svět díváme. Slyšel jsem příběh o dvou sestrách, které se neprovdaly a celý život žily spolu v jedné domácnosti a obě si psaly svůj deník. Když zemřely, lidé si jejich deníky měli možnost přečíst. Jedna z nich stránku za stránkou popisovala, jak je její život krásný a radovala se. Druhá z nich stránku za stránkou popisoval, jak je její život hrozný a šťastná nebyla. Byl to jeden život, jedno prostředí, stejné podmínky, stejné události, ale dva různé pohledy. Záleží na nás, pro jaký pohled se rozhodneme. Nenechte se napálit a odradit argumenty, že to je příliš jednoduché. Pro někoho to jednoduché vůbec nemusí být. Ale výsledek stojí za to.

Každý z nás toto máme nastavené jinak. Každý si můžeme udělat takový jednodenní monitoring (i více denní samozřejmě, chcete-li) - jak často a za co pociťujeme vděčnost a jak často a kvůli čemu prožíváme pocit zklamání, ukřivděnosti případně rozladěnosti, že něco nemáme, něco nedopadlo, něco bychom chtěli jinak, něco se nám nelíbí atd. Zkuste si na konci dne udělat takovou rekapitulaci - za kolik věcí jste pocítili vděčnost a za kolik zklamání.

Každopádně, je-li vaše mysl upřená na něco, co vás trápí, co nemáte, zkuste poděkovat a pocítit vděčnost za věci, které již máte a které možná považujete za samozřejmost, a ne za vymoženost. Je dobré, když jsme občas konfrontování nějakým kontrastem, abychom povyskočili z horké vody (viz Syndrom uvařené žáby). Takové probuzení například zažívám, když vidím v dokumentárních filmech, v jakých podmínkách někteří lidé na zemi žijí. Nedávno jsem například viděl, jak některé děti v Africe mají svoji jasně stanovenou denní zodpovědnost: ráno opouští vesnici a vydávají se s nádobou ke zdroji vody. Po několika hodinách chůze tam dorazí. Naplní nádobu, odpočnou si a pak nastupují několika hodinovou cestu zase zpět s nádobou vody. Navíc voda je zdravotně závadná, takže tím ještě trpí dalšími problémy. A tak je to den za dnem. Kdy jsme naposledy pocítili vděčnost za to, že doma otočíme kohoutkem a začne téct hygienicky nezávadná voda, kdykoliv, kdy chceme, teplá i studená ?

Pociťujeme vděčnost za naše auto, za dům, za naše bližní, za naši rodinu, za schopnost pracovat, za zdraví, za to, že máme co jíst, … ?

Vybavují se mi různé scény ze starších filmů nebo knih, kdy někdo dostane jablko a s velikým vděkem ho příjme a ihned se pustí do jeho jedení. Proč ? Dnes nám to nedává smysl, ale dříve bylo normální hladovění - nebylo co jíst. A takové jedno jablko mohl být doslovný luxus. Vnímáme to tak i dnes?

Kde se v nás bere nenasytnost ? Proč nikdy nemáme dost (alespoň mnozí z nás), proč chceme stále více ? Kdy a jak skončí naše nikdy nekončící potřeba mít více ?

Zkusme přemýšlet, jak vděčnost souvisí s pokorou a s dalšími vlastnostmi, a jak souvisí s našimi celkovými životními postoji.

Nemáme náhodou potřebu tím neustále něčím „více“ uspokojovat naši potřebu pociťovat naše vnitřní štěstí, které možná tak trochu postrádáme ?


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Rakovina společnosti

Onemocnění zvané rakovina se stalo symbolem něčeho velmi nechtěného, symbolem strachu, konce, utrpení a smrti. Onemocnění se šíří, napadá zdravé buňky, podmaňuje si jejich funkci, mění je a likviduje. Postupně ochromuje větší a větší oblasti a stěhuje se v mnohých případech do dalších orgánů těla, až nastává celkový kolaps organizmu a ten začne umírat.

Podvody, úplatky, lhaní, mlžení, tiché domluvy o převodech peněz, zneužívání pozice úředníků, státních zaměstnanců, nečestnost podnikatelů i obyčejných lidí je duchovní rakovina dnešní doby. Naneštěstí, mnozí mají pocit, že toto rakovina není, že to není nemoc, že to není nic špatného, že se s tím dá žít. Dokonce mnozí mají pocit, že se tím žije lépe, než bez toho. To jsou hluboké iluze. Nečestnost jakéhokoli druhu je skutečná společenská rakovina, která celou společnost skutečně rozkládá. Pomalu, ale jistě. To, co se dnes děje na polické scéně není nic jiného, než projevy této nemoci - rozklad zaživa. Rakovina lží, podvodů, úskoků a manipulací prorůstá skrz společnost a nyní nám roste doslova před očima nový nádor na nejvíce viditelném místě - ve vrcholném vedení státu. Kdo mluví pravdu a kdo lže ? Kdo čestně podniká a kdo zakázky provede přes několik dalších spřízněných firem ? Spolu s rozmáhající se nečestností se stejně rychle rozmáhá i všeobecný zmatek, podporovaný navíc ještě dezinformačními servery. To všechno začíná v počátečních drobných skutcích nečestnosti.

Názor, že „nečestnost neškodí“ je opravdu velká léčka. Nečestnost samozřejmě škodí, způsobuje zkázu, působí doslova jako rakovina. Začíná jednou zmutovanou buňkou - jednou nečestností. Ale u té to buňky to většinou nekončí. Jedna buňka na začátku (ta první) nakazí buňky ve svém okolí a tyto buňky šíří nákazu dále. Na začátku se zdá, že to může být maličkost a banalita, jedna kapka vody. Ale tyto kapky se spojují a slévají do pramínků a ty do větších toků a nakonec i řek. Kapku lehce smázneme prstem, ale to řeky ani celým tělem nezastavíme.

Nečestní rodiče přenáší nákazu stejné nemoci na své děti. Stává se to normou, je to „normální“. Ano, stává se to návykem, přesvědčením, stereotypem, nad kterým se již takový člověk nepozastavuje, je to jeho součástí, jeho světem a nevidí na tom nic divného, natož špatného. Naopak, pozastavuje se nad názorem opačným, že je „normální nekrást a nelhat“. Takový názor může považovat za úlet. „Kde jste se tu vzali ? Spadli jste z měsíce ? V dnešní době, aby byl někdo čestný ? To nejde . Nejsem hlupák !“ a podobně. Setrvačnost komunistického pořekadla „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“ jak se zdá, stále koluje v našich duchovních žilách.

Ti druzí by krást neměli, ale já na to právo mám.

Jako společnost jsme ve velké části zakonzervováni do „víry“, že krást a lhát se může, že na tom vlastně nic špatného není. Na druhou stranu, když ty samé principy aplikované u našich spoluobčanů začínají zásadním způsobem komplikovat náš vlastní život, už se nám to nelíbí a začínáme se čehosi domáhat. Nelze se izolovat od společnosti, když se mi to zrovna nehodí. Každý jednotlivec je součástí společnosti a spolu s právy jednotlivců musí nastoupit i zodpovědnosti jednotlivců, protože chování jednotlivců vytváří výsledné chování celé společnosti. Nelze jíst dobré věci a přitom akceptovat v jídle i trošku jedu.

Zatímco mnozí žijí ve svém stereotypu a vnímají nečestnost jako normál a standard, nemoc se šíří stále více do státní správy a do vlády. S jídlem roste chuť: „Když se mi minule povedlo toto, zkusím ještě i toto a možná z toho budu mít ještě více.“ Zatímco postoj “já dole si chci jen trochu přilepšit, protože jsem vlastně hrozný chudák, a když si trochu nakradu, nikomu to vadit nemusí“ se zdá být mnohdy „dole“ přijatelný, musíme si uvědomit, že ten samý postoj se však promítá i do všech vyšších vrstev státní správy a politiky, včetně té nejvyšší. Postoj je stále stejný - dole i nahoře, jenom jeho aplikace se přizpůsobují aktuálním okolnostem. A protože se do politiky dostávají nejčastěji ti chytří, mají-li prostor, dokáží časem vymyslet změny v systému tak, aby šlo krást trvale a přitom, aby se na to trvale nepřišlo, nebo nešlo přijít - stačí začít měnit lidi na kontrolních místech, změnit zákony, spolčit se s dalšími lidmi, kteří mají podobně rozloženou morálku a už to běží. „S případnými křiklouny, kteří stále ještě nemají strach z moci těch bohatých a mocných, si nějak poradíme. Což takhle trochu více zatlačit na jejich blízké nebo na ně ? Což takhle uměle vytvořit nějakou kauzu na ně ? Nedaří se ? Nevadí, umíme dávat bomby do aut, umíme si sehnat lidi, kteří dobře míří a neminou. Něco prostě vymyslíme. To by bylo, abychom se u moci neudrželi, když nám to až dosud tak dobře šlo.“ Uměli to komunisté, umí to i současní politici.

Jaká je možnost léčby této společenské rakoviny ? Velmi obtížná, dlouhodobá a bez záruky na uzdravení. Na rozdíl ale od tělesné rakoviny, tato duchovní rakovina je léčitelná VŽDY, ale pod podmínkou vlastního rozhodnutí - vlastní vůle- příjmutí vlastní zodpovědnosti. Bez osobního rozhodnutí je nevyléčitelná.

Léčba trvá obvykle dlouho, protože tak, jako ve všem dalším v duševní rovině, jde o návyky, jde o ohromnou setrvačnost, než se něco pomalu začne měnit - než se začne měnit náš charakter a naše návyky. Na začátku každé pozitivní změny společnosti jsou jednotlivci, kteří mají dostatek duchovní síly, aby upozorňovali, učili, varovali a vysvětlovali. Často jsou většinou společnosti zavrženi, ale alespoň několik málo jednotlivců z jejich okolí to pochytí a pokračují dále. Oficiální vedení společnosti tyto lidi většinou zavrhuje a umlčuje, protože říkají věci, které pro vedení země nejsou příjemné. Vrhají světlo do temných oblastí, kde všichni nečestní chtějí zachovat temnotu, aby svět neviděl to, co není správné.

Tak co - vezmeme na sebe každý tu svoji zodpovědnost a začneme být čestnými ve všech věcech, dokonce i když za to často utržíme posměch ? Mnohdy to není jednoduché, mnohdy to opravdu komplikuje život. Ale obvykle nic hodnotného není zadarmo, bez práce, bez dřiny a námahy. Je to jediná cesta, jak změnit svět, jak zachránit naši společnost a našim dětem zajistit lepší budoucnost - začít u sebe.