Poslání stránek
Aktuality
Podmínky používání
O Autorovi

Rakovina společnosti

Onemocnění zvané rakovina se stalo symbolem něčeho velmi nechtěného, symbolem strachu, konce, utrpení a smrti. Onemocnění se šíří, napadá zdravé buňky, podmaňuje si jejich funkci, mění je a likviduje. Postupně ochromuje větší a větší oblasti a stěhuje se v mnohých případech do dalších orgánů těla, až nastává celkový kolaps organizmu a ten začne umírat.

Podvody, úplatky, lhaní, mlžení, tiché domluvy o převodech peněz, zneužívání pozice úředníků, státních zaměstnanců, nečestnost podnikatelů i obyčejných lidí je duchovní rakovina dnešní doby. Naneštěstí, mnozí mají pocit, že toto rakovina není, že to není nemoc, že to není nic špatného, že se s tím dá žít. Dokonce mnozí mají pocit, že se tím žije lépe, než bez toho. To jsou hluboké iluze. Nečestnost jakéhokoli druhu je skutečná společenská rakovina, která celou společnost skutečně rozkládá. Pomalu, ale jistě. To, co se dnes děje na polické scéně není nic jiného, než projevy této nemoci - rozklad zaživa. Rakovina lží, podvodů, úskoků a manipulací prorůstá skrz společnost a nyní nám roste doslova před očima nový nádor na nejvíce viditelném místě - ve vrcholném vedení státu. Kdo mluví pravdu a kdo lže ? Kdo čestně podniká a kdo zakázky provede přes několik dalších spřízněných firem ? Spolu s rozmáhající se nečestností se stejně rychle rozmáhá i všeobecný zmatek, podporovaný navíc ještě dezinformačními servery. To všechno začíná v počátečních drobných skutcích nečestnosti.

Názor, že „nečestnost neškodí“ je opravdu velká léčka. Nečestnost samozřejmě škodí, způsobuje zkázu, působí doslova jako rakovina. Začíná jednou zmutovanou buňkou - jednou nečestností. Ale u té to buňky to většinou nekončí. Jedna buňka na začátku (ta první) nakazí buňky ve svém okolí a tyto buňky šíří nákazu dále. Na začátku se zdá, že to může být maličkost a banalita, jedna kapka vody. Ale tyto kapky se spojují a slévají do pramínků a ty do větších toků a nakonec i řek. Kapku lehce smázneme prstem, ale to řeky ani celým tělem nezastavíme.

Nečestní rodiče přenáší nákazu stejné nemoci na své děti. Stává se to normou, je to „normální“. Ano, stává se to návykem, přesvědčením, stereotypem, nad kterým se již takový člověk nepozastavuje, je to jeho součástí, jeho světem a nevidí na tom nic divného, natož špatného. Naopak, pozastavuje se nad názorem opačným, že je „normální nekrást a nelhat“. Takový názor může považovat za úlet. „Kde jste se tu vzali ? Spadli jste z měsíce ? V dnešní době, aby byl někdo čestný ? To nejde . Nejsem hlupák !“ a podobně. Setrvačnost komunistického pořekadla „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“ jak se zdá, stále koluje v našich duchovních žilách.

Ti druzí by krást neměli, ale já na to právo mám.

Jako společnost jsme ve velké části zakonzervováni do „víry“, že krást a lhát se může, že na tom vlastně nic špatného není. Na druhou stranu, když ty samé principy aplikované u našich spoluobčanů začínají zásadním způsobem komplikovat náš vlastní život, už se nám to nelíbí a začínáme se čehosi domáhat. Nelze se izolovat od společnosti, když se mi to zrovna nehodí. Každý jednotlivec je součástí společnosti a spolu s právy jednotlivců musí nastoupit i zodpovědnosti jednotlivců, protože chování jednotlivců vytváří výsledné chování celé společnosti. Nelze jíst dobré věci a přitom akceptovat v jídle i trošku jedu.

Zatímco mnozí žijí ve svém stereotypu a vnímají nečestnost jako normál a standard, nemoc se šíří stále více do státní správy a do vlády. S jídlem roste chuť: „Když se mi minule povedlo toto, zkusím ještě i toto a možná z toho budu mít ještě více.“ Zatímco postoj “já dole si chci jen trochu přilepšit, protože jsem vlastně hrozný chudák, a když si trochu nakradu, nikomu to vadit nemusí“ se zdá být mnohdy „dole“ přijatelný, musíme si uvědomit, že ten samý postoj se však promítá i do všech vyšších vrstev státní správy a politiky, včetně té nejvyšší. Postoj je stále stejný - dole i nahoře, jenom jeho aplikace se přizpůsobují aktuálním okolnostem. A protože se do politiky dostávají nejčastěji ti chytří, mají-li prostor, dokáží časem vymyslet změny v systému tak, aby šlo krást trvale a přitom, aby se na to trvale nepřišlo, nebo nešlo přijít - stačí začít měnit lidi na kontrolních místech, změnit zákony, spolčit se s dalšími lidmi, kteří mají podobně rozloženou morálku a už to běží. „S případnými křiklouny, kteří stále ještě nemají strach z moci těch bohatých a mocných, si nějak poradíme. Což takhle trochu více zatlačit na jejich blízké nebo na ně ? Což takhle uměle vytvořit nějakou kauzu na ně ? Nedaří se ? Nevadí, umíme dávat bomby do aut, umíme si sehnat lidi, kteří dobře míří a neminou. Něco prostě vymyslíme. To by bylo, abychom se u moci neudrželi, když nám to až dosud tak dobře šlo.“ Uměli to komunisté, umí to i současní politici.

Jaká je možnost léčby této společenské rakoviny ? Velmi obtížná, dlouhodobá a bez záruky na uzdravení. Na rozdíl ale od tělesné rakoviny, tato duchovní rakovina je léčitelná VŽDY, ale pod podmínkou vlastního rozhodnutí - vlastní vůle- příjmutí vlastní zodpovědnosti. Bez osobního rozhodnutí je nevyléčitelná.

Léčba trvá obvykle dlouho, protože tak, jako ve všem dalším v duševní rovině, jde o návyky, jde o ohromnou setrvačnost, než se něco pomalu začne měnit - než se začne měnit náš charakter a naše návyky. Na začátku každé pozitivní změny společnosti jsou jednotlivci, kteří mají dostatek duchovní síly, aby upozorňovali, učili, varovali a vysvětlovali. Často jsou většinou společnosti zavrženi, ale alespoň několik málo jednotlivců z jejich okolí to pochytí a pokračují dále. Oficiální vedení společnosti tyto lidi většinou zavrhuje a umlčuje, protože říkají věci, které pro vedení země nejsou příjemné. Vrhají světlo do temných oblastí, kde všichni nečestní chtějí zachovat temnotu, aby svět neviděl to, co není správné.

Tak co - vezmeme na sebe každý tu svoji zodpovědnost a začneme být čestnými ve všech věcech, dokonce i když za to často utržíme posměch ? Mnohdy to není jednoduché, mnohdy to opravdu komplikuje život. Ale obvykle nic hodnotného není zadarmo, bez práce, bez dřiny a námahy. Je to jediná cesta, jak změnit svět, jak zachránit naši společnost a našim dětem zajistit lepší budoucnost - začít u sebe.


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Sebevědomí

Sebevědomí lze zjednodušeně definovat jako to, jakou hodnotu sami sobě přikládáme. Za koho se považujeme.

Opusťme zatím úvahy, od čeho bychom svoji hodnotu měli odvozovat a budeme si pouze hrát s termíny.

Zdravé sebevědomí má člověk, který je se sebou spokojený, má se rád, je na sebe hrdý. Není to ve smyslu pýchy, namyšlenosti nebo zvýšeného ega. Je to upřímná radost z toho, jaký jsem. Vážím si sebe sama, vidím svoji hodnotu. Takový člověk většinou nemá touhu bojovat s druhými, raději jim chce pomáhat a pozvedat je, aby i oni měli takovou radost, jakou pociťuje on sám. Takový člověk je mírný a dobře snáší útoky druhých, protože nemá potřebu se s nimi identifikovat. Asi všichni dobře známe z praxe, jak se chová velký pes při setkání se psem malým. Velký pes se obvykle jenom dívá, chvíli si malého psa prohlíží, možná si přičichne a pak jde dál svojí cestou, nerušen. Zatímco malý pes většinou hlasitě štěká, je agresivní a snaží se nahánět „hrůzu“. V očích velkého psa ale malý pes stále zůstává psem malým a neškodným.

Proč tak záleží na našem sebevědomí ? Proč se tolik projevuje v tak mnoha jiných oblastech ?

My lidé, kromě toho, že žijeme, si ještě navíc od ostatních tvorů svoji existenci uvědomujeme. Je to jeden ze základních znaků, jak se my lidé lišíme od všeho ostatního kolem nás - uvědomujeme si sami sebe - svoji vlastní existenci. Zároveň máme v sobě zakódovaný strach o naši existenci. Ačkoli asi moc často a vědomě nepřemýšlíme o smyslu toho, proč vůbec existujeme, můžeme občas dojít do stavu, kdy máme pocit, že k naší existenci jaksi vlastně není důvod, protože „je všechno špatně“. Nevidíme další řešení, protože nevidíme na sobě žádnou hodnotu. To je extrém. Lidé, kteří byť jen podvědomě, vnímají, že nemají žádnou hodnotu, mají tendenci k sebevraždám, nebo k velmi „trčícím“ činům, aby na sebe upozornili a obhájili si sami pře sebou svoji existenci. Pocit vlastní bezcennosti je proto tak trýznivý, protože nám neposkytuje zdůvodnění, proč bychom vlastně měli existovat. Nízkého hodnocení sebe sama se vesměs všichni bojíme, protože to jakoby naznačuje, že naše existence nemá smysl, nezní zdůvodnitelná.

Pokud s tímto stavem něco vědomě neděláme, dělá s tím naše podvědomí něco samo.

Lidé s nízkým sebevědomím snáší těžko kritiku, ale mohou rádi kritizovat druhé. Cítí svoji zranitelnost, a proto mají potřebu si nasazovat různé „masky“, aby si svoji hodnotu „navýšili“. Třeba pomocí registrační značky auta, pomocí výstředností ve vzhledu či chování, v luxusu, …

Nízké sebevědomí lze „opravovat“ v zásadě dvěma způsoby: buď skutečně (opravdově), nebo pomocí iluzí (kterým ovšem sami často věříme, nebo si je vůbec neuvědomujeme).

Nejprve o „opravách“ pomocí iluzí. Základní iluzí je, že si naše nízké sebevědomí „opravíme“ srovnáváním s druhými. Přičemž iluzi zvýšené hodnoty můžeme vyrobit v zásadě dvěma hlavními způsoby. Buď můžeme naši vlastní hodnotu vůči druhým RELATVINĚ zvyšovat, nebo můžeme hodnotu druhých vůči nám RELATVINĚ snižovat. Ať již zdánlivé navyšování své vlastní hodnoty, nebo zdánlivé snižování hodnoty lidí kolem nás, vede k iluzi, že my jsme na tom lépe. A to nám jakoby pomáhá. Iluze ovšem spočívá v tom, že ačkoliv můžeme mít pocit změny naší hodnoty, naše vlastní hodnota se tím nemění, je stále stejná ! Pro výrobu naší iluze potřebujeme druhé kolem nás, potřebujeme obecenstvo, nebo poddané oběti. Buď potřebujeme obdivovatele („ó jaké má krásné šaty, a jaké šperky a jaké auto a jakou vilu, jaký účes, …“) nebo potřebujeme oběti („vážený pane redaktore, myslil bych si, že toho budete vědět více“, „seš úplně nemožnej !“, „vůbec tomu nerozumíš“, „být tebou bych v těch šatech na ulici vůbec nevycházel“ atd.). Kromě přímého boje tváří v tvář, je samozřejmě mnohem pohodlnější způsob, například pomlouvat někoho za jeho zády. Líbila se mi definice uvedená jedním muslimským duchovním (přibližné znění): „pokud o druhých mluvíte nehezké věci, přestože jsou pravdivé, pomlouváte. Pokud o druhých mluvíte nepravdu, prostě jenom lžete.“

Problém iluzorního zvyšování našeho sebevědomí má minimálně dvě slabé stránky. Jednak naše hodnota ve skutečnosti neroste, jednak naše relativní srovnávání je navázané na dočasné věci. Naše luxusní auto nám může „navýšit body“, ale jenom do chvíle, než vyjde z módy a už nebude „top“, nebo dokud nám kolem něho někdo neprojde s klíčky v ruce (mimochodem i klíčky v ruce mohou být způsobem ponižování druhých, aby mě tolik netrápilo, že já nejsem ta dobrý, protože nemám tak luxusní auto jako on. „Když ho nemohu mít já, nebudeš ho mít ani ty !“). Druzí, které jsme ponižovali, se mohou navíc vzdělat a zlepšit a už nebudou „tak hloupí“, dokonce nás mohou začít v určité oblasti výrazně převyšovat. Dočasnost našich řešení jak zvýšit naši hodnotu tedy vyžaduje stále nové zdroje - nové předměty, nebo nové oběti v našem okolí.

Nic proti luxusu. Záleží na motivaci, proč si věci pořizujeme. Někdo si koupí skvělé auto, protože prostě na to ty peníze má a má radost, když si může pořídit něco kvalitního a je mu zcela jedno, co si o něm myslí druzí. Nedělá to kvůli druhým ani kvůli sobě, že by si tím potřeboval dokázat, že jeho hodnota je dostatečně vysoká. To je v pořádku. Mluvím o lidech, kteří mají tyto potřeby dokazování, že jejich hodnota je vyšší.

Ponižováním druhých jim samozřejmě ubližujeme. Nevytváříme společnost lepší, více schopnou a prosperující. Ponižování je činnost destruktivní.

Srovnávání se s druhými nemusí nutně být špatné, pokud k tomu budeme mít vhodnou motivaci. Můžeme se srovnávat s druhými a vnímat je jako naše vzory. Můžeme je vnímat jako motivaci pro náš vlastní rozvoj. Pokud je ale naší motivací porovnávání naší hodnoty s cílem zlepšit si naše sebevědomí, není to moudrá motivace.

Dosud jsme se zamýšleli nad tím, co mnohdy děláme podvědomě v naději zlepšit naše sebehodnocení, ale co není ta skutečná cesta, co je jenom iluze.

Nyní, co tedy skutečně můžeme dělat pro zlepšení našeho sebehodnocení ?

Jak je již zmíněno v jiných kapitolách, základem zdravého sebevědomí je čisté svědomí.

Velmi osvědčené a dobře funkční je také zamyslet se nad svým okolím, vybrat si někoho kolem sebe a něco pro něho udělat. Můžeme mu pomoci, potěšit, udělat něčím radost. V rodině druhému můžeme vyčistit body, vynést za něho odpadkový koš, uklidit nádobí, vyluxovat, přinést květinu nebo čokoládu, ustlat za něho postel. Přijít za ním a zeptat se ho, jestli něco nepotřebuje, jak se cítí atd. Už jenom to, že někoho se zájmem vyslechneme, je pro některé ta největší možná pomoc. Typické je to pro osamělé starší lidi, ale asi každý z nás, bez ohledu na věk a sociální situaci, máme potřebu se někdy někomu s něčím svěřit, vypovídat se. Pokud upřímně nasloucháme a zajímáme se, můžeme druhému velmi pomoci. Nakonec, my z toho budeme mít radost - že jsme byli užiteční - to je přeci růst naší skutečné hodnoty v našich očích. Existuje jeden důvod, pro moji existenci ! Zajímavé je si povšimnout jedné věci: před tím, než jsme se o někoho postarali - byli jsme jiní ? Z čeho plyne radost ze sebe sama, uspokojení ze sebe sama ? Není to ani tak tím, že by se něco změnilo, jako spíše, že jsme si něco uvědomili o sobě - že jsme se na sebe podívali jinak - „vidím, že mám určitou hodnotu, protože mohu být užitečný“ - pomoc druhým nám pomáhá vidět na sobě to, co jsme před tím neviděli. Pomoc druhým zviditelňuje náš potenciál a převádí ho do reality.

Většinou, když se začneme upřímně starat o druhé, o jejich problémy a těžkosti, nutně nás to vede zapomenout na sebe a na vlastní těžkosti. Pro někoho to může znít možná „lacině“, příliš jednoduše, než aby to fungovalo, ale zkuste to, funguje to !

Další možnosti, jak skutečně zvýšit hodnotu sebe sama ve svých očích.

Na internetu jsou různé doporučené seznamy, které, pokud se jejich jednotlivé položky neopírají o srovnávání, mohou dobře pomáhat.

S nikým se nepoměřuji, nezávodím. Proto když běhám, nikdo mě nemůže porazit.“ herec Jan Tříska.

Jak bylo již řečeno, srovnávání se s druhými nevede ke zdravému sebevědomí ani ke zdravým vztahům. Pokud se chceme srovnávat, srovnávejme se sami se sebou - s tím, jací jsme byli dříve a s tím, jací můžeme být v budoucnu.

Zdravé sebevědomí je založené na vnímání své vlastní hodnoty, bez zkoumání teoretických hodnot druhých.

Sebevědomí roste (a též radost ze života a ze sebe), když vidíme, že naplňujeme náš pozitivní potenciál. Naneštěstí, možná málo kdo přemýšlí nad svým potenciálem. Můžeme se bavit o potenciálu v našich talentech, umění, sportu, v profesních schopnostech (někdo umí řídit práci druhým, někdo má analytické schopnosti, někdo umí rychle kombinovat a řídit logistiku, výrobu, někdo má talent na opravování strojů a někdo cítí, jak nejlépe uzdravit druhého, někdo kreslí nádherné obrazy). Každý máme vlohy v něčem jiném a je dobře, když je rozvineme a použijeme. Pomáháme tak přiložit svůj díl k celku. Můžeme vytvářet synergii s druhými. Můžeme druhé obdarovat radostí a potěšením.

Speciální kategorií našeho potenciálního rozvoje je však náš charakter, naše hodnoty a vlastnosti. Každý den můžeme být o něco maličko lepšími, než jsme byli včera. Dnes můžeme pocítit větší vděčnost za vše, co máme a za lidi kolem nás, než jsme pociťovali včera. Zítra můžeme nějakým drobným skutkem pomoci někomu v naší blízkosti, komu jsme dnes nepomohli. Dnes můžeme obdivovat květy, které jsme včera minuly bez povšimnutí. Dnes místo obvyklého rozzlobení se k někomu zachováme shovívavě a laskavě.

Je obtížné o tom mluvit, ale je úžasné něco takového zažít. Přál bych každému zažít chvíle v přítomnosti člověka, který naplňuje svůj potenciál, co se týká například laskavosti. Být chvíli v přítomnosti člověka, který s vámi nemá žádné postranní úmysly, upřímně se o vás zajímá a hledá způsob, jak by vám mohl být užitečný a přitom vám nic nevnucoval, který respektuje plně vaši svobodnou vůli. To je hluboký zážitek. Ten člověk ztratil ze zřetele sebe a zajímá se o vás. Můžete pocítit jeho upřímné přátelství, upřímnou touhu, abyste se měli dobře. Můžete se cítit v jeho přítomnosti v naprostém bezpečí. Jste ochotni se mu svěřit i se svými niternými pocity a nebojíte se zneužití. Můžete mu plně důvěřovat. V české kotlině se to někomu může zdát až možná podezřelé: „Co jako chce ? O co mu jde ??? Co je zatím ? Musím být ve střehu !

Člověk, který v sobě cítí svoji důstojnost, začne vnímat důstojnost i druhých. Vnímá jejich hodnotu. Váží si jich. Sám má sebeúctu, má sebevědomí, má radost ze sebe - tichou, ne povýšeneckou. Raduje se. Tato radost nerezatí, neobnosí se, nelze ji poškrábat klíčky, nevychází z módy. A lze ji stále zvětšovat. Ale pravda je, že za peníze se koupit nedá.